Mahábháráta - Převyprávění v češtině (pro děti)

12.04.2014 07:33

Hlavní dějovou linií je velká bitva, kterou spolu svedly spřízněné rody Bharatovců (Pánduovci a Kuruovci) a události, které jí předcházely. Předmětem sporu bylo území, které se rozprostíralo na horní Ganze a Jamuně. Mnozí historikové se přiklánějí k názoru, že epos odráží skutečnou válku zhruba z období prvního tisíciletí před n. l.. Ovšem stále chybí naprosto spolehlivé zprávy.

Děj je doplněn okrajovými příběhy, které popisují životy předků, ilustrují nějakou vlastnost či ctnost o níž byla řeč výše, či nám dávají mravní ponaučení.

Celý příběh začíná zrozením Vjásy (jenž je synem Parášári a Satjavatí), jemuž je toto dílo připisováno. Hned po svém narození se odebral do lesní samoty a stal se kajícníkem a světcem. Jeho osoba je důležitá také pro pozdější děj, jelikož se poměrně často stává jeho důležitým hybatelem.

Dlouhá léta neměl král Pratípa z rodu Kuruovců žádné děti. Proto se rozhodl, odejít k řece Ganze a činit tam pokání, aby se mu dostalo boží pomoci. Když tak na jejím břehu rozjímal, zjevila se mu překrásná dívka a sedla si mu na pravé koleno. Nebyl to nikdo jiný než sama bohyně Ganga, která si Pratípu chtěla vzít na manžela. Podle zvyků si však na pravé koleno sedají pouze snachy a dcery a pro manželky je vyhrazeno koleno levé. Proto přijala bohyně Pratípův slib, že se stane ženou jeho budoucího syna. A tak se i vskutku stalo. Pratípovi se narodil syn Šantanu a díky šťastnému řízení osudu se zamiloval a přijal za manželku krásnou Gangu. Jedinou podmínkou, kterou si Ganga stanovila, bylo, že ať udělá cokoliv, neřekne proti tomu Šantanu křivého slova. A tak se také stalo. Sedmkráte Šantanu strpěl, aby jeho žena hodila jejich syna do řeky, když se ale chystala tak učinit poosmé, zaprotestoval. Zklamaná Ganga mu vysvětlila, že všichni jejich synové byly prokletí polobohové a utopením je vrátila zpět do jejich původní říše. Posledního z nich Gangadattu sice ušetřila, ale vzala si ho se sebou na vychování do řeky.

Po smrti svého otce vládl Šantanu moudře a spravedlivě, ale neustále se trápil steskem po ztraceném synovy. Jednou se opět vydal ke břehům posvátné řeky a prosil, aby mu vydala jeho syna. Tak se skutečně stalo a Gangadattu se stal korunním princem.

Zanedlouho však na břehu řeky Jamuny potkal Šantanu krásnou převoznici Satjavatí. Zamiloval se do ní a šel prosit o její ruku. Její otec měl jen jedinou podmínku, a to, že se jejich společné dítě stane dědicem v Hastinápuře. Smutný Šantanu se vrátil domů. Tam z něj moudrý Gangadattu vymámil příčinu jeho smutku a sám šel k Satjavatinu otci, kde přislíbil, že se nástupnictví zřekne. Za tento šlechetný čin mu bylo uděleno jméno Bhíšma a od svého otce dostal darem možnost, vybrat si den své smrti.

Z druhého svazku se Šantanuovi narodili dva synové Čitrángada a Vičitravírja. Po Šantanuově smrti se na trůn dostal Čitrángada. Po pár letech byl však zabit v boji. Jelikož druhý Satjavatin syn byl ještě příliš mladý, požádala Bhíšmu, aby se stal jeho regentem.

O svého mladšího bratra se staral přímo příkladně. A tak není divu, že když se Vičitravírja dostal do věku vhodného pro svatbu, vydal se Bhíšma na svajamvaru (obřad, při kterém si princezna vybírá ženicha) várásíských princezen. Zde všechny tři sestry unesl a předložil je mladšímu bratrovi. Nejstarší, Amba, však vůči tomu měla námitky a tak byla propuštěna. Dvě mladší sestry, Ambika a Ambálika, se staly Vičitravírjovými manželkami. Po sedmi šťastných letech však mladý král zemřel bezdětný.

