Duchovní krize a zkoušky v žalmech
Mimořádně zajímavý historický důkaz o tom, že duševní a duchovní potíže v souvislosti s lidským zráním nejsou jen specifickým problémem moderní doby, přináší kniha žalmů, které téma pravdivé duchovní cesty životem zpracovávají. Prostudujeme-li žalmy pečlivě, zjistíme, že v nich vlastně z tohoto hlediska nic podstatného nechybí. Obsahují základní strukturu lidského života ve světle Božího vedení, života, který má smysl, ve kterém člověk plní své poslání a ve kterém lidsky zraje a zdokonaluje se v důvěře. Veškerá moderní křesťanská zkušenost, sdělovaná nám především prostřednictvím jednotlivých spiritualit a křesťanských myšlenkových směrů, vychází z tohoto univerzálního poznání žalmů.
Následujme tedy duchovní cestu žalmů a vyzdvihněme v nich ty momenty, které jsou pro lidskou cestu životem charakteristické napříč celou lidskou historií a jež ostatně uznávají i moderní psychologické a psychoterapeutické směry.
Žalmy především zdůrazňují, že duchovní život není přímá, rovná a pohodlná cesta, ale že naopak prochází úskalími, překážkami a odbočkami, jež představují životní krize, pokušení, zkoušky a nejrůznější scestí. Pokud je tato cesta pravdivá, musí směřovat vzhůru. Tento směr je však bolestný a náročný na odvahu a důvěru člověka.
Protože duchovní růst neprobíhá stejnoměrně, ale ve skocích, prožívá člověk celá léta v poklidném bezvětří, aby pak náhle přišlo dramatické seskupení okolností a událostí, které ho nutí jít o schod výš.
Tento šev nemusí být vždy nutně vyznačen událostně. Může jít „jen“ o vnitřní přeměnu člověka. Objevuje se proto i v okamžiku, ve kterém něco takového člověk nečeká, neboť si jej neumí dát do souvislosti s událostmi, do kterých je tato přeměna zasazena. Při pozornějším pohledu však zjistí, že tato transformace byla nicméně anticipována, ať již událostně nebo prožitkově a navíc sled událostí, které následují, tuto přeměnu odůvodní a vysvětlí.
V každém případě je tato přeměna událostí sui generis a nemusí být nutně chápána jen jako reakce na vnější podněty. To dokazuje její transcendentální povahu, neboť je zřejmé, že je to Bůh, který člověka povolává do nového typu bytí.
Krize
Žalmy tyto mezní situace člověka velmi přesně popisují. „Krize“ obvykle začíná vylíčením subjektivně neutěšené situace žalmisty. Člověk trpí, ztrácí naději, je drcen a nemá se čeho zachytit.
„Vody pronikly mi k duši!
V bahně hlubiny se topím,
není na čem stanout,
do hlubokých vod se nořím,
dravý proud mě vleče.
Volám do umdlení, hrdlo zanícené,
Boha vyhlížím, až zrak mi vypovídá.“
69
To je subjektivní situace člověka, který je zastižen životní krizí a trpí. Obvykle následuje nářek nad tím, jak jej pronásledují nepřátelé, co všechno mu provádějí, jak ho zostouzejí a jak je vůči nim bezbranný. Své prosby o pomoc se žalmista často snaží vystupňovat tím, že Hospodinu připomíná, že nepřátelé nezostouzejí jenom jeho, ale i Hospodina s cílem jej přimět k zásahu. Poté si ovšem žalmista obvykle uvědomí, že sám nemá čisté svědomí a že to, oč Boha prosí, si v žádném případě sám nezaslouží.
„Ty znáš, Bože, moji pošetilost,
čím jsem se kdy provinil, ti není skryto.“
69
Nebo:
„Doznávám se ke svým nevěrnostem,
svůj hřích před sebou mám stále.
Proti tobě samému jsem zhřešil,
spáchal jsem, co zlé je ve tvých očích.“
51
Očista
Žalmista ví, že musí být nejprve očištěn, aby mohla přijít Hospodinova pomoc, kterou by si „zasloužil“.
„Očisť mě od hříchu yzopem a budu čistý,
omyj mě, bělejší nad sníh budu.“
51
Boží pomoc však obvykle nepřichází hned a žalmistovi se čekání zdá příliš dlouhé. Chce tedy přimět Hospodina k aktivitě tím, že jej prosí, aby pomohl alespoň těm, které mu svěřil a kteří žalmistovi věří. Kdyby totiž žalmista v jejich očích selhal a nedostalo se mu Boží pomoci, pak by i jejich víra mohla být ohrožena.
Někdy se nám může zdát, že žalmista připomíná Bohu to, co on ze své podstaty samozřejmě ví, a přisuzuje vlastnosti, které Bůh nemá. Při bližším pohledu však zjistíme, že tato argumentace je výrazem velké důvěry. Žalmistovy prosby a volání nejsou totiž adresovány něčemu abstraktnímu, nějakému principu, o kterém jen teoreticky předpokládáme, že existuje, ale konkrétnímu partnerovi dialogu, kterého žalmista zná a který mu už několikrát v minulosti odpověděl a pomohl. Žalmistova slova jsou tedy mnohdy sice naivním, ale rozhodně pravdivým výrazem pro specifický způsob Boží aktivity ve světě, vedený vstřícnou láskou, zájmem a pochopením pro lidská trápení. Mnohdy si pak uvědomíme, že naše víra je ve světle této „naivní důvěry“ příliš kultivovaná a ve snaze nebýt „naivní“ také často nepravdivá.
