Michal Kitta - Vstupní služby Boží synodu ČCE 2013 (Ž 40,2-4a)

17.05.2014 08:59

 

 

Introit: Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! (Ž 20,2)

1. čtení: Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam je nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?" Obrátil se a pokáral je: "Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit." A šli do jiné vesnice. (L 9,51-56)

 

Kázání: Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. (Ž 40,2-4a)

 

Nedělám to pokaždé, abyste si nemysleli … Ale dnes jsem si vzal s sebou pomůcku. Jablko! Je to určitá nápověda, tak se vás zeptám: o čem asi bude kázání? Napadává vás nějaké téma? Zřejmě Adam a Eva, viďte? I když o jablku se v Bibli nemluví. Ale maluje se to tak na obrazech, že? iPhone? Apple? Ne, bude to jiné téma. Trochu napovím: Newton. Isaac Newton. Aha, už víte. Ten, pravděpodobně legendární, příběh znáte z hodin fyziky. Slavný anglický fyzik prý seděl v 17. století pod jabloní a přemýšlel o fyzikálních silách. Když v tom mu spadlo jablko na hlavu, on mezi větvemi zahlédl kotouček Měsíce, a jako v osvícení vynalezl gravitační zákon! Popsal v něm a vzorečkem vyjádřil sílu, která přitahuje jablko k zemi a nedovolí, aby Měsíc odplul hluboko do vesmíru.

Dnes už je newtonovská fyzika překonaná a my, díky Albertu Einsteinovi, víme, že gravitace neexistuje; gravitační síla je vlastně odstředivá síla a jablko padá k zemi proto, že hmotná tělesa zakřivují prostor. Ale o to nám tolik nejde. Pro nás je důležité, že jako lidé zkrátka chceme porozumět tomu, které síly na nás působí! Co nás uvádí do pohybu? Co s námi hýbá, smýká? Jaká síla nás formuje? Posouvá? Chceme těm silám rozumět. Rádi bychom je i ovládali, používali. Proč? Jednak, abychom se mohli pohybovat jenom tam, kam chceme, a za druhé proto, že se někdy vůbec hýbat nechceme; chceme naopak pevně stát jako přibití. Jako přikovaní k zemi. Nehnout se jako skála!

Bible hovoří trochu jiným jazykem nežli fyzika. Fyzika není dostatečně jemná na to, aby vyjádřila tu nejmocnější sílu víry, kterou je … no přece Duch svatý! Fyzikální sílu vyjadřujeme v newtonech na památku po slavném fyzikovi. Na Ducha svatého naštěstí žádné jednotky nemáme – 200 billygrahamů na metr čtvereční nebo tak. Duch svatý je ta síla, která nás má uvádět do pohybu – má nás odfouknout s dobrou zprávou až na sám konec země! Jak Ježíš říká, z vody křtu a téhle síly Ducha se znovu rodíme. My prostě musíme vědět, jestli to, co s námi hýbá je právě Duch! Ten, který nás transformuje v nové bytosti. Tomu musíme přijít na kloub jako sir Isaac Newton zrychlení těles!

Učedníci Ježíše Krista by dokonce měli být vybavení schopností rozeznávat různé síly, různé duchy. Tento dar „rozlišování duchů“ je vyjmenován v seznamu charizmat v První Korintským. Četli jsme, jak Ježíš vyplísnil učedníky, když chtěli ztrestat samařskou vesnici: „Jane, Jakube, nevíte, jakého jste ducha! Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit!“ Zachraňovat nebo trestat – je vůbec možné si to splést? Jistě, je to možné. Tak jako si špatný elektrikář splete nulák a fázi. Hned je z toho malér. Síla je síla!

Rozpoznání působení Ducha svatého je pro církev důležité.

Často se ptáme, jak se lidé v církvi mohou tak strašně hádat? A zřetelně vidíme, že síla našeho „ega“ bývá silnější než Boží dílo v nás. Hýbou s námi spíše psychické síly než Duch svatý, emoce – závist, hněv, nenávist.

