Gurujóga - ta, co vše uskuteční

Dilgo Khjence rinpočhe

 

Výňatky z kapitoly knihy "The Wishfullfilling Jewel" (Klenot splňující přání)

 

Jeho Svatost Dilgo Khjence rinpočhe se narodil roku 1910 v Derge ve východním Tibetu a později studoval u více než sedmdesáti velkých mistrů a učenců. Byl rozeznán jako vyzáření mysli Džamjanga Khjence Wangpa, jednoho ze zakladatelů hnutí Rime. Dilgo Khjence rinpočhe strávil více než dvacet let na odosobnění, byl hlavou školy Ňingma a vedoucím představitelem hnutí Rime. Mnozí jej považovali za největšího žijícího mistra dzogčhenu a ztělesnění Guru Rinpočheho. Byl učitelem mnohých důležitých lamů naší doby, mimo jiné také Jeho Svatosti Dalajlamy. Dilgo Khjence rinpočhe zemřel v roce 1991 v Bhútánu.

Ať již jíme, spíme, chodíme nebo sedíme, měli bychom při tom neustále směřovat naši mysl na lamu. Jedna krátká rada od učitele k realizaci nestačí. Naopak, musíme rozpoznat, že učitel není jen něčím vnějším, nýbrž že je neustále přítomen v osvícené podstatě naší mysli.

Guru Rinpočhe řekl: "Nejsem nikdy oddělen od těch, kteří mají oddanost." Pokud považujeme lamu za obyčejnou bytost z masa a kostí, je obtížné rozvinout takovou intenzitu oddanosti, která je potřebná pro rozvoj. Proto bychom měli na lamu pohlížet jako na ztělesnění neměnné moudrosti Guru Rinpočheho, zrozeného z lotosu. Jeho vševědoucnost proniká třemi světy a on ví přesně v každém okamžiku, kdo se k němu právě obrací, i kdyby to byly miliony bytostí najednou.

Esencí cesty je oddanost; pokud ve své mysli nemáme nic než lamu a necítíme nic než žhnoucí oddanost, budeme vše, co se stane, pociťovat jako požehnání. Pokud prostě praktikujeme s neustálou oddaností, je sama praxe přáním.

Pokud jsou všechny myšlenky prodchnuty oddaností k lamovi, vzniká přirozená důvěra, že se vše děje správným způsobem. Všechny formy jsou lamou, všechny zvuky mantrou, všechno hrubé i jemné vzniká jako oddanost. Vše je v absolutní přirozenosti spontánně osvobozeno. To je nejvyšší gurujóga, při které je guru rozpoznán jako tři od sebe neoddělitelné káje. Lze toho dosáhnout bez rituálu fáze budování, bez odosobnění v temnotě, bez prázdných vizí, bez zadržování dechu či vedení dechu do centrálního kanálu. Touto praxí se všechny ostatní praxe rozpustí v jednobodové oddanosti, jak to zažil Gjalwa Göcangpa a další velcí světci. Spočívali měsíce a roky ve stavu, kdy byla v jejich mysli dnem i nocí jen oddanost, a nepociťovali ani hlad ani žízeň.

Díky oddanosti a odklonu od rozptýlení tohoto života se nebudeme více zaplétat do světových záležitostí. Rozvineme jemnou schopnost úsudku pro příčinu a následek a nebudeme již více bloudit v negativních způsobech jednání.

Všechna přání dosáhnout štěstí jen pro sebe sama ustanou, a tak již nesejdeme na nižší stezku. Uvidíme všechny jevy jako jidamy, mantry a velkou radost a nesklouzneme již k obvyklému vnímání. Tím, že vidíme všechny věci jako lamu a všechny myšlenky jsou zaobaleny ve žhnoucí oddanosti, nesklouzneme již k negativním pohledům. Tímto způsobem pak zcela přirozeně vzniká skromnost a zaniká zmatenost, vše, čeho je třeba se vzdát, mizí samo od sebe. Meditace a nemeditace se mísí v jedno, a manifestuje se tak skutečná podstata absolutna, vlastní moudrost-vědomí.

