(Mk 4,41b) J. Pechar - „…kdo to jen je?!“

22.06.2014 10:55

Mk 4,41b

Milí bratři a sestry,

„…kdo to jen je?!“ ptají se učedníci a tahle otázka bude dnes zajímat i nás. Kdo to je, tenhle Ježíš Nazaretský? Co nám o něm ten příběh o utišení bouře chce říct? Tak nějak „nevyřčeně“ se v tom skrývá odpověď, že Ježíš je Bůh. Zvláště, když si tu otázku vezmeme celou (Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?), tak ta otázka je zjevně řečnická. Vláda nad bouřným vichrem, který zvedá vlnobití i schopnost bouři i vlnobití ztišit – to je jasný odkaz k samotnému Stvořiteli toho všeho. Odpověď je zřejmá a učedníci nemají pochyby o tom, že jejich Mistr působí Božskou mocí. To je dobré vědět. Není na škodu si připomenout, že v Ježíši Nazaretském přišel na tento svět Bůh. Jen pozor, abychom tady se zvěstí příběhu neskončili.

Přišla bouřka – Ježíš je Bůh, proto vládne i nad bouřkou. Když bychom tento sumář zobecnili, tak by nám z toho vyšlo, že Ježíš je tu od toho, aby řešil naše problémy. Že když je nějaká potíž, tak je potřeba houknout nahoru, Pán Ježíš naběhne, vyřeší a všechno bude v pohodě. Zrovna ten dnešní příběh dává k téhle představě velký otazník. Ne, že by to Pán Ježíš nezvládl! Ne, že by to nebylo možné! Jistě, že Pán Ježíš může vstoupit do jakéhokoliv našeho problému a vyřešit ho tak rychle, až jeden zůstane jen v úžasu stát. Ale zjevně to zas tak automaticky nedělá a tak to nejspíš není cesta, po které bychom měli jít. Cílem křesťanského života není prostě jen čekat, až Pán Bůh všechno vyřeší za nás.

Ježíš je Mistr. Učitel, řekli bychom dnešním jazykem, ale to staročeské „mistr“ mám rád. „K čemu je vlastně mistr?“, ptali se jednou žáci Lao´c. A on odpověděl, že mistr je tu od toho, naučit své žáky, že nepotřebují žádného mistra. Výborná odpověď! Po mém soudu nad jiné dobře vystihující to, oč jde i Pánu Ježíši tam, kde učí své učedníky. Jde o to, abychom my sami měli správný vztah s Bohem. Ježíšovým slovníkem řečeno – abychom měli víru. V této víře pak máme sami žít, jednat, řešit problémy. Cílem je dospělý samostatný křesťan. V listě Židům (5,12n) má jeho autor takový povzdech, na kterém se základní znak dospělého křesťana ukáže: Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného. To je cíl – umět rozeznávat dobré a zlé. Nečekat, že nám někdo všechno „předžvýká“, řekne, jak máme jednat a my ho poslechneme. Sami máme zvládat své životní situace tak, jak přicházejí. Sami máme rozpoznat, co je dobré a co je špatné, toho prvního se přidržet a toho druhého vzdát.

Malé dítě musíme chránit. Nepřipustit, aby se dostalo do určitých situací, tedy aby nedostalo k jídlu něco, co by nezvládlo sníst. Dostává mléko, kašičky…, ale časem by mělo přejít na normální jídlo. Nedospělý křesťan je na tom obdobně – Bůh ho chrání před příliš tvrdými zkouškami jeho víry. Ale cílem není mít dnem i nocí Pána Ježíše s prominutím za zadkem, aby nás před vším chránil a za nás všechno řešil. Cílem je dospělý křesťan a Pán Ježíš dělá všechno proto, abychom se dospělými křesťany stali.

Pro to, abychom už nepotřebovali Mistra, nepotřebovali Učitele, tak byl Pán Ježíš ochoten položit život. Ježíšova smrt, vzkříšení a nanebevstoupení pak plynule přechází do Letnic, svatodušních svátků, kde to konečně učedníkům docvaklo. Nejde o to neustále volat Ježíše, aby přišel, pomohl udělal, vyřešil… Dostali sílu Ducha svatého a teď mohou být sami Božími svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. (Sk 1,8) V Boží moci dokázali na tomto světě dělat Boží dílo.

