Génius loci a související pojmy

04.04.2015 22:18

Svitek, kniha, palimpsest

Jsou média zaznamenávající významy a protože významy popisujeme jednak přímo, jednak metaforicky, tak všechna tři slova představují metaforické bohatství: např. nebesa byla svinuta, kniha přírody podobná soustavě geologických vrstev anebo palimpsest jako vyjádření několika málo čitelných či torzovitě zachovaných vrstev krajiny. Připomeňme, že palimpsest býval v dobách, kdy materiál na psaní byl velmi drahý (jedna kniha = jedno stádo) nejčastěji kusem pergamenu, na němž byla původní zpráva vymazána a pergamen byl opět použit a to někdy i několikrát. V jednom textu se tak skrývá i několik jiných textů, ale jsou poškozené, téměř neviditelné a obvykle z nich jsme schopni číst jenom torza. A taková je právě krajina.

 

Vojen Ložek v kaitole v knize „Vstoupit do krajiny“ (Dokořán, 2004) uvádí: „Ještě na sklonku poslední ledové doby před 15-16 tisíciletími se v severní části kraje rozkládala otevřená sprašová step, na rozlehlých plochách pokrytých navátým prachem – spraší. S oteplením před 12 tisíciletími se postupně měnila v parkovitou krajinu, v níž se střídaly lesy pionýrských dřevin – borovic, bříz, osik, jalovců s ostrovy černozemních stepí. Postupně sem pronikaly další dřeviny, především dub a ušlechtilé listnáče, které vytvářely stále souvislejší uzavřené porosty, takže v době příchodu prvních zemědělců před sedmi tisíciletími zbývaly již jen malé stepní enklávy uprostřed smíšených doubrav. Pak postupně vznikala zemědělská krajina s poli, loukami a stálými sídly, ve výše položených lesnatých oblastech nabyl převahy buk, který v posledních dvou stoletích musel ustoupit výsadbám smrku. A tak zasvěcený poutník může jako v knize přírody sledovat historii své krajiny – spraš v cihelně mu připomene step na konci ledové doby, pěchavové trávníky její konec, borovice a břízy na skalách první lesy, štěrky a písky průběh někdejších řek, zbytky náhonů romantiku vodních mlýnů a černé půdy zoraných polí příchod prvních rolníků.“

 

Jenže co si máme s touto knihou přírody a palimpsestem krajiny počít? Znamená to vůbec něco, anebo jen tak vršíme slova, abychom se v nich nakonec ztratili ? Myslím, že existuje dvojí odpověď:

1 – zralá krajina je jako zralé víno, obsahuje víc poloh, je bohatší, uspokojuje víc chutí, je hlubší, má víc významů, byť některé z nich již nedovedeme číst a o jiných víme jenom to, že jsou.

2 – pokud měníme krajinu, vytváříme místo anebo zakládáme zahradu je vhodné respektovat, co tu bylo před zásahem, anebo vědět, proč dělám něco jiného a zda jednotlivé významy palimpsestu mohou spolu srůst.

 

Respektovat paměť a přirozenost se má (myslím) jen ve většině případů. Někdy je naopak zajímavější jít proti nim. Pokud však jako v posledním století postupujeme „proti všem“ , musíme čekat, že všichni – to je klima, neofyty, kontaminace atd. mohou jít proti nám.

 

Topofilie – chránit nejenom to hodnoté, ale i to, co máme rádi

Krajina navíc není jenom „věcí“ ale také interpretací této věci. K povaze krajiny patří to, že v nás vzbuzuje pocity jako je soulad, zakořeněnost, melodičnost, melancholie a mnohé další. Krajina je tedy do určité míry emocionální interpretací. Slabinou mnohých seminářů o krajině je, že se snažíme z oné emocionální interpretace, „lásky ke krajině“ vytvářet vědu a jindy naopak se hmotné reálie krajiny ztrácí v pocitech. Myslím, že v diskuzích o rázu krajiny však není jiné cesty než do těchto smíšených oblastí vstupovat. Obecně se dá navrhnout, že je třeba chránit nikoliv jenom botanicky či geologicky cenné a významné lokality, ale obecně jakákoliv místa, které máme rádi. V prvním případě existují ochranářské a vědecké důvody ochrany, v druhém se jedná o vztah k místu, tedy topofilii. V klasické řečtině je lásce k místu vyhrazeno analogické slovo – philochoria.