Velmi silně na nás působí sociologické mechanismy. Děláme přesně to, co dělají lidé kolem nás. Jdeme s proudem. Někdo zavelí „Los von Rom“, a jdeme z církve do církve! Pak přijdou léta socialismu, všichni naopak vystupují z církve … vystoupíme tedy taky. Dnes se velmi zajímáme, i když pořád málo, o misii! Jak přijdou do církve noví lidé? Proč jich dříve bylo víc? Možná to vůbec nebylo lepší. Možná lidé přicházeli kvůli druhým lidem, kvůli rodičům, že to dělali ostatní. V jedné farní kronice se píše, jak lidé šest dní dřeli a do kostela se těšili, protože nebyl internet, nebyla televize, nebylo nic. V kostele si mohli popovídat, seznámit se s budoucími partnery, uzavírat obchody. V Africe je tomu tak dodnes – funguje jenom církev a armáda. Až se tohle změní, ztratí se i zájem o církev. To jsou sociologické síly a mechanismy. Ale je to Duch svatý? Pamětník, bývalý bratr kurátor Kočička z Broumova vzpomínal, že kostel ve Valdenburku se naplnil, když lidé měli strach. Když za obzorem duněla ruská kanonáda, když se čekalo na odsun. Museli kůly podepírat kruchtu, aby se nezřítila pod náporem tisíců. Ale když pár let předtím vítězily německé zbraně, byl kostel skoro prázdný. Pracuje strach pro Ducha svatého? Je strach tou silou, která nás dostrká do Božího království? Kdyby kolem bouchaly nálože teroristů, kdyby tu byl zřetelný obraz nepřítele, živený médii, pomohlo by to Boží věci? Strašlivá představa, že?

Někdy s námi hýbají pudy, naše sexualita. Král David a Bat-šeba, známý příběh! Síla velmi mocná, dřímající někde v jeskyni našeho srdce! Krásná, požehnaná a zároveň strašlivá. Připravuje nás o rozum, rozbíjí mnohaleté stavby!

Vnější pozorovatel by třeba řekl, že i církev se pohybuje pouhou setrvačností. Tradice. Všechno tak nějak běží, neděle za nedělí, století za stoletím, rodí se pořád nějaké nové děti … Ale pokud chybí síla Ducha svatého (která by zakřivovala prostor a urychlovala pohyb), tradice slábne, odpor prostředí setrvačnost brzdí a lodička církve uvízne v bezvětří.

Mohli bychom jmenovat další síly, o kterých Písmo také ví – láska k penězům, ta v církvi mocně působí. Modloslužba, pověra. Touha po osobním prospěchu, po zázraku, zástupy chodily za Ježíšem, jen aby se najedly, aby je uzdravil.

Je před námi velké stěhování. Musíme opustit zabydlený domov, své zvyky a jistoty, musíme se zvednout a jít kupředu. Odstřihnutí církve od státního rozpočtu může být dobrým impulzem, abychom se zamysleli nad tím, jaké síly nás vlastně řídí, co nám dodává potřebnou energii. Kde hledat, aby to „jelo“ dopředu?

Mluvili jsme teď dlouho o síle, o pohybu. Já jsem ale jako základ kázání vybral naopak verše, mohli bychom říci, statické – o pevnosti, o pevném a jistém spočinutí na skále. O kráčení jistým směrem po pevné zemi. Ano, takhle žalmista David popisuje víru. Víra člověku dává pevnost, aby stál rovně. Aby byl jako přikovaný a nekymácelo s ním kde co. Je to Hospodinův dar, Hospodinovo dílo. On vytahuje tonoucího z bahna, ze zmaru. On nám dává pevnou půdu pod nohama. Když se člověk noří do močálu, netouží po ničem víc, než aby se jeho pohyb zastavil, aby měl pod nohama skálu! Hospodin uslyšel, sklonil se, když jsem o pomoc volal. Vytáhl mne. To je víra. Víra zpevňuje. Umožňuje člověku dát se k dispozici právě jen té Boží síle, Boží vůli, Duchu svatému. Ničemu jinému. Obstát ve vichřici bouře času. Tuto pevnost víry církev v nadcházejícím období velmi potřebuje. Přicházejí velké tlaky finanční, pohyblivé písky sociologické, přijdou ke slovu emoce, církevní bahno. Potřebujeme být pevní. Skládáme naději v Hospodina. I my chceme totiž zpívat novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Amen.

 

Poslání: Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit. (Sk 5,38b-39a)