Pět sibiřských říší aneb analýza rozvoje současné civilizace (2)

- "Tataři jsou Tataři - typičtí představitelé mongoloidní rasy, národ jiné krve a kultury... Navíc, v letopisech teleuských kmenů jsou nazváni přímými potomky Hunů. O Hunech je už dávno vytvořena pohádka, že jsou to představitelé mongoloidní rasy. Díky dědovi Jošovi, který mě ponořil až po nos do čínských letopisů, v kterých je černým na bílém napsáno, že Hunové jsou jedním z kmenů národa Či-di, neboli Dinlinů. Ortodoxům se nedaří, - přemýšlel jsem, - Čžounci i Dinlinové jsou typičtí představitelé bílé rasy evropského typu. A jedno z jejich kmenových společenství (Hunové) se má stát mongoloidnímy? To je úkol! Jak se něco takového mohlo stát? - smál jsem se pro sebe - Asi všichni onemocněli nějakou nevyléčitelnou genetickou nemocí. A najednou se u nich znížila výška, zešikměly oči a protáhla se lebka."

- Zaujat Tatary, začal jsem studovat ve vědeckých kruzích známý Sujský letopis. V něm se psalo, že "Tjukju" byli barbary "smíšeného původu", že jejich předky byli Hunové a obyčeje jsou takové, jaké u jejich předků Hunů. Tak, a je zde důkaz, co dalšího je třeba? Že kmenové svazy Tjukju hovořili turkickým jazykem nemusí nic znamenat. Podle mínění dědy Joši, který zasvětil studiu prototurkického jazyka spoustu let, byl turkický jazyk kdysi vytvořen uměle (přičemž ze staroruského), pro vzájemný styk mezi sebou a s bílou rasou všech národů centrální Asie. V tu dobu znal libovolný obyvatel pouště Gobi či Takla-Makanu kromě svého mateřského jazyka ještě i asijské esperanto. Proto se stal turkický jazyk následně i jazykem dvou ras. Ale dávní Tjukju hovořili nejen turkicky, ale dobře znali i svůj rodný jazyk - ruský. A to jde lehce dokázat. Stačí nahlédnout do našich slovanských letopisů. Ani v jednom z nich není napsáno, že Pečeněgové nebo Polovci neznali ruštinu. Jedni i druzí znali ruštinu stejně dobře jako obyvatele Kyjeva nebo Černigova. O faktu znalosti ruštiny Polovcy či Pečeněgy je zmíněno i v "Slově o pluku Igorově". V něm se všichni Polovci domlouvají ruštinou. A tlumočník není ani jedné straně třeba. A potom, přímí potomkové Roxolanů, Hunů, Pečeněgů, Polovců a nějakých zvláštních "Brodniků", donští kozáci, hovořili a do dnešního dne hovoří krásným ruským jazykem. Ale je zde jedno "ale": podle staré kozácké tradice uměli do konce 19. století všichni kozáci ještě i tatarsky. K čemu ho znali? A proč právě tatarštinu? Je to jednoduché, jako atavizmus, paměť na svou sibiřskou minulost. Připomněl jsem si vyprávění otce, jak můj děd, donský kozák, přesídlil před první světovou válkou na Irtyš a odjel do stepi ke "Kyrgyzům", současným Kazachům, najít ztracené koně. Spolu se svým bratrem se dostali do kyrgyzského tábora a rusky se zeptali, jestli místní neviděli koně jiného plemene. Kyrgyzové odpověděli, že údajně ne. Ale jejich vůdce přešel na svůj jazyk a nějakým mladíkům řekl, aby ty koně šli někam schovat. Za to ho můj děd spráskal bičem a tatarštinou mu oznámil, že jestli "Kyrgyzové" nepřestanou krást koně, kozáci jim dají takovou lekci, na kterou budou dlouho vzpomínat. Tehdy jsem se ptal otce, odkud znal můj děd tatarštinu. Otec odvětil, že taková byla v srdci kozáků tradice, mluvit nejen rusky, ale i tatarsky. Ale nevěděl proč. Turkický chanát byl ještě silnější državou, než Hunská říše, ale stát se tak mocným, jako říše popsaná v Mahabharátě či druhá říše sibiřských Árijců, se mu nepovedlo. Jak oznamují čínské letopisy, v roce 630 byl Cheli-kagan poražen Číňany a východní část chanátu zanikla. Ale v roce 692 se chanát znovu obrodil. Tentokrát mocná skýtská říše porazila nejen Čínu, ale i její spojenecké kmeny, které se draly na sever. Na východě se "Tataři" dostali až k Tichému oceánu, na západě k Dunaji. Ale vnitřní rozkol zahubil i tuto mocnou říši. V roce 745 byl východoturkický chanát v důsledku boje o vliv zničen. Na jeho místě se objevil stát Ujgurů. Západní chanát sibiřských Skýtů přiléhal u Kaspického moře a Dagestánu na Chazarský chanát, a v povodí Donu na Ruský chanát. To, že Ruský chanát na západě sousedil s jemu příbuznými kmeny Slovanů potvrzuje arabský historik Al-Masudi. Píše o Kyjevě i o králi Dirovi: "Prvním se slovanských králů je král Dir, má velká města a mnohé obývané země; muslimští kupci jezdí do jeho hlavního města s různým zbožím. S tímto králem žije ze slovanských knížat kníže Avandža, mající města a obšírné země, mnoho vojska a vojenských zásob. Bojuje s Rumem, Ifradžem, Nukabardom a s dalšími národy, ale tyto války nejsou významné. S tímto slovanským králem sousedí král Turka. To jsou kmeny tváří krásnější než Slované, početnější a chrabrejší." Tedy, arabský cestovatel ztotožňuje "turka" se Slovany. Navíc je považuje za silnější a urostlejší národ. Podle mého názoru nejsou komentáře třeba.

