Nástin filozofie upanišadů

19.07.2015 12:34

Vznik začátků indické filozofie z ritualistického náboženství véd byl pomalým procesem. Obřadnictví bylo nejsilnějším prostředkem celé společnosti pro zajištění přízně bohů a naplňování vlastních přání. Účinnost takto prováděných obřadů se potom lehce přenesla na všechny základní činnosti člověka. V tomto kultu obřadnictví pak najdeme zárodek karmického zákona, který má centrální postavení v důležitosti pozdějších filozofických a etických soustavách Indie. Magická hodnota obřadních úkonů se časem přenesla do meditačních technik a také do odříkání (tapas).

Purány nám podávají mnohé příběhy o asketech, kteří si získali „neuvěřitelné“ schopnosti svým tapasem. Již védy říkají, že velký Stvořitel stvořil svět sebeobětováním, čili tapasem. Velké magické schopnosti (siddhi) mudrců a vyšší poznání světa nejsou popsány až v upanišadovém období, ale zmínka o nich je již v Rgvédě. Dvě hymny zde zpívají o tom, že jsou mudrcové, kteří jsou schopni díky své zálibě v obřadech a tapasu vystoupit svým bytím na rovinu univerzálního Stvořitele, který drží osudy Univerza pod svou kontrolou. Avšak tento nejvyšší Bůh je ještě stále externí a nebyl ještě ztotožňován s naší nejvnitřnější podstatou existence (átman). Tato skutečnost je uvedena až v upanišadách, kde otázka átmana a Brahmana a jejich vzájemný vztah dostává velký význam. Vnější Brahman se tak ztotožňuje s vnitřním Brahmanem, tedy s átmanem.

Toto osvícení upanišadů přicházelo pomalu, což je zřejmé z textů, ve kterých se doporučuje, aby se na Brahmana meditovalo ve formě prány a jiných symbolů. Upanišadové filozofické hledání Pravdy a touha po Poznání si tak vytyčily cíl vnitřní spirituality člověka. Cílem je nesmrtelnost ve smyslu nezničitelné duchovní skutečnosti, a nikoliv v příjemném pobytu v ráji jakožto odměna za správné vykonávání obřadů. Upanišadové tvrzení nejvyšších pravd je zakotveno za hranicí vyslovitelných myšlenek v mystické zkušenosti átmana, která je za myslí a za životem, je to nevyslovitelná, nemyslitelná, nepochopitelná zkušenost Skutečnosti, blažená a transcendentní ve své přirozenosti. Kéna upanišad říká: „Pravdivě zná Brahmana ten, kdo ví, že Ono je za poznáním. Ten, jenž se domnívá, že Ho zná, nezná Ho. Nevědomí si myslí, že Brahman je poznatelné (myslí), ale moudří vědí, že se nachází za poznáním.“

Upanišady odmítají ztotožňování subjektu s tělem nebo s různými mentálními stavy. Přijímají skutečnost univerzálního Vědomí, jež stále doprovází relativní obsahy individuálního vědomí a jež trvá, i když není již žádných obsahů. Tato základní identita, která je předpokladem obou, subjektu i objektu, se nazývá átman.

Pro upanišady jsou obě, forma i hmota, stále činné individuální vědomí a pasivní pole objektů (jako ne–vědomí), aspekty jediné Skutečnosti. Čhándógja upanišad říká, že Hmota sama je Bůh. Její prvotní formy ohně, vody a země se pokládají za božské. Brahman je jediným a celým výkladem světa, je hmotnou i účinnou příčinou. Jak to učí nejstarší upanišady: „To se stvořilo Samo.“ „On stvořil svět a vstoupil do něho.“„ Pradžápati, božský stvořitel světa, znaven samotou, vydává ze Sebe vše, co existuje. Vytváří svět, když se byl rozdvojil v mužskou a ženskou polovinu.“ „Átman proniká věci tak, jako sůl rozpuštěná ve vodě proniká vodou. Z átmana tryskají věci tak, jako jiskry vyletují z ohně, jako vlákna z pavouka nebo zvuk z flétny.“ Upanišady věří, že Brahman je jediným pramenem skutečného života dřímající ve všem, co žije, je jedinou nití, poutající celou pluralitu v jednu jedinou Jednotu.

