Čtvrtý moment je mimo minulost, přítomnost a budoucnost

30.10.2011 09:01

Čhögjam Trungpa rinpočhe

 

Čhögjam Trungpa rinpočhe mluví o meditaci, duchovní cestě a bytí mimo relativní čas.

Ve vztahu k meditaci mluvíme o stupních cesty a máme přitom problém s terminologií. Chápeme je jako schody. Uděláme jeden krok a pak další a další. Meditační praxi bereme, jako když jsme ve výtahu. Jak stoupáme zdviží, věci se cestou vyjasňují a každé poschodí je jako další krok na cestě.

Problémem ale je, že meditace se nevyvíjí krok za krokem. Je to spíš proces růstu a stárnutí. I když slavíte své narozeniny k určitému datu, neznamená to, že když sfouknete svíčky na dortu, jste najednou o rok starší. Dospívání je procesem vývoje, evoluce. To samé se týká meditace. Meditace nepostupuje ve stupních, ale je to proces, který se odehrává v nás a probíhá v souladu s naší životní situací.

Buddhistická tradice často doporučovala, abyste se stali mnichem či mniškou, opustili domov a rodinu, příbuzné, vesnici a oblast a přijali jiný domov, klášter. S tím je ale spojený jeden problém. Když opustíte domov a vstoupíte do kláštera, získáváte nový „domov”. Jeden jste opustili, ale našli jste druhý. Vaše přesvědčení o tom, co je dobré a špatné, je stále velmi silné. Můžete cítit, že jste v lepším domově, který je božsky osvícený a schválený buddhy. Křesťané v křesťanském klášteře budou cítit, že je schválený bohem. To je ještě jiný problém. Ještě jednou tedy, duchovní cestu mylně bereme jako stoupání po stupních a nechápeme ten vývoj jako evoluční proces.

Hinduistická tradice doporučuje vyučit se řemeslu ve své tradici a současně uctívat boha. Jako mladý muž vykonáváte své povolání a děláte pudžy. Jak se vyvíjíte, jste stale víc ve styku s realitou nebo bohem. Nakonec, když odcházíte do důchodu, získáváte božskou penzi. Jako starý člověk jste považován za duchovně i prakticky moudrého. V penzi pokračujete v duchovním životě a umíráte ve stavu duchovní extáze.

Mnoho disciplín hovoří o stupních a známkách duchovnosti. Přijmete určitý slib, začnete praktikovat a od té chvíle jste někdo jiný. V židovství je to například bar mitzvah nebo bat mitzvah, kdy se stáváte (v jedenácti letech) mužem anebo ženou. Takových věcí je mnoho.
 
Je klamné vidět to jako náhlou změnu: jakmile dostanete titul a listinu, která je s ním spojená, myslíte si, že jste se stal jiným a lepším. Z pohledu skutečné duchovnosti musíme tomuto nedorozumění čelit. K žádné náhlé změně nedochází, ale je to neustálý a postupný proces.

Lidé hovoří o náhlém osvícení, náhlém záblesku, satori a různých duchovních úspěších. To všechno ale vyžaduje určité podmínky, abyste se probudili, a musíte mít správný stav mysli, aby k tomu došlo. Takzvané náhlé osvícení potřebuje dostatečnou přípravu, aby bylo náhlé. Jinak k němu vůbec nedojde. Vaše náhlá autonehoda vyžaduje, abyste své auto řídili. Jinak k ní ani nemůže dojít. V tom to je: kdykoliv mluvíme o náhlosti a náhlých záblescích, je to podmíněná náhlost, podmíněné náhlé osvícení.

Náhlé osvícení závisí na pomalém duchovním růstu, na růstu vašeho závazku, disciplíny a zkušenosti. Nedochází k tomu jen při samotné meditaci vsedě, ale také celoživotní zkušeností s vaší ženou, manželem, dětmi, rodiči, se zacházením s penězi, se sexuálním životem, emocemi a se vším. Musíte pracovat se vším, co se v životě vyskytne a učit se z těch situací. Postupný vývoj je pak téměř nevyhnutelný.

