Fantastika

09.08.2015 11:46

Fantastika je pojem používaný v teoretických dílech o science fiction pro veškerou fantastickou literaturu. Pojem je sice běžně používán, často však nebývá definován. Obecně se používá jako souhrnný pojem zahrnující literární žánry jako je science fiction, fantasy, horor. Patří sem tak taková umělecká díla, ve kterých jsou představy vytvořené fantazií konfrontovány s představami získanými poznáním a zkušeností.

 

Předchůdci

Lze říci, že fantastika (tak jak zde byla definována) byla v literatuře přítomna již od dávných dob. Na druhou stranu její vznik nelze odvodit od starověkých mýtů a hrdinských eposů, ani od pohádek a jiných žánrů slovesného folklóru. V mýtech sice vystupují fantastické bytosti, objevuje se zde magie a další prvky typické pro pozdější fantasy, nejedná se však o zábavnou literaturu, ale o díla náboženská, přijímaná věřícími jako pravdivý popis dávných událostí. Totéž lze říct i o eposech, které byly rovněž přijímány jako pravdivé události (srov. sanskrtské termín pro epos itihása = "tak se to vskutku stalo"). Rovněž v případě pohádek a bajek se původně uplatnila spíš funkce naučná nebo vysvětlující různé jevy, zákazy, normy apod. Zárodky fantastické literatury, plnící zábavný nebo satirický účel lze najít v antice, např. v satirách Lukiána ze Samosaty Cesta vzduchem a Pravdivé příběhy se objevují prvky pozdější fantasy a dokonce sci-fi literatury. Četné strašidelné či tajemné historky obsahují např. dopisy Plinia mladšího nebo Attické noci Aula Gellia. Za jeden z prvních fantastických románů lze pokládat Apuleiova Zlatého osla, líčící v první osobě osudy muže, který byl čarodějnicí preměněn v osla.

Ve 12. století psala fantastické, moralizující povídky francouzská spisovatelka Marie de France (např. povídka o Bisclavertovi, o málo později se mnich Roger Bacon zamýšlel nad možnostmi budoucího rozvoje vědy a techniky. Fantastickým dílem je rovněž fiktivní Mandevillův cestopis nebo četné knížky lidového čtení, populární hlavně v 16.-17. století (o Meluzíně, Bruncvíkovi a další). V tomto případě se jedná již o skutečnou fantastickou zábavnou literaturu. Podobný byl vývoj také v Asii, strašidelné příběhy, v nichž vystupují duchové, démoni, liščí víly a jiné bytosti byly velmi populární ve středověkém Japonsku a Číně. Známý byl např. čínský autor Wu Čcheng-en, autor románu Putování na západ (u v Evropě známého spíše jako Opičí král) nebo jeho mladší současník Pchu Sung-ling, žijící v 17. století, který psal detektivní a strašidelné povídky. Podobná vyprávění, tradovaná v arabském a indickém prostředí mají spíš charakter pohádek (Tisíc a jedna noc, Sómadévův Oceán příběhů), i zde ale nalezneme mnoho prvků typických pro pozdější fantasy či horrory.

První významná díla, jejichž autory lze považovat za přímé předchůdce moderní fantastiky, však vznikla až v 16. století. Roku 1516 napsal sir Thomas More své nejznámější dílo nazvané Utopie (De Optimo Reipublicae Statu deque Nova Insula Utopia), v němž popsal poměry na stejnojmenném fiktivním ostrově, které měly podle něj sloužit za ideální příklad uspořádání společnosti. Autorem druhého díla je François Rabelais, jeho popisy fantaskních a groteskních světů ve čtvrtém a pátém díle jeho románu Gargantua a Pantagruel jsou pro čtenáře dodnes zajímavé svým vtipem a smyslem pro absurdno. Z těchto dvou autorů to byl More, jehož dílo je fantastice blíže, neboť použil dostupných znalostí o výpravě Ameriga Vespucciho, aby tím posílil věrohodnost a reálnou složku svého fantastického příběhu.

