Karel IV. - Císař Svaté říše římské

25.11.2015 23:38

 

Římská jízda

Snahy Karla IV. o císařskou korunovaci byly dříve zhaceny papežem Klementem VI. Po Klementově smrti roku 1352 zahájil proto Karel jednání s novým papežem Inocencem VI. Na podzim roku 1354 vydal král Karel náhle rozkaz k tažení do Itálie, čímž opět překvapil Evropu. Dne 6. ledna 1355 byl pak Karel v Miláně korunován lombardskou korunou na krále lombardského. Karel pak přebýval v Pise, kde očekával říšské a české vojenské oddíly a královnu s arcibiskupem, ti dorazili v únoru 1355. Před Řím přitáhl král Karel v doprovodu 4 000 rytířů 2. dubna 1355. Karel se pak do Říma vypravil v přestrojení, aby si mohl prohlédnout místní památky. Císařská korunovace se konala 5. dubna 1355. „Na Boží hod velikonoční časně ráno vyjel pan Karel na pole mimo město a tam k němu přišli Římané a převeliké množství lidí ze všech končin světa, všichni sedíce na silných koních, ve zbrani a v přilbách s chocholy, připraveni jako k boji, projevovali svou pohotovost k službám.“

Po velkolepém příjezdu do města byl uveden do Svatopetrské baziliky a po předchozím požehnání a obvyklých obřadech byl při slavné mši pomazán a korunován za císaře zároveň se svou manželkou Annou Svídnickou papežským legátem Pierrem de Colombiers. Slavnostní hostina se pak konala v Lateránském paláci. Pro české země to byl zvlášť památný den, poprvé v dějinách se totiž stal český panovník římským císařem. Při zpáteční cestě se císař s císařovnou ubytovali v Pise. Zde však došlo k povstání a palác, ve kterém císařští manželé přenocovali, byl podpálen, takže Karel IV. a jeho manželka si museli zachránit život útěkem v nočních úborech. V následujících dnech Karel odboj potlačil a sedm vůdců povstání dal popravit.

 

Zlatá bula

S císařskou korunou na hlavě, mohl nyní Karel realizovat své dlouhodobé plány. Ve spolupráci se saským vévodou Rudolfem a za přispění kancléře Jana ze Středy připravoval císař návrh na úpravu svodu právních zásad, podle nichž se měla řídit volba římského krále. Prvních 23 článků nového zákoníku bylo přijato říšským sněmem v Norimberku 10. ledna 1356. Zbývajících sedm článků pak bylo přijato na sněmu v Metách 25. prosince 1356. Nový zákon vešel později ve známost jako Zlatá bula Karla IV. a stal se základním ústavním zákonem říše až do jejího zániku roku 1806. Zlatá bula stanovovala, že volbu římského krále provádí sedm kurfiřtů: arcibiskupové trevírský, kolínský a mohučský, král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský. První místo mezi světskými kurfiřty pak zaujímal český král. Zlatá bula také zdůrazňovala výjimečné postavení českého krále, ten měl mít na říšských sněmech a jiných slavných shromážděních v říši přednost před kterýmkoliv přítomným jiným králem. Zlatá bula pak uzákonila také další výsady pro českého krále a české království: potvrzovala svobodnou volbu českého krále českým sněmem v případě vymření panovnického rodu a dědičnost po přeslici. Císař také nemohl český stát udělovat jako léno a nemohl českého krále ani jmenovat. Ustanovení tak stavěla české království na zvláštní, samostatné a privilegované místo v rámci říše.

 

Vystoupení proti církvi

V západní Evropě, zejména ve Francii se začala projevovat společenská krize a to především růstem zločinnosti, obecnou nejistotou, úpadkem mravů a pohoršlivým životem církve. Proticírkevní nálady se brzy začaly šířit i do oblastí říše. Závažnosti problému si byl vědom i císař, který vystoupil na říšském sněmu v Mohuči v březnu 1359 s vážnou výzvou na adresu církve. Císař církevní hodnostáře vyzval, aby učinila přítrž úpadkovému životu v řadách duchovenstva, Karel také pohrozil, že potrestá případné provinilce zabavením jejich majetku a příjmů ve prospěch světských knížat. Karel IV. tak jako první vyslovil jeden z požadavků pozdějšího reformního hnutí. Papež se proti císaři ohradil a prosil ho, aby nezasahoval do církevních poměrů. V říši si mezitím někteří světští panovníci vysvětlili císařovu pohrůžku jako pokyn k zabavování církevního majetku, což způsobilo nemalý rozruch. Císař proto musel již v říjnu 1359 vydat rozkaz, aby byl tento postup pánů zastaven.