Satjavatí, ze starosti o blaho království a zachování rodu, nabídla vdovy i trůn Bhíšmovi. Ten však odmítl porušit daný slib. Vtom si královna matka vzpomněla na svého nejstaršího syna Vjásu, který se před ní, podle slibu daného jí dříve, okamžitě objevil a byl svolný jí pomoci. Jediný problém byl v tom, že po tolika létech kajícného života nevypadal zrovna nejvábněji. Tak se stalo, že když ho uviděla vdova Ambika, zavřela oči (což bylo příčinou toho, že se jí narodil slepý syn Dhrtaráštra), a mladší Ambalika hrůzou zbledla (po zásluze se jí tedy narodil chudokrevný Pándu). Nebohá Satjavatí ho tedy prosila, aby u starší Ambiky zkusil štěstí ještě jednou, ta však za sebe poslala služku, která se k světci chovala velmi mile. Jako výraz díků za to, počala moudrého a šlechetného Viduru. Poté se Vjása vrátil zpět ke svému předešlému životu.

Všechny tři bratry vychovával Bhíšma. Dhrtaráštra, ač slepý, byl velmi silný, Pándu byl šikovný lukostřelec a Vidura našel zalíbení ve všech možných vědách. Strýček Bhíšma jim také vyjednal vhodné nevěsty. Pro Dhrtaráštru byla určena princezna Gandharí (která od Šivy dostala slib, že bude mít sto synů), pro Pándua, nástupníka trůnu, byla vybrána Kuntí (která za své vstřícné chování k nerudnému mudrcovi Durvásasovi dostala od něj kouzelnou mantru, která jí zajistí dítě s kterýmkoliv z bohů. Díky této mantře měla již s bohem slunce Súrjou jednoho syna - Karnu, kterého však díky jeho nebeskému vzhledu vhodila do řeky. Odtud ho zachránil a vozataj Adhiratha a vzal si jej do výchovy. Výměnou za svůj krunýř dostal Karna šíp od boha Indry, díky kterému mohl zabít kteréhokoliv z bohů.). Pro zachování Kuruova rodu dostal Pándu ještě Mádrí.

Království vzkvétalo a všude vládlo štěstí. To nemohlo mít dlouhého trvání. Jednoho dne si Pándu vyjel na lov a zastřelil gazelu při milostném laškování. Avšak tato gazela byla proměněný bráhman, který si chtěl povyrazit a za tento osudný omyl nebohého Pándua proklel. Jeho údělem je zemřít také při milostných hrách. Nešťastný Pándu se za své provinění rozhodl odejít do dobrovolného vyhnanství. Odevzdal trůn Dhrtaráštrovi, vzal svoje dvě krásné manželky a odebral se do lesa. Protože se však bál své smrti, zůstával stále bezdětný. Poprosil proto svoji manželku, aby si vypomohla jinak. Ta přiznala svou kouzelnou mantru a po společné poradě si za otce své první ratolesti vyvolili boha Dharmu. Toto dítě pojmenovali Judhišthira. Další dítě, Bhímu, počala s bohem větrů Vájuem a třetího syna, Ardžunu, s Indrou.

V té samé době byla v požehnaném stavu i Dhrtaráštrova manželka Gándhárí. To však trvalo již druhým rokem a proto se nahněvaná žena pleskla přes břicho. Z něho se okamžitě vyvalila koule masa a krve velikosti dvouletého dítěte. Celá zděšená ji chtěla vyhodit, ale v tom se nadmíru příhodně zjevil Vjása a poradil jí, aby ji zkropila studenou vodou a těch sto a jeden kousků, které tak vzniknou, uložila do džbánů s rozpuštěným máslem ghí a po dvou letech postupně pootvírala. Tak se narodilo jejích sto synů, z nichž prvním byl Durjódhana. Při jeho zrození se po celém království rozléhalo vytí šakalů a hýkání oslů. Moudrý Vidura varoval svého bratra Dhrtaráštru, aby toto dítě odstavil, neboť bude zkázou celého jeho rodu. Ten jej však neuposlechl.

101 členem rodiny byla dceruška Duhšala, která se později stala ženou krále Džajadrathy.

V lesní poustevně zatím byla nebohá Mádrí nešťastná, že zůstává bez potomstva. Proto přemluvila svého manžela, aby u své druhé choti vyprosil její kouzelnou mantru. Tak se stalo a Mádrí počala Nakulu a Sahadévu, jejichž otci byla božská dvojčata Ašvinové. Rodinné štěstí záhy zkalila slabá vůle Pánduova, který se při jedné procházce neudržel, začal laškovat s Mádrí a zemřel. Ta, z pocitu viny, vystoupila na jeho hranici a vstoupila do podsvětí spolu s ním.