Aby byl lama neustále přítomen, musíme soustavně praktikovat. Nepřináší mnoho užitku, pokud si myslíme, že pár měsíců nebo rok praxe postačí k dosažení realizace. Měli bychom praktikovat od teď až do posledního výdechu. Tuto píli potřebujeme, abychom dosáhli jistoty, že si oddanost a pochopení podržíme v těžkých a děsivých okamžicích naší smrti. Měli bychom se ptát, jestli si budeme v okamžiku smrti schopni připomenout pokyny našeho lamy. Ale i když to dokážeme, může se stát, že budeme utrpením smrti tak zasaženi, že bude docela těžké pokyny opravdu použít, když jsme se na to nepřipravovali pravidelnou praxí během života.

Ten, kdo praktikuje dharmu, by měl být schopen zacházet se všemi životními situacemi; dobrými by se neměl nechat rozrušit a špatnými strhnout k zoufalství. Prostý očekávání a pochybností by měl neustále myslet na svého učitele. I když štěstí, smutek, radost nebo utrpení neexistují samy o sobě, mohou být na cestě pomocí nebo překážkou. To, jak budeme s těmito zkušenostmi zacházet, je zkouškou opravdovosti naší praxe. To je skutečná esence gurujógy a samotná hlavní praxe. Pokud takto praktikujeme, nejlépe jak můžeme, neexistují žádná takzvaná "hluboká" učení.

Detailní vizualizace fáze budování sestávají ze čtyř druhů, které souvisejí s očištěním čtyř druhů zrození: zrození z vejce, zrození z lůna, z tepla a vlhkosti a spontánní zrození. Gurujóga je esencí všeho a nepotřebuje tyto detailní popisy. Také další aspekty fáze budování jsou sice obsaženy v gurujóze, nebudeme se jimi však podrobně zabývat. Jsou nazývány "jasné jevy" jasné vizualizace buddhovských aspektů; "čisté násilí", znalost všeho o symbolech a aspektech jidamů (např. že hlava symbolizuje jednotu absolutní přirozenosti, dvě ruce symbolizují metodu a moudrost...) a "vadžra-pýcha", totální jistota, že od času bez počátku již jsme jidamem. Říká se, že když si jen na okamžik představíme našeho kořenového lamu s velkou jasností a svěžestí, přináší to větší užitek než meditace na 100 000 buddhovských aspektů.

Gurujóga je také esencí fáze rozpouštění, Šesti jóg: tummo (vnitřní teplo), kořen stezky; gjulju (iluzorní tělo), základ stezky; milam (jóga snu), měřítko pokroku na stezce; ösel (jasné světlo), esence stezky; bardo (stav mezi), pozvání k předávání dále na stezce; a phowa (přenos vědomí), která umožní absolvovat zbytek stezky. Všechny tyto praxe musejí být rozvíjeny v rámci gurujógy. Tummo a gjulju souvisejí s praxí na vadžra-tělo gurua; milam a ösel s jógou vadžra-řeči gurua; bardo a phowa s jógou vadžra-mysli gurua. Proto je gurujóga esencí fáze rozpouštění.

Pokud chceme zrealizovat široký rozhled a hluboký vhled, říká se: "Realizace tvé vnitřní moudrosti je ovocem nahromadění, očištění a požehnání realizovaného mistra. Měl bys vědět, že je beze smyslu chtít se spolehnout na jiné metody." Znamená to také: "Kdo se stále pokouší nalézt moudrost mimo intelekt, aniž by se obracel k lamovi, je jako někdo, kdo čeká na slunce v jeskyni s otvorem na sever. Nikdy nerozpozná jednotu jevů a své mysli."

