Náš mistr Jan Hus?

04.07.2015 08:44

 

Zdálo by se, že společné ohrožení a pokoncilní vlna spontánního ekumenismu odsunuly do myšlenkové veteše nejcitlivější bod našich dějin. Není tomu tak, jak vyplývá z čerstvé diskuse o českých dějinách. Problémy se totiž neřeší mlčením, jejich brizance naopak stoupá tím více, čím déle se zanořují do subracionálních vrstev duše.

Do této situace sjel z nečekané strany blesk a zahřměl do českého křesťanského svědomí: článek profesora Stanislava Swieżawského Jan Hus – heretik nebo předchůdce 2. vatikánského koncilu? (Tygodnik powszechny 1986, č. 6). Jeho šokující jednoznačnost je s to vyvolat krajně protichůdné odezvy – nadšený souhlas i zklamaný odpor. Což je v pořádku, pro první chvíli.

Citlivost totiž signalizuje, že jsou v nás živé určité hodnoty těsně související s vírou a příslušností k církevnímu společenství. Tato nelhostejnost není špatná, naopak. Ale smíme nechat občas přejít vlnu vzrušení, a nic víc? V nynější situaci jistě ne.

Nesmíme stále zůstávat v pozicích zděděných po prapředcích a z nich proti sobě pálit, k potěšení zainteresovaných pozorovatelů. Když přišel takový podnět zvenčí, je nejvyšší čas vykročit ze zákopů a podívat se sobě a hlavně pravdě do očí. V osudové chvíli dějin křesťanství u nás by bylo neodpustitelné přehlédnout, že teď jde o mnohem víc než kdykoli dříve. Jde o všechno: o víru, o Boha, o Krista, o církev, o svobodu svědomí, o duši národa. I nejbolestnější děje minulosti, které nás rozdělily, ztrácejí svou ostrost oproti naléhavé výzvě Kristovým věrným: bránit jeho přítomnost v tomto našem koutku světa.

Tím se ocitá Hus (i další historické problémy) v souvislosti, která může řešení jen prospět. Ovšem za předpokladu, že zvolíme nejtěžší cestu, a to v celé pravdě. Dvojí pravdě: o sobě a o dějinách. Pod stálou kontrolou Boží pravdy.

Pravda o nás stojí na prvním místě, je předpokladem všeho dalšího. O nás, přesněji řečeno o emocích, které nám zužují vidění. Stačí si uvědomit, jak rozdílně znějí katolíkovi a evangelíkovi jména svatý Václav, Karel IV., svatý Jan Nepomucký – mistr Jan Hus, Jan Ámos Komenský, Tomáš G. Masaryk. Tyto osoby se staly symboly, nositeli dvou myšlenkových linií, aspoň od určité doby. Stoupenci a odpůrci je hodnotí jednostranně, neúplně, stranicky.

Proč se to děje? Nedostaneme se ze zajetí polopravd, dokud si nezodpovíme tuto otázku zcela osobně a upřímně: protože nám jde o naši pravdu víc než o pravdu. Bojíme se asi o vlastní jistotu. Vzrušuje nás pocit ohrožení duchovní základny: Mohu být katolíkem, když moje církev neměla vždycky pravdu? Mohu být protestantem, když katolická církev není babylonská nevěstka? Takto vyhrocené otázky nejsou samozřejmě víc než bleskové světlo na možný skrytý důvod, který brání otevřenému dialogu mezi křesťany.

Pravda o dějinách. Jak to opravdu bylo? Je dovoleno vést spor, do jaké míry je možné to zjistit. Ale to není náš hlavní zájem. My potřebujeme dějiny, tj. staré rány v nás dosud živé, uzdravit. Vzdát se využívání faktů na obranu své pozice. Přestat se vymezovat negativně, popíráním jiného. Otevřít se pravdě druhých. Přistoupit k společnému nepředpojatému zjišťování pravdy světlé i temné, slavné i ostudné. Pokojně celou pravdu přijmout. S politováním uznat křivdy z naší strany. Nečekat, až jiní učiní první krok. „Pravda vás učiní svobodnými“ je příslib a zároveň příkaz (Jan 8,32).

Dále se hlásí spravedlnost vůči velkým osobnostem našich dějin. Mají právo na čest, aby jim nebyly upírány skutečné hodnoty a připisovány neprávem ani špatnosti, ani zásluhy. Mají právo být především sebou, ne pouze idoly, symboly či trumfy.