Po smrti jejich otce se všech pěti Pánduovců ujal Bhíšma a společně s Kuruovci (syny Dhrtaráštrovými) je vychovával na královském dvoře v Hastinápuře.

Nejsilnější z Pánduovců byl Bhíma. Své síly hojně využíval i při hrách, což způsobilo mnoho zlé krve v řadách jeho bratranců. Nejvíce na něj žárlil nejstarší Durjódhana a uchystal mu mnoho lstí. Jednou ho otrávil a hodil do řeky. Tam ho pokousalo mnoho hadů, jejichž jed však zapůsobil jako sérum. Bhíma se osvobodil a pro svou udatnost byl předveden před hadího krále, který, na moudrou radu svého rádce, Bhímu obdaroval hadím nektarem, který jej učinil ještě silnějším, a propustil jej. Naštvaný mladík se vrátil do paláce, kde vše vypověděl svým bratrům. Od té doby si Pánduovci na své lstivé bratrance dávali mnohem větší pozor a jejich nástrahám unikali.

Zrovna v té době začalo jejich vyučování. Védám je vyučoval moudrý Krpa a bojovému umění ctihodný Dróna. Ten cítil určitou nevraživost, vůči králi Drupadovi, který zneuctil jejich přátelství a kvůli Drónovu nízkému stavu jej společně s jeho rodinou vyhnal ze svého království. Odešel do Hastinápury, kde se stal nejprve učitelem Kuruovců. Díky slibu, že mu později splní jedno přání, se stal také učitelem Pánduovců.

Na oslavu ukončení jejich výcviky byly uspořádány velkolepé hry. V nich se nejvíce zaskvěl udatný Ardžuna. Najednou se však na kolbišti objevil Karna a provedl vše se stejnou zdatností a obratností a nakonec měl i tu drzost, že Ardžunu vyzval na souboj. Jak si ale i sám myslel, byl nízkého rodu a nemohl na souboj vyzvat tak vysoce postaveného muže, jako byl Ardžuna. Proto ho škodolibý Durjódhana povýšil do šlechtického stavu. Na zmíněný souboj však nakonec nedošlo, jelikož se kolem těchto událostí rozpoutala velká vřava.

Poté se o splnění daného slibu ucházel také Dróna. Kuruovci ni Pánduovci neváhali, oblehli sídelní město krále Drupady a přivedli ho před svého učitele. Ten jej však milostivě propustil s tím, že mu vydá polovinu království, aby si napříště byli v majetku rovni. To se stalo, ale zneuctěný Drupada začal pomýšlet na pomstu.

Když chlapci dospěli, uznal král Dhrtáráštra právoplatné Judhišthirovo nástupnictví. To se však nelíbilo Kuruovcům a vznikly z toho velké nepokoje. Na radu moudrého Vidury se proto Kuntí se svými syny odebrala do azylu. To se však řízením osudu dozvěděl Durjódhana a připravil jim pohřební hranici, v podobě krásného letohrádku, kam byli všichni pozváni. Pánduovce o tom však zpravil Vidura a tak mohli přesně v hodinu nachystané léčky z hoří-cího stavení uprchnout a vzbudit zdání své smrti.

Na útěku se dostali na území zloducha Hidimby a jeho sestry Hidimby. Ta se zamilovala do Bhímy, ten ji však odmítl a tak z toho vznikl velký boj. Zloduch byl poražen, jeho sestra si však vyprosila jeden den s Bímou. Z tohoto svazku se narodil Ghatótkača, který sice ihned odešel, ale slíbil, že se na zavolání vrátí. Putovali dále a dostali se až do míst, kde sídlil jejich děd Vjása, který se jich na určitý čas ujal.

Mezitím král Drupada usiloval o zrození syna, aby jej mohl pomstít. Pro jeho zbožné počínání jej bohové obdařili synem Dhrštadjumnou a dcerou Draupadí. Ta dostala v mi-nulém životě slib boha Šivy, že se stane ženou pěti bratří. Proto, když se nachýlil čas, aby se konala její svajamvara, vyslal moudrý Vjása bratry Pánduovce, aby se o ni ucházeli. Obřadu se zúčastnili i Karna a Durjódhana. Nakonec však zvítězil Ardžuna a tak bratři jeli představit svou novou budoucí choť matce. Ta, aniž by se byla otočila, prohlásila, že se mají o svou kořist rozdělit. A jelikož slova matky jsou zákon, svolil k tomuto neobvyklému druhu sňatku i Draupadin otec Drupada. A tak se konala velká a slavná svatba, na kterou se dostavil i Kršna, příbuzný tří starších Pánduovců.

