Rabštejnek

Je tomu dávno, co se mladý pytlák vydal do obory v blízkosti pevných zřícenin hradu Rabštejnka. Mládenec vpodvečer vykročil ze vsi směrem ke hradu, pomalu se procházel po lese a hledal vhodná místa pro nastražení ok.

Brzy však na celý kraj padla tma a vysoko nad ruinami hradu svítil stříbrným světlem měsíc v úplňku. Josífka, jak všichni mládenci říkali, najednou cesta přivedla přímo k Rabštejnku.

Všechno vypadalo náhle tak tajemně a strašidelně. Josífkovi se zdálo, jako by se ocitl úplně na jiném místě, každičký kámen mu připadal cizí. V tom hrozivě zapraskaly větve starého stromu a odkudsi z daleka bylo slyšet houkání sýčka.

Zanedlouho se přímo před ním objevila dvě zářící světýlka. Rychle se přibližovala a zakrátko Josífek zjistil, že to jsou lidské oči. Avšak postava, která se k němu blížila, nebyla živá. Zářící oči seděly v bledé tváři a ruka, která se ho dotkla, byla studená jako led.

Josífek se roztřásl strachem a poté, co duch začal promlouvat, vzal do zaječích. Utíkal, klopýtal o kořeny stromů i kameny a za sebou stále slyšel ten dutý hlas, jenž říkal: "Již nikdy se neopovažuj přiblížit k mému sídlu a do okolních lesů s takovými nekalými úmysly. Trest nejvyšší by tě neminul..."

Pytlák přiběhl do vsi celý uřícený a zavítal do hospody, kde polomrtvý strachem usedl za stůl. Dlouho nepromluvil ani slovo, až tu začal pomateně vyprávět o strašlivém přízraku, který ho zastihl pod zříceninami.

Od těch dob již nikdy Josífek nelíčil pasti a do lesa se bál ještě předlouho po této hrůzyplné noci vkročit. Mezi lidmi se tenkrát povídalo, že přízrak, který Josífek viděl, byl duch bývalého hradního pána, milovníka lovů a lesní zvěře.