(Luk 9, 57-62) I. Mareš - O následování

28.06.2014 10:50

Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.”

Evangelium podle Lukáše 9,57-62

 

Kamkoliv půjdeš, půjdu i já, říkají Ježíšovi žáci a my se možná divíme, proč jim to Ježíš rozmlouvá. Je to přece důkaz vrcholné oddanosti, jistě je v tom i špetka obdivu a každopádně notná dávka odvahy a odhodlání. Snad i touhy dobře naplnit svou životní cestu. Co je na tom špatného přidat se k někomu, komu důvěřuji, na koho se mohu bezvýhradně spolehnout? A proč právě Ježíš, který bez výčitek a bez podmínek přijímal hříšníky, si najednou klade podmínky? Zvlášť poslední věta dnešního oddílu zní velmi příkře a působí dojmem jako by se tu konalo jakési výběrové řízení pro království Boží, kde jenom někdo je způsobilý k tomu, aby se mohl přidat do elitní společnosti Ježíšových stoupenců, kteří usednou u nebeského rautu po jeho boku.

 

Ale nenechme se zmást ani zdánlivou tvrdostí těchto výroků ani zjevným rozporem mezi Ježíšovým obvyklým postojem k hříšníkům – přijetí bez podmínek – a tímto oddílem, kde jakoby klade vysoké nároky na ty, kdo by ho chtěli následovat. Bible je totiž pestrá a žánrově různorodá. Najdeme v ní poezii i prózu, novely, právnickou terminologii, dopisy, sbírky aforismů... A také humor, ironii, dvojsmysly a rozmanité narativní strategie. Smysl určitého textu je závislý na tom, podaří-li se nám správně identifikovat jeho žánr.

 

To, co se tu děje, je skutečně jakýsi přijímací pohovor.

 

Když děláte přijímací pohovor do práce, zaměstnavatelé se dnes spíš předhánějí v tom, jaké výhody (bonusy) nástupem do zaměstnání získáte: stravenky, osobní rozvoj, práce v příjemném kolektivu, někde i poukaz na masáž, do sauny, nebo příspěvek na firemní dovolenou... Nikde vám neřeknou: Chceš k nám? Tak budeš pracovat od rána do noci, až se z tebe bude kouřit, vyždímáme tě jako citron a až budeš úplně vyčerpaný, tak ti nepovolíme dovolenou. I když právě takto to v leckteré firmě vypadá.)Ježíšova strategie je opačná – nevyjmenovává to příjemné, neláká na výhody, neslibuje modré z nebe, ale jako správný rabín odrazuje. Chceš být se mnou? Tak teď se ukáže, jak moc o to doopravdy stojíš! Jestli se o to dokážeš poprat, nebo jestli se necháš zastrašit! Teď se ukáže, jestli na to máš kuráž, anebo si řekneš: to přece po mně nikdo nemůže žádat, to by odmítl každý rozumný člověk, děkuji, nashledanou. Ježíš záměrně volí necitlivé, tvrdé příklady, aby vyšlo najevo, jak pevné je odhodlání těch, kdo chtějí jít jeho cestou. Zda jsou ochotni něco obětovat. Zda unesou nelehká rozhodnutí. Protože pevné odhodlání i ochotu k oběti budou jeho žáci potřebovat. Mnohokrát.

 

Ježíš to nedělá proto, že by měl tak nesmyslně přísná měřítka na své žáky. My dobře víme, že neměl. On to dělá – jako ostatně všechno – pro nás a kvůli nám. Představa, že by někomu zakazoval pochovat svého otce nebo se rozloučit s rodinou je naprosto absurdní. O to tady vůbec nejde. Je to tzv. nereálná podmínka. Pokusím se to vyložit. V mnoha jazycích existuje gramatický jev, kterému se říká nereálná podmínka. S trochou zjednodušení lze říci, že jsou to věty typu „Co by, kdyby“. Například: Co byste dělali, kdyby vás unesli mimozemšťané? Co byste dělali, kdybyste vyhráli první cenu ve sportce? Dali byste celou výhru na charitu, nebo byste si něco nechali pro své potřeby? Nebo byste nedali nikomu nic a nechali byste si všechno?

 

Tyto situace velmi pravděpodobně nikdy nenastanou. Vtip těchto vět s nereálnou podmínkou je v tom, že člověka donutí zamyslet se i nad věcmi, které by ho jinak vůbec nenapadly. Že má možnost ujasnit si své postoje, své priority, dozvědět se něco o sobě. A někdy to nemusí být zrovna příjemné.

 

I Ježíšovy věty v tomto textu připomínají nereálnou podmínkou – sice ne gramaticky, ale výběrem témat. Je velmi pravděpodobné, že před takováto rozhodnutí nikdo z nás nikdy postaven nebude. Ale můžeme se nad těmi výzvami vážně zamyslet a dozvědět se něco o sobě – Jak moc mi záleží na Božím království? Co bych pro něj dokázal opustit? Čeho bych se dokázal pro Boží království zříct? Možná se dozvím, že na tom nejsem tak dobře, jak jsem si myslel. Že jsem měl celou dobu o sobě příliš vysoké mínění. A najednou – správně volená slova a dobře mířené otázky odhalily mé hranice.