Nezapomeňme také, že celé dějiny patří nám, jejich dědicům, jejich sláva i břemeno. Každý Čech má právo považovat za svého kohokoli z velikánů svého rodu. Včetně práva ctít i kritizovat.

Co tedy s mistrem Janem? Právě u něho se může nejspíš dát do pohybu naznačený uzdravující proces. Je na českých katolících, aby začali. Katolíci proto, že kostnický proces byl záležitostí katolického koncilu. Čeští proto, že to za ně nikdo nemůže udělat. Jako museli rehabilitaci Jany z Arku připravit Francouzi, spravedlivější názor na Luthera vypracovali Němci a historickou spravedlnost pro Galileiho si vzali na starost Italové.

Zde je třeba doplnit, že z katolické strany už došlo k několika předběžným krokům. Na počátku století napsal brněnský církevní historik Jan Sedlák velkou monografii M. Jan Hus (1915) na základě rozsáhlých pramenných studií, později jeho olomoucký kolega Augustin Neumann zpracoval mnoho dokumentů husitského období. I když měli tito badatelé na zřeteli přednostně potřebu uvádět na pravou míru protikatolické osočování, jejich práce měly velký význam: poskytly faktografický základ pro střízlivější postoje.

Východiskem nového nazírání na Husa – mohli bychom říci, v anticipaci Druhého vatikána – se stal článek vyšlý k Husovu svátku roku 1946, jehož autorem byl český teolog z Karlovy univerzity Alexander Heidler. (O něm je také známo, že se zasloužil svým podílem o koncilní projev kardinála Berana o náboženské svobodě.) V současnosti vyšel nový závažný impulz od římského teologa prof. Tomáše Špidlíka článkem Palčivá otázka českého ekumenismu (Nový život, Řím 1982, č. 1–2; Teologické texty č. 9, 35n); v něm navazuje na přednášku prof. J. M. Lochmana (1981). Z polské strany se v téže době sympaticky ozval Bogdan Cywiński v knize Kořeny totožnosti (Řím 1982).

Podněty však nejsou ještě vlastní práce. K článku Swieżawského musíme konstatovat, že česká problematika související s Husem je mnohem zapeklitější, než jak se jeví našemu polskému příteli. – Dějepisná stránka se nedá zvládnout bez vysoké profesionální kvalifikace, historické a teologické; i tak např. P. de Vooght možná plně neobstál.

Celý úkol naštěstí nespočívá na bedrech odborníků. Jeho dokonce podstatnější část je vyhrazena všem křesťanům dobré vůle. Je nezbytně potřebné dorůst k pravdě jako takové – každá pravda je Boží. Osvobodit se od emocí, kromě jediné „emoce“, totiž křesťanské lásky; ta otvírá oči pro pravdu a pro dobro všude, i u odpůrců, historických i současných. Jinak by revize Husova procesu a jeho rehabilitace měla pro ekumenické sblížení dost malou cenu.

Snad dokážeme Husa prostě vymanit ze zajetí tehdejších i pozdějších účelových zapojení a vrátit ho do oblasti víry a mravů, o niž mu jedině šlo; tak to navrhuje český bratr Lochman a katolík Špidlík. Proč bychom se nesešli u Husa všichni, jimž leží na srdci Kristova věc stejně upřímně jako jemu? Zde navážu výňatkem z podnětné a významné úvahy O smyslu českých dějin tentokrát ekumenicky (autor Eremita, Teologické texty č. 9, 32–34):

„Postava Husova, která dosud byla jablkem sváru mezi katolíky a stoupenci reformace, nechť je pojítkem obou. Hus také vyšel z katolicismu a za katolíka se považoval. Svoboda svědomí, za niž položil život, je hodnotou univerzální, k ní se dnes hlásí jak katolíci, tak protestanté. V pojetí Husově i v chápání tzv. české reformace, tvořící předehru k reformaci Lutherově a Kalvínově, byla svoboda motivována čistě nábožensky, křesťansky. Pod tímto zorným úhlem je třeba posuzovat i vysoce kladný přínos osobnosti J. A. Komenského pro českou národní kulturu, vzdělanost a mentalitu tradice českobratrské a pobělohorský zápas českých evangelíků o náboženskou svobodu.“
 

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2015/2 (Ekumena)

Pod pseudonymem Quis publikováno v 11. čísle (1986) samizdatových Teologických textů.

zdroj: www.teologicketexty.cz

 

Kontakt