Etika a právo v Koránu

29.11.2014 10:01

Jak bylo řečeno, islám je sjednocující v sobě veškeré aspekty života. Náboženství, etika a právo jsou proto pevně spojené pojmy. Islám nahrazuje místní z pojetí beduínských kmenů, jakožto bratrských společenství bez nerovnosti a nahrazuje ho bratrstvím celé muslimské obce, ummy. Proto je také islám veskrze neindividualistický systém, což je nejjasněji vyjádřeno kolektivní povinností všech muslimů bez ohledu na postavení: „přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné“ (31:16). Ale kdo chce, může si v koránu najít i verše, které naznačují soukromí svědomí před Bohem. Ve verších 11:87, 6:68 a 160 a velmi jasně ve 42:4 se praví, že prorok není strážcem nad lidem svým. To může být vyloženo i tak, že teprve Bůh má právo rozsoudit poctivé a nepoctivé. Nutno je také odmítnout, že by islám popíral hierarchii vlády i společnosti. Ostatně v čele ummy stát Prorok a následné ustanovení chalífátu není s islámským učením v rozporu. Nedošlo ani ke zrušení otroctví, přestože propouštění věřících otroků je považováno za dobrý skutek. Tím se defakto otroctví časem vytratilo, protože lidé své otroky propouštěli. Pro společnost nenastal žádný ekonomický šok.

Mnozí věřící po Muhammadovi požadovali jakési islámské „Desatero“. Takto formulovaného seznamu pravidel se nedočkali, ale za dobrý základ mohou být považovány verše 17:23–41 či zkráceně 6:152–154. Korán (až na zabití, krádež a nevěru) nestanovuje za porušení svých pravidel žádné tresty. Obecně se v islámském právu hovoří o vyšším významu svědomí. Na druhou stranu korán není jako bible (respektive Nový zákon), neobsahuje jen obecná mravní poselství, ale i řadu velmi konkrétních pojednání. Samozřejmě že i verše obecnějšího rázu zde nalezneme. Důraz je kladen na sociální otázky (sirotci, chudina, nemocní) či na slušnost k ostatním, laskavost k rodině, dodržování smluv, čestnost, upřímnost a pravdomluvnost.

Poctivost v obchodě je jedním z důležitých přikázání. Muhammad, původem obchodník, opakovaně zdůrazňuje poctivost v dávání měr a vah. Důležitější jsou však verše zakazující lichvu. První zmínka o ni je ve verši 30:39, nicméně zde ještě není zakázána. Pouze je řečeno, že dáváním úroku nezíská člověk žádného úroku u Boha. Definitivní zákaz pak přichází ve verších 3:130, 2:275–280 a 4:161. Dnes se mnohé muslimské tradicionalisticky nebo fundamentalisticky založené státy pokoušejí rozvinout tzv. islámské bankovnictví, které úrok nahrazuje složitými dohodami o podílnictví na zisku apod.

Krevní msta má být vykonávána jedině na pachateli samotném, ne na celém jeho kmeni. Ve verši 2:178 stojí: „muž za muže, otrok za otroka, žena za ženu“. Doporučována je umírněnost a přijímání výkupného (dija).

Dalším prohřeškem, za který je stanoven postih, je krádež. Podle verše 5:42[zdroj?] má být takovémuto viníkovi useknuta ruka, není specifikováno která.

Poslední hřích, který má určen přesný trest, je cizoložství (ziná'). Tomuto tématu se věnují verše 4:15–16 a 24:2–9. Trestem má být sto ran bičem oběma viníkům a zákaz vstupu do manželství s věřícím (změkčeno možností pokání). Druhý chalífa Umar či Omar tvrdil, že slyšel Muhammada recitovat verše o kamenování, nicméně nakonec se nechal přesvědčit, že se mýlil a v koránu se nic takového neobjevilo. Korán požaduje čtyři svědky nevěry, čehož je obtížné dosáhnout. To je poněkud změkčeno možností samotného svědectví manžela, pokud bude pětkrát přísahat, nicméně ani to není platné, pokud bude manželka pětkrát přísahat, že to není pravda.

Co se týče postavení žen v islámském právu, žena stojí o stupeň níže, než muž (2:228), což je ve verši 4:34 vysvětleno tím, že Bůh tak rozhodl a že muž ženu živí. Tento verš také obsahuje kontroverzní část: „A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás však jsou poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody…“ K této problematice je nutné znát tradici Muhammada a praxi realizace těchto veršů, která se děla symbolicky, např. párátkem.

Oproti minulosti je postavení žen výrazně posíleno. Muhammad kritizoval praxi zahrabávání novorozeňat ženského pohlaví do země z obavy před zchudnutím (16:58–60). Nicméně nerovné postavení žen především v manželství zůstává, svědectví ženy má také jen poloviční hodnotu co svědectví muže (2:282). Korán velice podrobně rozebírá dědické podíly (4:12 a dále) a i zde jsou ženy značně znevýhodněné. Všichni synové sice mají dědit rovné podíly a dědí i dcery, ale vdovy jsou z dědictví vyloučeny. Na druhou stranu je uváděno, že umírající musí svou manželku zaopatřit na celý rok (2:240). Ženy jsou v mnoha verších vybízeny k cudnosti. Verš 33:59 je vybízí, aby „přitahovaly k sobě závoje své“, což je fundamentalisty interpretováno jako výzva k zahalování obličejů. Pravým význam je ale výzva k nenošení otevřených vyzývavých šatů, zahalování je výmyslem až pozdějších dob. Ve stejném smyslu ostatně hovoří verše 24:30–31, které doporučují zahalování ňader.

Další zachovanou praxí je mnohoženství, korán naopak zakazuje polyandrii („mnohomužství“). Muž může mít až čtyři manželky, ale musí jim věnovat naprosto stejnou pozornost. To je ve verši 4:128 označeno za nemožné, což slouží modernistům k argumentaci za zákaz tohoto pravidla. Každopádně se v koránu doporučuje mít pouze jednu manželku, pokud by si člověk nebyl jist, že bude schopen dostát svým závazkům. Verš 2:220 zakazuje sňatek s modloslužebnicí a za lepší považuje právě věřící konkubínu. V otázce rozvodu zavedl korán čtyřměsíční čekací dobu pro muže, kteří požádají o rozvod a zavedl povinnost postarat se o bývalou manželku, což je také možno brát jako velký krok kupředu v porovnání s minulostí.

Zajímavé je, že korán nijak zvlášť neřeší homosexualitu. Několik negativních narážek lze najít ve vyprávění o Lotovi a Sodomě a Gomoře (7:80–84, 11:77–83, 21:74, 22:43, 26:165–175, 27:56–59 a 29:27–33).

Korán neuznává rovnoprávnost věřících a nevěřících. Nevěřící přirovnává k dobytku (2:171), nazývá je nespravedlivými (2:254), zakazuje přátelství mezi věřícími a nevěřícími (4:144) nebo vyzývá k boji proti nevěřícím (8:65, 9:73, 9:123).

Verše 23:97–98, 41:34 a 16:127 praví: „Jsme věru s to ti ukázat, co jsme jim slíbili, avšak raději odvracej zlé tím, co je lepší! My dobře známe, co si vymýšlejí“. Tyto verše pocházejí ještě z mekkánského období. Pro islámskou etiku mají velký význam – říkají vlastně, že na zlo má člověk odpovídat ještě větším dobrem. Jsou dokladem toho, že ve své době byla islámská etika skokem k větší humanitě.
 

Kontakt