Poslání

Úzkou souvislost se smyslem má poslání. Skutečnost vztahu Boha a člověka má totiž svůj průmět v konkrétních lidských úkolech. Těmto úkolům se říká poslání.

Poslání je konkrétní vyjádření smyslu života. (Nestačí tedy, když někdo řekne: mám smysl života, jde o to jaký, v čem spočívá apod.)

Poslání je něco, co si člověk nevolí, nevymýšlí, nekonstruuje, ale co je mu uděleno. Nicméně i za těchto okolností je člověk vůči poslání svobodný; může je přijmout nebo nepřijmout, ztotožnit se s ním nebo neztotožnit.

Poslání je ryze individuální; každý člověk má jiné poslání. Poslání je osobní a neopakovatelné oslovení člověka.

Přijmout poslání je podmínkou smysluplného života; mimo cestu poslání nemůže člověk prožívat smysl svého života, neboť ten s ní neoddělitelně souvisí.

Poslání nemůže být tematicky stavěno před člověka jako předmět, ale musí prostoupit jeho život, stát se spíše životním stylem s vědomím zodpovědnosti, kterou člověk ke svému konkrétnímu životu a světu má.

Poslání má z tohoto hlediska v lidském životě dominantní postavení, je úběžným bodem, ke kterému člověk neustále konverguje a vůči čemu se kultivují a postupně zduchovňují jeho veškeré aktivity. Je cílem, vůči kterému člověk roste a zraje. Je cestou, která člověka v životě orientuje, ulehčuje mu těžká rozhodnutí a poskytuje kritérium pro to, že jde správně. Je stálým zdrojem smyslu, který člověk naléhavě ke svému životu a duševnímu zdraví potřebuje. Vše, co člověka v životě potkává, ať dobré či zlé, se děje s ohledem na jeho poslání. Poslání je duchovní a etická kontinuita životní cesty. Poslání je rovněž důvodem cesty temnou nocí. 

Vzhledem k této roli, kterou poslání v životě člověka hraje, vyžaduje poslání osobní, výslovnou a jmenovitou výzvu a stejně osobní odpověď.

Nelze pochybovat o tom, že s touto výzvou se na člověka obrací Bůh, který rovněž garantuje člověku smysl a efektivnost poslání. Poslání je ostatně uskutečnitelné jen v tomto vztahu, neboť úkoly, které má člověk v životě vykonat, jsou pouze z lidského hlediska nesplnitelné; to je potřeba zdůraznit, neboť málokdo si uvědomuje, že všechno velké, k čemu se v životě vzepjal, učinil na úvěr.

Poslání je tedy především společenstvím s Bohem, jehož blízkost, spolupráci a soustředěný zájem si člověk nejlépe uvědomí na konkrétních úkolech, které - jsa Bohem osobně osloven, pověřen a povolán - plní. Poslání je nadto zcela specifickou a nezastupitelnou formou obecenství s Bohem, neboť věrnost a důvěru k Bohu neosvědčí člověk jen tím, že si bude jeho existenci prostřednictvím nejrůznějších duchovních technik stále zpřítomňovat, ale především tím, že bude věrný úkolu, který dostal. Za takových okolností může člověk prožít i nádherný pocit z poznání, že nevědomky plní Boží vůli, protože předtím udělil obecný souhlas.

Pro psychoterapeuta z těchto poznatků vyplývá jeden základní úkol: naučit pacienty chápat své složité životní cesty z hlediska a s ohledem na poslání, kterým byli osloveni a pověřeni, pochopit smysl náročných peripetií, jež jsou jinému pohledu nesrozumitelné, vnímat své života jako úkol a zaujmout k němu adekvátní postoj. Nejpřiměřenějším způsobem, jak jít cestou poslání, je odevzdanost, obsažená a spočívající v důvěře v Boha a v nedůvěře ve vlastní síly. Přijmout poslání znamená pro člověka rozhodnutí odevzdat svůj čas, svá přání, svou ctižádost, své představy o štěstí, o světě, o klidu, pokoji, životě a smyslu do povolanějších rukou, které od toho okamžiku rozhodují o pracovním nasazení, odpočinku, duchovních investicích, zdraví a čase.