Teoreticky i prakticky není v buddhismu nic takového jako náhlé osvícení. Takzvané náhlé osvícení je jednoduše vhled nebo poznání, které závisí na vaší dosavadní zkušenosti. Náhlost je pak stejná jako když řeknete: „Náhle vyšlo slunce,” nebo „náhle zapadlo”. Co jste viděli, ale záviselo na situaci, která už existovala a vy to jen dramatizujete. Slunce nevychází ani nezapadá náhle, vy jste si toho mohli jenom náhle všimnout. Závisí to na vaší zkušenosti.

Jde o to, že duchovní cesta je kontinuální. Důkladně existujete, důkladně postupujete a důkladně se vyvíjíte. Neočekávejte na duchovní cestě žádná abnormální kouzla. Někteří z vás možná něco takového zažili a jiní jste četli, že něco takového existuje, existovalo a bude existovat. Ke kouzlu ale nedochází náhle. Kouzlo závisí na kouzelníkovi a ten na svých instruktorech, takže kouzlo se neobjeví, dokud není kouzelná situace anebo prostředí. Kouzlo lusknutím prstu je pouhý mýtus. Nemůže nastat, dokud nejste ve vhodné situaci, a je spíš výsledkem postupného procesu a ne náhlou zkušeností.

Nikdo nás nemůže zachránit ze stavu chaosu, čili sansáry, dokud nerozumíme smyslu chaosu a zmatku, dokud jej nezažijeme a netrpíme jím. Jinak si jej nemusíme ani všimnout, i když jsme uprostřed něho. Dokud nejste na cestě, tak jej fakticky ani nezaznamenáte. Teprve pak se začnete cítit nepohodlně a to, že vás něco otravuje. Jde vám to stále na nervy. Chaos si uvědomíte, až když jste na cestě.

Mělo by být také jasné, že duchovní cesta, o které mluvíme – takzvaná cesta a takzvaná duchovnost – nemá nic společného s „duchem”. „Duchovní“ tady označuje základní zdraví, které má každý z nás. Nemluvíme o mytickém konceptu boha či nějakých božských sil, kterým nelze porozumět, ale cítíme, že je musíme akceptovat. Mluvíme o něčem velmi doslovném a skutečném.

Duchovní cesta může nastat, jenom pokud sami chceme a pak je cesta námi. Kdybychom neměli auta, nebyly by silnice, ale protože je máme, jsou také cesty a dálnice. Jedno se odvíjí od druhého. Existujete, a proto existuje i cesta. Je to velmi osobní, stejně jako nestranné. Cesta existuje kvůli vám, ale na druhou stranu, po vaší cestě může postupovat mnoho lidí. To je sangha, společenství. Objevíte cestu, vytváříte ji – co se vás týká – a když jste ji vytvořili, užívají ji i jiní.

Šamatha, pomalý vývoj bdělé pozornosti, ke kterému dochází na začátku, nás přivádí k nám samým. Než se staneme misionáři či sociálními pracovníky, ať už v konvenčním smyslu či na úrovni bódhisattvů a tantrických praktikantů, musíme pracovat se sebou a dát se sami dohromady. Prvním krokem k tomu, stát se sociálním pracovníkem či kazatelem, je zajistit, abyste nebyli druhým na obtíž. Začíná to meditační praxí šamathou, kdy si uvědomujeme, jak jsme na obtíž sami sobě. Objevíme spoustu myšlenkový problémů, emočních závislostí a fyzických potíží s meditací – objeví se všechno možné.

Zjistíme, jak jsme nepříjemní sami sobě, natož ostatním. Zlobíme se na sebe a říkáme: „mohl jsem to udělat lépe. Co je to se mnou? Jde to se mnou s kopce a je to čím dál horší.“ Zlobíme se na sebe a na celý svět. Všechno nás ohrožuje. Vesmír se proti nám spikl. Musíme se s tím vypořádat. Chcete-li věnovat svoji sílu a energii cestě, musíte se sebou pracovat.

První je spřátelit se se sebou. To je skoro mottem šamathy. Znamená to přijmout se a přihlásit se k tomu. Pracovat se svým podvědomým tlacháním, fantaziemi a sny, se vším. Všechno, co se o sobě naučíte, přinesete zpátky do techniky, pozornosti k dechu, jak ji učil Buddha.

Spřátelení se se sebou přináší úlevu a je vzrušující. Neměli byste ale současně být nadmíru vzrušeni svým úspěchem. Pořád jste ještě školák. To, že jste dobře udělali včerejší úkol, neznamená, že skončíte se školou. Musíte se vrátit do třídy, pracovat s učitelem a udělat ještě mnoho úkolů právě proto, že jste byl tak úspěšný. Musíte toho víc vykonat.