Není správné pokládat Boha za příčinu, která časově předchází svět jako její účinek. Svět je projevem Boha a ne externím stvořením, kdy „někdo“ stvoří „něco“ z „něčeho“ a umístí to „někam“. Upanišady na mnohých místech prohlašují, že svět je jen vývojem Absolutna. Příroda je spontánním systémem, který se samostatně vyvíjí. Filozofie upanišadů je tak čirým monismem, protože poukazuje na Jednotu všeho, je ale také nedualismem či nedvojností (advaita), protože zdůrazňuje nedvojnost všeho (zdánlivě od sebe navzájem odděleného). Tyto pojmy (monismus—nedualismus) jsou sice zaměnitelné, existuje však mezi nima velmi slabý filozofický rozdíl. Rozdíl mezi subjektem a objektem není nikdy absolutní, ačkoli ve světě změn, pro člověka zatíženého karmou, se takto jeví. Proto s dávkou duchovního „extremismu“ lze také říci, že tento karmický život je falešný, ba neskutečný. Tyto pojmy a náhledy však nutno brát vždy současně s danou filozofií a ne vytržené z kontextu, jinak dospějeme k nihilismu. Nemůžeme rozdělit svět na dvě poloviny, na subjekt a na objekt, neboť Brahman je zdrojem obou.

V upanišadách se vyskytují čtyři různé teorie stvoření (podle Deussena):

1) Hmota existuje od věčnosti nezávisle na Bohu. Bůh ji sice utváří, avšak netvoří.
2) Bůh stvořil vesmír z ničeho, a vesmír je nezávislý na Bohu, ačkoli je Jeho stvořením.
3) Bůh stvořil vesmír tím, že se v něj přeměnil.
4) Jen Bůh je skutečný a není žádného stvoření.

 

Kénópanišad ilustruje Brahmana jako něco, co je za řečí slov a myšlenek, ale přitom je svrchovaným zdrojem, ze kterého se odvozují všechny síly i síly bohů. Jeho přirozenost je odlišná od všeho, co je známé a co je neznámé. Člověk může najít Pravdu a stát se „nesmrtelným“, jen když pozná Brahmana. Brahman v Kénópanišadu již není externím Bohem, jak je tomu v koncepci nejvyššího Boha v Atharvavédě, ale je nejvnitřnějším kontrolorem našich myšlenek, motorických a smyslových aktivit. Je svrchovanou Skutečností, z níž pochází subjekt i objekt. I když je za zkušeností smyslů a logického uvažování, přece je cesta, která k Němu vede.

Kathópanišad říká, že svrchovaná Skutečnost je neviditelná, všepronikající, všudypřítomná, a přitom se nachází hluboko v srdci člověka. „Puruša (tj. zde átman), která je velikosti palce, sídlí hluboko uvnitř srdce.“ Je věčná a nezničitelná, je vnitřní esencí člověka a žádné tělesné či mentální změny na ni nepůsobí. Tato Skutečnost může být dosažena jen morální čistotou. Studiem, učeností či jemným intelektem dosažena být nemůže. Svrchovaná Skutečnost je duchovní podstaty a je základem všeho, co je mentální a materiální. Kathópanišad odmítá definovat tuto Skutečnost, protože je nepopsatelná. „Ten, jenž átmana vnímá beze zvuku, bez tvaru, bez chuti, bez vůně, bez začátku a konce, nehmatatelného, nehynoucího, věčného, neproměnlivého a nacházejícího se za intelektem (mahat), je vskutku osvobozen z tlamy smrti.“ „Co je uvnitř nás, je také vně nás. Co je vně nás, je také uvnitř. Ten, kdo vidí rozdíl mezi tím, co je vně, a tím, co je uvnitř, jde neustále od smrti ke smrti.“ „Samo o sobě Existující způsobilo, že se smysly obrátily k vnějším objektům. Z toho pak plyne, že se člověk dívá na to, co je vně, a nevidí to, co je uvnitř. Vzácný je ten, kdo touží po nesmrtelnosti a zavírá oči před tím, co je vně. Tím spatřuje átmana.“ Jinde upanišad říká: „To, co v nás bdí, když spíme, to, co dává ve spánku tvar předmětům touhy, to je vskutku čistý Brahman, jenž v pravdě je nazýván Nesmrtelným. Všechny světy v Něm mají své bytí a nikdo Ho nemůže překročit. Je to tak.“