- "Hmm a odkud se vzala říše Temudžina-Čingischána - ze sibiřského skýtsko-turkického světa, - přemítal jsem. - Přesněji, z kmenových svazů středoazijských a sibiřských Árijců, a Mongolové - polodivoké kmeny k ní neměli žádný vztah. A nemohli mít, protože byli čistými kočovníky. Kočovný chov dobytka bez zemědělství a rybolovu nemůže nakrmit větší armádu. Tak tak stačí zachránit před smrtí hladem samotné pastevce. Odít, nakrmit a ozbrojit mocnou armádu může jen hospodaření, kterým se tradičně zabývaly árijské národy. Ta mnohostranná ekonomika, kde chov dobytka, zemědělství, rybolov i řemesla byly rovnoměrně rozvinuty a navzájem se doplňovaly. A obyvatelé stavěli nevelká opevněná půdním valem dřevěná města, kde zimovali a kde se řemeslníci zabývali výrobou, metalurgií, kovářstvím a šperkařstvím. Právě mnohostrannost hospodaření dovolovala nejen nakrmit, ale i dobře vyzbrojit armádu."

V materiálech dědy Joši jsem našel výzkumy některých mně neznámých vědců ohledně výzbroje stepních armád. A co jsem se dočetl? To, že v sibiřské lesostepi místní Árijci chovali tři plemena koní. Jedno plemeno bylo čistě na maso. To se zachránilo dodnes v Burjatii a Mongolsku. Malí, polodivocí, svým charakterem agresivní koně, schopní dobývat si zeleň zpod sněhu. Celý rok žijí v otevřené stepi bez přístřešku. Druhé dvě plemena v naší době už neexistují. Předpokládá se, že vymizely v 16-17. století. Obě plemena byly plemeny bojových koní. Jedno dlouhonohé, štíhlé, s dlouhou šíjí a menší hlavou, do určité míry podobné dnešním Achaltekincům. Ale soudě podle dochovaných materiálů, bylo více přizpůsobeno severním šířkám a mnohem vytrvalejší. Právě takoví koně proslavili po celém světě jízdu Čingischána. Přinesli jí vítězství, a ne ti mongolští koně, a kterých píšou někteří autoři ve svých románech. Sibiřský kůň byl mnohem vytrvalejší než jeho daleký příbuzný - arabský plnokrevník. O tom upomínají iránské i arabské kroniky. Ani jednou nedokázala kavalérie Íránců či Arabů porazit jízdu Čingischána. Egyptským Mamelukům se to pravda povedlo. Ale vší svou armádou porazili jen nevelký oddíl, a dohnat na svých znamenitých arabských hřebcích ustupujícího protivníka se jim tak jako tak nepovedlo. Zvítězili koně Sibiřanů. Vyšlo najevo, že to vše je možné v kronikách najít. Včetně arabských, pokud by byla vůle.