Interval prázdnoty
Rytmem duchovního života je dáno, že jakýkoliv pokrok v této oblasti předpokládá mezní, krizovou situaci, ve které je člověk náhle konfrontován s prázdnotou a absencí smyslu, v jehož světle do té chvíle žil a čerpal vitální síly.
Atmosféru této prázdnoty velmi přesně vyjadřuje žalm 42.
„Jak laň dychtí
po bystré vodě,
tak dychtí duše má
po tobě, Bože!
Po Bohu žízní,
po živém Bohu.
Kdy se smím ukázat
před Boží tváří?“
42
V člověku narůstá pocit opuštěnosti Bohem, který mlčí a neodpovídá.
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Záchrana daleko, ač nahlas křičím.
Bože můj, volám ve dne a odpověď nedáváš,
ztišit se nemohu ani v noci.“
22
Těmito slovy, která zaznívají i na golgotském popravišti z úst Vykupitele, vrcholí situace, kterou bychom mohli nazvat intervalem prázdnoty. Nelze už jít dál. Možnosti tohoto bolestného intervalu jsou již vyčerpány…
Patří však k jistotám duchovního života, že právě v tomto okamžiku bývá člověk vyslyšen. Žalmista, který má pocit, že je Bohem opuštěn a naříká, že „Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti!“, náhle s ulehčením konstatuje, že Bůh mu „odpověděl“.
„O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím,
ve shromáždění tě budu chválit.
Nepohrdl utištěným, v opovržení ho neměl.“
22
Tento závěr intervalu prázdnoty žalmy mnohokrát připomínají. Zdůrazňují, že neexistuje situace, která by neměla východisko, a velmi barvitě a literárně nepřekonatelným způsobem popisují takovou situaci. Kdo by ostatně neznal v životě chvíle, které popisuje žalm 31?
„Hospodine, smiluj se, vždyť se tak soužím,
zrak mi slábne hořem,
moje duše i mé tělo chřadnou.
V strastech pomíjí můj život,
moje léta v nářku,
pro mou nepravost mi sil ubývá
a mé kosti slábnou.
Potupen jsem všemi protivníky,
a sousedy nejvíc;
známí ze mne mají strach,
spatří-li mě venku, vyhnou se mi.
Sešel jsem už z mysli jako mrtvý,
jak nádoba odhozená.
Z mnoha stran pomluvy slyším -
kolkolem děs - smlouvají se na mě,
kují pikle, život mi vzít chtějí.“
31
Následuje prosba, vyslovená ze dna propasti.
„Já však, Hospodine, důvěřuji tobě,
říkám: 'Ty jsi Bůh můj,
moje budoucnost je ve tvých rukou.'“
A právě taková prosba a za takové situace není Bohem nikdy oslyšena.
„Požehnán buď Hospodin,
že divy svého milosrdenství mi prokázal
v tom nepřístupném městě!
A já jsem si ukvapeně říkal:
'Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. '
Avšak vyslyšel si moje prosby
když jsem k tobě volal.“
31
Charakteristicky nebezpečným momentem pro interval prázdnoty je skutečnost, že v jeho průběhu je člověk obnažený a zranitelný a jeho stav skýtá vhodnou příležitost pro aktivitu zla: tlak nejrůznějších pokušení vrcholí a člověk má sníženou schopnost jim čelit. To, o čem měl až do této chvíle za to, že jej nemůže ohrozit, neboť je dostatečně imunní vůči nejrůznějším nástrahám, lstím a mámením, představuje nyní velké nebezpečí a stačí málo, aby se člověk dostal na scestí, odkud není úniku.
Výhodou této situace je však to, že si člověk uvědomuje plně a naléhavě svou bezbrannost a slabost a obvykle zvolá dřív, než se stane obětí, tentokrát v plné a opravdové důvěře: „Bože, pomoz mil!“ Pokušení narazí na pevnou hráz obnoveného vztahu člověka a Boha a člověk je zachráněn.
Protože však krizové fáze lidského života nemusejí trvat krátce, je potřeba v nich zaujmout postoj, kterým lze tyto intervaly absolvovat bez velkých škod či tragických následků.
První a základní zkušenost, kterou člověk ve chvíli duchovní krize zažívá, je poznatek, že řešení přesahuje jeho vlastní síly a že jediná cesta je spolehnutí se na Boha, Vyjadřují to slova žalmu: „Bože zachraň mě!“ a opakovaný motiv: „vždyť utíkám se k tobě“, ve kterém žalmista ubezpečuje Boha, že je to právě on, kterému důvěřuje, na kterého se spoléhá a o kterém ví, že ho vysvobodí z kritických situací.
Přirozenou součástí této důvěry je poznatek, že žádné dílo se nemůže zdařit bez toho, aby je Hospodin chtěl.
„Nebude-li dům stavět Hospodin,
nadarmo se namáhají stavitelé.
Nebude-li město střežit Hospodin,
nadarmo bdí strážný.“
127
Bůh je takto chápán jako jediný zdroj a předpoklad záchrany, jako vše zakrývající hodnota a poslední instance.
„Byť mě opustil můj otec, moje matka,
Hospodin se mě vždy ujme.“
27
Prozřetelná tradice
Zaujmout takový postoj předpokládá, že se již dříve lidé přesvědčili, že Hospodin takový je, že jeho jednání má kontinuitu, že je spolehlivý a že se jeho jednání ani v budoucnu tudíž nezmění. Žalmista si proto ve chvíli krize připomíná slavné Hospodinovy skutky.