Praśna upanišad mluví o člověku jako o biologické a psychologické jednotce, která se skládá ze šestnácti částí. Všechny tyto části jsou odvozeny ze svého základu, z nejvyšší Reality v nás samotných – nezničitelného átmana. Praśna upanišad se soustřeďuje na popis těchto biologických a psychologických přirozeností člověka, který je konečně ponořen se vší svojí individualitou a specifikovanými charakteristikami v svrchovaném átmanu. Mudrc v upanišadu říká: „Uvnitř tohoto těla (v éteru srdce) sídlí átman, ze kterého povstalo šestnáct částí vesmíru. Zrodily se následovně: »Jestliže vstoupím do toho, co jsem stvořil,« uvažoval átman, »co mě bude k tomu poutat, co odejde, když já odejdu, co zůstane uvnitř, když já zůstanu?« Takto uvažoval átman a aby dal odpověď své myšlence, vytvořil život (hiranjagarbha), ze života pak vytvořil touhu a z touhy éter (ákáśa), vzduch, vodu, oheň, zemi, indrije (pět smyslů a pět orgánů činností), mysl, potravu, tělesnou sílu, pokání, mantry, činnost a všechny světy. Potom stvořil jména ve světech. Takto vytvořil šestnáct prvků. Řeky ztrácejí své jméno i tvar, když dosáhnou moře, cíle svého určení. Lidé pak mluví jen o jménu moře. Stejně tak ztrácí své jméno i svůj tvar (náma—rúpa) těchto šestnáct částí, které átman, věčný zřec, vytvořil ze svého vlastního Bytí, z něhož ony vyšly a do kterého se nakonec vracejí. Lidé pak mluví jen o átmanu. Šestnáct částí jsou loukotě, které vybíhají z átmana, jenž je středem kol. Átman je cílem Poznání. Poznej To a překroč smrt.“

Mundaka upanišad mluví o dvou druzích vědy, o nižší a vyšší. Nižší věda obsahuje studium véd s doplňující literaturou a vyšší věda je ta, pomocí níž člověk realizuje nejvyšší Skutečnost. Všechno, co existuje, pochází z přirozené emanace této Skutečnosti. Dále mluví o dvou druzích vnitřní podstaty člověka, nižší a vyšší. Obě sídlí v těle člověka. Vyšší je svobodná a čistá a nižší je ohraničená. Když nižší podstata dosáhne vyšší jakožto svého pána, stává se svobodnou. Cesta dosažení Pravdy je cestou Poznání a sebekontroly. Důležitým přínosem tohoto textu je i koncepce stvoření světa. „Tak jako se souká pavučina z pavouka a zase se do něj vtahuje, tak jako vyrůstají rostliny ze země a chlupy z těla člověka, tak i vesmír vznikl z věčného Brahmana. Brahman si přál, aby tomu tak bylo. Zrodil ze sebe hmotnou příčinu Univerza, z té vzešla prvotní energie. Z prvotní energie vzešla mysl, z mysli vzešly jemné částice, z jemných částic vzešlo mnoho světů. Z činů, které vykonávají bytosti v mnoha světech, vznikl řetěz příčin a následků, odměn a trestů za vykonané činy. Brahman všechno vidí, všechno ví, je vědění samo. Z něj se zrodily inteligence ve vesmíru, jména, tvary i hmotné příčiny všech stvořených bytostí a věcí.“ Stvoření je zde manifestací Brahmana. Toto tvrzení je již odklonem od tradice Atharvavédy, kde Bůh je vnější Stvořitel. Upanišadový Brahman je všudypřítomný, všemohoucí a přebývá v srdci člověka.

ndúkja upanišad mluví o čtyřech stavech vědomí, o bdělém stavu (džágrat), o snovém stavu (svapna), o bezesném spánku (sušupti) a o tzv. čtvrtém stavu (turja). Turja je neviditelná, nemyslitelná a nehmatatelná. V tomto textu se tento stav nepopisuje pomocí pojmů čistého vědomí či blaženosti, ale jen výrazy čisté negace. Zde upanišadová filozofie vstupuje do nového vývojového stupně. Na základě podobného negujícího popisu poslední Skutečnosti rozvinul velký buddhistický mádhjamikový filozof Nágárdžuna svůj negativismus. Nágárdžuna mluví o „prázdnotě (śúnja), která je ale ze své podstaty identická s upanišadovým átmanem.