Kdo to jen je…?“ ptáme se dneska s učedníky. Za řečnickou otázkou se skrývá jasná odpověď, že Ježíš je Bůh. Teď jde o to, co to pro nás znamená. Dovolíme mu být Bohem? Divná otázka, že? Dovolit Bohu, aby byl opravdu Bohem… Tohle ale nadhazuje Karl Barth, snad největší evangelický teolog minulého století. Necháme Boha být Bohem? Necháme ho, aby rozhodoval, co je dobré a co je zlé? Necháme ho jednat, jak on uzná za vhodné – a to třeba také znamená, jestli ho necháme nejednat, když to uzná za vhodné? Necháme Boha být Bohem? Nebo bychom ho raději měli jako služebníčka, který přičinlivě přiběhne na naše zavolání a vyřeší všechno, co nás jen trápí? Necháme ho jednat či nejednat podle jeho vůle, nebo se Boha budeme snažit podřizovat našim okamžitým potřebám? Co to je „mít víru“…?, jak se ptá Pán Ježíš učedníků: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ Nevydržíte to chvilku bez toho, že bych Vás vedl za ručičku? Potřebujete pořád moje zásahy? Potřebujete zázraky?

Ejhle – zázrak se najednou nejeví jako taková výhra. Boží vstupy do lidských osudů – to se najednou ukazuje ne jako projev víry, ale právě naopak. Zázračné zásahy nebes do našich pozemských trampot svědčí o tom, že ta naše víra je stále ještě moc slabá a že potřebujeme její posilování, utvrzování. Touha po zázraku je projev nedověry. Věřící člověk zázraky nečeká. Věřící člověk zázraky dělá.

K tomuto cíli chce Ježíš dovést svoje učedníky a ke stejnému rozpoznání tomuto chce nás dovést ten dnešní příběh o utišení bouře. Je to výchovný příběh od začátku až do konce. Už od prvního verše, kdy Pán Ježíš říká: „Přeplavme se na druhou stranu!“ To je on, kdo si to vymyslel! To je on, kdo to všechno spískal! To je on, kdo do té šlamastyky učedníky zatáhl a pak je v tom nechal, protože sám spokojeně usnul! Ještě jednou ten 107. žalm ze začátku bohoslužeb – tam také Hospodin bouři přivolává i ukončuje. Tady je to obdobné, ale v tom všem se ale skrývá Ježíšova pedagogika.

Proč vlastně nezůstal na tomto břehu? Šly za ním zástupy, byl na vrcholu slávy a popularity. Ale on ne – on raději do nejistoty, do nebezpečí… No jo – vždyť ale mu jde o výchovu učedníků. Tady v Galileji už toho prožili dost, nastal čas pokročit do vyšší třídy. V téhle první třídě se naučili, že Ježíš je mocný. Že má moc nad nečistými duchy, nad nemocemi, nad lidským hříchem, ve sporu o sobotu se ukázalo, že má moc i nad výkladem Písma… Všechno se daří, protože tam Ježíš taky kompletně všechno udělá sám. Proto je Ježíš vede na moře. Druhá třída.

Ježíš je dobrý mistr, dobrý učitel. Komenský by z něj měl radost. Postupuje od jednoduchého ke složitějšímu, od známého k neznámému. Ježíš je tesař – oni jsou rybáři. Vede je tedy někam, kde by měli být oni výrazně pevnější v kramflecích, než on. Jde spát – oni přece rozumí tomu, jak se řídí loď a co se dělá v bouřce. Myslím, že opravdu rozumí. Ta bouře už musela chvilku trvat, než se odhodlali ho vzbudit. Nejprve vítr. Proti větru se jet nedá, ale s trocho cviku se dá proti větru křižovat. Jedete cik-cak, je to práce, i když jste hodně šikovní, tak plavba trvá 3x tak dlouho, ale jde to. Jenže když jsou vlny tak velké, že se voda valí do lodi, tak přestává každá švanda. Na to nemusí být jeden odborník, aby mu bylo jasné že v tuhle chvíli jde do tuhého. A Ježíš stále spí. Proč by nespal – jeho učedníci, kteří mají loď na starosti, jsou přece rybáři! Na lodi prožili podstatnou část svého života, tak proč jim nevěřit, že to zvládnou?

Přesně, jak to napsal švýcarský farář Kurt Marti: Bůh? Myslíte tím toho velkého blázna, který dodnes neztratil víru v člověka? Jo – to je Ježíš z našeho dnešního příběhu. Ježíš, který jde spát, protože věří svým učedníkům, že už i oni mají víru. Leč nedopadlo to a Ježíš musel přispěchat svým malověrným učedníkům na pomoc. V téhle zkoušce tedy neprošli. Ale kdo z nás nechodil do školy – zkouška je od toho, že to člověk prostě zkusí. Kdyby nic jiného, tak se člověk během zkoušky dozví spoustu zajímavých věcí, které by sice už dávno vědět měl, ale nějak se to z hlavy vykouřilo. Nu, alespoň si zopakovali z první třídy, že Ježíš všechno zvládne. Příště to snad bude lepší.