 

Vraťme se teď ke srovnání s přijímacím pohovorem. Ono to Ježíšovo odrazování má dobrý důvod. Má nás připravit na to, že život víry (tedy to, čemu Nový zákon říká následování či služba Pánu) není procházkou po slunné straně ulice, kde nikdy nezaprší, všechno krásně voní a ptáčci zpívají tak dojemně, až se z toho člověku tají dech. Víra není synonymem štěstí, pohodlí a úspěchu. Nebuďte zklamaní až přijde skutečná bolest a skutečné utrpení – to k životu víry patří.

 

Ty příklady situací, kterými Ježíš odrazuje kandidáty do služby, mohou sice být smyšlené, ale jistě nejsou volené náhodně a něco o povaze následování prozrazují. Co nám říkají?

 

První výrok: „Lišky mají doupata. Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ To je pěkná, přímočará, srozumitelná výstraha. Nebude to dům ani prostorná fara se zahradou – bude to cesta, putování. A večer budeš uléhat jinde, než jsi ráno vstával. Obrazně a někdy i doslovně. Život víry bude dynamický pohyb, nikoliv přešlapování na místě nebo budování pohodlných obydlí. Možná se cesta bude zdát dlouhá a možná bude vypadat jinak, než si myslíš, protože právě v tom je kouzlo i prokletí cesty – člověk nikdy neví, co ho čeká za příští zatáčkou. Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Tak si rozmysli, jestli o to opravdu stojíš!

 

Druhá odpověď: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ Z tohoto příkazu (ano, je to imperativ) zní naléhavost, neodkladnost. Člověk je zvláštní bytost, která má sklon k tomu věci odkládat, nechávat je na poslední chvíli. Jsou dokonce lidé, kteří k tomu, aby něco udělali, potřebují stres. Odkládají věci tak dlouho, až se dostanou na hranici, kdy se to dá ještě stihnout, ale už jen taktak – teprve stres, tlak spojený s blížícím se termínem je donutí k tomu, aby na daném úkolu začali pracovat. Ale obvykle je člověk na sebe hodný a říká si: „Teď ještě ne, zrovna teď se to nehodí, teď to nejde, ještě musím něco dodělat, zařídit, dnes to opravdu nejde. Ale zítra určitě ano. A když ne zítra, tak pozítří.“ Tohle může fungovat tam, kde před sebou máme konkrétní termín – to a to uděláš do středy. Ale kdy je termín pro věci Božího království? Kdy mám začít pracovat pro Boží království, abych to ještě stihnul? Dnes, zítra, za měsíc nebo za deset let... Ve středověku se někteří lidé nechávali křtít až na smrtelné posteli, což prý mělo tu výhodu, že do té doby si mohli dělat, co chtěli, hřešit co hrdlo ráčí, a Pán Bůh jim to nepočítal. Tomu říkám na poslední chvíli. Ale evangelium říká něco jiného. Neodkládej to, udělej to teď. A rozmysli si, jestli o to opravdu stojíš!

 

Třetí tázající žádá o svolení, aby se mohl rozloučit se svou rodinou. A Ježíš mu odpovídá: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ Rozloučení s rodinou, loučení se svou vlastní minulostí, obraz zoraného pole a uspokojení z dobře odvedené práce. To všechno jsou motivy, které tu zaznívají. A není na nich vůbec nic špatného. A Ježíš to opět zpochybní, jakoby dal na nějakou přihlášku razítko – není způsobilý, neprošel. Ale i za tímto příkrým výrokem je skryto evangelium: nedívej se zpět, nenech se spoutat svou minulostí, nelibuj si v tom, že můžeš s uspokojením shlédnout výsledky své práce. A dobře si rozmysli, jestli o to opravdu stojíš!

 

Protože Ježíš nakonec přijme KAŽDÉHO, kdo se nenechá odradit. Z evangelia víme, že Ježíšovi učedníci byli dost pochybná skupinka. A k dokonalosti měli opravdu daleko. A přesto je přijal. Proč? Protože se nenechali odradit – velikostí úkolu, který přijali, ale ani svými slabostmi a nedokonalostí. Ostatně to dobře známe i z běžné praxe kolem nás: jen málokterý zaměstnavatel má to štěstí, že se mu podaří najít bezvadného kandidáta pro volné místo. Tenhle má tu chybu a tamten zase onu... Ale odvážní lidé, kteří se nenechají odradit, jsou ochotni něco obětovat a unést nelehká rozhodnutí, to jsou žádaní kandidáti. A právě takové lidi Kristus hledá. 

,Amen.