„Bože, na vlastní uši jsme slýchali
vyprávění svých otců
o díle, jež jsi za jejich dnů konal,
za dnů dávných.“
44
A to i přes to, že:
„Teď jsi na nás zanevřel a musíme se stydět,
naše zástupy do boje neprovázíš.“
44
Připomínání Hospodinových spásných činů je o to cennější, že v momentech krize není člověk obvykle schopen zřetelně vnímat Boží přítomnost a nemůže ji tudíž vnímat ani v pohledu na budoucnost. Jediná naděje spočívá v neustálém připomínání tradice.
„Bůh je můj Král odedávna,
on uprostřed země koná spásné činy.
Mocí svou jsi rozkymácel moře,
drakům na vlnách roztříštils hlavy,
rozdrtil si hlavy livjatána,
dals ho sežrat hordě divé zvěře,
rozpoltil jsi zemi, pramen vytryskl i potok,
vysušil jsi mocné říční toky.
Tobě patří den, i noc je tvoje,
ty jsi upevnil měsíc a slunce,
ty sám jsi vytyčil veškerá pomezí země,
vytvořils léto i zimu.“
„Říkám: ukonejší mě jen připomínka
slavných let pravice Nejvyššího.
Skutky Hospodinovy si připomínám
připomínám si tvůj div, ten z dávnověku.
Rozjímám o všech tvých činech
a přemítám o tvých skutcích.“
77
Hospodin je zde líčen tak, aby bylo naprosto nemyslitelné, že by v těchto velkých, mocných a spásonosných činech nepokračoval, že by tato zjevná i skrytá moc neovládla budoucnost a neměla ji pod svou kontrolou a správou.
„Hospodin trůnil už nad potopou,
Hospodin bude též trůnit jako král na věky.“
29
Z připomínání si kontinuity Božího jednání se postupně vynořuje pravdivý obraz Hospodina.
„Kdo to je Král slávy?
Hospodin, mocný bohatýr,
Hospodin, bohatýr v boji.
Brány, zvedněte výše svá nadpraží,
výše je zvedněte, vchody věčné,
ať může vejít Král slávy.
Kdo to je Král slávy?
Hospodin zástupů,
on je Král slávy!“
24
Z tohoto pravdivého obrazu vzniká jistota, že prosby, které vyslovuje žalmista ve chvíli zoufalství, budou vyslyšeny.
„V soužení jsem vzýval Hospodina,
k svému Bohu o pomoc jsem volal.
Uslyšel můj hlas ze svého chrámu,
mé volání proniklo až k jeho sluchu.“
18
Důvěra a naděje
Ukazuje se, že pro úspěšný průchod intervalem prázdnoty jsou bezpodmínečně nutné dva základní momenty: důvěra a naděje. Vyjadřuje je žalmista, který se dostal do svízelné situace.
„Bez důvodu síť mi nastražili,
bez důvodu na mě vykopali jámu“
Aby vzápětí řekl:
„Duše má však bude jásat v Hospodinu,
veselit se bude z jeho spásy.“
35
Důvěra, provázející interval prázdnoty, se musí opírat o zkušenost vlastní i zděděnou. Jedině na základě tohoto pocitu může žalmista dojít k naprosté jistotě:
„Od své mladosti, až jsem už starý,
neviděl jsem, že by opuštěn byl spravedlivý,
nebo že by jeho potomci žebrali o chléb.“
37
Žalmistovu zkušenost je potřeba brát zcela konkrétně, neboť ten, který správným způsobem důvěřuje v Boha, nemůže být zklamán. Důvěra již sama o sobě nese sebou splnění toho, čemu se důvěřuje.
K postoji důvěry patří i neochvějné přesvědčení, že naše budoucnost je v rukou Božích.
„Mnoho již si pro nás vykonal,
můj Bože, Hospodine,
ve tvých divuplných plánech s námi
se ti nevyrovná nikdo.“
40
Důvěra, se kterou se v žalmech setkáváme, je obdivuhodná. Je to důvěra, která nejen překlenuje přechodné fáze, kdy se nedaří, ale dokáže čelit i tak zoufalé situaci, ve které se nalézal izraelský národ v době babylonského zajetí, tedy v době, kdy byla přerušena dynastická posloupnost davidovců. Důvěra musela čelit ztrátě něčeho, co Izraelci považovali za naprosto nedotknutelné, garantované Božím příslibem. Byl zbořen a rozvrácen chrám, o kterém byli Izraelci přesvědčeni, že je skutečným sídlem a domovem Hospodina, který jeho zkázu nepřipustí i v případě největších pochybení. Vyvolený národ se nalézá v troskách, jeho elita je vyhubena, náboženská kontinuita uchovávána jen s největšími obtížemi, konec exilu je v nedohlednu a nic nedává důvod k nějakým konkrétním nadějím.
Člověk, jehož důvěra by měla zdroj pouze v jeho duševním a duchovním ustrojení, by za takové situace mohl těžko věřit. Obvyklá útěcha, často se vyskytující v žalmech, opírající se o připomínky velkých Hospodinových činů, zejména z období Mojžíšova exodu, působí v takovém případě spíše protikladně, neboť vše nasvědčuje tomu, že se něco zásadního ve vztahu Boha a jeho lidu změnilo. Nedávná i současná situace nedává sebemenší důvod k nějaké naději. Ale přesto nalézá žalmista odvahu vyslovit tato slova:
„Máš-li útočiště v Hospodinu,
u Nejvyššího svůj domov,
nestane se ti nic zlého,
pohroma se nepřiblíží k tvému stanu.