O tomto sňatku se samozřejmě dozvěděli i v Hastinápuře. Durjódhana byl sice hodně naštvaný, ale na radu moudrých – Bhíšmy, Dróny a Vidury, se král Dhrtaráštra rozhodl, že svým synovcům dá polovinu království. Jako sídelní město si vyvolili Indraprasthu, kterou začali postupně zvelebovat.

Na radu mudrce Nárady si stanovili určitá pravidla ve svém milostném životě s Draupadí. Žádný z bratří nesměl být vyrušen, pokud si s ní zrovna užívá. Tuto dohodu však vzápětí neúmyslně porušil Ardžuna, když si do inkriminované místnosti spěchal pro zbraně, aby pomohl okradenému brahmanovi. Aby dodržel slib, který všech pět složilo, odebral se na 12 let do exilu. Při svém putování se dostal do hadí říše, kde mu byl dán dar, díky kterému mu nemohl ublížit žádný vodní tvor. Ten se mu hodil při vysvobození pěti nebeských víl, jež byly zaklety do podoby krokodýlů. Mezitím se ještě stihl oženit s princeznou Čitrángadou a zplodit potomka, který se pak stal panovníkem v její zemi.

Potom se dostal do Kršnova sídelního města Dváraky, kde se únosem zmocnil jeho sestry Subhadry a vzal si ji za ženu. Jelikož uplynulo 12 povinných let vyhnanství, vrátil se i se Subhadrou (se kterou měl syna Abhimanjua) do Indraprasthy.

Jednoho dne si Kršna a Ardžunou udělali piknik na břehu Jamuny. V tom k nim přistoupil ohnivý Agni a požádal je, aby jej ochránili před Indrou a on mohl pozřít jeho les. Oni tak poctivě učinili a za to se Agni Ardžunovi odměnil příslibem Indrových zbraní. Ze spáleného lesa se zachránilo pouze šest tvorů. Jedním z nich byl dovedný démon Maja, který z vděku postavil palác Kršnovi. Ten jej potom daroval Judhišthirovi.

Judhišthira si přál uspořádat velkou královskou oběť rádžasúju. Na Kršnovu radu však ještě Pánduovci porazili magadhského krále Džarásandhu a získali velkou válečnou kořist. Uspořádaný obřad byl velkolepý, neobešel se však bez hádky. Ta vznikla kvůli Bhíšmově výzvě, aby uctili Kršnu. To se nezamlouvalo králi Šišupálovi, který byl po větší roztržce zabit. Všichni účastníci se spokojeně rozjeli do svých domovů, jenom Kuruovci, společně se svým strýcem Šakunim, zůstali a prohlíželi si Judhišthirův palác. Jeho skvělost a nádhera v nich vzbudila ještě větší nenávist, než tomu bylo doposud.

Mazaný Šakuni navrhl Durjódhanovi, aby se Pánduovcům pomstil tím, že Judhišthiru vyzve ke hře ve vrhcáby. I přesto, že se to Judhišthirovi nezamlouvalo, musel pozvání přijmout a dostavil se do Hastinápury. Celá hra byla podvodná a falešné, ale i přesto v ní nebohý Judhišthira vše prohrál. Vše, včetně sebe a společné manželky Draupadí. Ta byla následně potupně přivlečena do hrací síně a zde urážena a zostouzena. Nasnadě ale byla otázka, zda měl Judhišthira, již jako otrok, neboť prohrál sám sebe, právo vsadit Draupadí. Okolo tohoto tématu se rozpoutala vášnivá diskuse. Nakonec zasáhnul král Dhrtaráštra a slíbil Draupadí splnit jakékoliv její přání. Ta si přála svobodu svých pěti manželů. S tím se však jejich protivníci nemohli tak lehce smířit a proto byla nakonec uzavřena dohoda, že se Pánduovci odeberou na 13 let do vyhnanství. Přičemž poslední rok musí strávit nikým nepoznáni, jinak je čeká dalších 12.

Pánduovci uposlechli a společně s Draupadí královský dvůr opustili. Draupadí i Bhíma toužili po okamžité odplatě. Moudrý Judhišthira však ponoukal spíše k trpělivosti a důkladné přípravě na boj, který se již v této chvíli zdál nevyhnutelný. Proto poslal svého bratra Ardžunu, aby získal božské Indrovy zbraně.