Hlavní důležitost Taittiríja upanišadu zůstává v popisu Brahmana jako čisté blaženosti (ánanda), ze které pramení celý vědomý i nevědomý svět. Jsou zde i teistické pasáže, kde Brahman je Stvořitel, svět tvoří skrze svůj tapas a je kontrolorem všech přírodních sil.

Čhándógja upanišad mluví o Brahmanu neboli svrchované Skutečnosti, ze které vše pochází a do které se vše navrací. Áruni říká svému synovi Śvétakétuovi: „Ty jsi tato jemná esence, která je totožná s Univerzem“. Nejdůležitějším přínosem Čhándógja upanišadu je výklad vztahu mezi příčinou a následkem, tj. karmický zákon. Mluví o příčině jako o základní skutečnosti a o následku jako o pouhém jménu a formě (náma—rúpa). Hledisko vztahu Univerza a Brahmana, jak se zde podává, zdá se být celkově odlišné od tezí Mundaka upanišadu. V Mundaka upanišadu je Univerzum skutečnou transformací Brahmana, což protiřečí vivarta pohledu Čhándógja upanišadu, kde materiální příčina je jediná skutečnost a transformace jsou pouhé zdánlivé projevy.

Cestu povinností vysvětluje následovně: „Trojí jsou požadavky povinnosti. První požadavek v sobě zahrnuje obětování, studium, poskytování almužen. Druhý sebekázeň, třetí zdrženlivý život žáka v domě učitele. Společně vedou tyto tři požadavky do království požehnaných. A ten, kdo je pevně zakotven v poznání Brahmana, dosáhne nesmrtelnosti.“ Dále: „Ten, kdo tuto pravdu o átmanu poznává, medituje nad ní a také ji uskutečňuje, shledává, že všechno: prvotní energie, ákáśa, oheň, voda a všechny ostatní části: mysl, vůně, řeč, posvátné hymny i písma, že vskutku celé Univerzum vychází z Něj.“

Brhadáranjaka upanišad říká, že Brahman má dvě formy, viditelnou a neviditelnou. Zajímavým příspěvkem je tvrzení, že átman je nejmilejší mezi milými. Je milejší než syn, bohatství atd. Když se člověk k této pravdě vnitřně dopracuje, získá opravdové Blaho. Tato myšlenka má důležité postavení v dialogu mezi Maitréjí a Jádžňavalkjou. Jádžňavalkja vysvětluje, že átman je nejpravdivější skutečnost a všechno, co je pravdivé, je pravdivé kvůli átmanu. Všechny odlišnosti jsou falešné a svrchovaná Skutečnost je nedělitelné Vědomí, což je základem všech vědomostí. Nachází se za všemi tvrzeními a může být popsána jenom negací. Nedefinuje se, čím svrchovaná Skutečnost je, ale čím není. Brahman lze pochopit pouze jako Poznání samo. Poznání, které je totožné se Skutečností a je od ní neoddělitelné. Protože není dokazatelný pojmy, nedospějeme k Němu ani uvažováním. Věčný Brahman je čistý, nezrozený, jemnější než to nejjemnější, větší než to největší.

Snad nejdůležitějším přínosem tohoto dlouhého textu je teze, že átman je čisté vědomí (čit) a čistá blaženost (ánanda). Všechno poznání a všechna blaženost bytostí pochází z átmana, v němž mají svůj základ konečné příčiny skutečnosti. „Tak jako je vodě základem oceán, hmatu kůže, čichu nos, chuti jazyk, tvaru oko, zvuku ucho, myšlence mysl, božské moudrosti srdce, stejně tak středem všech tvorů je átman.“

Jednotu subjektu a objektu jako základ univerzálního Poznání krásně popisuje Taittiríja upanišad:

„Prána vskutku je potravou. Potrava je jedlíkem potravy. Tělo se zakládá na práně, prána je založena na těle. Proto potrava je založena na potravě. Ten, který ví, že potrava je založena na potravě, najde svůj kořen. Stane se jedlíkem potravy, přičemž potravu bere ze sebe samého. Stane se velkým znalcem, bude bohatý a bude mít mnoho dobytka, bude učený v posvátných vědomostech a získá si velkou slávu.
Nikdo by neměl pohrdat potravou. To je zákon. Voda vskutku je potravou. Světlo je jedlíkem potravy. Světlo se zakládá na vodě, voda se zakládá na světle. Proto potrava se zakládá na potravě.“

