Prožívání a myšlení

Všimněme si nyní jednoho podstatného rozdílu mezi pojetím lidské psychiky sv. Jana od Kříže a mezi tím, jak duševní organismus pojímají některé moderní psychoterapeutické směry. Celá dlouhá a náročná cesta lidského zrání, pojímaná sv. Janem a rozdělená do dvou fází (temná noc smyslů, temná noc ducha), směřuje vlastně k tomu kultivovat a do určité míry i potlačit smyslovost, která – není-li regulována a pod kontrolou vyšších složek vědomí – brání člověku osvobodit se od žádostí neduchovního charakteru a uvolňuje tvůrčí síly, které tímto očištěním vznikají a rostou. V osvobození od smyslovosti spatřuje sv. Jan podstatu lidské svobody. Řada moderních psychoterapeutických směrů naopak vidí řadu příčin psychických potíží v tom, že je smyslovost buď potlačena nebo nesprávně přiřazována reakcím na objektivní skutečnosti (inkongruence). Cílem moderní psychoterapie je tedy osvobodit smyslovost a přizpůsobit racionální, volní a duchovní procesy jejím nárokům. V tomto smyslu je moderní psychiatrie (ne samozřejmě každá) pojatá vertikálně, zatímco pojetí lidské psychiky sv. Jana od Kříže je jasně horizontálně definováno.

Podle moderní psychoterapie neurotický člověk celkem správně chápe svět a rozumí mu, ví, jaké k němu má zaujímat postoje, jak se k němu chovat, ale neumí tuto koncepci prožívat. Tento rozpor je vysvětlován tím, že vzniklá césura mezi myšlením, chováním a prožíváním vzniká na základě dynamiky duševní struktury. V té, podle některých psychoterapeutických orientací, hrají roli i psychické skutečnosti, které si člověk přesně neuvědomuje, jež jsou mu utajeny, které se nalézají mimo jeho aktuální pozornost, jsou netematické a teprve jejich deklarací dochází k  nápravě.

Jak tento proces vypadá konkrétně? Do vědomí člověka vstupuje zvenčí informace a ve vědomí vyvolává nějakou emocionální odezvu. To znamená, že vědomí k této informaci zaujme nějaký vztah. Existují samozřejmě informace, které jsou emocionálně neutrální, ale většina z nich vyvolává ve vědomí celý chvost emocionálních reakcí. Jinými slovy bychom mohli říct, že vědomí prožívá okolní svět. (Dalo by se v této souvislosti dlouho hovořit o tom, které informace vyvolávají silnější emocionální reakce, které menší, které oblasti světa v sobě nesou emocionální potenciál, například sféra interpersonálních vztahů apod. V této souvislosti nás však daleko více zajímá vztah mezi kognitivní a emocionální sférou, jejichž soulad či nesoulad vyvolává podle většiny psychoterapeutických koncepcí duševní potíže.)

Podle většiny psychoterapeutických koncepcí k duševním poruchám dochází v okamžiku, kdy informace a prožitek netvoří přirozené (zdravé) korelace. Úkolem psychoterapie je z tohoto hlediska uvolnit či spíše nastolit „přirozené“ prožívání a zharmonizovat kognitivní a emocionální atmosféru vědomí. Proč člověk „špatně“ prožívá se pak obvykle nevysvětluje. Má se v této souvislosti za to, že pacient není schopen najít si cestu k vlastnímu autentickému prožívání, tedy nedokáže být sám sebou. To, o čem se domnívá, že prožívá, jsou jen spekulace, teoretické koncepce, odhady, co by měl v té které situaci cítit. Buď si tedy z nějakého neznámého důvodu uzavřel cestu k vlastnímu prožitkovému světu nebo jej naopak prožívá příliš intenzívně, ale ztrácí v tomto bohatém, leč chaotickém prožitkovém světě orientaci.

Zdůrazněme v tomto okamžiku, z jakých zamlčených a zároveň mylných předpokladů zmíněné psychoterapeutické koncepce vycházejí. Jeden z takových předpokladů je rozdělení lidského vědomí na dva světy: kognitivní a emocionální, přičemž tomu druhému, prožitkovému jsou přisuzovány vlastnosti kognitivního; to znamená, že se mu přisuzuje schopnost tvořit významy, produkovat souvislý obraz světa; má se tedy za to, že emocionální sféra představuje a vytváří sama o sobě vlastní, racionálně i sémanticky autonomní skutečnost. V takovém případě jsou prožitky chápány jako autonomní poznávací segmenty, kterým odpovídají ve skutečnosti reálné koreláty. Jinými slovy: emocím jsou přisuzovány intencionální koreláty. 

Druhé scestí těchto koncepcí je předpoklad, že psychoterapie se svými korekcemi může a musí začít od prožívání. Vychází se z představy, jako by prožitkový svět byl plný uvolněných a neuspořádaných emocionálních fragmentů, které se uvolnily od původních obsahů a jako by „zabloudily“. Zároveň se ale předpokládá, že terapeut je schopen obnovit původní správné korelace.

Na první pohled je zřejmé, že oddělení kognitivního a emocionálního světa je teoretickým konstruktem, který se nedá obhájit, neboť významy produkuje skutečně jen oblast vědění a poznávání, které je prožíváním doprovázeno. Kvalita tohoto procesu z hlediska duševní integrity je dána jen zralostí člověka, který je buď schopen nějakou informaci přijmout nebo k ní nedorostl.

Ilustrujme si chybnost těchto terapeutických koncepcí na příkladu lidského strachu. Řekněme, že pacient má strach někomu něco otevřeně říct, obává se jít na zkoušku nebo se procházet nočním lesem. (Nemáme teď na mysli fobie, ale například strach ze zodpovědnosti za rodinu, v zaměstnání apod.) K odstranění takového strachu pak – podle zmíněných „psychoterapií prožívání“ – stačí strach přesně pojmenovat, případně se zabývat tělesnými pocity, které tento strach vyvolává (svírání žaludku, bušení srdce apod.). My však ve skutečnosti víme, že strach odstraněn není, i když proces přesného si uvědomění, čeho se vlastně bojím, je rovněž důležitý. Strach však musí být prostě a jednoduše překonán. Můžeme hledat nejrůznější psychologické okliky, ale nakonec vždy staneme nebezpečí tváří v tvář a budeme se s ním muset přiměřeně vyrovnat. Koncepce duševního a duchovního života, která nepočítá s okamžiky, ve kterých nám buší srdce a svírá se žaludek, není pravdivá. 

Je zřejmé, že tyto rozdíly koření v zásadně rozdílných pojetí smyslu lidské existence u sv. Jana a některých moderních psychoterapií. Diferují zejména v odpovědích na otázky, proč člověk žije, jakým směrem se jeho život ubírá (je-li tu vůbec nějaký směr), co lze od života očekávat, je-li život stálou cestou vzhůru nebo jenom snahou adaptovat se na situace, kterým se nelze z objektivních důvodů vyhnout. Realitu, která tyto potíže „způsobuje“, přitom druhé pojetí chápe jen jako pouhou, lhostejnou, nedialogickou skutečnost, která je člověku udělována jako výsledek zcela náhodných událostí.