Mezopotámie

03.09.2015 22:56

Mezopotámie (z řeckého Μεσοποταμία, Mesopotamia, „země mezi řekami“ nebo „meziříčí“; arabsky بلاد الرافدين bilād al-rāfidayn, syrsky ܒܝܬ ܢܗܪܝܢ beth nahrain, „země řek“) je označení pro oblast mezi řekami Eufrat a Tigris, jejíž jádro tvoří povodí středního a dolního toku obou řek. Mezopotámie je součástí tzv. úrodného půlměsíce. V dnešní době její území zhruba odpovídá Iráku, severovýchodní Sýrii, jihovýchodnímu Turecku a jihozápadnímu Íránu.

Mezopotámie byla kolébkou civilizace. První sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Ve starověku byla rozdělena na severní Asýrii a jižní Babylonii. Horní část Babylonie se nazývala Akkad a dolní Sumer. V roce 539 př. n. l. do Babylónu vnikli Peršané z dynastie Achaimenovců a v roce 331 př. n. l. pak Alexandr Veliký, po jehož smrti se Babylón stal součástí Seleukovské říše.

Okolo roku 150 př. n. l. se Mezopotámie zmocnili Parthové, ve 2. století našeho letopočtu opět Peršané. V roce 637 se vlády nad Mezopotámií ujali muslimští Arabové. Od té doby se Mezopotámii říkalo El Irák el'Arabi, jak ji Arabové nazvali.

Studiem starověké Mezopotámie se zabývá asyriologie, protože první archeologové se zajímali o Asýrii, kde byly zkoumané materiály dostupnější. Nejznámějšími objekty pocházejícími z Mezopotámie jsou Visuté zahrady Semiramidiny, Chammurapiho zákoník, Epos o Gilgamešovi a Ištařina brána.

 

Mezopotámie leží v povodí řek Eufrat a Tigris. Řeky pramení v Arménské vysočině na území dnešního Turecka, kde se na jednom místě jejich tok přibližuje na vzdálenost asi 30 kilometrů. Poté Tigris teče rychle na východ a pak na jihovýchod, zatímco Eufrat na jihozápad a poté na jih a jihovýchod. Tigris má více přítoků než Eufrat, kterým protéká méně vody a jehož proud je tak mírnější. Podzimní deště zvedají hladiny obou řek a záplavy vrcholí v dubnu a květnu. Kvůli tomuto přírodnímu procesu se v níže položených oblastech podél Eufratu a Tigridu nahromadily nánosy bahna, zatímco v kopcích se vytvořila úrodná údolí.

Východní okraj Mezopotámie je ostře ohraničen pohořím Zagros, součástí Íránské vysočiny. Na severu je ohraničena Arménskou vysočinou, na západě pouštěmi Arabské platformy a na jihu Perským zálivem. Mezopotámii tradičně dělíme na Horní a Dolní. Dolní Mezopotámii vyplňuje Mezopotamská nížina, Horní Mezopotámie je také známa pod arabským názvem Džazíra („ostrov“).

 

Mezopotámie měla spolu s Egyptem ve starověku nejlepší podmínky pro zemědělství. Bylo tam (a stejně tomu je v dnešním Iráku) kontinentální podnebí s velkými výkyvy teplot (zhruba od +50 °C do −5 °C). V únoru až březnu, kdy začínalo jaro, docházelo k rozvodnění Eufratu a Tigridu. Období sucha začínalo ke konci června a končilo v září.

Pole se nehnojila, protože to obstarávaly záplavy, a k setbě se využíval mimo jiné pluh. Nejúrodnější půda se nacházela v Babylonii. Hlavními obilninami v Mezopotámii byly ječmen, který sloužil k přípravě potravin, pšenice dvouzrnka, která sloužila k přípravě chleba a k výrobě piva, a pšenice jednozrnka. Dále se tam pěstovaly např. sezam, hrách setý a boby.

Zahradnictví patřilo v Mezopotámii k oblíbeným aktivitám, přičemž ovocnářství převažovalo nad zelinářstvím. Nejznámějším objektem z Mezopotámie týkajícím se zahradnictví jsou Visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze sedmi divů světa. Nejčastějším stromem Mezopotámie (v současnosti i Iráku) byla palma datlová, dále se pak pěstovaly např. fíkovníky (hlavně na severu), réva vinná, jabloně, hrušně a mandlovníky. Ze zeleniny to byly např. česnek, cibule, salát nebo kopr.

Z dobytka se nejčastěji choval tur domácí, který se využíval hlavně k orbě, k obsluze zavodňovacích zařízení a pro mléko. Hovězí maso bylo kvůli nákladnosti chovu drahé. Důležitý byl také chov koz a ovcí, z kterých se získávala vlna (ovce), srst (kozy), mléko a maso. Mezi další hospodářská zvířata patřily např. husy, kachny a kuřata; v pozdější asyrské době se začaly chovat i včely. Jako tažná zvířata se nejdříve využívali osli, od dob kassitských panovníků pak koně a kříženci předchozích dvou muly. Jako domácí mazlíčci nebo pomocníci pastýřů byli chování psi; někteří byli využíváni i k lovu. Do poloviny 2. tisíciletí př. n. l. hrál důležitou roli rybolov.

Řemeslníci se zpočátku soustředili na výrobu zemědělských nástrojů, od první poloviny 3. tisíciletí př. n. l. začalo docházet k rozšiřování výroby i do jiných oblastí (např. oblečení, nádobí, šperky, zbraně). Jedním z nejstarších řemesel bylo hrnčířství. V Mezopotámii byl nedostatek dřeva, kamene a kovů, jako materiál se používaly hlavně hlína, rákos, vlna, kůže a len.

 

Kontakt