Počátky védské kultury

05.05.2013 07:51

Družicová technologie přispěla k zásadnímu objevu týkajícího se indické historie. Prokázala existenci koryta vyschlé řeky Sarasvatí. Staré védské texty se zmiňují o mimořádně široké řece jménem Sarasvatí, která pramenila v Himalájích a tekla do Arabského moře. Védští mudrci se na jejích březích scházeli k metafyzickým rozpravám a navštěvovali poutní místa podél jejího toku. Kam se poděla tato řeka, tolikrát zmiňovaná v puránách, Mahábháratě a Rgvédě (obsahující padesát zmínek ve čtyřiceti šesti hymnech)? Nikde ji dnes nevidíme.

Družicová snímací zařízení se stala nástrojem archeologie. Tento vývoj započal po roce 1972, kdy NASA, americká státní agentura pro vesmírný program, vypustila družice Landsat určené ke studiu zemědělských oblastí. (Jelikož rostliny odráží infračervené paprsky, vědci dokázali odhadnout výnosy.) Koncem sedmdesátých let je následovali geologové, geografové a archeologové. Několik badatelů využilo zobrazovací technologii Landsat k přesné lokalizaci mayských zřícenin v džunglích Yucatánu a prehistorických staveb v bývalé Mezopotámii. Pomocí z vesmíru pořízených snímků vědci také objevili dvě fáze stavby Velké Čínské zdi.

V roce 1981 raketoplán Columbia zaměřil své snímací zařízení na hlavní pouště na Zemi. Snímky odhalily stará říční koryta na Sahaře, nyní ukrytá pod tří až pětimetrovou vrstvou písku.

V roce 1986 Francouzi učinili průlom v oblasti družicového dálkového snímání. Jejich Národní středisko pro studium vesmíru vyvinulo novou technologii jménem SPOT schopnou zachytit předměty či prostory o rozměrech pouhých deseti metrů. Multispektrální zobrazování a panchromatická data využívaná technologií SPOT – i když nedokázala zobrazit tak drobné detaily jako letecké snímkování – dokázala pokrýt mnohem větší oblasti. Nyní indický a francouzský archeologický tým koordinující svůj pozemní výzkum s francouzskou družicí SPOT zjistil, že řeka Sarasvatí popisovaná ve védách je skutečností a nikoliv mýtem. Údaje z družice SPOT velmi jasně odhalují stopy starých řek a jejich ramen, a tak dokazují, že Sarasvatí existovala dlouho před rokem 3000 př.n.l. a zřejmě zcela vyschla nejpozději kolem roku 2000 př.n.l.

Družicové snímače a pohyblivé optické zařízení fotograficky zachytily vyschlé koryto řeky široké sedm kilometrů v oblasti západně od Nového Dillí. V Paňdžábu bylo koryto této řeky, zjištěné v místech, kde bychom očekávali Sarasvatí, široké dvacet kilometrů.

Při pohledu z vesmíru badatelé zjistili, že Sarasvatí měla mnoho přítoků, které zavlažovaly nesmírnou rozlohu úrodné půdy. Byly také objeveny stopy umělých kanálů.

Po prvním indickém archeologickém průlomu v Harappě v roce 1921 byly tamní nálezy přijaty jako důkaz existence toho, co bylo nazváno harappská kultura. V témže desetiletí bylo objeveno další významné naleziště, Mohendžodáro. Tato dvě místa ležící na březích řeky Indu byla přejmenována na „civilizaci poříčí Indu“.

Od padesátých let byla objevena další archeologicky významná místa. Ale charakteristickým znakem těchto nových nalezišť zvaných Lothal, Rupar, Dholavira a Banawali je, že všechny leží na březích či poblíž břehu nově objevené řeky Sarasvatí.
V roce 1922 objevil archeolog Rafiq Mughal ve vyschlém korytě Sarasvatí u Guheriwalu naleziště očividně stejně velké jako Mohendžodáro.

Objev 1600 km dlouhé Sarasvatí vrhl nové světlo na přibližně sto odkrytých míst takzvané kultury poříčí Indu. Podél starého koryta řeky Sarasvatí, pohřbeného pod nánosy písku pouště Thar, bylo totiž zjištěno mnohem větší soustředění nalezišť – více než 1000. Pokrok archeologického výzkumu v severní Indii od té doby přiměl mnoho učenců k přejmenování civilizace poříčí řeky Indu na civilizaci Indus-Sarasvatí.