On svým andělům o tobě vydal příkaz,
aby ochraňovali tě na všech cestách.
Na rukou tě budou nosit,
aby sis o kámen nohu neporanil;
po lvu a po zmiji šlapat budeš,
lvíče pošlapeš i draka.“
91
Tváří tvář nouzi, ve které se nalézal ubohý zbytek izraelského národa v babylonském zajetí, jsou tato pevná a o ničem nepochybující slova pozoruhodná a svědčí o tom, že důvěra, kterou žalmista vyjadřuje, nemá zdroj v něm samém, ale že je důsledkem konkrétního oslovení.
Boží odpověď
Texty žalmů potvrzují, že prosící nežádá v první řadě Hospodinovu konkrétní pomoc, ale především jeho odpověď. Prosí o to, aby Hospodin promluvil, aby se ozval, aby mu dal - a o to jde - možnost vidět věci v pravdě.
„Hospodine, slyš můj hlas, když volám,
smiluj se nade mnou,
odpověz mi!“
27
Bože můj, Bože můj,
proč jsi mě opustil?
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Záchrana daleko, ač nahlas křičím.
Bože můj, volám ve dne a odpověď nedáváš,
ztišit se nemohu ani v noci.
Ty jsi ten svatý, jenž trůní
obklopen chvalami Izraele.
Otcové naši doufali v tebe,
doufali, dal jsi jim vyváznout.
Volali k tobě, unikli zmaru,
doufali v tebe a nedošli hanby.
Já jsem však červ a ne člověk,
potupa lidství, povrhel lidu.
Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích,
šklebí se na mě, potřásají hlavou:
Svěř to Hospodinu“,
„Pomůže mu z toho,
vysvobodí ho, což si ho neoblíbil?“
Ty jsi mě vyvedl z matčina lůna,
chovals mě v bezpečí u jejích prsou.
Na tebe odkázán jsem od zrození,
od lůna matky ty jsi můj Bůh.
Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení,
na pomoc nikoho nemám!
Množství býků mě kruhem svírá,
bášanští tuři mě obstoupili.
Rozevírají na mě tlamu
jak řvoucí lev, když trhá kořist.
Rozlévám se jako voda,
všechny kosti se mi uvolňují,
jako vosk je mé srdce,
rozplynulo se v mém nitru.
Jako střep vyschla má síla,
jazyk mi přisedl k patru.
Vrháš mě do prachu smrti!
Smečka psů mě kruhem svírá,
zlovolná tlupa mě obkličuje;
rvou jako lev mé ruce a nohy,
mohu si spočítat všechny své kosti.
Pasou se na mně svým zrakem.
Dělí se o mé roucho,
losují o můj oděv.
Nebuď mi vzdálen, Hospodine,
má sílo, na pomoc mi pospěš!
Vysvoboď od meče mou duši,
chraň jediné, co mám, před psí tlapou;
zachraň mě ze lví tlamy,
před rohy jednorožců! -
A tys mi odpověděl.
22
Žalmista došel až na kraj svých sil a dostal se do situace, kterou už si nelze představit horší. Sám se považuje za červa, potupu lidství a povrhele lidu. Lidé se mu vysmívají, především jeho důvěře v Hospodina. A v tomto okamžiku nejhlubšího zoufalství přichází věta: „A tys mi odpověděl.“ Od té chvíle se láme charakter žalmu a pokračuje chvalozpěvem.
Připravenost
Být osloven Bohem však předpokládá připravenost člověka Boží řeč zaslechnout, a tedy schopnost vyslovit svou prosbu tak, aby ji Bůh vyslyšel. Každý, kdo má zkušenosti s duchovním životem, ví, že řadu slov, kterými člověk Boha oslovuje, Bůh neslyší proto, že nejsou autentická a pravdivá, že je do nich přimísena lidská vypočítavost, vychytralost a jiné motivy, jež neodpovídají pravdivé cestě životem.
Žalmista proto musí vyslovit nejen prosbu o Boží pozornost,
„Pro svou spravedlnost vysvoboď, vyváznout mi pomoc,
ucho ke mně skloň a buď mou spásou.“
ale rovněž musí sebe i Boha ubezpečit o tom, že je připraven:
„Mé srdce je připravené, Bože,
budu zpívat, prozpěvovat žalmy...“
Pozoruhodné je, že žalmisté v tomto případě často uvádějí přímou řeč Hospodinovu a vyvolávají tak otázku, zda Bohu nevkládají do úst slova, o kterých se domnívají, že jsou přiměřené dané situaci, nebo zda jde skutečně o řeč, kterou zaslechli a jež bytostně patří k prostoru pravdy. Ale Hospodinova slova, uváděná v žalmech, nejsou libovolná, ale něčím, co žalmista skutečně zaslechl a přesně tlumočil, byť v rámci svých vyjadřovacích prostředků. Skutečnost, že se žalmista vyjadřuje (a nemůže jinak) v rámci svých vyjadřovacích možností, v rámci historického kontextu, ve kterém žije, v rámci obrazu světa, který obývá, nijak neoslabuje fakt, že zaslechl a tlumočí autentickou Boží řeč. K jejímu pravdivému obsahu nám není třeba žádného hermeneutického zprostředkování. Boží řeč dokonale odpovídá situaci, kterou definuje a ze které vychází. Tato řeč je nejen sdělením, které ukazuje situaci, ve které se nalézá žalmista, v její plné pravdě, ale je zároveň i událostí, ze které plynou zásadní konkrétní důsledky.