Nu – a co teď my. Naše existence je taky dost „na vodě“. Stačí málo a jsme ve starostech namočeni až po krk a někteří si sáhnou až na dno.

Tenhle svět se houpá v bouři finanční krize.

Církev, tedy lodička Kristova, dumá, jak obstojí v náporu vln, když námořníků se hlásí od posledního sčítání sotva polovina a všechny ty tahanice okolo majetku přináší víc starostí, než radostí.

I naše životy jsou pak podobné lodičce v bouři. I kdyžto ještě není tak zlé, tak stejně mám každou chvíli vítr z toho, co se přižene. Mraky starostí má člověk tak jako tak a k tomu každou chvíli přichází jako blesk z nebe nějaká špatná zpráva. A už náš život zaplavují starosti a smutek. Člověk by z toho chtěl nějak vyplout, ale ukormidlovat to už nejde. Je toho moc, je to nad naše síly. A nepřestává to, ale valí se to dál a dál – příval dalších starostí a problémů, které se vynořují právě tak nečekaně, jako nevhod. Loď je plná vody – to mizerné kolem nás vstupuje do našich životů, staré problémy to prohlubuje a přináší nové a nečekané.

Kde se to vzalo? Jak to, že nejsme ušetřeni všech starostí a trampot, když jsme učedníci Ježíše Nazaretského? Ten dnešní příběh nám dává odpověď, která ale nejspíš na první poslech moc nepotěší – to on nás do toho uvrtal. Bouře způsobuje i uklidňuje – no a někdy si s tím druhým dá na čas. Vytrhuje nás z poklidného bezpečí, kde se můžeme plně spoléhat na jeho přítomnost a pomoc a vede nás do situací, kde mám osvědčit, co je v nás. Jestli už konečně máme víru. Jestli teorii načerpanou z Bible a z kostela dokážeme přenést do praxe.

Nejprve tam, kde by nám to nemělo dělat zas takové problémy. Tam, kde už máme nějaké zkušenosti. V rodinách, ve škole, v práci, mezi kamarády, mezi sousedy… Jak obstojíme, když to tu a tam blýskne či zabouří? Zvládneme to? Vítr vane proti nám. Není to jednoduchá situace. Na stranu druhou – nějaká ta bouřka vzteku už s námi párkrát zacloumala, takže není to poprvé. Ve všech těch situacích už máme ledacos za sebou. Víme že jít přímo proti se nedá, ale dá se to vzít tak nějak cik-cak. Trvá to delší dobu, je to namáhavější, ale opatrně a s námahou to jde se dostat někam dál. Tu a tam se toho ale přivalí víc. Šplouchne to i nějakou tu vodu do lodičky. Jak dlouho to vydržím… Mám víru? Jak velkou? Když couvnu, když to vzdám, není to průšvih. Ježíš je se mnou a když bude nejhůř, vím, že ho můžu vzbudit. Ale stojí to zato tu svoji víru trénovat.

Začali jsme otázkou: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ Kdo to je – tenhle Ježíš?! Jasně – je to Bůh, protože takovouhle moc nikdo jiný nemá. Dnes jsme se ale o něm dozvěděli ještě něco víc. Je to učitel. Dobrý učitel.

Když jdu za někým, aby mne naučil anglicky, tak nestačí, že mi ukáže, jak umí anglicky on. Jde přece o to, abych já uměl anglicky také tak. Když mě vezme s sebou do Anglie, je samozřejmě jednodušší, když bude mluvit on a všechno za mě vyřídí. Toho stanoveného cíle (sám umět anglicky) tak ale nedosáhnu.

Pán Ježíš učí své učedníky věřit. Na to nestačí, že nám ukáže víru, kterou má on, Bůh. Je potřeba vědět, že ji má, ale jde přece o to, aby rostla naše víra! A když přijdou trable, je samozřejmě jednodušší, kdyby to všechno vyřešil on. Toho stanoveného cíle ale nedosáhnu a ten cíl není malý. Máme se dostat na stejnou úroveň, jako Pán Ježíš. Řekl to docela srozumitelně: Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý Bůh (Mt 5,48)

Amen.

Kontakt