Tak se Ardžuna vydal na svou pouť. Dostal se až do pohoří Himalájí, kde si od Indry jeho zbraně vyprosil. Ten mu je slíbil, jen v tom případě, že se díky hluboké asketické meditace dočká té pocty, že uvidí tříokého Šivu. Tak se stalo. Šiva jej také s nimi naučil zacházet a vzal jej do Indrova paláce, kde strávil pět let radovánek. Během nich také odmítl nebeskou vílu Urvaší, která se rozzlobila a proklela ho. Měl již navždy zůstat kleštěncem. Indra však její kletbu zmírnil na pouhý jeden rok. Což se Ardžunovi poslední rok jejich vyhnanství nesmírně hodilo.

Ostatní zatím žili v lese nedaleko řeky Sarasvatí. Zde je navštívil mudrc Brhadašva, který Judhišthiru naučil tajemství hry ve vrhcáby, takže se v ní stal neporazitelným. Pobyt na jednom místě je omrzel a proto začali putovat po kraji. U pramene řeky Gangy byla již Draupadí tak znavená, že nemohla putovat dál. Tehdy si Bhíma vzpomněl na svého syna Ghatótkaču, který je posléze přenesl k posvátné hoře Kailásu, kde se na nějaký čas usadili. Sem se také po pětiletém odloučení vrátil i Ardžuna.

Potom se všichni společně vydali zpět k řece Sarasvatí. Zde byl jednoho dne Bhíma napaden mudrcem Náhušou, jenž se proměnil ve velkého hada. Nehodlal jej pustit, dokud Judhišthira, který bratrovi přispěchal na pomoc, uspokojivě nezodpoví jeho otázky. Zde se rozvinula velmi zajímavá rozprava o stavech a zrozeních. Nahuša nakonec Judhišthirovi argumenty uznal a Bhímu pustil.

Období dešťů strávili Pánduovci v Kršnově sídelním městě.

Po celou dobu svého vyhnanství byly pečlivě sledování Kuruovci. Ti se velmi těšili z jejich prostého a chudého života. Jednou se rozhodli, že se na ně musí osobně podívat. Aby získali Dhrtaráštrovo svolení, nechal Karna zaběhnout královské stádo do míst, kde se Pánduovci zrovna nacházeli. Před vstupem do lesa v Dhaitávaně, kde bylo jejich dočasné útočiště, však stáli mocní gandharvové, kteří Kuruovcům ve vstupu bránili. Tak se rozpoutala velká rvačka, kterou nakonec vyřešili až Pánduovci, kteří svým příbuzným pomohli. Tím je však ještě více potupili.

Aby si Durjódhana alespoň trošku zahojil své ego, rozhodl se uspořádat rádžasúju. Pozvání dostali i Pánduovci, kteří však s díky odmítli, jelikož by tím porušili své vyhnanství.

Jednou se kolem chýše Pánduovců projížděl sindhský král Džajadratha (manžel Duhšaly, sestry Durjódhanovi) a zamiloval se do Draupadí. Jelikož všech pět jejích manželů se vydalo na lov, rozhodl se bezmocnou ženu unést. To se však Pánduovcům ani trošku nelíbilo a jali se proradného krále pronásledovat.Dohonili jej a z návalu zlosti i zohavili. Potom byl však milosrdně propuštěn. Místo návratu domů, začal činit pokání, což se zlíbilo Šivovi a slíbil mu, že jen jednou bude mít možnost porazit Pánduovce vyjma Ardžuny. Teprve potom se král vrátil zpět do svého království.

Když jednou Pánduovci pronásledovali nezbedného jelena, který ukradl kolík nějakému světci, dostali se až k jakémusi tajemnému jezírku. Zde sídlil Dharma, Judhišthirův otec, který se rozhodl svého syna přezkoušet. Proto postupně uspal čtyři ostatní bratry, kteří neuposlechli varování a bez nutného zodpovězení otázek se z jezírka napili. Jen moudrý Judhišthira tak neučinil a zodpověděl všechny otázky svého otce. Ten, nadmíru spokojen, jeho bratry vzkřísil. Získal také moc se v posledním roce vyhnanství spolu s ostatními proměnit do jakékoliv podoby tak, aby je nikdo nepoznal.

12 let uplynulo jako voda a bylo třeba zvolit si podobu pro rok třináctý. Po zralé úvaze se rozhodli, že nastoupí na dvůr krále Viráty. Judhišthira jako učitel hry ve vrhcáby, Bhíma jako kuchař, Ardžuna jako kleštěnec znalý zpěvu a tance, Nakula jako vrchní štolba, Sahadéva jako pastevec a Draupadí jako královnina kadeřnice. Tak se také stalo a poté co ukryli své zbraně v koruně vysokého stromu nastoupili do služby.