Další je vipášana, která je smyslem základní pozornosti. Tato pozornost si uvědomuje hranice nepozornosti, toulavé mysli. Začnete si je uvědomovat spolu s kontrastem. Vaše pozornost bude přítomna stejně jako váš zmatek a roztržitost. Uvědomíte si to, ale nemějte to za veliký objev. Akceptujte to prostě jako součást vašeho uvědomování

Nejste si vědomi jenom svého dechu, pozice těla a myšlenek, ale jste fundamentálně bděle pozorní. Máte pocit úplnosti. Jste si vědomi pokoje, deky, meditačního polštáře, barvy vlasů, které máte i toho, co jste dělali předtím. Všechny věci si neustále uvědomujete. Mimoto je zde ještě neverbální a nekoncepční uvědomění, které nepracuje s fakty a daty. Máte fundamentální, i když trochu abstraktní úroveň vědomí a bytí. Uvědomujete si, že se „něco odehrává právě teď“. Je to pocit bytí – zkušenost beze slov, termínů, konceptů a vizualizace. Je to nepojmenovatelné. Nelze to dost přesně nazvat „vědomím,“ protože vědomí implikuje, že jste si vědomi senzorického vjemu. Nelze to nazvat ani uvědoměním, což by se mohlo mylně chápat. Uvědomění to jednoduše není. Je to stav bytí. Bytí čeho? Jeden neví. Prostě bytí, bez jakékoliv klasifikace. Jste Honza, Tonda, Lojza? Člověk neví.

Zní to možná vágně, ale až tak vágní to není. Je zde silná energie, něco mocného se děje. Nastává šok neustálého navrácení do přítomnosti. Teď, teď, opravdu se to tak děje.

Máme zajímavou dichotomii. Na jedné straně nevíme, co se děje. Na druhé je v tom ohromná přesnost a porozumění. Je to přímočaré. To je vipášana, stav pochopení anebo vhledu. Začnete vidět uvnitř své mysli na úrovni neverbálního uvědomování. Je to neverbální vnímání. Můžete říct: „Slyším dopravní ruch, slyším hodiny kukačky, slyším tikot náramkových hodinek a moji ženu, jak na mě ječí.“ Musíte ale také říct: „Slyším, ale současně to neslyším. Taková je to úplnost. Něco přesného se děje. To je vipášana. Je to neverbální, nekoncepční, ale velmi elektrizující. Není to extáze ani tupost. Je to stav přítomnosti, který se v tibetské buddhistické literatuře také tak označuje.

Tento stav se někdy nazývá čtvrtý moment. Zní to asi mystičtěji, než to je. Máme tři momenty, minulost, přítomnost a budoucnost, a pak je zde ještě něco, čemu říkáme čtvrtý moment. Sám o sobě není až tak výjimečnou zkušeností. Je to stav, který nepatří přítomnosti ani tomu, co by mohlo být. Nepatří do žádné kategorie, což vytváří další kategorii. Nazýváme to proto čtvrtým momentem. Je to stav vipášany, ne-ega. Tibetsky je to lhakthong dagme tokpe sherap, což znamená „znalost bezegového vhledu“. Je to velmi reálná zkušenost, která se nemýlí. Naprosto drtivá. Zakoušíte ji velmi přesně a detailně.

S tímto náhledem jste schopni pracovat se sebou a se svými životními situacemi, protože se vám objevují neustálé připomínky – všelijaké drobné nepříjemnosti. Zapomenete zaplatit účet za telefon a upomínka telefonní společnosti je tvrdší a důraznější. Nebo vám chytne motorka, protože jste přetočili motor. Vaše babička umírá. Vaše rodičovství či rodinný odkaz si vyžaduje pozornost. Nemůžete si dovolit na to zapomenout. Všelijaké minulé či současné připomínky se objevují.