Po celé 17. a 18. století měla fantastická literatura spíše satirický nebo utopický ráz. Do tohoto období patří také Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského nebo Campanellův Sluneční stát. Přesto do ní v této době začaly pronikat vědecké poznatky. Příkladem může být spisek Sen Johanna Keplera z roku 1634, kde autor vyjádřil své názory na uspořádání vesmíru. Tyto představy se posléze změnily díky vítězství Koperníkova učení a to podnítilo vznik představ o obydlenosti jiných světů. O možnosti života na jiných planetách, o cestě na Měsíc a také o rozličných vynálezech psal ve svých spisech Objev Nového světa (1638) a Matematická magie (1648) anglický biskup John Wilkins. Podobné náměty zpracoval ve svých satirických cestopisech o cestě na Měsíc a Slunce Cyrano de Bergerac.

Dalšími podněty přispěly této rané fantastice objevitelské cesty, kdy začali Evropané zjišťovat, jak malou část své planety vlastně znají a že na světě existují (nebo existovaly) civilizace, které Evropu předčí kromě jiného i délkou své historie. Nelze také zapomenout na Jonathana Swifta a jeho Gulliverovy cesty, představující však spíš alegorii dobové britské společnosti, sociální a politickou satiru s prvky dystopie než skutečný fantastický román.

 

Zakladatelé

Většinou však je vznik fantastiky kladen na začátek 19. století. Za přelomový je považován román Angličanky Mary Shelleyové Frankenstein z roku 1818. Shelleyová je považována za spoluzakladatelku hned dvou fantastických odvětví literatury: hororu a moderní science fiction. Edgar Allan Poe je sice pokládán hlavně za zakladatele moderní detektivky, jeho přínos pro fantastiku (zejména horor) však rozhodně není zanedbatelný. V jejich dílech z období romantismu vznikl stereotyp osamělého, nepochopeného často potrhlého vědce, hrajícího v příběhu často tragickou úlohu.

Za zakladatele moderní fantasy lze považovat E. T. A. Hoffmanna a Nathaniela Hawthorna, ale především tři britské autory: Johna Ruskina, Lewise Carrolla a George MacDonalda, jejichž knihy stojí na pomezí moderních pohádek a vznikajícího žánru fantasy. V jejich dílech se objevuje mnoho motivů, které žánr fantasy využívá dodnes, především existence několika paralelních světů, mezi nimiž hrdinové procházejí.

Za skutečné zakladatele science fiction jsou považování následující dva autoři. Prvním je Jules Verne, který dokázal extrapolovat vývoj soudobé vědy a techniky do blízké budoucnosti a přesvědčit čtenáře o tom, že fantastika je schopná tento vývoj předvídat. Verne je tak zakladatelem technologického proudu science fiction. Herbert George Wells na druhou stranu objevil pro vědeckou fantastiku mnoho dodnes frekventovaných motivů: techniku, sociální konflikty, mimozemšťany, cestování vesmírem i časem, interplanetární válečné konflikty a mimosmyslové vnímání. Velkou pozornost věnoval lidským a společenským problémům a je považován za zakladatele celého proudu fantastických děl zaměřených filosoficky a sociálně.

Mezi významnými autory fantastiky 19. stol. je nutné připomenout Brama Stokera, jehož Drákula měl klíčový význam pro formování žánru moderního horroru. Fantastiku, zejména horrory, psali jako okrajovou část své tvorby i mnozí klasičtí autoři 19. století, například Guy de Maupassant, který je autorem povídky Horla, v níž hraje hlavní roli personifikovaná Smrt. Mezi autory fantastiky lze zařadit i Nikolaje Vasiljeviče Gogola, jehož povídka Vij zpracovává formou horroru námět z ukrajinského folklóru. Fantastické motivy Gogol zpracoval i ve svých Petrohradských povídkách.

 

Rozmach

Již koncem 19. století došlo ke zvýšení obliby fantastických žánrů u čtenářů. S tím souvisí také nárůst počtů autorů a celkový pokles literární úrovně. V průběhu 20. století se oblast fantastiky stává příliš širokou, než aby ji bylo možné nadále označovat jediným názvem. Vyděluje se z ní více žánrů. Už na přelomu 19. a 20. století se od sebe oddělují žánry fantasy, science fiction a horroru a krátce nato se objevují jejich podžánry, jako jsou v případě sci-fi literatury space opera či hard science fiction, v případě fantasy např. high fantasy, hrdinská fantasy, satirická a komická fantasy nebo fantastika určená dětem.

