Rušivé pocity – zdroje moudrosti

Lama Ole Nydahl

Těžko ovládnutelné stavy mysli, považované jinými náboženstvími nebo světonázory za “hříchy”, či asociální, používá Buddha na nejvyšší úrovni svého učení,  v Diamantové cestě, jako surovinu pro osvícení. Díky řadě šikovných prostředků, které se v rostoucí míře stávají zdrojem pro psychologii a filozofii, se rušivé emoce stávají v nás se nacházejícími moudrostmi.

Buddha doporučuje třístupňové odstraňování tohoto zdánlivého, ale tuhého nepřítele. Nejprve předcházíme okolnostem, které podle našich zkušeností rušivé pocity vyvolávají. Za druhé chápeme, že ve své podstatě jsou pomíjivé, podmíněné a složené, že tu dříve nebyly a také vždy zase zmizí; bylo by tedy nesmyslné podle nich jednat. Vrcholem je nechat zloděje chodit po prázdném domě, aniž by mohl cokoliv najít. Tvrdohlavě zůstáváme u toho, co máme před nosem a pocit ani neoceňujeme ani mu nedodáváme energii.

Když se nám to daří stále vědoměji, bude nám s užaslou radostí jasné, že rušivé pocity  v moři mysli jednoduše nemizí, nýbrž že se znovu vynořují ve své čisté formě, tentokrát jako »pět vysvobozujících moudrostí«. Obtížné stavy jsou pro to základem, podobně jako odpad, ze kterého se může stát hnojivo.

Tak vzniká vhled. Když se hněv znovu rozpustí v mysli: vidíme všechno »jasně jako v zrcadle«, nic ani nepřidává ani neubírá. Vylučující pýcha se mění ve zkušenost »mnohosti a bohatství všech věcí«. Připoutanost se stane »rozlišující moudrostí«, schopností chápat věci jako jednotlivosti a zároveň jako části jednoho celku. Žárlivost – tajně se vším stále zabývající, v myšlenkách stále v budoucnosti nebo lpící na minulosti – se stane »moudrostí zkušenosti«, a dokonce i zmatenost (hloupost) se stane »všepronikající moudrostí«. Ví, protože není od ničeho oddělena.

Protože mnozí, kteří jdou Buddhovou stezkou, budou mít ještě dlouho své těžkosti s nežádoucími vnitřními stavy, uvádím zde několik návodů pro domácnost, ulici, postel a zaměstnání.

Při hněvu: Jednoduše vychladnout. Buďme jako velký pes, který nemusí štěkat, protože je dost silný. Protivník je více zmatený než zlý a musí sám se sebou vydržet ve dne v noci. Ještě mu k takovému utrpení přidat, by bylo nesportovní. Měli bychom k situaci přistupovat prozíravě, s ohledem na dobro všech a potom na záležitost zase zapomenout. Pokud to není možné a pokud to dámy opravdu potřebují, mohou se ještě krátce od srdce z utrpení “vypovídat”. Nepřehánějte to však, jinak se lehce stane, že budete osamělé.

Proti pýše je vhodným protijedem připomenout si buddhovskou podstatu všech bytostí, společně s vhledem, že nebe a peklo se odehrává mezi našima ušima nebo žebry, nebo kdekoliv, kde se domníváme, že se nachází naše mysl. Vidíme-li bytosti jako vzrušující a významné, přináší to jen radost. Když naproti tomu na ostatních hledáme jen chyby, budeme duševně chudí a vždy ve špatné společnosti.

Co se týká širokého pole působnosti připoutanosti, žádostivosti a sobectví, dovolujeme, doufejme dobrým, karmickým svazkům z minulých životů, abychom tak touhu podmíněnou žlázami vzájemně prožili jako radost. Když to pro někoho není možné, měli bychom to alespoň přát ostatním a zároveň si být vědomi pomíjivosti všech podmíněných vzrušení. Jenom osvícení je konečným štěstím. Konečně málo záleží na tom, jestli nás na hřbitov povezou volkswagenem broukem nebo mercedesem.

Žárlivost je především nepoddajná, může se živit vším a ničím a může dlouho udržovat v mysli stále stejné podprahové napětí. Je proto pro naši mysl výborným pokusným králíkem, zřetelně mysli ukazuje, jak silně se již oddělila od svých obrázků. Tady znám jen jednu léčbu, která ale vše okamžitě provětrá: Přejeme tomu, kdo je původcem tohoto pocitu, tolik toho, co si sami přejeme, že se vše promění v v pohádku. Například každou noc sto dívek z pěveckého souboru anebo sportovně vypadajících důstojníků s kníry a k tomu hodně zdraví, aby si je všechny mohl(a) užít. Pokud byli(-y) jen dva (dvě), můžeme dobrá přání ještě zesílit.

