Pasivita

04.08.2013 18:59

 

Všimněme si, že pro terapii, kterou jsme popsali, a která je v souladu s konceptem temné noci sv. Jana od Kříže, je charakteristická jistá pasivita, se kterou by měl „pacient“ cílevědomě přistupovat k řešení problémů, které situace transformační krize nastoluje. Je to proto, že temná noc je především kontemplací, to znamená, že se jedná o duchovní proces, který má – zejména, jak jej chápe křesťanská duchovní tradice – pasivní charakter. Znamená to, že jakákoliv lidská aktivita, která není slučitelná s charakterem tohoto procesu, jeho průběh komplikuje a prohlubuje bolest, která je s ním spojena.

Aby však pacient mohl zaujmout trpělivě pasivní postoj, musí své náročné situaci v prvé řadě porozumět. „Duchovní lidé tolik trpí veliké útrapy,“ říká sv. Jan od Kříže, „ne tolik pro přestálé vyprahlosti, jako pro obavu, kterou mají z toho, že ztratili cestu, a myslí si, že tím jim skončila duchovní dobra a že je Bůh opustil…“  V situaci transformační krize totiž člověk zjišťuje, že se v něm cosi mění a je konfrontován s něčím, co nebylo součástí jeho dřívější zkušenosti, s čím se nikdy nesetkal. Sám sobě se jeví jako někdo jiný. To je ovšem situace, která „pacienta“ uvádí ve zmatek. Začne se totiž snažit překotně a křečovitě vrátit věci do původního stavu, aniž by to však proces, kterým prochází, připustil. „Tehdy se až do únavy snaží,“ říká sv. Jan od Kříže, „jak mívali ve zvyku, podepřít schopnosti potěšením z nějakého předmětu rozvažování a myslí, že když to nedělají a nezakouší to, že se v jejich duchovním životě nic neděje…“ Výsledkem této aktivity je, že „ztrácejí ducha klidu a pokoje“.

Vše nasvědčuje tomu, že nejbolestivější část procesu temné noci je způsobena právě tímto zmatkem, který v člověku nová zkušenost vyvolává. Lidé tak v tomto okamžiku horečně dělají něco, co nemohou, hledají něco, co nejsou s to nalézt, a pokoušejí se vrátit tam, kam se vrátit již nelze. Bezprostředním cílem člověka v této duchovní situaci musí být ale naopak snaha nalézt klid a trpělivost. A vůbec nevadí, vyvolává-li v člověku tento postoj pocit, že nic nedělá a ztrácí čas. „Vždyť udělají nejvíc, když budou mít trpělivost setrvat v modlitbě, aniž by se o něco snažili,“ říká Jan od Kříže. Hlubokým omylem zvláště moderního člověka je křečovitá připravenost každý podnět, přicházející zvnějšku, považovat za výzvu k aktivitě, často horečné, bezcílné a tím kontraproduktivní. Svět totiž není jen komplex excitací, ale rovněž příležitostí a místem, kde se dá společně mlčet. Ukazuje se něco, co si dnešní moderní člověk již málokdy uvědomuje; totiž, že jsou chvíle života, kdy je naléhavě potřeba nedělat nic.

Proto i terapie temné noci musí vyžadovat od pacienta klidný postoj, ve kterém je možno přijímat pomoc zvnějšku. „Neboť chce-li dělat (duše) něco podle svého, podle tvořivé schopnosti svého nitra, bude narušovat a ztrácet dary, které Bůh vtiskuje a ukládá do duše právě prostřednictvím onoho pokoje a nicnedělání.“ Jde totiž o „skryté, pokojné a milostné vlití Boha“. Ještě přesněji to sv. Jan vyjadřuje ve své písni: „S plameny lásky, zprahlá v úzkostech.“ To je ale zároveň i spolehlivé východisko každé diagnostiky: temná noc nepostrádá ani úzkost ani plameny lásky, které jí probleskují.

 

 

Pasivita, o které je zde řeč, není však jen „psychoterapeutickou technikou, která je pro transformační krizi vhodná, ale je to způsob přijímání světa na základě jeho pravdy. K tomu je ovšem mimo jiné třeba maximálně potlačit sklon lidského vědomí svět interpretovat a následně i všechny faktory, které k jednotlivým interpretacím (zkreslením) vedou.

Pasivita (kontemplace) není jen výhradním zájmem náboženských a mystických věd, ale má i svou průkaznou filosofickou traici. Pro tento pravdivý přístup ke světu je charakteristický zdrženlivě vnímavý postoj ke světu, jenž velice přesně vystihuje starý termín, nově používaný Martinem Heideggerem, který v němčině zní "Gelassenheit". Pojem, který vyjadřujeme slovy "zdrženlivá vstřícnost" nebo "prodlévající, mírný a trpělivý postoj", má svůj původ u Kanta, avšak zavdal důvod k řadě nedorozumění.