 

Druhé tažení do Říma

Jedním z největších cílů Karlovy císařské politiky bylo vymanit papeže z vlivu francouzského krále. Karel se všemi dostupnými prostředky snažil přesídlit papeže z tzv. avignonského zajetí do Říma. Roku 1362 se novým papežem stal Urban V. Císař přijel v květnu 1365 na okázalou návštěvu do Avignonu, podle některých kronikářů v doprovodu tří tisíce osob. Konala se zde slavnostní hostina, které se účastnil císař, papež, kardinálové a vévoda Ludvík z Anjou a týden se rokovalo o důležitých otázkách doby, patřila sem například křížová výprava proti Turkům a tíživá situace Francie a Itálie způsobená řáděním žoldnéřských band. Jednalo se také o císařově plánované korunovaci na arelatského krále, s čímž papež hájící francouzské zájmy nesouhlasil. Císař však svůj záměr uskutečnil a 4. června 1365 se dal v Arles korunovat. Byl tak prvním od časů císaře Fridricha I. Barbarossy.

Poté, co se císař vrátil z Arles do Avignonu, vyjednával dále s Urbanem V. o návratu papeže do Říma. Papež nakonec císařovu výzvu přijal. Říšský sněm ve Frankfurtu, konaný roku 1366, pak rozhodl o císařově další římské jízdě, aby mohl podpořit papeže. Přes odpor francouzského krále Karla V. pak papež Urban V. opustil 30. dubna 1367 Avignon a vypravil se na cestu do Říma. Zatímco papež dorazil do Říma v říjnu 1367, císař Karel IV. vytáhl na cestu až v dubu 1368. Na cestě Itálií se Karel střetl s vojskem milánského pána Bernaba Viscontiho, s nímž pak v srpnu 1368 uzavřel mír.

17. října 1367 se pak císař Karel sešel s papežem ve Viterbu a dva dny na to vjel v doprovodu vojska o počtu 40 000 mužů do Říma. 21. října vtáhl do Říma i papež a císař jej symbolicky uvedl jako pán Říma do svatopetrského chrámu. Krátce poté přijela do Říma nová manželka Karla IV. Alžběta Pomořanská, která byla papežem dne 1. listopadu 1368 korunována na císařovnu. Karlovo přesídlení papeže do Říma byl úspěch, který neměl mít dlouhého trvání. Ani císař, ani papež nebyli schopni v problematickém italském prostředí prosadit svou autoritu a papež již roku 1370 Itálii raději opět opustil a vrátil se do Avignonu.

 

Braniborská expanze

Po smrti Karlovy manželky Anny Svídnické připadlo českému království nejen Svídnicko a Javorsko, ale také Dolní Lužice, která připadla Karlovým a Anniným společným dětem, tedy především jejich synovi Václavovi IV.. Dle smlouvy s Wittelsbachy mělo Lucemburkům připadnout také Braniborsko, pokud by se braniborský kurfiřt Ota V. Bavorský nedočkal dědiců. Vzrůstající moc Lucemburků byla trnem v oku především Karlovým sousedům polskému Kazimírovi a uherskému Ludvíkovi. Oba tito panovníci uzavřeli proti Karlovi komplot a získali na svou stranu i Otu V. Bavorského, k nim se pak přidali i bavorští vévodové, Otovi bratři. Karel se však nepřátel nezalekl a rozhodl se konflikt řešit vojenskou silou. Šťastná souhra náhod však rozbila nepřátelskou koalici, Karel totiž zasnoubil a posléze oženil svého syna Václava s Johanou Bavorskou, dcerou bavorského vévody Albrechta I. Roku 1370 pak zemřel polský Kazimír III., jeden z největších Karlových rivalů. Po zrušení dědické smlouvy braniborským markrabětem Ottou, počátkem července roku 1371 vyhlásil Karel IV. markraběti nepřátelství a vtrhl do Branibor, Braniborské markrabství se poté po dvouletém konfliktu roku 1373 stalo součástí zemí Koruny české. Po prvních bojích se císař po uzavřeném příměří vrátil do Prahy a podařilo se mu zvrátit i nepřátelství uherského krále. To se mu podařilo roku 1372, kdy byly dohodnuty zásnuby Karla druhorozeného syna Zikmunda s Ludvíkovou dcerou Marií. Roku 1373 začaly další boje o Braniborsko. Odpor proti Karlovu mocnému vojsku se posléze zhroutil a Ota V. před císařem kapituloval. Vítězný císař požadoval úplné podstoupení celého Braniborska a to dědičně. V srpnu 1373 pak byly dohodnuty hlavní podmínky, Wittelsbachové odevzdali Braniborsko císaři a náhradou dostali hotově 200 tisíc zlatých na místě. Ota dostal také náhradou některé statky a hrady v Nových Čechách. Celková náhrada za Braniborsko přišla pak Karla IV. na půl milionu zlatých, ať už v hotovosti nebo v nemovitostech.