- "Ale tu lidé ji nějak nemají, - dumal jsem pro sebe. - Otázka: proč? Vždyť je to tak osvobozující, přiblížit se pravdě! Správně říkal šedovlasý: pokud je vědomí člověka ovládnuto získáváním materiálního, moci a smyslových požitků, pak je takové vědomí třeba vidět jako duchovní šílenství, duchovní nemoc. Na pohled je člověk zdravý, ale jen na pohled. Ve skutečnosti už to není člověk, pokud ztratil svou duchovní orientaci."

Poslední, druhé plemeno bojových sibiřských koní se neodlišovalo hravostí. Ale bylo velmi vytrvalé a velmi silné. To byli velcí těžcí koně. Trochu připomínali dnešní tažné koně, ale byli méně zavalití, vyšší. Jejich vyobrazení lze nalézt na Jenisejských nápisech v Minusinské pánvi. Bylo to plemena zvláště vytvořeno pro těžké stepní rytířstvo - mocné jezdce, pokryté neproniknutelnou kovovou nebo koženou zbrojí. Koně stepních rytířů byli také pokryti zvláštním pancířem. Tak tvrdým, že jím neproniklo ani kopí. Těžká kavalérie Árijců, četl jsem v materiálech antropologa, byla využívána hlavně na čelní údery a prolomení linií protivníka. Nebyla ve vojscích Sarmatů, Hunů či ve vojscích Čingischána-Timčaka příliš početná. Ale taková jízda často určovala výsledek bitvy. Její údery nevydržely dokonce ani linie vychvalovaných evropských rytířských řádů. Právě těžkou jízdu Zlaté hordy přivedl na led Čudského jezera pod prapor knížete Alexandra Jaroslavoviče jeho takzvaný tatarský bratr, syn vůdce Zlaté hordy, velitel Sartak. To ona zlomila pravé křídlo Němců a obrátila je na úprk. Zjevně se ukázala převaha mocných sibiřských koní i nad koňmi Litevců. Protože těžký a silný kůň hraje v okamžiku čelního úderu primární roli. V tom roce 1242 mocná kavalerie sibiřských rytířů spolu s rychlo i středně rychlou, ale také dobře ozbrojenou jízdou, na hlavu porazila katolické vojska Poláků, Němců, Srbů i Chorvatů.

Zaujala mě stať o vyzbrojení sibiřských Árijců. Autor, vzděláním archeolog, o té otázce vedl konzultace s vojenskými odborníky a došel k zajímavému závěru: každý člen sibiřské jízdy měl dva druhy zbroje. Jeden druh tradiční, ten, co se obvykle zobrazuje na kresbách, byl vyroben z kovu. Ale jak vyšlo najevo, kovová zbroj měla mnoho nedostatků. Velmi špatně se v ní bojovalo v horku. Od slunce se tak rozpálila, že člověk začínal v kovovém brnění doslova hořet. V zimě v něm naopak bylo velmi chladno. Proto árijské národy velkých sibiřských planin měli ještě další druh zbroje. V boji nebyla o nic horší než metalická, ale dělala se ze dřeva a kůže. Dřevěný rám z dubu nebo jasanu se pokrýval kůží vyvařenou ve vosku. Takovou technologií se dělaly štíty, pancíře i brnění koní. Jak je známo, střední jízda Árijců také pokrývala své koně neproniknutelnou zbrojí, ale více lehkou, ne kovovou, ale vyrobenou z voskované kůže a dřevěných nebo rohovinových ("kopytních") destiček. V takové koženo-dřevěné zbroji mohl člověk i kůň bojovat a cítit se dobře i v lítém chladu, i v horku. Kůže a dřevo se na slunci nerozpalovaly, a v mrazu dokonce hřály. Ale na výrobu prvotřídního bojového vybavení, zbrojí, sedel, damascénské oceli atd. byla třeba průmyslovo-řemeslnická základna. A základna nemalá. Je pochopitelné, že kočovné národy i při nejlepší vůli disponovat takovou základnou nemohly. Ohromné stáda potřebují přísun nových pastvin. Ve stanovém táboře se dá jakž-takž žít, ale ne pracovat. Pro výrobu věcí ze železa, dřeva, kůže a tkanin jsou nutné určité podmínky, které mohou být vytvořeny jen v městech při mnohostrané tradiční árijské ekonomice.