Poměrně klidný rok, který bratři v království strávili, zkalila jen příhoda s králov-niným bratrem Kíčakou. Ten se vášnivě zamiloval do Draupadí a pomocí různých lstí a úskoků se ji snažil získat. Ta však přesvědčila Bhímu, aby jej zabil. Když jej utloukl k smrti, řekla Draupadí ostatním, že se její božští manželé gandharvové rozhněvali a vykonali svou spravedlivou pomstu. To Kíčakovi příbuzní nemohli snést a rozhodli se, že ji upálí. Opět zasáhl silný Bhíma a všechny je pobil. Vše se odehrálo tak rychle, že skutečně vzbudil dojem, že se na zem snesl nějaký gandharva. To starého krále Virátu velice polekalo a rozhodl se Draupadí vyhostit s paláce. Ta si však na královně vyprosila ještě 13 dní azylu. To byl totižto ještě čas, zbývající do vypršení vyhnanství.

Přesně v den, kdy mělo být jejich utrpení ukončeno, napadli Kuruovci Virátuovo království a ukradli mu početná stáda dobytka. K jejich navrácení se uvolil korunní princ Uttara, který však nutně potřeboval nějakého vozataje, neboť všichni padli či byli zajati. Tu Draupadí prozradila, že kleštěnec, jenž vyučuje princeznu, kdysi býval velmi zdatným vozatajem.

Ardžuna svolil, vzal si z košatého stromu své božské zbraně, prozradil mu pravdu o skutečné totožnosti Pánduovců a vrátil králi ukradený dobytek. Když se tuto skutečnost dozvěděl i král Viráta, nabídl Ardžunovi svou dceru za manželku. Ten ji však přijal coby svou snachu.

Po velkolepé svatbě se na dvoře krále Viráty sešli všichni králové spříznění s Pánduovci a rozhodovali o tom, co podniknout nyní. Neboť i přesto, že Pánduovci splnili všechny stanovené podmínky, nechtěli jim Kuruovci jejich polovinu království vrátit. Vyjednávání nepomohlo a tak se začalo schylovat k boji. Důležitou osobou se stal Kršna, kterého si chtěli naklonit obě strany. Tak se tedy u jeho lůžka sešli Durjódhana s Ardžunou. Kršna jim dal na výběr mezi sama sebou a svým vojskem. Ardžuna si moudře vybral samotného Kršnu, který se stal jeho vozatajem. A Durjódhana s radostí přijal jeho vojsko.

Přes sílící přípravy k boji se Kršna ještě jednou pokusil vyjednávat. Durjódhanou však nepohnul. Pokusil se alespoň přesvědčit Karnu, kterému sdělil jeho pravý původ. Ani to, ani slova jeho vlastní matky a otce, jej však nepřesvědčilo, aby změnil strany. Své matce, Kuntí (matce pěti Pánduovců) však přislíbil, že nezabije žádného Pánduovce vyjma Ardžuny, který jediný se mu silou vyrovná.

Před samotný boj je ještě zařazena rozmluva mezi Ardžunou a Kršnou, jejíž obsah se později osamostatnil a stala se z ně indická báseň Bhagavadgíta. Této rozmluvě, stejně jako celému boji přihlíží Dhrtaráštrův vozataj Saňdžaja, který dostal darem od Vjásy zázračnou moc vidění. Tak se stalo proto, aby vše mohl tlumočit slepému králi, který se tuto moc neodvážil přijmout .

 