Protože je gurujóga konečnou metodou pro rozpoznání přirozeného stavu věcí, bývá nazývána "jádrem přirozeného stavu". Jádrem je myšlena skrytá esence, která není zjevná, ale je srdcem všeho. Nespočetné pokyny pro kjerim, dzogrim, dzogčhen atd. jsou všechny obsaženy v gurujóze ve zhuštěné formě. Gurujóga je jako životně důležitý článek řetězu, který spojuje všechny ostatní pokyny. Je to lehce provozovatelná praxe, bez zvláštních obtíží, bez rizika, že uděláme něco špatně, a vede k nejvyšším plodům. Tak jako vhodně sestavený stroj může během hodiny zastat práci stovek dělníků, tak v sobě jedno učení sjednocuje všechna ostatní; nechybí jediné učení, jakkoli by mohlo být hluboké. Gurujóga je hlavní metodou pro pokrok v naší praxi a pro odstraňování překážek. Je "právě tou, která vše uskuteční."

Technicky vzato patří gurujóga ke ngöndru, k tzv. "Přípravným cvičením". Ve skutečnosti je však srdcem hlavních praxí. Ve všech různých buddhistických školách, ať už jeto Ňingma, Sakja, Kagjü nebo Gelug, neexistuje ani jediná stezka, která by nepovažovala gurujógu za nejdůležitější základ.

V tradici Sakja existují známá učení lamdrel, souběžná praxe "Cesta a plody". Začíná se tu praxí "Základní stezky gurujógy". V těchto učeních dostává člověk požehnání, iniciaci těla, řeči a mysli lamy a poté na něj medituje.

Linie Kagjü je známá jako odkaz praxe žhavé oddanosti. Praktikovat dharmu bez oddanosti, je jako být někým bez hlavy. Ať kdokoli z nás praktikuje jakýkoli druh stezky: bez oddanosti, bez respektující úcty k učiteli, která nám umožní vidět ho jako buddhu, nemáme žádnou šanci, že se v nás objeví zkušenosti a poznání.

Velký učitel školy Kadampa Gjalcche Ngulčhu Thogme neměl jinou praxi než vidět svého učitele Atíšu jako skutečného buddhu a sloužit mu celý život tělem, řečí a myslí. V nejznámějších učeních linie Kadampa, v "sedmibodovém tréninku mysli" je gurujóga první praxí. To platí také v různých liniích karma a terma tradice Ňingma. Neexistuje tu žádná stezka, žádná praxe, která by se nerozvíjela v oblasti gurujógy.

Na rozdíl od praxí fáze budování a rozpouštění, můžeme gurujógu praktikovat kdykoliv. Když praktikujeme například kjerim nebo dzogrim, je třeba dávat pozor na mnohé věci ohledně držení těla, řeči a mysli. Při retreatu praxe kjerim si musíme praxi rozdělit na čtyři sezení podle určitých částí dne, musíme mít oltář s vnějšími oběťmi, jako je voda, květiny, vonné tyčinky apod., a připravit vnitřní oběti, jako jsou torma, rakta a amrita. Gurujógu však můžeme praktikovat pořád, za všech okolností a přináší ty samé výsledky jako kjerim, fáze budování.

V praxi dzogrim, rozpouštěcí fázi, v praxích jako třeba tummo, v tělesných cvičeních jako "velká váza" a v dechových cvičeních existuje určité riziko překážek a chyb. Především je tu riziko, že zesílí "srdeční vítr", což vede k poruchám v mysli. V praxi gurujógy taková nebezpečí nejsou a různé energie vstupují do centrálního kanálu přirozeně. Tak jako pojídání stravy zahání hlad, vytváří v nás praxe gurujógy realizaci v nás dlící moudrosti.

Džecün Milaräpa řekl: "Nedoufej v brzkou realizaci, nýbrž praktikuj po celý svůj život." Pokud s naprostou určitostí myslíme: "Budu praktikovat, dokud mé tělo neodnesou na hřbitov," budou se všechny zkušenosti a poznání objevovat přirozeně. Říká se: "Dharma nepatří nikomu mimo těch, kteří ji s vytrvalostí praktikují." Pokud máme jisté přání praktikovat dharmu, pak je dharma tady: připravená, aby byla praktikována.

S přátelským svolením nakladatelství Shambhala Publications

 

překlad: Jan Matuška