- "Jak mohlo ortodoxní vědce napadnout, že středověcí kočovníci Chalchu, žijící téměř v době kamenné, nemajíce ani vesnice, ani města, mohli dobýt celou Asii do Indie, a Evropu až k Jadranu? - nešlo mi do hlavy. - Na to je třeba nemít mozek! Samotní Mongolové byli poněkud čestnější než evropští ortodoxní vědci: ze začátku, když slyšeli o Čingischánovi, dlouho nemohli pochopit, kdo to byl a odkud se vzal?"

Ale když je nějak přesvědčili, že je to bývalý mongolský král, stejně zůstali u přesvědčení, že žádné mongolské jho nad Ruskem nikdy nebylo. "Možná, že naši předkové bojovali s Rusy, ale o mongolském jhu nad vámi my nic nevíme. Proto, prosím, odstraňte ze svých učebnic to, o čem my zde v Mongolsku nic nevíme." Nejednou se obraceli jejich vědci na Akademii věd SSSR. Ortodoxní mýtus deklaruje, že metropolí Čingischána bylo město v západní Gobi pod názvem Karakorum. V turkičtině to znamená "černé kameny". Skutečně, árijské město s názvem Chara-Chor v předhůří mongolského Altaje stálo. A ve skutečnosti i bylo východním centrem Sibiřské říše. Jeho název znamená "Místo vysokého shromáždění", ale ne v turkičtině, ale ve staroruštině. Z tohoto města se kdysi vydávaly armády sibiřských Árijců na pochod za připojení k říši východních Žurů (Čžurdženů), a po žurské válce i do války proti Číně, která povstala proti obrozující se Severní říši.

Na několik minut jsem zvedl zrak od složky ďaďi Joši a vzpomněl si na svůj rozhovor s Lisakem Pavlovičem. Moudrý Chant naznačil, že válka Čingischána s islámským a křesťanským světem byla z jeho úhlu pohledu svého druhu chirurgickou operací za odstranění rakovinového nádoru na těle Země. Vida, že mě jeho tvrzení šokuje, šaman své myšlenky dále nerozvíjel. Nechal mně samotnému, abych mnohé pochopil. A teď, sedě za materiály dědy Joši a čítaje jeho závěry, jsem se chtě nechtě zamyslel.