Scestí
Boží oslovení však stojí obvykle až na konci situace, ve které se člověk cítí zoufale sám. Co ale způsobuje, že se člověk cítí „utištěný“ a „zubožený“? Co je příčinou Božího mlčení? Čteme-li pozorně žalmy, zdá se, že je to způsobeno pádem člověka, jeho zablouděním, nějakým činem, který vyžaduje odpuštění.
„Vlej do duše svého služebníka radost,
k tobě, Panovníku, pozvedám svou duši,
neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění...“
86
Zkouška
V jiném případě se však žalmista necítí vinen, ale naopak připomíná Hospodinu, že šel po jeho cestách, dodržoval jeho příkazy a nepřestal v něj doufat.
„Ty sám vynes nade mnou rozsudek;
tvoje oči vidí, kdo je v právu.
Zkoumal jsi mé srdce,
dozíral jsi v noci,
tříbil jsi mě,
nic ti neuniklo,
ani úmysl, jenž nepřešel mi přes rty.
Šlo-li o to, jak má člověk
podle slova tvých rtů jednat,
stezek rozvratníka jsem se střežil.“
17
V takovém případě je soužení potřeba chápat jako zkoušku, které člověka podrobil Bůh s ohledem na jeho zrání.
Obě příčiny životní fáze soužení však nejsou dilematem. Nestojí proti sobě v žádném rozporu, ale prostupují se, doplňují a nepřipouštějí, aby byla mezi nimi vedena ostrá hranice. V každém případě žalmista neopouští postoj hluboké důvěry a nikdy neztrácí naději, že se věci obrátí k lepšímu. Obě fáze soužení a utrpení jsou ku prospěchu člověka, neboť - neztratí-li důvěru a naději - zraje a zdokonaluje se. Proto žalmista prosí:
„Hospodine, vyuč mě své cestě,
žít chci dle tvé pravdy...“
86
Žalmista ví, že potřebuje být zkoušen, vytaven, vytvrzen tak, aby byl Hospodinovy pomoci práv, aby o ni mohl prosit, aby byl pro Boží pomoc připraven. O Boží zkoušku prosí, i když ví, že bude spojena s bolestí a utrpením.
„Hospodine, zkoumej mě a podrob zkoušce,
přetav moje ledví a mé srdce!“
27
Tato prosba však může být vyslovena jen v případě, že člověk ví, že bolest a utrpení, které každá zkouška zahrnuje, má své východisko a vede k dobrému.
„Ano, zkoušel jsi nás, Bože,
tříbils nás, jako se tříbí stříbro:
zavedls nás do lovecké sítě,
těžké břemeno jsi na bedra nám vložil.
Dopustils, že člověk po hlavách nám jezdil,
šli jsme ohněm, vodou,
vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho.“
66
Tato nesmírně důležitá slova žalmu svědčí o tom, že utrpení v podobě zkoušky je součástí prozřetelného Božího plánu s námi. K lidskému zrání utrpení nutně patří a nelze se mu vyhnout. Takové utrpení je nazýváno „zkouškou“, neboť nejde o bolest, kterou si člověk přivodí sám svou nerozvážností, netrpělivostí, neschopností naslouchat, případně špatnými činy. Ze zkoušky – na rozdíl od jiných fází lidského života - zcela logicky a nutně plyne vyústění: „vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho.“
Zkouška má tedy své charakteristické důsledky. Člověk po jejím skončení pociťuje úlevu a vděčnost, že mu byla uložena. Vnímá, že postoupil ve své cestě životem dál a dopředu, což by se mu bez zkoušky nezdařilo.
Zkouška však, právě proto, že jde o zkoušku, musí v sobě zahrnovat dvě vyústění: člověk v ní buď obstojí či neobstojí. A nezáleží na to, zda zkouškou projde důstojně či nedůstojně, jak se při tom tváří a jak se jeví ostatním. Ke zkoušce patří i výkřiky zoufalství (které ostatně nalézáme téměř ve všech žalmech). Neobstát ve zkoušce znamená ztratit kontinuitu smyslu, přestat věřit, že zkouška má nějaké rozuzlení, že je momentem lidského pokroku, že vektory jejích sil mají jednotnou orientaci. V takovém případě člověk ztrácí důvěru a naději a ocitá se v prázdnotě, jež není pozitivním ztišením, ale zoufalstvím na dně absurdity.
Ale ani taková situace ještě neznamená, že by člověk neobstál v plném slova smyslu, neboť bezbranný a zoufalý člověk stále ještě může volat a prosit a bude zcela jistě vyslyšen. Nebezpečné jsou pouze důsledky, které z takové situace člověk může vyvodit. Může se totiž v takové chvíli jaksi negativně vzchopit a rozhodnout se, že tedy nebude věřit ve smysl svého života a že bude rezignovat na to, že by se mu někdy mohlo dostat odpovědi na jeho zjitřené otázky. Člověk se v takovém případě zatvrdí a jeho chování začne postupně odpovídat obrazu světa, který si uměle vytvořil.
