(Fp 2,1 - 5) P. Klinecký - "Buďte jedné mysli, jednoho smýšlení“, říká Písmo…

Fp 2,1 - 5

K tomuto textu jako základu kázání mě inspirovala banální příhoda: viděl jsem mateřskou školu. Předškoláčci si hráli za plotem na uzavřeném hřišti, hlídaly je tři učitelky. Všechny děti měly na sobě stejné svrchní oblečení: zelené reflexní vesty s pruhem. Vypadaly jak malí metaři, podporoval to i nápis na zádech vest: „Pražské služby“. Lekl jsem se, děti vypadaly nepoeticky, „herní uniforma“ jim brala vše, co činí houf dětí nádherným. Učitelky si usnadnily náročnou roli při hlídání, možná také s dětmi musely na hřiště přes nějaké ulice a křižovatky. Při hře to ale působilo odpudivě. Vzpomněl jsem si přitom na uniformy všech občanů – od malých dětí po důchodce - za čínské „kulturní revoluce“.

To se ve mně ozvalo volání po pestrosti, rozmanitosti, po svobodném rozvoji dětí i dospělých. Jsme každý jiný a chceme a máme svá specifika rozvíjet. Předešlé půlstoletí uniformovalo, co se dalo, výchovu, vzdělání, kulturu i životní styl. Kdo se nevešel do povoleného koridoru, musel z kola ven.

Dnes prožíváme opak: snažíme se o individualitu, rozvíjíme specifika a snažíme se je zviditelnit. V podnikání uspěje ten, kdo nabízí něco jiného, něco zvláštního. Je třeba být osobitý. U dětí se snažíme jejich individualitu nepotlačovat až do té míry, že dětské „chci“ je rodičům „svatým“ a něco dětem zakazovat či nařizovat znamená potlačovat jejich rozvoj. „Nechci děti k něčemu nutit“, říkají rodiče, když děti v přirozené přelétavosti oznámí, že už nechtějí chodit do kostela, že by raději na tenis. Osobitost, originalita a individualita jsou ceněny jako málo co. Jeden ze stálých reklamních sloganů je „buď sám svůj, buď sám sebou.“

Můžeme si však všimnout, že z druhé strany působí síla opačná: tlak ke stejnosti a uniformitě. Mladší a střední generace si hlídá, aby byla „in“, náš slovník, frazeologie, dokonce i výslovnost podléhají módám. Odkud se vzal obrat „být trendy“? Nakonec i samo úsilí o originalitu je vlastně jednou z nejvýraznějších uniformit, diktovanou pracovním trhem, stálým soubojem na poli společenského uplatnění i potřebou vlastnit nezaměnitelnou „image“.

Dokonce i v křesťanských církvích se objevuje sklon k charakteristické profilaci, potřeba odlišit se od ostatních. A zároveň také kopírování vzorů. Některé církve kráčejí cestou amerických vzorů, jiné cestou jiných, mimonáboženských společností a firem. Dokonce přejímáme cizojazyčnou výslovnost; ono „améén“, jež někdy slýcháme, nepochází z hebrejštiny, nýbrž z amerického „eimén“. Církve, které nejsou profilovány do „svého“ tvaru liturgického či teologického, pokud možno odlišného od ostatních, jsou „na náboženském trhu“ znevýhodněny zdánlivou beztvarostí. „Jak se vaše církev dívá na…“, slýchají představitelé církve od médií. Nemůže-li představitel odpovědět jednotným, uceleným názorem, sklidí podezření, že žijí v církvi, která nic nezastává, nemá názor.

A tak jsme ve dvojím tlaku okolí: společnost se individualizuje, štěpí na „originality“; a vede k tomu jaksi nenápadně i církev a církve. Na druhé straně společnost společnými silami míří k uniformitě, jíž v planetárním měřítku říkáme globalizace, v menším měřítku pak trendy. A vede k tomu nenápadně i církve. Pak se tomu říká ekumenické snahy, případně mezináboženský dialog. Doba je taková, doba si žádá… kdo je ta doba?

Do toho promluví Písmo. Epištola Filipským, zvaná „radostná epištola“, pozoruhodná tím, že je plná vděčnosti, zvláštní „natěšenosti“ na život ve společenství, přestože ji apoštol píše z vězení, epištola, v níž si rádi čteme, rádi z ní citujeme a povzbuzujeme se, skoro jako by bouchla do stolu pěstí: „Buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení.“ Nikoli „buďte podobného smýšlení, snažte se zachovat jednotu alespoň v těch nejdůležitějších věcech, jinak se samozřejmě počítá s vaší pestrostí“. Nikoli „buďte v jednotě rozmanití a v rozmanitosti jednotní“, prostě, natvrdo a přímo: buďte stejné mysli, téže mysli, jedné, téže, stejné duše, jednoho smýšlení. Skoro se chce karikovat: buďte identičtí, přes různé životní zkušenosti, různé výchozí body a startovní čáry, přes hranice kultur, jazyků i generací buďte titíž, uniformní, prostě stejní. Nemějte rozdíly.