- "Dobrá tedy, pokud bychom věřili ortodoxům, Sibiřská rus či podle jejich tvrzení, Mongolové, dobyli sedmdesátkrát více národů, než byla velikost jejich osídlení. Připusťme, že ano. Potom kam se podělo obrovské bohatství dobytých kmenů a národů? Ono co, vypařilo se? Byl dobyt Chorezm, Írán, Afghánistán, území dnešního Iráku, Kavkaz, jih Východní evropy, Balkán, Mandžusko a celá Čína, ale o bohatství Mongolů nikdo nic neví. Všichni letopisci bez výjimky píší o hrozných pogromech, požárech, o tom že strašní Tataři berou doslova vše. Ale kde je to "vše"? Kam se podělo? Řekněme, že něco může časem shnít. Ale zlato, stříbro, drahokamy a šperky? Kam se mohly podít? Dobyvatelé je pravděpodobně vyváželi po tunách. Stovky, možná tisíce tun! S takovým bohatstvím by si mohli postavit stovku honosných měst. Shromáždit v nich omračující množství vrcholného světového umění. Ale kde jsou ta města, kde jsou nové metropole? Nevelké město chána Saraje? Ale archeologické vykopávky ukázaly, že je dvakrát menší než chazarský Semender. Obyčejné zimní sídlo árijského vládce, to je vše. Zřejmé je jedno, že po dobytí obrovských teritorií a rozdrcení mocných států, se ani obyčejní údajní mongolští vojáci, ani jejich velitelé nestali bohatšími. Ani Karpini, ani Marco Polo u Tatarů žádné zvláštní bohatství neviděli. Mohlo se stát, že si pro sebe vše přisvojil chán nebo jeho příbuzní? Ale jak je známé z těchtýž čínských kronik, velký velitel severu neměl rád přepych. Upřednostňoval život ve stejných podmínkách, jako jeho bojovníci. Stejně se choval vnuk Temudžina-Čingischána, známý na Rusi jako Batu nebo Bata. Také neholdoval luxusu. Ale překvapuje ještě jeden detail: daň na dobytých národech. Jedna věc je vydrancování a druhá trvalý příjem prostřednictvím daně. U učebnicích historie je napsáno, že Batuovi platilo daň mnoho národů včetně Rusi. Platili desátek. Ale kam se ta desetina poděla? Celých tři sta let jedna desetina národního produktu plynula do Hordy, a tam co, vypařila se? Proč Horda nebohatla a pokračovala v životě stejným způsobem, jakým vždy žila? Na jí podmaněných územích se zachoval tradiční árijský způsob hospodaření, který se později stal dědictvím ruského kozáctva. Kam plynuly všechny materiální hodnoty, nashromážděné a přisvojené u podmaněných národů? Může mít Lisak Pavlovič pravdu, že Sibiřská rus, podle chantejských legend páté velké království bílé rasy, nevedla války kvůli zbohatnutí? Pak ale, za jakým účelem? Co stálo za takové množství prolité lidské krve? Jak pochopit Čingischána a ty neviditelné a neznámé, kteří mu pomáhali v jeho dlouhých válkách?"

Vstal jsem a začal vzpomínat, jaké státy byly dobyty Sibiřskou říší. V Asii téměř všechny kromě Indie.

- "Zajímavé, proč Timčak-Temudžin neposlal své armády do Indie? - položil jsem si otázku. - Co ho zastavilo? Indie byla jednou z nejbohatších zemí toho času. Islámské a buddhistické země okolo byly všechny dobyty, ale hinduistická Indie ne? Čingischán co, polekal se Indů? Rozdrobená Indie mu rovným protivníkem být nemohla", nemohl jsem pochopit velkého vojevůdce.

A naráz jsem si vzpomněl na jednu stať, kde se říkalo, že Tataři, jdoucí po řece Rosse, pravém přítoku Dněpru, do Evropy, nevypálili a nedrancovali ani jednu vesnici, neznásilnili ani jednu dívku. A jen proto, že těch místech nežili křesťané, ale církví nepobití "pohané". Tak tedy, může toto být odpověď? Védickým společenstvím byla v té době i Indie, i Velkolitevské knížectví, které Tataři také nechali na pokoji.