„Jak krásně, jak krásně, jak krásně!
Jsem potrava, jsem potrava, jsem potrava!
Jsem jedlíkem potravy, jsem jedlíkem potravy, jsem jedlíkem potravy!
Sláva mně, sláva mně, sláva mně!
Jsem prvorozenec světového řádu (rta)!
Dřív než bohové, Já jsem byl nacházející se v Pupku nesmrtelnosti.
Ten, kdo mně odepře, věru, dosáhl mě.
Já, který jsem potrava, jím jedlíka potravy!
Přesáhl jsem celý svět!“

 

Některé z pozdějších upanišadů se přiklánějí k některému náboženskému směru či filozofické škole, sektě. Také učí zvláště jógovým praktikám, sánkhjovým principům nebo védántskému systému. Džábála upanišad schvaluje extrémní asketismus a žádá nás, abychom vymýtili z kořene všechny žádosti. Maitrí upanišad zaujímá podobný postoj. Dělá syntézu sánkhjových a jógových názorů. Jógovou metodu vynášejí např. tyto upanišady: Maitrí, Dhjánabindu a Jógatattva. Amrtabindu upanišad učí, že duše jsou částí Brahmana v tom smyslu, v jakém jsou ohraničené prostory částmi univerzálního prostoru. Podává advaitovou interpretaci: „Toto je vpravdě nedílný Brahman, který je nad všechno myšlení, neposkvrněný. Kdo zná »Brahman jsem Já«, stává se neměnným.“ Jedno se zjevuje jako mnoho. „Jako jedno i jako mnohé je viděno, jako měsíc ve vodách.“

Sítá upanišad — Sítá je Mahálakšmí, která má tři formy: iččhá, džňána a krijá. Sítá je zde Śakti čili Síla, která existuje jako odlišná a přitom stejná se svrchovaným Pánem. Sítá obsáhne v Sobě všechny vědomé a ne–vědomé prvky Univerza.

Kaivalja upanišad činí ze vzdání se světa jedinou cestu k osvobození (mókša). Uznává nezávislost subjektu na objektech. Cokoli ve třech stavech (bdění, snění a bezesný spánek) je objektem prožívání, proživatele a prožívaného, od nich se liším Já, svědek, čistá inteligence, vždy dobrý, píše se v upanišadu. Jinde: „Jsem jemnější než to nejjemnější, jsem větší než to největší, jsem věčné Bytí. Jsem tento rozmanitý vesmír. Jsem Pánem zlaté záře. Jsem Śiva.“

Některé upanišady kladou důraz na kontemplaci, uctívání osobního boha (išta dévatá) a meditaci v různých symbolech, jiné upanišady při tom chápou Višnua nebo Śivu jako svrchovaného Pána vesmíru a zdůrazňují cestu oddanosti k Bohu (bhakti). Příkladem takového přístupu jsou upanišady Mahánárájana, Rámatápanníja, Śvétáśvatara, Kaivalja nebo Atharvaśiras. Většina těchto upanišadů se zabývá hlavně smiřováním sporných zásad sánkhjové, jógové a védántské filozofie a patří do údobí, které je pozdější než formulace těchto soustav. Śvétáśvatara upanišad říká: „Tento ohromný vesmír má podobu kola. V něm jsou všichni tvorové, kteří podléhají zrodu, smrti a novému zrodu. To kolo se stále točí a nikdy se nezastavuje, je kolem Brahmana. Dokud individuální duše zapomíná svou totožnost s Brahmanem, točí se v kole, podřízena zákonu zrodu, smrti a nového zrodu. Jestliže se však s Ním skrze Jeho milost ztotožní, přestává se v kole otáčet a dosahuje nesmrtelnosti.“ „Pravda je ta, že jsi stále s Pánem spojen. Musíš to však Poznat... Medituj a přijdeš na to, že mysl, hmota a májá nejsou ničím jiným než třemi aspekty Brahmana, jediné Skutečnosti.

 

 

Kontakt