Boj začal v poledne. Bhíšma prorazil obranu Pánduovců a celý den vítězili Kuruovci. Druhý den se spolu utkali Ardžuna a Bhíšma, ale, oba stejně dobří, neporazili svého soupeře. Třetí den byla bitva vedena zvlášť krutě. Ardžuna se opět utkal s Bhíšmou, chtěl dodržet svou přísahu a povzbudit úspěchem své vojáky, ale znovu mu byl bratr vyrovnaným soupeřem. Tak pokračovala krvavá řež i další dny, bez ohledu na příbuzenecké či přátelské vztahy, a Kuruovci pomalu získávali převahu. Ardžuna se snažid splnit svou přísahu, ale stále marně, až jednou po bojích zašel za Bhíšmou, aby se ho zeptal, jak jej může zabít. Dozvěděl se, že pokud nemá Bhíšma zbraň v ruce, může ho snadno zabít kdokoli, a že také neútočí proti ženám. Jeden z vojáků Panduovců byl v minulém životě ženou, ten byl tedy vybrán, aby Bhíšmu druhého dne zabil. To se mu podařilo. Bhíšma využil svého daru zemřít, když přestane mít chuť k životu, a ani se nebránil. Po zbytek bojů a až do jarní rovnodennosti ležel na Kurukšétře prostřílen šípy – „na lůžku ze šípů, s rekovskou poduškou“. Pokoušel se ještě smířit svárlivost Durjódhanovu, ale nepodařilo se mu to, bitva pokračovala dále. Velitelem kuruovských vojsk se stal op Bhíšmovi Dróna. Ten měl za úkol zabít Ardžunu, neboť ten byl oporou Pánduovců. Byl ale příliš dobrý válečník, než aby se nechal zabít. Proti božským zbraním jej chránil jeho vozataj Kršna vlastním tělem. První výraznou ztrátu utrpěli Pánduovci smrtí Ardžunova syna Abhimanjua. Ardžuna se pak pustil do boje s jestě větší urputností a zabil několik dalších ze stovky Kuruovců. Drónu, který velmi ohrožoval pánduovské vojsko, ale také zabil Dhrštadjumna jen pomocí lsti, jinak to nebylo možné.. Třetím velitelem se stal Karna, šestý, nevlastní bratr Pánduovců. Karna vyrazil na Bhímu, ale ani o něj šípem nezavadil. V dalším boji Bhíma ale zabil Duhšásana a pomstil se mu tak za urážku Draupadí – napil se jeho krve. Tato potupa rozběsnila Karnu a tak vyrazil proti Ardžunovi. Ten však nebyl nepřipraven a Karnu po chvíli zabil. Již čtvrtým vůdcem Kuruovců se stal Šalja, Karnův vozataj v bitce proti Ardžunovi. Nadešel osmnáctý, poslední den velkého boje. Judhišthira se zavázal Šalju zabít a také jej probodl oštěpem. Všichni vojáci Kuruovců se rozutekli, i Durjódhana raději utekl, než aby se postavil hrdinské smrti. Po nějaké době hledání jej jeho přeživší spolubojovníci našli a přemlouvali jej k závěrečnému boji. Tak je tam našli Pánduovci a Bhíma vyzval Durjódhanu k souboji a poněkud nečestným zásahem jej porazil – přerazil mu nohy a nechal ho tam ležet.

Bylo po bitvě. Kršna odjel do Hastinápury za slepým králem, aby jej utěšil a bratři se vydali za Draupadí a Kuntí do Indraprasthy. Ašvattháman ale slíbil pomstít Durjódhanu a pobít všechny Pánduovce. Vydal se proto v noci do pánduovského ležení a za pomoci Šivy a jeho rákšasů pobil, koho mohl. Přežilo jen pět bratrů, Kršna a jeho vozataj. Toto pak ráno šel oznámit Durjódhanovi, který, slyše radostnou novinu, zemřel. I bratři se rychle dozvěděli novinu, pro ně ovšem neradostnou, a vyrazili najít a zabít Ašvatthámana. Našli jej u mudrce Vjásy, který jim zabránil v bitvě zničit celý svět a rozsoudil je takto: Pánduovci nechají Ašvatthámana žít a on jim dá za to drahokam, který nosil na hlavě a který jej chránil před chorobami, všemi zbraněmi a hladem. Také si vymínil neplodnost všech pánduovských žen. Za takovou vraždu nenarozených dětí byl Kršnou odsouzen k třítisíciletému životu za neradostných podmínek. Kršna ale odhalil zadní vrátka: je předpovězen jeden, který se narodí navzdory kletbě – Paríkšit.

Starý slepý král želel smrt svých synů a litoval, že jim nezabránil ve vyprovokváni velkého boje, a Pánduovne choval v nelibosti, Bhímu chtěl rozdrtit neuvěřitelně silným objetím. Nakonec je všechny přijal laskavě. I Gandhárí, matka Kuruovců, je nakonec přijala vlídně, jen Kršnu proklela, že bude zkázou svého rodu. Kuntí pak řekla Pánduovcům, že Karna byl také jejich bratr.

Juhdhišthira pak pořád sedával zamlklý, přemítal o tom, že velký boj a smrt mnoha hrdinů nestál za to, co vítězstvím v něm Pánduovci získali, a chtěl odejít z města vést poustevnický život jako předtím ve vyhnanství. S bratry pak rozmlouvá o pomíjivosti věcí pozemských a ti jej přesvědčují, že on, co nejstarší z nich a kšatrija, má vládnout své zemi, Navrhují mu, aby uspořádal oběť koně – ašvamédhu. Juhdišthira poslechne tuto radu a nechá se korunovat králem. Jeho bratři se pak usídlili v chrámech po Kuruovcích.