 

Génius loci a feng-šuej

Génius loci můžeme chápat v široké škále možností daných původním antickým významem daimona či boha místa jako opravdové bytosti až po prostý souhrn barev, struktur a historií. Feng-šuej je stará čínská praktika určení duše místa a to především z ryze praktického hlediska, které ovšem využívá i zcela metafyzické metody. Feng-šuej slouží k nalezení optimálního místa pro vesnici, dům či osobní prostor za pomoci toků životní energie čchi. Pragmatickému cíli přežívání rodiny či komunity tedy slouží myšlenka, usměrňování, ředění, spojování a rozptylování různých energií místa. Feng-šuej má naštěstí kromě této obtížně přístupné okultní složky i další aspekt, jímž je estetika prostoru. Ne každý rozumí proudům životní síly, ale v podstatě každý pozná, co je hezké. A přestože pojmy „dobra“ a „krásy“ nejsou totožné (krásné je právě jenom to krásné), tak se prolínají. Znamená to pak, že důležitý díl krásy je dobrý a tím vhodný pro život.

 

Mikromytologie

Zatímco v konceptu génia loci nebo feng-šuej se jedná o jakousi téměř plotinovskou emanaci místa, přistoupil americký sociolog E. W. Walter k problému charakteru místa z mnohem uchopitelnějších pozic. Walter v roce 1988 vydal podnětnou, ale nejednoznačně přijatou knihu „Placeways. A theory of the human environment“, jejíž titul můžeme přeložit zhruba jako „způsoby či cesty míst“. Jedna z nejzajímavějších pasáží knihy se týká výzkumu chudinské čtvrti v Bostonu. Walter a jeho tři asistenti, se do ní přestěhovali a nakonec v ní léta žili. Jejich terénní výzkum byl kombinován z důkladným sociologickým výzkumem prováděným s pomocí počítačů z odlehlé laboratoře. Problém byl následující: v jednom dvojitém domě, jehož architektura byla v obou částech do detailu shodná, žila téměř identická skupina nájemníků. Přesto jeden z domů byl klidný, ale do druhého vchodu byla často volána policie, přijížděla ambulance či docházelo zde k různým konfliktům. Když Walter poprvé vstoupil do neklidného domu, uviděl na hodním schodišti mohutnou ženu, která křičela: „Boj, boj, nesnáším mír!“ Nájemníci o sobě navzájem vyprávěli neuvěřitelné, obvykle zkreslené historky, které vnímali jako realitu – např. že v jednom bytě, kde žili Indiáni, mají v obýváku postavené teepee.

 

Čekali bychom zde nějaké metafyzické vysvětlení situace, protože všichni máme zkušenost, že některá místa neklidná jsou pravděpodobně již svoji povahou, ale Walter nabízí jiné řešení. Domnívá se, že někteří lidé konflikty ke svému životu potřebují. Kolem jedné či dvou neklidných domácností obklopených fámou agresivity a tedy pro určitý typ lidí příznivou zvěstí, že konečně se něco děje, se nabalila jakási lokální mikromytologie drbů a pomluv, která všechny udržovala “při životě“a lákala sem další podobné typy. Walter, myslím, dobře vyhmátl tu zcela prozaickou, každodenní a malichernou součást génia loci. Podobně si myslím, že např. prostor Hlavního nádraží láká bezdomovce nejenom svými praktickými možnostmi, ale také atmosférou neklidu, ve kterém se však něco děje.

 

Neumím rozhodnout, zda z hlediska mikromytologické diverzity není nakonec dobré, když ve vesnici žije alespoň jedna jedna zlodějská rodina a tu a tam nějaký udavač či alkoholik, který mlátí svoji ženu. Je to pravděpodobně otázka míry – jeden průměrně špatný „černý Petr“ místo spíš oživuje a nutí ostatní lidi k sociální interakci. Je to možná lepší, než kdyby všichni seděli u televize. Tyto úvahy o disturbancích všeho druhu by nás mohly zavést tak daleko, kam dojít ani nechceme – např. k otázce, zda krajina se smetištěm není hodnotnější než krajina bez smetiště. Přesto si myslím, že bychom si je mohli, občas, ale ne příliš často, položit.

 

Z hlediska génia loci je zajímavé, že podobně obohacujím způsobem na nás působí nízká informace, že v „támhleté chalupě žila za velké krize rodina, co snědla všechny kočky v okolí“ podobnou silou jako noblesní myšlenka, že do stejné vsi zajižděl František Čupr, aby zde překládal upanišady. 

 

Václav Cílek

 

 

Kontakt