- "Co se tedy rýsuje? Má Lisak Pavlovič pravdu, uvažuje, že páté Sibiřské království vyhlásilo válku křesťanskému, islámskému a buddhistickému světu ne kvůli válečné kořisti, ale kvůli nečemu jinému, důležitějšímu? - mimoděk mě napadlo. - Je to tak? Co by potom bylo tou základní hodnotou, kvůli které začalo dobývání "vesmíru"? Chápal snad Timčak-Čingischán nebezpečí, které představuje pro budoucnost Země uměle vytvořená náboženská ideologie? Souhlasit s tím znamená přiznat kagana páté árijské říše super-géniem. - uvažoval jsem. - A kdo ví, možná jím i byl? Ale nejspíše za velkým vojevůdcem někdo stál. Rada žreců a stařešinů, kteří dobře chápali, co se ve společnosti ovládnuté destruktivními silami děje. A právě oni vyzvedli a vychovali bojovníka a vojevůdce, způsobilého zastavit nákazu židokřesťanství a islámu, rozšiřující se po Zemi, - od takového domněnky se mi zatočila hlava. - Nejspíš přicházím o rozum. - usmál jsem se pro sebe. - Ale jak řekl v jednom rozhovoru děda Joša: "Nebýt Svjatoslava, nemohl by se udát fenomén Čingischána". To znamená, že v očích antropologa jsou obě postavy články jednoho řetězu. Podle jeho přesvědčení Svjatoslav tím, že zničil Chazarii, mimo jiné narušil odvěké spojení Západ-Čína. A tím umožnil Sibiřské rusi obrodit se a nabrat plnou sílu. Svjatoslav jako vojevůdce a vládce východních Slované také ze všech sil bránil průniku do společnosti, a konrétně na Rus, jižních ideologických koncepcí. Bojoval jak s judaismem, tak s křesťanstvím, nejen slovy, ale hlavně zbraněmi. Ale ruský kniaz nebyl plenitelem, dokonce křesťanští kronikáři kteří viní Svjatoslava ze všeho možného připouští, že velký slovanský vojevůdce přezíral bohatství a rozkoš, - připomněl jsem si známá fakta. - Rozdrtiv Chazarii, Svjatoslav se nevrhl na chazarské zlato. Ani jeden letopis nezmiňuje, že by Svjatoslav vyvezl z Itilu nebo Semenderu větší bohatství. Svjatoslav neutralizoval Chazary - a to tak, že ochromil židovské kupce-rachdonity a židovskou elitu, ale prostý národ neoloupil. V dunajském Bulharsku se Svjatoslav choval naprosto stejně. K velkému údivu evropských kořistnických králů odmítl dokonce i byzantské zlato! Zabral jen nástroje války - drahocenné zbraně. Proto ruský kniaz-vojevůdce také nebyl bohatý. Dokonce Řekové tento fakt připouštějí. Vše, co válkou syn Igora nahromadil, putovalo na posílení obranyschopnosti Rusi. Konkrétně na posílení vojska... Utratil ohromné dobyté prostředky na posílení armád také vůdce "páté říše"? - zeptal jsem se sám sebe. - Protože "mongolské" poklady nebyly ani na Sibiři, ani v centrální ani ve střední Asii nalezeny. Všechny prostředky byly investovány do války. Kompletně vše. To znamená, Čingischán-Timčak nevedl ohromnou dobyvačnou kampaň kvůli oloupení dobytých národů! Pokud je to tak, pak všichni tři: i chránitel staré tradice, i vědec-žid, i chantejský šaman, mají pravdu! - poškrábal jsem se na zátylku. - Sibiřská rus vedená neporazitelnými vojevůdci provedla ve 13. století pokus vytrhnout ze Země židokřesťansko-islámský rakovinný nádor i s kořeny. Za cenu neuvěřitelného úsilí a ohromného množství prolité krve... pokud je to tak, tak tedy ano! - zamyslel jsem se pro sebe. - Zkus to někomu říct... poťuká si na čelo a odplivne si. Ale právě takový závěr dává odpověď na mnohé záhady: proč se "Tataři" nevydali do Indie a neútočili na védická knížectví na Rusi. Když porazili Vladimir-Suzdalského prozápadního knížete, křesťana Jurije v bitvě u Siti, vložili vládu na knížectvím do rukou jeho rodnému bratru, přezírajícímu křesťanství - Jaroslavu. K tomu navíc vnuk Timčaka-Čingischána Batu či Bata se podle ruského védického zvyku pobratřil s Jaroslavem a dokonce přijal jeho syna Alexandra za svého. Jak je možné něco podobného vysvětlit? Proč se "Tataři" chovali k těmto dvěma ruským knížatům s takovou láskou? Jak je známo, vůdce Zlaté hordy Batu-chán věnoval bratru zemřelého Jurije nejen vládu na jeho knížectvím, ale i "pajzu" velkého knížete celé Rusi. Odkud taková důvěra? Smolenské knížectví, kde křesťanství v 13. století také nebylo státním náboženstvím, také nebylo Hordou vnímáno jako nepřátelské. Stejně jako védická Litva. V roce 1242 vrhnul car Ordy své armády ne na polovédický Polock nebo Litvu, ale na křesťanský Černigov a šiřitel všeho prozápadního, Kyjev. Ohněm a mečem, procházeje zeměmi Haličské rusi, armáda Hordy neškodila ani Karpatskému, Volchovskému nebo Volochovskému knížectví. Mimochodem, Volchovské védické knížectví karpatských Rusínů udržovalo přátelské vztahy se Sibiřskou říší ještě v roce 1223, kdy "Tataři" zasadili úder sjednoceným silám ruských křesťanských knížectví a jejich spojencům."