K přeměně hlouposti: Někteří nepochopí ani kvantovou fyziku ani šestnáct úrovní prázdnoty  v buddhismu. To nemusí být žádný problém, neboť mysl je pružná. Pokud jenom správně meditujeme a žijeme v proudu událostí, budou se moci ostatní schopnosti odkrýt, jakoby vcítěním se do chybějících oblastí. Používáme-li Buddhovy rady tak, jak je předal, aniž bychom je chtěli vylepšovat, bude mysl jako příslovečný šálek s s kávou, jehož hladina vše odráží, když se s ní již nemíchá a když se uklidní. Tak vznikne všeprotínající moudrost nazývaná také inutice. Známe věci, protože s nimi tvoříme jednotu. Prostor nic neodděluje a vše zprostředkovává.

Nakonec: Co teď čeká ty, kteří pod vlivem této knížky vyhledají cestu k nejbližšímu centru Kagjü?

Mnoho vzletů a pádů, mnoho námahy, mnoho opakování, poté rostoucí radost a konečně nekonečný smysl. Aby mí žáci věděli, co je čeká, vysvětluji často to, co bude následovat, takto:

Na začátku cesty věří vaše já (ego), že si bude moci něco přidat. Myslí si:” Dřív jsme bylo prima chlapík, teď budu ještě ke všemu duchovní. Jsem u Kagjüpů, u těch vůbec nejlepších, a brzo budu znát to, co zná lama.”

Tento stav ale netrvá dlouho, protože Buddhova nadčasová moudrost je nastavena právě na tento případ. Dobrá společnost zavazuje a vaše já smí sice ještě užívat chleba a brambor svých návyků, ale živiny pro růst nedostane.

Každá buddhistická skupina má svoji více či méně účinnou dietu, která vyjadřuje silové pole příslušného lamy. U některých se učí pokoře, u jiných je cestou moudrost a soucit. U mně je to známý “pevný horní ret”, být neohrožený a radostný. Vaše já, ošizené o očekávaný přírůstek skrze pocitová mámení a dramata, bude vytvářet podezření a rozsévat pochybnosti a bolesti zad, aby se chránilo.

Tady učitel nasadí jako lákavou náhražku potravy sliby bódhisattvy a dovolí tak vašemu robustnímu, ale hloupému já, aby se znovu zvedlo. Již se v představě vidí ověnčené vavřínem, jak vysvobozuje všechny bytosti a znovu se cítí nahoře. Myslí si: “Konečně byl oceněn můj skutečný význam” a dále se do všeho pouští. To je ale ohromně chybný odhad, protože tím utrpení já teprve začíná. Každá neegoistická myšlenka připraví náš vlastní úlet o mnoho síly a jakkoliv se zabývat prázdnotou, je jedem samo o sobě. Když já uslyší, že jasné světlo je podstatou každého jednoho člověka a že ani v těle ani v myšlenkách nenajdeme nic trvalého: kam se potom může schovat?

Já, mezitím dobře rozdrobené, najde jen jedno východisko. Nepostaví se skutečnosti, obelhává sebe i své okolí. Takový stav se nesmí stát zvyklostí. Jeho nejnápadnějším znakem je “svaté chování”, mudrlantství a “podprahová kyselost”. To je pomsta těžce raněného já, která zničí každou dobrou náladu. Zaseknete-li se ve zdánlivé poručnické uvolněnosti, nebo nedokážete-li ostatním dopřát svobody, stavíte si sami své vlastní vězení.

Je jedno, jestli jsou příčinou zbytky křesťanství, dřívější životní prohry, nebo špatně pochopená oddanost ke klášternímu životu – jste na chybné cestě a měli byste jít za nějakým odvážným, nebo životaznalým lamou, který s vámi bude umět pracovat jako s celkem a pomůže vám přes tuto překážku. Pokud vám chybí důvěra, nebo lamovi síla, můžete se také nechat “ošetřit” tím, že přijmete sliby mnicha nebo mnišky a dál se budete rozvíjet klášterní cestou. Nerozhodnete-li se pro jedno ani pro druhé, zůstanete “viset” nespokojeni uprostřed a vaše centrum získá “draka”, kterého je těžké se zbavit.

Stavte tedy na pochopené svobodě vaší mysli, na životem prověřeném učiteli, na prostředcích Diamantové cesty a mahámudře.

Vaše důvěra, že prostor je radostí, dobude, tak rychle jako pět set Vikingů, všechny hradby, teď již jen ze zálohy střílejícího ega. Pokud budete umět prožívat každý rušivý pocit jako základ osvícené moudrosti a každou pochybnost jako proces poznání, já se zmenší a zčerná. Zapadne pět metrů pod zem, rozplyne se v dým a vy si vychutnáte-prostor a radost bez hranic.

Výňatky z knihy: »Wie die Dinge sind«, (Jak se věci mají), 2. přepracované vydání