Jednoho dne všichni společně navštívili Kršnu a spolu s ním se vydali za umírajícím BhíšmouJudhišthira s ním pak dlouze rozmlouval a nechal se poučovat o tom, jak vládnout, jak vést válku bez porušení mravních zásad, jaké jsou nejvyšší a nejzáslužnější povinnosti, jak se má chovat dobrý člověk, jak dosáhnout klidu duše atd. Pak podle těchto a ještě dalších rad vládl. Když se přiblížila jarní rovnodennost, celý královský dům se šel rozloučit s Bhíšmou.

Judhišthira uspořádal ašvamédhu, tmavého koně doprovázel na jeho toulkách Ardžuna. Připojili. mnoho království, až došli do jednoho, kde vládl Ardžunův syn. Ten jim vyšel naproti se slavnostním průvodem, to ale Ardžunu naštvalo; chtěl, aby s ním syn bojoval Syn postřelil svého otce a ten padl v vezvědomí. Způsobilo to mnoho smutku, v domění, že Ardžuna padl. Nakonec se magicky probral a i dále následoval hřebce. Rok se nachýlil, Ardžuna se vrátil domů a došlo na slavnostní oběť koně.

Pánduvci vládli v zemi 15 let, spravedlivě a mírně, jen Bhíma občas projevil svou nenávist k potomkům Kuruovců. Krále Dhrtaráštru to mrzelo a po čase se i s manželkou rozhodli k poustevnickému životu. Odešla s nimi i Kuntí. Pánduovci kajícníky navštěvovali a jednou jim světec Vjása na jeden den oživil všechny bojovníky padlé na Kurukšétře. Po dvou letech ale došla do Hastinápury zvěst, že v lese, kde konali svá pokání král s králavnou, došlo k požáru a nikdo se nezachránil. Zemřeli v meditaci.

Počala se plnit věštba královny Gandhárí – Kršnův rod, Jaduovci, došli své zkázy za nehodné chování. Pobili se navzájem. Kršna po smrti svého bratra, kterého velmi miloval,vstoupil na nebesa. Celé sídelní město Jaduovců, Dváraka, bylo pak spláchnuto oceánem. Za snadný cíl jej pak měla skupina loupežníků, jimž Ardžuna, náhle sláb a neschopen boje, nedokázal zabránit ve vyplenění města. Zmaten, vyhledal Vjásu a ten mu vysvětlil, že taková byla věštba a promluvil o pánu času, Kálovi, jež dává i bere.

V reakci na boje ve Dvárace se Judhišthira rozhodl odejít do bezdomoví. Bratři i věrná manželka jej následovali. Králem Hastinápury ustanovili Paríkšita. Na jejich cestě se k nim přidal i nějaký potulný pes. Došli ke Dvárace a zamířili k Himálaji. Přiblížili se na dohled i hoře Méru. Stoupali nahoru, jenže Draupadí uklouzla a zřítila se ze svahu. Judhišthira řekl, že je to odplta za to, že nemilovala všechny bratry stejně, jako oni ji, ale že nejvíce měla ráda Ardžunu. Podobná nehoda se po chvíli stala Sahadévovi. Prý proto, že byl přesvědčen, že je ze všech nechytřejší. Nyní zahynul Nakula – za to, že si myslel, že je nejhezčí. Smrt postihla i Ardžunu – ten nedodržel přísahu, že pobije všechny nepřátele v jediném dni. Bhíma zahynul jako odplata za přílišné chvástání. Na vrcholek hory Méru tedy došel jen Judhišthira se psem. Tam se mu zjevil Indra a zval jej k sobě do ráje. Judhišhira projevil přání následovat své bratry a manželku a také nechtěl opustit potulného psa, jehož si mezitím oblíbil. Trval na svém, až se pes změnil na boha mravního řádu a vyšlo najevo, že vše byla zkouška. Judhišthira byl za své ctnosti odvezen do ráje. Nemohl tam být ale šťasten, protože se nesešel se svými druhy. Když se na ně pořád ptal, byl odveden na sám konec ráje, do prostředí nehostinného, kde rostly vlasy místo trávy, všude se povalovaly kosti, musel se brodit bahnem a krví, přesto tam chtěl zůstat, jsou-li tam jeho bratři a manželka. I toto ale byla léčka. Hnusné okolí zmizelo a nahradil jej opravdový ráj, kde se setkali všichni se všemi, objevili se i válečníci z velkého boje, Drhášástra s chotí a Kuntí.  

 

Kontakt