Planetární stop stav

23.03.2020 10:25

 

Nikdy v dějinách lidstva nedošlo k takovému zastavení světa jako teď. Byly zákazy vycházení, ale ty se děly při nějakých krizích, které vyžadovaly jinou, intenzivní aktivitu − typu války nebo povodně. Aktivita nebyla suspendována, ale převedena jinam − například do válčení a výroby zbraní, vše méně důležité muselo stranou, aby byl prostor pro maximální intenzitu té jedné aktivity. Jenže tentokrát je to jiné.

Nikdy se nestalo, že by se celý svět takto hromadně poslal na nucený oddych od běžné rutiny, která navíc řadě z nás dává smysl dnům a u některých i životu. Virus nezná politické hranice, rasu, je mu jedno, zda v zemi vládne demokracie nebo totalita, zda je dotyčný vzdělaný, boháč či chudák, slavný nebo opomenutý. Ani žádná víra není vyňata − nevěřící, křesťan i muslim jsou před virem (ne)chráněni úplně stejně.

Není žádný imunní národ, žádný zaručený tradiční recept, který by nemoc léčil. Je to poprvé, kdy celá planeta zažívá společné onemocnění najednou. Jsme v tom všichni úplně, ale úplně stejně.

Je to možná další signál, že bychom měli začít i my kašlat na hranice a vše výše zmíněné. Říká se, že nic danou entitu nesjednotí víc než společný nepřítel. Ale těžko se hledá společný nepřítel celého lidstva, vždy v dějinách jsme si vystačili navzájem. Tak teď jej máme.

Veškeré krize za posledních 12 let jako by nám říkaly to samé: musíte se spojit a pracovat dohromady. Finanční krize z roku 2008 nešla řešit na úrovni jednotlivých států, ale vyžadovala spolupráci celé západní civilizace, běženecká krize vyžadovala řešení na úrovni přinejmenším kontinentu. A ekologická situace lidstva je řešitelná pouze na planetární úrovni. To samé platí u koronaviru. Než se snažit ekonomicky přehánět a soutěžit, lépe by nám bylo, kdyby lidstvo s virem bojovalo jako celek. Hezky to řekl filozof Václav Němec, pokud budeme s virem bojovat jako dinosauři, také jako dinosauři zajdeme.

Nemá smysl teď řešit, jaké dalekosáhlé dopady to bude mít na ekonomiku, důležité je, že jsme za poslední generaci tak moc zbohatli, že si tento propad můžeme dovolit. Americké trhy během posledních týdnů smazaly veškerý růst od zvolení Trumpa prezidentem. Je to nepříjemné, ale na druhou stranu můžeme být rádi, že máme odkud padat. Nikdo na naší planetě nemusí kvůli koronaviru a opatřením, která s tím souvisí, trpět hladem nebo zimou. Ale musíme to nést spolu. Nájemci by měli snížit nájemné nájemníkům, kteří mají prázdné místnosti − stejně jiné neseženou a lepší nižší příjem než vůbec nic. V případech, kde to není únosné, by měl pomoci stát, tedy z peněz nás všech. Podobně by to mělo být se zaměstnavateli − zkusit maximum činností přesunout na bezkontaktní práci, a kde je to možné, nahradit lidi roboty. Měli bychom urychlit debatu nad minimálním garantovaným příjmem a v nějaké formě jej začít možná zkušebně testovat na velikých částech populace.

Zemědělství má podíl do tří procent standardní ekonomiky západního stylu. Sedmdesát procent naší ekonomiky jsou služby, tedy nehmotné statky. Práce s hmotou je již dávno v menšině. Toto zvládneme, i kdyby to mělo trvat delší dobu − pokud budeme následky nést spolu. I kdyby vypadly dva měsíce výroby, kdyby se neutáhl jediný šroub ani neprodala jediná služba, vypadne nám jedna nebo dvě dvanáctiny HDP. V tomto extrémním případě absolutní neaktivity to znamená osm (jeden měsíc) až šestnáct procent (dva měsíce) HDP. To je sice hodně, ale nic, na co bychom nebyli rámcově globálně zvyklí z roku 2008. Stát může zvýšit své zadlužení, je to přece opravdu krizová situace, za kterou navíc nikdo nemůže. Kdyby se nám toto stalo před padesáti a více lety, znamenalo by to opravdu kolaps, ale nyní se těžiště světa pomalu stěhuje na internet, na službovou ekonomiku a prosazuje se bezprecedentní empatie mezi národy. Všichni nyní chtějí, aby se Čína uzdravila (a zůstala zdravá), aby Italové byli v pohodě a tak dále. Před pár generacemi nám byli ukradení, resp. by nám bylo milé, kdyby ti neznabozi zcela vymizeli. Teď víme, že naše štěstí je závislé na jejich. Stejně jako ekonomika.

Je to vyšší úroveň egoismu − roušky nosím ne kvůli sobě, ale kvůli jiným. Protože vím, že bych se s neštěstím jiných dostal do neštěstí i já. A tak se o sebe máme starat.

Tomáš Sedláček, psáno pro Hospodářské noviny

 

Kontakt