 

Prosazení Václava IV. na římsko-německý trůn

Po připojení Braniborska se císař začal zabývat intenzivní myšlenkou prosazení svého nejstaršího syna a dědice, milovaného Václava IV. na římský (dnešní terminologie římsko-německý) trůn. Nebyl to rozhodně jednoduchý cíl, Karel musel kurfiřty uplácet penězi a mnoha privilegii a výhodami. Sám Václav musel vedle Karla slibovat říšským knížatům, že pokud bude zvolen, potvrdí jim všechna císařská a královská privilegia. Císař Karel volbou syna také porušil svůj vlastní zákon, Zlatou bulu. V úterý 10. června 1376 nastala pro Karla IV. toužebně očekávaná chvíle, kdy byl jeho syn a korunovaný český král Václav IV. jednomyslně zvolen římským králem hlasy samotného Karla IV., mohučského arcibiskupa Ludvíka, trevírského arcibiskupa Kuna, kolínského arcibiskupa Fridricha, rýnského falckraběte Ruprechta Staršího, braniborského markraběte Zikmunda Lucemburského a saského vévody Václava. Již 6. července 1376 se v katedrále v Cáchách konala slavná korunovace Václava IV. na římského krále, při níž byli po boku korunovaného krále císař s císařovnou v plném lesku svého majestátu. Karel také dokonce vojensky donutil města ve Švábsku, aby vzdala jeho synovi hold, když se zmocnil města Ulm a nechal vyplenit jeho okolí.

 

Cesta do Francie

Roku 1376 přesídlil Karel IV. papeže Řehoře XI. přes značný odpor francouzského krále do Říma. Císař si uvědomil, že by papežův konflikt s odbojnými profrancouzskými kardinály mohl přerůst v otevřený rozkol, schizma. Dále Karla trápilo případné následnictví po uherském a nyní také polském králi Ludvíkovi I. Velikém. Ludvík totiž zasnoubil svou dceru Kateřinu s francouzským princem Ludvíkem Orleánským. Francouzský dvůr od zásnub očekával, že se Ludvík ujme vlády v Uhrách, ale také Neapolsku a Provenci. Karel IV. se rozhodl tyto negativní faktory řešit a přes pokročilý věk a onemocnění dnou se vydal spolu se svým synem a nástupcem Václavem na cestu do Francie.

Do Francie Karel cestoval přes Cáchy, kde si odpočinul před další cestou. 20. prosince 1377 pak Karel poblíž města Cambrai překročil francouzské hranice. 22. prosince 1377 vjel Karel se skvělým a reprezentativním průvodem po boku svého syna do Cambrai. Francouzský král Karel V. poslal svému strýci a vznešenému hostu naproti výkvět francouzského panstva a rytířstva. Císař velmi trápila dna a jízda na koni mu způsobovala bolesti, proto mu Karel V. poslal jeden ze svých osobních vozů, tažený bílými koňmi, a také nosítka. A tak Karel IV. dorazil do Saint-Denis, dnes součást Paříže, tenkrát ještě daleko za městem. Zastavil se v kostele, kde byli pohřbeni všichni, které si pamatoval z dětství: Karel IV. Sličný, jeho manželka Marie Lucemburská, která byla Karlovou tetou, a Jana z Évreux. Do Paříže vstoupil celý průvod za mimořádných bezpečnostních opatření. Císař byl velmi unavený, a tak se slavnostní večeře účastnil až třetí den. Přitom zhlédl na tu dobu velkolepé divadelní představení, které mělo scénickou podobu události z konce 11. století, kdy Godefroy z Bouillonu dobyl Jeruzalém. Hovořil zde s králem Karlem V. o rozdělení sfér vlivu v Evropě a v neposlední řadě o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. V plánu bylo, že by polská koruna měla v budoucnu připadnout Zikmundovi Lucemburskému (ten ovšem nakonec získal uherský trůn). Poté odpluli lodí do Saint-Pole do paláce královen, kde se slavnosti účastnilo mnoho pánů, rytířů a urozených lidí. Císař si přál vidět vévodkyni z Bourbonu, Izabelu z Valois, švagrovou po jeho zemřelé první ženě Blance z Valois, která byla jedinou žijící osobou, se kterou se setkal v dětství. Od té doby uplynula dlouhá doba a císař ji téměř nepoznal. A pak už následovala cesta domů přes Lucemburk a Norimberk. V dubnu 1378 byl zpět v Praze.
 

 

Kontakt