Kant říká, že krásu vnímáme "beze všeho zájmu" (Interesselosigkeit). A zde vznikla řada nepochopení. Mnoho myslitelů vykládalo toto pojetí vztahu recepce krásy jako libovolnou hru poznávacích sil bez jakéhokoli cíle a bez jakékoli pretence na poznání. Toto nedorozumění nalézáme ve zvlášť vyhraněné formě právě u Schopenhauera, který proti pojetí Kanta staví vztah krásy a vůle. Schopenhauer interpretuje tuto "lhostejnost" jako vypojení vůle, zklidnění všeho snažení, čisté spočívání a prodlévání ve stavu neúčasti. Ale Heidegger správně poukazuje na to, že Schopenhauer dokonale Kantovi neporozuměl (viz: Martin Heidegger: Nietzsche I. Tübingen 1961). Jde totiž o to, že Kantův pojem "ohne alles Interesse" znamená především vyřazení subjektivních zájmů, neboť, jak říká Heidegger, zájem je odvozený z latinského slova mihi interest, což znamená: mně na něčem záleží, já chci něco vlastnit, aplikovat, s něčím disponovat. Tímto způsobem se však míjíme podstatou věci, zatímco v nezainteresovaném postoji necháváme to, co shledáváme jako krásné, svobodné, přenecháváme mu to, co mu patří, necháváme ho spočívat sama v sobě a dáváme mu možnost ukázat se ve své podstatě.

 Poznání na základě tohoto postoje není chtění, alespoň ne v tom smyslu, v jakém jej exponuje moderní myšlení od Descarta a Kanta. Poznávací intence, která se chce dobrat pravdy světa, je však spíše vystavenost, trpělivost - vstřícnost.

     Zdrženlivá nebo prodlévající vstřícnost znamená opustit sebe sama, vystoupit ze sebe, nechat promluvit partnera, zapomenout na své žádosti, na své projekty a cíle. Zastavit se v tomto aktu ztišení neznamená potlačit předsudky, dané historickou, psychologickou a biologickou situovaností člověka, ale využít, jak učí hermeneutika, poznávací energie žádoucím směrem.

     Absence chtění v tomto poznání však neznamená rezignaci na jakýkoliv záměr, ale toto nechtění v souvislosti se zdrženlivě vnímavým postojem (Gelassenheit) je chtěné, člověk chce nechtít. To znamená, že cílevědomě vytváří podmínky pro zaujetí postoje, který je vůči vynořujícímu se smyslu tolerantní, mírný, trpělivý. Rovněž každý pravdivý a bezpředsudečný dialog vyžaduje otevřenou vstřícnost; pokud v něm příliš mnoho chceme, docházíme k závěrům na úkor pravdy. Výsledky pak nejsou rezultátem společné cesty, ale apriorně přijatými předsevzetími. Zdrženlivě vnímavému postoji záleží nejen na výsledku, ale i na cestě, která k němu vede.

     Teoretický přístup proti tomu  předpokládá, že předmět vytrhujeme z kontextu jeho života a procesem abstrakce ho umrtvujeme, jako když zkoumáme motýla, kterého předtím chytili, usmrtili, připíchli na desku a nakonzervovali. Ale "předmět" poznání v postoji prodlévající vstřícnosti je ponechán svému životu, může se pohybovat v původním živlu, je pozorován při vznikání a zanikání v čase, aniž bychom do takového pozorování vkládali naše chtění vidět jej tak, jak potřebujeme k jistým, předem konstruovaným účelům.

Postoj prodlévající vstřícnosti je v kontextu křesťanského myšlení obvykle nazýván kontemplací. Svět se v ní člověku jeví jinak: jeho skutečnosti jsou očisťovány od nánosů lidských předsudků a klamů. Skutečnost se noří jakoby z oblasti stínů, nezřetelností, matoucích klamů a omylů. Svou zakrývající moc ztrácejí proudící vášně. Skutečnosti světa jsou stavěny do nových důležitých souvislostí. Svět, který se objevuje v tomto novém prostoru, má zářivý smysl, průzračnost a svou zvláštním způsobem samozřejmou srozumitelnost.

Tento stav je charakterizován klidem a mlčením. Toto mlčení však není prázdným tichem, otvorem, který je třeba zaplnit, ale prostorem, jenž je obsazen oslovujícím smyslem. Avšak k tomu, aby člověk mohl tento smysl vnímat, aby jím byl osloven, musí vytvořit předpoklady: odmlčet se, vzdát se sama sebe, uprázdnit se. 

Kontemplace je i z hlediska křesťanské mystiky stav usebrání, mlčení, obnaženosti, chudoby ducha, odloučení a odpoutání od vnějších věcí a zbavení se zbytečných myšlenek, citů a představ. Ve stavu kontemplace se předmět našeho vnímání sám uspořádává nebo vtiskuje řád našim smyslům a náš postoj je tak naladěn melodií, kterou vysílá námi vnímaný svět. Dochází k harmonickému sjednocení, kdy vnímáme okolní svět nikoliv jako něco, čeho je třeba se bát, k čemu je třeba zaujímat obranný postoj. Ani jako něco, s čím je třeba manipulovat, aby to vyhovovalo našim plánům, našemu chtění a naší touze přizpůsobit si všechno podle sebe.

Pro psychoterapii je důležitý poznatek, že postoj prodlévající vstřícnosti nebo kontemplace vede ke stavu poklidné radosti, soustředěného a otevřeného vnímání věcí, nezatížených starostmi běžného dne, k prodlévání v dialogu s okolním světem, k ryzí přítomnost.

 

Kontakt