Pokud ale zkouška, o které nyní hovoříme, skončí tak, jak to vyjadřují slova žalmu, pak byla užitečná a smysluplná:
„Požehnán buď Bůh,
jenž modlitbu mou nezamítl
a své milosrdenství mi neodepřel!“
Zkouška není, jak jsme viděli, ukládána člověku bezdůvodně. Její příchod svědčí o tom, že se člověk nacházel ve stavu, který musel být napraven a léčen a jehož neodstranění by bylo závažnou překážkou v cestě růstu. Žalmy potvrzují, že člověk, jemuž byla uložena zkouška, se nacházel ve stavu, kdy byl ovládán vášněmi a pudy, které nedokázal zkáznit, vtisknout jim řád a stát se pánem svého duševního a duchovního života. Ovládal jej hněv, žárlivost, ukřivděnost, nedůvěra a podobná negativní hnutí.
„Když mé srdce bylo roztrpčené,
když se jitřilo mé ledví...“
73
V takovém stavu se člověku svět nemohl jevit jako smysluplný, pevně spočívající v Boží prozřetelnosti. Takový svět nebyl důvodem, aby člověk věřil.
Teprve bolestná výheň zkoušky člověku otevře svět, ve kterém platí: „Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál?“
Obrat
Nové horizonty, jež se člověku nyní otevírají, bychom mohli nazvat prostorem pravdy. K vstupu do tohoto prostoru dochází diskontinuálně, náhle a rázem. Nelze jej nastolit žádnou postupnou duchovní technikou, žádným sebezdokonalováním, žádnou duchovní „prací“. Je darem, který si člověk nezaslouží a kterému může vyjít vstříc jen pokorou a důvěrou.
Okamžik tohoto obratu zastihuje člověka bezmocného, obnaženého, na dně sil a možností. Přesto se však hned vzápětí zásadně a jako celek vše obrací k lepšímu. To, co se těsně předtím zdálo jako neuskutečnitelný sen, jako vesmírně vzdálená naděje, se náhle stává realitou. Slabý, bezmocný člověk, mající pocit, že je zadupán do země, se náhle stává silným, aniž by v nejmenším pociťoval následky svého dřívějšího úpadku.
Vstup do prostoru pravdy je tedy naprosto příkrý a prudce mění tvářnost všeho, co člověk předtím nahlížel zcela jiným způsobem. Věci, které dříve vyvolávaly strach a nejistotu, nyní způsobují pokoj a klid. Události, jež byly temnou hrozbou, jsou nyní světlem, ukazujícím cestu. A lidé, jejichž chování a řeč znepokojovala, jsou nyní přátelé.
„Můj žal změnils v taneční rej,
vysvlékls mě z žíněného roucha,
opásal jsi mě radostí,
aby zněly žalmy o tvé slávě a již neumkly.“
30
Přestože však tento obrat je náhlý a nečekaný, má své nutné předpoklady, utvářené utrpením a bolestí, jež mu předcházely. Jedním z nich je čistota vztahu člověka a Boha. Z tohoto hlediska je potřeba prozkoumat i vlastní závazky vůči Bohu, neboť nejen Bůh činí sliby, ale i člověk a často - žel - lehkomyslně a brzy na ně zapomíná. Takový postoj však může člověka svést z cesty pravdy, neboť: „Velikou má cenu v očích Hospodina oddanost jeho věrných až k smrti...“
„Sliby, které jsem dal Hospodinu, splním
před veškerým jeho lidem.“
116
Hřích
Žalmisté ovšem rovněž velmi dobře vědí, že vstup do prostoru pravdy může zakrýt hřích, který jsa neodčiněn a neodpuštěn, může se stát zásadní překážkou. Hřích zakrývá pravdu. Proto říká žalmista „blaze tomu, komu byla odpuštěna vzpoura...“
Negativnost hříchu jde tak daleko, že v žalmistovi vzbuzuje pocit, že jej Hospodin za jeho hřích trestá. „Ve dne v noci na mě těžce ležela tvá ruka...“ Není třeba v tomto okamžiku teoreticky uvažovat o tom, zda Hospodin trestá či netrestá, ale je zřejmé, že žalmistův pocit velmi přesně odpovídá skutečnosti, že jeho hřích brání vnímat Boha a nahlédnout skutečnost v její pravdě. Východisko z této situace velmi přesně žalmista hned poté vyslovuje:
„Vyznám se Hospodinu ze své vzpoury.
a tys odpustil mi provinění, hřích můj.“
Cesta s neodpuštěným a neodčiněným hříchem vede do záhuby. Existuje hranice, kterou nelze překročit. Upozorňuje na ni rovněž žalmista.
„Proto ať se k tobě modlí každý věrný
včas, kdy lze tě ještě nalézt.“
32
Hřích však musí být nejen odpuštěn, ale rovněž i odčiněn, odskutečněn, vymazán ze skutečnosti. To znamená, že negativní následky, které sebou hřích nese (duchovní a materiální škody, pocit křivdy, nespravedlnosti apod.) musí být odstraněny a to zejména člověk, jehož prostřednictvím vstoupil hřích do světa. Vztah mezi odpuštěním a odčiněním hříchu vyjadřují stručně, jasně a svrchovaně slova žalmu:
„Hospodine, Bože náš, ty jsi jim odpovídal,
byls jim Bohem, jenž promíjí,
i když jejich skutky stíhals pomstou.“
99
To, co chápeme jako odpuštění, nazývá žalmista prominutím a konkrétní následky hříchu ve světě, jež musejí být odčiněny, nazývá žalmista Božím trestem. Přestože tento pojem může poněkud zavádět, myslí se jím přesně to, co dnes chápeme jako důsledky hříšných činů.