Fantastika se také značně liší dle země původu. Největšího rozmachu dosáhla fantastika ve Spojených státech a Velké Británii, kde také vznikla drtivá většina dnes užívaných pojmů. Ty časem převzaly i západoevropské kontinentální státy (jejich fantastika se až do 40. let značně lišila). Ve východní Evropě vznikla kolem roku 1917 specifická fantastika sovětská. V českém prostředí je dobře známá a hojně čtena také fantastika polská. Například pojem „science fiction“ vznikl někdy před rokem 1929, v padesátých letech se rozšířil mimo USA. V socialistických zemích se používal jako jeho obdoba název „vědeckofantastická literatura“.

Další rozmach a rozdělení fantastiky přinesla postmoderna, kdy se objevují žánry jako steampunk, kyberpunk, nová vlna a mnohé další. Právě v období postmoderny pronikají prvky fantastiky i do mainstrímové a "vysoké" literatury, např. v díle Umberta Eca, Čingize Ajtmatova nebo latinskoamerických autorů magického realismu (G. G, Marquéz, A. Carpentier a další).

 

Česká fantastika

Prvním českým autorem, který se zabýval fantastikou, byl Jakub Arbes. Významné je jeho romaneto Newtonův mozek, jejž lze pokládat za první dílo české science fiction. Za první díla české fantasy můžeme označit některé knihy Josefa J. Kolára, zejména román Pekla zplozenci z prostředí rudolfínské Prahy. Významná je také Kollárova povídka U červeného draka, neboť se jedná o první český horror. Jejím námětem je souboj malíře Floriána s čarodějnicí, která zabíjí nevinné lidi tak, že je pomocí magické manipulace s loutkou (jakási obdoba voodoo panenky) přinutí spáchat sebevraždu. Jen o málo mladší jsou povídky Julia Zeyera Fantastické povídky a Maeldunova plavba, které obsahují četné okultní a pohádkové motivy. Nejznámější a umělecky nejkvalitnější ze Zeyerových fantastických děl je ale Román o věrném přátelství Amise a Amila, který se vyznačuje vypjatým katolicismem.

Počátkem 20. stol. využívali fantastické motivy autoři literárního směru expresionismu, zejména Jan Weiss, Ladislav Klíma a Josef Váchal, většinou je však použili spíš jako alegorie společnosti či její satiry. Z německy píšících autorů tohoto období využívali fantastické, spíše však okultní motivy ve svých dílech Franz Werfel (např. divadelní hra Kozlí zpěv) a zejména Gustav Meyrink (román Golem, novela Bílý dominikán, četné povídky). Málo známým autorem fantastiky 1. pol. 20. století byl Zdeněk M. Kuděj, jehož knihy mají rysy sci-fi, ale také společenské satiry a parodie.

V dějinách české fantastiky nelze opomenout ani Karla Čapka, jehož divadelní hry (Bílá nemoc, RUR) i romány (Krakatit, Válka s mloky) patří mezi nejvýznamnější dystopická díla světové literatury. Zejména RUR a Válka s mloky přinesly mnoho podnětů, jež byly využity později v zahraniční i domácí sci-fi literatuře.

Po druhé světové válce se objevují hororové prvky v díle Ladislava Fukse, zatímco František Běhounek, Josef Nesvadba a Ludvík Souček se věnovali vědeckofantastické literatuře, část jejich tvorby byla určena mládeži. Méně významný je podíl např. Vladimíra Párala (dystopický román Válka s mnohozvířetem) a dalších autorů.

Naproti tomu žánr fantasy se v české literatuře opětovně prosazuje ve větší míře až v 90. letech, především v povídkách a románech M. Žambocha (Koniášův svět), V. Šlechty (cyklus Krvavé pohraničí), K. Francové, J. Rečkové, J. Kulhánka, J. Hlávky, F. Vrbenské a dalších autorů. Jejich knihy však nejsou mimo komunitu čtenářů fantasy příliš známé.

S fantastickými či magickými prvky pracuje též Michal Ajvaz (Druhé město), jehož dílo však bývá řazeno spíše k magickému realismu.
 

 

Kontakt