Někteří učenci přesto vyjadřují svůj nesouhlas. Snižují důležitost objevu Sarasvatí tvrzením, že artefakty získané z nalezišť u řeky Sarasvatí se svým významem dosud nevyrovnají těm z harappských nalezišť. Ale ti, kdo drží krok s védskými studiemi, vidí, že kulturní prostředí popisované ve védské literatuře pokrývalo mnohem větší geografickou oblast než se archeologové původně domnívali.

Celý tok znovuobjevené Sarasvatí táhnoucí se od Himalájí k Arabskému moři probíhá zhruba paralelně s řekou Indus.

Tento pozoruhodný objev intuitivně předjímal v druhé polovině devatenáctého století věhlasný znalec sanskrtu Max Müller. V Sacred Books of the East uvádí tento postřeh: „I když nemusí být možné pomocí geologických důkazů určit dobu změn v jižních oblastech Paňdžábu, které vedly ke zmizení Sarasvatí v poušti, skutečností přesto zůstává, že zánik Sarasvatí je pozdějšího data než védské období a že se v té době vody Sarasvatí vlévaly do moře.“

Současná technologie dokáže zjistit, kdy geologické změny způsobily zmizení Sarasvatí. Je však třeba čas k upřesnění údajů; samotné družice nemohou definitivně potvrdit geologickou chronologii. K potvrzení nálezu je nutný pozemní průzkum s použitím pokročilých technických metod.

Na mnoha nalezištích podél Sarasvatí lze použít radiokarbonové datování. Místa poblíž ústí vykazují data kolem 3000 př.n.l. Dále proti proudu, blíže k Himalájím, jsou data nalezišť mladší, kolem 1300 př.n.l.

Indicko-francouzská družicová a pozemní studie odhalila, že části řeky začaly vysychat již kolem 3000 př.n.l. Úplné zmizení Sarasvatí není pozdější než 2000 př.n.l. Jiné studie datují její úplné zmizení mezi 2500 až 1700 př.n.l.

Archeolog Rafiq Mughal říká, že řeka měla celoroční charakter ve čtvrtém a počátkem třetího tisíciletí př.n.l., a poté koncem druhého tisíciletí zmizela. Je významné, že mnoho archeologických nalezišť se objevuje přímo ve starém korytě. Všichni badatelé se shodují na tom, že to znamená, že části řeky musely vyschnout dlouho předtím, než si v těchto místech lidé postavili svá obydlí.

Proto harappská naleziště v říčním korytě byla datována 3000 př.n.l. Paul-Henri Francfort, vedoucí francouzského týmu, prohlásil v časopise Eastern Anthropologist (1992), že v době těchto prvních harappských sídel v korytě samotném „jím již dlouho neprotékala žádná velká celoroční tekoucí řeka“. Védská literatura popisuje celoročni tekoucí řeku ústící do oceánu. Milovníci eposu Mahábhárata, který zahrnuje také Bhagavadgítu, si vzpomenou na pasáže popisující poutní cestu Śrí Balarámy vnitrozemím podél Sarasvatí. Například: „Průvod se rychle přesouval na poutní místa v době kuruovské války; proti proudu Sarasvatí od ústí oceánu“ (MB 9.34.15-18). Dále je známý verš, kdy Śrí Balaráma na své cestě proti proudu řeky dospěl k jejímu prameni (MB 9.53.11). Jiné védské historické spisy, purány, také zmiňují tuto geografii.

Védské texty očividně popisují geografii Indie v době 3000 př.n.l. a dříve, kdy Sarasvatí pramenila v Himalájích a tekla do Arabského moře. To znamená, že védští lidé a kultura žili bok po boku se záhadnými kmeny z údolí Indu. Můžeme tedy učinit bezpečný závěr, že védy v nějaké ústní či jiné podobě existovaly již kolem 3000 př.n.l. A můžeme si být dokonce ještě více jisti, že védská kultura, s jejím náboženstvím a filozofií, je nejstarší žijící kulturou na světě.

 

Kontakt