V ní James Hilton popisuje ztroskotání letadla hluboko v asijských velehorách. Píše se rok 1931 a přeživší pasažéři se ocitají na jednom z posledních bílých míst na mapě světa, kde objevují záhadné údolí jménem Šangri-la. Kdo tam zůstal, nezestárnul. Nikdy však nesměl tento zemský ráj opustit.
Na první pohled vypadá sice poněkud nevěrohodně, že by mytický horský ráj ležel právě v neklidném Pákistánu. Čteme-li však bestseller od Jamese Hiltona pozorně, musíme tuto teorii označit za přinejmenším velmi pravděpodobnou. Vše totiž nasvědčuje tomu, že právě údolí Hunza je tím místem, které posloužilo spisovateli jako předloha. Stačí jen porovnat v knize zmíněná zeměpisná fakta s mapou a uvedený popis bájného horského království se skutečnou podobou Hunzy. Vše až podezřele přesně souhlasí.
Romantické představy Evropanů o Tibetu svádějí však stále mnoho čtenářů na špatnou stopu. Toho pohotově využila Čína a vydává dnes hned několik míst na svém území za zaručeně pravé a původní Šangri-la. Kvůli podpoře turistického ruchu bylo dokonce nedávno někdejší horské království Mili na hranici Tibetu a S’-chuanu oficiálně přejmenováno na Shangri-La Area.
Kdo hledá skutečné Šangri-la, musí si proto vybrat. Buď bude věřit čínským aparátníkům, nebo se spolehne na autora románu ZTRACENÝ OBZOR.
Starobylé knížectví
Nepřístupné údolí Hunza se dlouho vyvíjelo jako nezávislé horské království bez jakýchkoli kontaktů s okolním světem. Jeho izolovanost dala vzniknout ojedinělé kultuře, která se v mnoha aspektech naprosto liší od ostatních částí Karakoramu. Cizí vlivy sem přinesla až koncem 60. let minulého století Karakoram Highway – jediná silnice spojující Pákistán s Čínou a zároveň nejvýše položená asfaltka světa.
Formálně připadlo území Hunzy Pákistánu v roce 1948 po rozdělení Indie. Přesto byl tento kraj ještě dlouho potom spravován podle starých zvyků místním vládcem – „mírem“. Toho vystřídali úředníci, dosazení centrální vládou, teprve roku 1974. Hunza však zůstala dodnes tak trochu svět sám pro sebe, kam 21. století proniká skrz vysoké horské průsmyky jen velmi pomalu.
Modroocí Pákistánci
Obyvatelé údolí Hunza se svou fyziognomií naprosto liší od ostatních etnik žijících v Pákistánu. Mají světlou pleť, orlí nosy, hnědé vlasy, a vzácností u nich nejsou modré oči. Nikdo přesně neví, odkud Hunzové přišli. Sami odvozují svůj původ od řeckých vojáků Alexandra Velikého, řečeného zde Sikander, a jejich perských manželek. Důkazy neexistují, ale něco pravdy na tom možná bude.
Počátkem minulého století navštívil Hunzu anglický badatel R. Schomberg. O místním vládci napsal: „Pokládá se za zdvořilé, když návštěvník poznamená, že jeho profil jako by vypadl z řecké mince, a kupodivu je to čistá pravda.“
V současné době ověřuje věrohodnost pověstí Hunzů tým předních odborníků na genetiku. Podle zatím provedených analýz DNA mají tito horalé skutečně blíže k některým evropským národům (např. Baskům) a Íráncům než k ostatním populacím v Pákistánu.
Záhadný jazyk
Hunzů je asi třicet tisíc a patří k velmi umírněné muslimské sektě ismaelitů. Většina z nich hovoří pouze záhadným jazykem burušaskí, který nepatří do žádné velké jazykové skupiny a podle filologů může být dialektem dávno vymřelých národů. Má velmi složitou strukturu (např. 38 forem množ. čísla), takže se mu cizinci prakticky nejsou schopni naučit.
Kdysi byli Hunzové obávanými nájezdníky, kteří sužovali okolí loupeživými výpady. Dnes jsou to pracovití a mírumilovní zemědělci, pověstní svým přátelským postojem k cizincům. Díky zdravé životosprávě se údajně často dožívají neobyčejně vysokého věku. Liberální islámská víra dovoluje Hunzům pořádat pohanské taneční obřady spojené s popíjením vína, které připravují tak, že drtí hrozny nohama.
Horalky s vrtačkou
Hunzské ženy se stále oblékají do tradičních pestrobarevných šatů a své hlavy po svatbě zdobí kulatou vyšívanou čepičkou. Nejčastěji je lze vidět s velkou otepí roští na zádech nebo jak spolu s dětmi obracejí na stříškách svých malých domečků sušící se meruňky a moruše.
K typickým ženským povinnostem patří také zpracování kozí a ovčí vlny. Chuchvalce chlupů se nejprve roztřídí podle barvy na bílé, hnědé a černé. Do každé hromady se poté buší úzkou rákoskou, až materiál téměř zdvojnásobí svůj objem. Chlupy se totiž během „výprasku“ od sebe oddělí a polehají si křížem – stejný efekt má naše naklepávání peřiny. Další fází je pak navíjení zchumlaných chlupů do provazu. K tomu už dnes často slouží ruční vrtačka (tzv. kolovrátek), ovšem na konci s háčkem místo vrtáku. Z hotové příze se pak vyrábějí rohože, koberce a v poslední době i různé suvenýry pro turisty.
Pevnost Báltit
Centrem Hunzy je vesnička Karimabád. Přímo nad ní se hrdě vypíná v tibetském stylu postavená pevnost Báltit, která dosud patří potomkům bývalého „míra“. Ti už zde ale dávno nebydlí. Okázalé sídlo svých předků dali k dispozici historikům a ti jej změnili na ojedinělé muzeum, které každoročně navštíví stovky domácích i zahraničních turistů.
V polovině 90. let prošel Báltit pod dohledem francouzských odborníků rozsáhlou rekonstrukcí, na niž padlo několik milionů zahraničních grantů. Místní řemeslníci museli znovu oprášit už téměř zapomenuté tradiční stavební postupy a ručně postaru otesat potřebné trámy či jemnými vzory ozdobit dveře a okenice. Pevnost naštěstí neztratila opravou kouzlo dávných časů a zůstala jí ta správná patina. Člověk na první pohled cítí z její tajemné a hrozivé siluety pohnutou minulost plnou bratrovražd, pletichaření a pokrevních sňatků.
Vstupné do památky je na pákistánské poměry neobyčejně vysoké (asi 200 Kč), ale automaticky zahrnuje i anglicky mluvícího průvodce. K prohlídce patří krátké promítání diapozitivů, přibližujících důležité momenty v historii pevnosti, průběh restauračních prací a podobu bývalých vládců.
K pevnosti se vztahuje mnoho starých pověstí. Hunzové dodnes vypráví dětem o tom, jak v dávných dobách museli odsouzenci na smrt skákat ze skalního výběžku pod starým hradem na malou skalní věžičku, pod níž spadá skalní stěna skoro dvě stě metrů svisle dolů. K věžičce jsou to od místa skoku dobré dva metry a její vrchol je velmi úzký. Jenom jednomu šťastlivci se prý během několika staletí podařilo skočit tam i zpátky. Vládce mu pak musel udělit milost, neboť Alláh přece potvrdil jeho nevinu.