Všechno je stale v chaosu. Podíváte-li se pozorně, odkud se ten problém bere a cože se to děje, začnete zakoušet čtvrtý moment. Problémy přicházejí a odcházejí, ale zůstávají problematické. To je stav čtvrtého momentu. Problém zůstává problémem. Nic se nerozpustí do láskyplného medového lotosového jezera, ale zůstává to potentní, trochu bolestivé – jako když na vás svět, vesmír civí. Svět se na vás dívá odmítavým pohledem. Nejste až tak dobrý či osvícený, jak byste měl být a svět vám to dává znát. Když svítí slunce, dívá se na vás. Kohout zakokrhá a říká to samé, stejně jako troubení auta či zvonění zvonku. Všude se ozývá ironický výsměch.

Není to, že by proti vám stál ďábel a snažil se vás zničit. Nebo že by vás kouzelník zaklel a chtěl vás dostat. Spíš jen mocný svět se vám snaží jemně připomenout, že byste měli pamatovat na čtvrtý moment.

Taková je vipášanová zkušenost. Zkušenost je tak reálná a přesná, že přesahuje jakýkoliv referenční bod učení, které praktikujete. Ať praktikujete buddhismus nebo hinduismus, praktikujete život a zjišťujete, že tomu nelze utéct. Život praktikuje vás. Je to velmi skutečné a zjevné.

Zkušenost čtvrtého momentu je v procesu duchovního vývoje důležitá. Uvědomujete si tím, že jste fakticky na cestě a všechno ve vašem životě vás začíná pronásledovat. Někdy má pronásledování formu příjemného potvrzení a jindy je bolestivé a hrozivé. Máte pocit, jakoby vás pořád naháněl nějaký duch. Nelze se toho zbavit a nemůžete povolat ani katolického exorcistu. Současný stav vhledu a pronásledování je zkušeností čtvrtého momentu.

Je to, jako když kempujete na ostří žiletky a v klidu si děláte táborák, i když víte, že sedíte na břitu. Nemůžete proto úplně relaxovat u ohně, i když to děláte.

Pocit pronásledování je fakticky stavem ega. Někdo ve vaší rodině, či nějaká část vaší bytosti si začne stěžovat, že dostává nepříjemné zprávy. Jinými slovy, vipášanové uvědomění čtvrtého momentu se nemůže uskutečnit, dokud máte nejmenší pocit, že vás vaše ego pronásleduje. Vhled a pocit pronásledování spolu souvisí, a to je to, co vytváří zkušenost.

Zkušenost se neobjeví, dokud černá a bílá, sladké a kyselé spolu nespolupracuje. Jinak vás pohltí buďto sladké anebo kyselé a nedostaví se žádná zkušenost. Nemáte pak vůbec jak se sebou pracovat.

Chci znovu zdůraznit, že bychom měli svoji praxi a cestu chápat jako zkušenostní a nezakládat ji programově na vývojových stupních. Můžete se zúčastnit nějakého programu a příště postoupíte k dalšímu. Čtvrtého července se jej rozhodnete vyměnit za něco jiného a druhého září přejdete zase k něčemu dalšímu. Pracovali jste na první bhúmi a teď to bude na druhé. Praktikujete šamathu, ale desátého července začnete vipášanový výcvik. Tak nějak to děláme, ale věci tak fakticky nefungují. Mnoho učitelů se pokoušelo ustanovit tyto techniky, ale nefunguje to. Studenti se naopak snaží vyjasnit si, kde jsou, ale to nefunguje také. Není, jak poznat kde na cestě jsme a jak to jde, nějakým standardním způsobem. Víme jen, že jsme na cestě, že to chce čas a zkušenosti.

Se slovem „zkušenost“ opatrně, když mluvíme o tom, co zakoušíme anebo budeme zakoušet. Když mluvíme o budoucí zkušenosti, je to nějaká idea či očekávání, upozornění na to, jaká si myslíme, že ta zkušenost bude. Někdo vám o tom řekne, takže o tom zhruba něco víte, připravíte se na to a čekáte, až to přijde. Připravíte se, jak je to možné. Usilujete o to a zkušenost se pak dostaví. V takovém scénáři je všechno absolutně předvídatelné.

Pokud zde ale mluvíme o zkušenosti čtvrtého momentu, nemluvíme o ničem programově předvídatelném, ale čistě jen o zkušenosti, která přichází z nevědomé mysli. Co se týče podvědomí či nevědomí, myslíme jakýsi abstraktní stav mysli, stav prapůvodního myšlení bez formulované logiky. Je to jen opičí instinkt, nebo jakýsi radar.