To samozřejmě nejde. Každý čtenář řekne: to se myslí jinak, buďte jednotní jako církev, vy, kteří k sobě máte blízko svou vírou, nehádejte se, nedrolte se na menší skupinky podle toho, jak každý trochu jinak poznal a uvěřil. Jenže tím si nepomůžeme. Hlavou nám proběhne ohromné historické dělení a štěpení církví, boje mezi církvemi i církevními skupinami, dokonce války, hluboké, zakořeněné, někdy iracionální averze i nenávisti, jichž jsme dodnes dědicové. Jen se podívejte – ani katolíci s evangelíky se neumějí sejít u jednoho stolu Páně a dělí tak dokonce rodiny, manžele od eucharistie, svátosti oltářní!

A má být jednota! Dokonce „stejnost mysli“! Kde má hranice? V jednom sboru? Nebo alespoň v jedné skupině ve sboru? Nebo v jedné denominaci? Nebo v církvi všech křesťanů, v církvi obecné? Nebo snad – hrůza pomyslet – mezi lidmi vůbec? Copak to jde? Pestrost předpokládáme jako něco samozřejmého i dobrého, však i apoštol Pavel, autor epištoly byl hodně jiný než apoštolové Jakub a Petr. Ani uvnitř jedné církve, dokonce jednoho sboru snad ani nemůže být úplná jednota. To je tvořivé napětí! Jenže proč má potom „tvořivé napětí“ tak často destruktivní účinky? Napětí či různice jsou jen potud tvořivé, pokud se odehrávají pod střechou lásky opravdu bez hranic a opravdu bez podmínek.

Proto ono téměř nereálné vybídnutí „buďte stejné mysli“ začíná takto: „Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování…“ Kristus, láska a Duch. Tři veličiny, křesťanům důvěrně známé a přesto pořád nové.

1) Kristus jako jediný garant jednoty. Kristus nikoli podle pojetí naší církve, ani Kristus podle apoštola Pavla, nýbrž Kristus jako Kristus. Kdo to je? Copak existuje nějaký „čistý Kristus“, sterilní od všech lidských příměsí, interpretací a nepochopení? Řekneme tedy Kristus podle Písma. Jenže podle jakého Písma, jakého překladu a jakého porozumění? Moje Bible učí, řekne jeden, ale moje Bible učí něco jiného, povídá druhý. Nakonec nutně dospějeme k porozumění, že buď pravda neexistuje, nebo ji mám já.

2) Proto je tu ta trojice: vedle Krista jako jeho upřesnění je láska. Tolikrát zneužitá, nepochopená, vysmívaná jako romantická veteš má nyní posloužit jako upřesnění, kdo je Kristus! Totiž: to je to hlavní na Kristu, možná jediné. Zde je těžiště Božího odpuštění i spasení, smíření i pokoje, převyšujícího každé pomyšlení. Tady, v lásce bez jakýchkoli podmínek i bez jakýchkoli hranic, bez odstupňování i bez dovolené, v takové lásce je smysl jména „Pomazaný, Mašijah, Mesiáš, Christos, Kristus“. V lásce nepochopitelně široké, tolerantní i statečné, v lásce, která umí někdy dělat neuvěřitelné kompromisy a jinde být neskutečně jednoznačná a ví, kdy co nasadit. V lásce, která nedělí bližší a vzdálenější, košile a kabáty, na bližší evangelíky a vzdálenější katolíky, bližší křesťany a vzdálenější židy.

Kdo však řekne, kde, před kým nebo čím se má tato láska zastavit? Přece není možné milovat třebas hřích! Určitě, ale co je hřích? Porušení Desatera? Vždycky, za všech okolností? Jsou však známé i mezní situace, kdy je nutné lhát, i krádež je někdy potřebná a dobrá, dokonce i zabití! Ač naprosto krajní případy, přece ukazují, že ani porušení Desatera není vždycky jen hřích! Před čím se tedy láska zastaví?

Na vysvětlení přichází třetí z trojice: Duch. Duch, jehož nikdo nevlastní, ale každý může užívat jeho ovoce. Duch, který působí mimo všechny zákony i všechnu lidskou zkušenost. Duch, který vane, odkud a kam chce, na něhož se nelze vymlouvat, nelze se jím ohánět, nelze jej brát jako alibi ani jako rukojmí a přesto se lze nechat jím vést.

Tato trojice ukazuje, kde jsou zdroje jednoty bez hranic, kdo je jejím původcem i garantem. Kristus, jako představitel i nositel lásky i Ducha, láska jako motor života i všeho lidského jednání a rozhodování, Duch jako moc, síla, energie i rozhodčí sporných případů.

Mám za to, že nás dvojverší z dopisu do Filipis vede k novému, dosud nepoznanému obsahu „jednoty“. Vede nás tam, kde opravdu nejsou rozdíly mezi lidmi ani mezi náboženstvími. Žádné hranice. Proto apoštol řekne „dovršte mou radost“. Tento cíl je daleko před námi. Hodně daleko. Ale máme alespoň směr kam a proč jít. A je to dobrý směr, zvlášť v době, kdy jsme sváděni k falešné jednotě i k falešné mnohotvarosti při hledání vlastního místa na slunci.

Je to cesta daleká, ale pro všechny. Cesta možná pro někoho těžko představitelná. Alespoň máme pořád kam jít.
Amen.