V této souvislosti však připomeňme, že mezi zlým skutkem a jeho následky (naštěstí) neexistuje symetrie, neboť se tam vkliňuje Boží milosrdenství. Proto může žalmista konstatovat:
„Hospodin je slitovný a milostivý,
shovívavý, nejvýš milosrdný;
nepovede pořád spory,
nebude se hněvat věčně.
Nenakládá s námi podle našich hříchů,
neodplácí nám dle našich provinění.“
103
Proto může být hřích odčiněn i obětí, utrpením, které bere někdo za někoho jiného.
Kdybychom totiž předpokládali symetrii mezi hříchem a spravedlivým trestem, pak bychom došli k závěru, že dříve či později se musí celé lidstvo pod tíhou svých hříchů zhroutit. Aby se tak nestalo, dochází k Božímu vtělení v podobě Ježíše Krista, které žalmy předjímají.
Ztišení
Žalmy rovněž ukazují, že nestačí jen důvěřovat Bohu, ale vést s ním dialog, rozeznat jeho úmysly, vědět v důležitých okamžicích, jak se správně rozhodnout. Najít rytmus svého životního příběhu a nechat se unášet Boží vůlí.
Správné cesty životem se však nehledají; je potřeba očekávat Boží oslovení s pokorou a bázní.
„Jak je tomu s mužem, jenž se bojí Hospodina?
Bůh sám ukáže mu cestu, kterou si má zvolit.“
25
V takovém případě je však třeba soustředit se na Boha a vytěsnit a vzdát se všeho, co tento pohled ruší.
„Stále upírám své oči k Hospodinu,
on vyprostí ze sítě mé nohy.“
25
Zásadním předpokladem dialogu s Bohem a následně vstupu do prostoru pravdy je tedy ztišení. Člověk, který se nenalézá v prostoru pravdy, je totiž naplněn hlukem svých přání, lichých nadějí, projektů, představ, iluzí, narážejících a střetávajících se s jeho podvědomými hnutími, vrozenými slabostmi, svědomím, zatíženým hříchem a nástrahami zla. Proto je třeba, aby v duši zavládlo ticho, neboť jinak bude přeslechnut hlas Boha.
„Jen v Bohu ztiší se duše má,
od něho vzejde mi spása...
Jen zmlkni před Bohem, duše má,
vždyť on mi naději vlévá.“
62
Pro toto ztišení je charakteristický klid, který nenarušují ze strany člověka žádná hnutí, žádné obavy, žádná netrpělivost, žádné vášně.
„Ano, uklidnil jsem se a utišil svou duši.
Tak jako se ukonejší dítě u své matky,
tak se ve mně ukonejšila má duše.“
131
Ale ono „ztišení“ není jenom ticho, bezhlesé očekávání. Jsou to rovněž prosby, volání, připomínání si vlastností Boha, které však nejsou promíšeny ryze lidským přáním a chtěním. Všechny žalmy jsou vlastně svým způsobem ztišení.
„Ztišením se sluší tebe chválit,
Bože, na Siónu...“
65
Prosby
Slova žalmisty však implikují i neblahou situaci, kdy tvář Hospodinova může být odvrácena, prostor pravdy opuštěn a tím odhalena odvrácená strana světa, která je nejen prostorem nepravdy a lži, ale také strachu, nejistoty a pochybností. Žalm rovněž říká: „Ukryls tvář a zděsil jsem se.“
Aby k tomu nedošlo, je třeba o setrvání v prostoru pravdy prosit. Stále a naléhavě. Jen tak Bůh ví, že se na něj člověk spoléhá důvěřuje mu.
„Shlédni na mě, smiluj se nade mnou,
jsem tak sám, tak utištěný.
Kéž by se už mému souženému srdci ulevilo!
Z úzkostí mě vyveď.“
25
Vedení
Boží pomoc, očekávaná touto prosbou, spočívá především v radě, vedení.
„Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš,
poradím ti, nespustím tě z očí.“
Bez tohoto vedení se člověk chová vzhledem k cestě, kterou mu Hospodin ukazuje, jako slepec, který odmítl vedení. Proto je namístě žalmistovo napomenutí. „Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu...“
„Dej mi poznati své cesty, Hospodine,
poučuj mě o svých stezkách.
Veď mě cestou pravdy své a uč mě,
vždyť jsi Bůh, má spása,
neustále skládám naději svou v tebe.“
25
Odbočení z této poznané cesty, byť i zásadní, se však může stát dílem okamžiku a události mohou zakrýt výhled na pravdu. Proto je třeba svou cestu stále prověřovat.
„Zkoumej mě, můj Bože, znej mé srdce,
zkoušej mě, ty znáš můj neklid;
hleď, zda nejdu cestou trýzně,
cestou věčnosti mě veď!“
139
Boží vedení, o kterém žalmy hovoří, však není povinností člověka, něčím, co jej zatěžuje a k jehož následování se musí přemáhat. Někdy tomu tak samozřejmě je, ale ve světle pravdy člověk po těchto ustanoveních prahne a cítí, že bez nich nemůže žít.
„V duši stravuji se touhou
po tvých soudech v každé době.“
„...nadále tvá svědectví budou mou slastí,
jsou to moji rádci.“
119
„Přikázání tvá jsou pro mne slastí,
já jsem si je zamiloval.“
119
„Nauč mě okoušet a znát, co je dobré,
já tvým přikázáním věřím.“
119
Žalmista ovšem ví, že tento postoj není samozřejmý a že si jej může osvojit jen s pomocí Boha. Ví rovněž, že tato cesta je bolestná a plná utrpení.
„Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem,
nyní dodržuji, co jsi řekl.“
119
„Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru,
naučil jsem se tvým nařízením.“
119
Moudrost
K tomu, aby se člověk choval k Božímu vedení jedině přiměřeným způsobem, prosil o ně a dychtil po něm, je potřeba moudrost. V žalmech se o moudrosti hovoří často. Na první pohled je ovšem zřejmé, že nejde o moudrost v moderním slova smyslu, že nejde ani o chytrost, důvtipnost, talent či vzdělání. Moudrost, o které je zde řeč, není vlastnictvím člověka a není osvojitelná žádným cílevědomým procesem v běžném slova smyslu. Je darem v nejširším slova smyslu a proto žalmy hovoří o „moudrosti srdce“.
„Naše dny nás nauč počítati,
ať získáme moudrost srdce.“
90
Společenství
Žalmisté však rovněž vědí, že spolupráce s Bohem na základě pokory a moudrosti je nejúčinnější ve společenství.
„Jsem druhem všech, kteří se tě bojí
a tvých ustanovení se drží.“
119
Prostor pravdy
Splní-li člověk podmínky, které jsme se pokusili charakterizovat, stane se otevřeným pro Boží slovo a svět se mu ukáže takovým, jakým skutečně je. Člověk vstoupí do prostoru pravdy a pozná Boha tak, jak to nenapodobitelným způsobem vyjadřuje žalmista.
„Tvoje milosrdenství, Hospodine, sahá až k nebi,
tvoje věrnost dotýká se mraků.
Tvoje spravedlnost je jak mocné horstvo,
propastná tůň nezměrná jsou tvoje soudy;
Člověka i zvíře zachraňuješ, Hospodine.
Jaký krásný skvost je milosrdenství tvé, Bože!
Tam do stínu křídel tvých se lidé utíkají.
Osvěžují se tím nejlepším, co dům tvůj skýtá,
dáváš jim pít z potoka svých slastí.
U tebe je pramen žití,
když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“
36
Svět se na základě tohoto poznání začne jevit zásadně jinak:
Člověk se cítí naprosto bezpečně. Je osvětlen teplým světlem, které nedává prostor pro stín, ve kterém by se ježila skrytá hrozba. Vnímá své možnosti jako neomezené, neboť jeho slabost se jeví jako síla.
Svět, nalézající se v prostoru pravdy, je prost veškeré nespravedlnosti, neboť činy a jejich následky se nalézají v dokonalé harmonii a zlo je buď odčiněno, potrestáno či vykoupeno.
Ze skutečnosti jsou odstraněny přimíšeniny a žíly zla, které je odhaleno ve své krystalicky negativní podstatě.
Člověk není sevřen a omezen knutou statistických zákonů.
Vládne zde svoboda a nutnost je jen katalyzátorem k urychlení pozitivních procesů. Neexistuje dialektika dobra a zla, náhody a nutnosti.
Není již nic, co by mohlo být nazváno náhodou, neboť události a děje se spřádají ve smysluplné a čitelné obrazce.
Na otázky, jež klade skutečnost, lze odpovědět ano či ne a není třeba váhat či pochybovat.
Čas se jeví jako něco, co je k dispozici a co otevírá prostor lidským možnostem.
Každý růst dostatečně opodstatňuje veškerou bolest a utrpení.
Lidské zrání se neváží utrpením, kterého je potřeba na cestě k němu, ale hodnotou, která je jeho cílem. Přítomnost Boží není spekulativním přáním, ale hmatatelnou skutečností.
Minulost není mokvajícím vředem na duši člověka, ale buď pozitivní výzvou k přítomnosti nebo skutečností, kterou lze bezstarostně zapomenout. Budoucnost je vždy lákavým příslibem, o jehož konkrétní podobě není třeba přemýšlet.
Stáří neznamená úpadek sil a možností a mládí je požehnáním jen povýtce.
Zaslíbení se stávají skutečností a čekání žhavou přítomností.
Boží vůle prochází skutečností v ostrých konturách a nevyvolává pochybnost, zda je jí potřeba přijmout.
Láska je přirozeným světlem, v jehož záři se rozpouští veškeré zlo.
Zlo se chvěje kdesi na periférii obnaženo a prozrazeno, zcela bezmocné a budící shovívavý úsměv.
Lidé, se kterými člověk sdílí společenství, nejsou předmětem hněvu, žárlivosti, pomstychtivosti, ctižádosti, agresivity, panovačnosti, strachu, nebezpečí, příkoří, ale jen lásky.
O této atmosféře hovoří nepřekonatelným způsobem slavný žalm 23.
„Hospodin je můj pastýř, nemám nedostatek,
dopřává mi klidné pastvy na lučinách,
přivádí mě odpočinout k vodám,
svěžest navrací mé duši;
stezkou spravedlnosti mě vede
pro své jméno.
I když půjdu roklí šeré smrti,
nebudu se báti zlého,
vždyť jsi se mnou ty.
Tvá berla a hůl tvá, ty mě potěší.
Prostíráš mi stůl před zraky protivníků,
hlavu potíráš mi olejem
a kalich po okraj mi plníš.
Ano, dobrota a milosrdenství mě provázejí
všemi dny života mého.
Navracet se budu do Hospodinova domu
do dnů posledních.“
23