Fakticky nevíme, odkud se ta zkušenost bere. Prostě se jen objevuje a nemá smysl zjišťovat odkud. Možná od boha či Adama a Evy. Z buddhistického pohledu samozřejmě nemáme boha, ani Adama a Evu. Vy jste prostě jen vy. Nebere se tedy odněkud, ale jen je.

Je to pocit jako když se sprchujete ve studené vodě a najednou začne z kohoutku téct horká. Tak okamžité a skutečné to je. Na chvíli si myslíte, že je to stále studená voda. Pak ale začnete cítit, že s tou studenou není něco zcela v pořádku. Začne vás pálit. Je to nepředvídatelná zkušenost, kdy cítíte horkou a studenou současně.

Přítomnost je třetím momentem a má tento charakter. Dá se říct: „Cítím tvoji přítomnost,“ nebo „cítím přítomnost světla, když svítí a není tma“. Přítomnost vyvolává pocit bezpečí, víte, kde jste. Nosíte si s sebou baterku. Když je tma, tak ji rozsvítíte a vidíte, kam jdete. Ten malý kužel světla před vámi přináší ohromnou úlevu. Nevidíte celé prostředí, ale máte pocit účasti a přítomnosti. Čtvrtý moment je stavem úplnosti. Jste bděle pozorní a nepotřebujete se o tom ujišťovat. Je to tak, víte to a cítíte úplnost. Nevidíte jenom paprsek světla z baterky, ale současně i prostor okolo. Čtvrtý moment je mnohem větší verzí třetího momentu.

Bez zkušenosti čtvrtého momentu nemáte dost inteligence. Věci přijímáte naivně a to může být základem pro duchovní materialismus. Naivita je víra v něco, co neexistuje, což je určitou ignorancí či hloupostí. Pustíte si studenou sprchu a doufáte, že bude všechno v pořádku. Pokoušíte se ujistit, že všechno bude předvídatelné a správně a jdete do toho. Na žádné připomínky nejste připraven. Pak nastane to s horkou vodou. Jakákoliv připomínka je součástí čtvrtého momentu. Jakmile se dostaví, je všechno velmi reálné. Bez připomínek jste vydáni napospas chaosu, sansáře. Proto je meditace vsedě tak důležitá. Je základem všeho.

 


„Meditace a čtvrtý moment” byla přednáška z cyklu „Tibetská buddhistická cesta,“ kterou učil Čhögjam Trungpa rinpočhe během prvního letního období Nárópova Institutu v červenci 1974. Rinpočhe se střídal s Ram Dassem, populárním hinduistickým autorem knihy Be Here Now. Jack Kornfield ve svých nedávných vzpomínkách na Čhögjama Trungpu rinpočheho říká: „Ram Dass přišel a učil o lásce a odevzdání a my jsme zpívali jeho guruovi, recitovali kirtany a byli vzrušení a užívali si bhakti, otevření srdce, zatímco Trungpa rinpočhe hovořil jednoduše o tom, že praxe fakticky znamená být, kde jste, stát nohama na zemi a neztrácet se v humbuku východního mysticismu.“

Když jsem se dívala na videozáznam těchto hovorů, zaujal mě kontrast prezentace Čhögjama Trungpy o dharmě – hluboké, stojící na zemi a aplikovatelné – a vzhledu posluchačů. Když byste tomu jen naslouchali, udělali byste si mentální obrázek inteligentních zdvořilých lidí, kteří mají rozumné otázky o buddhistické cestě. Když je ale vidíte, překvapí vás množství vlasatých polonahých mužů a hippie dívek s dlouhými vlasy. Rinpočhe vypadal normálně.

Některé z Trungpových poznámek byly jednoznačně namířeny k hinduistickým posluchačům a k celkové atmosféře duchovně materialistických, i když sladkých, hledačů cesty. Mezi dvěma tisíci posluchači bylo asi osm set RamDassovců. Rinpočheho prezentace jsou nicméně téměř nadčasové a zjevně stále aktuální.

S dnešním rozmachem diskusí o bytí v přítomnosti bychom mohli být připraveni na čtvrtý moment a expandovat svoji pozornost z úzkého zaměření na přítomnost k úplnosti čtvrtého momentu. Po asi třiceti letech od této přednášky se zdá, že nastal čas k její publikaci.


— Carolyn Gimian

 

Shambhala Sun, březen 2006.