Společnost se od základu změní, říká muž zkoumající vliv klimatických cílů na Česko

 

Sociální vědec Christian Kimmich věří, že pro záchranu klimatu nestačí měnit chování lidí nebo přestat spalovat uhlí. "Musíme umět zjistit, jak se ta opatření projeví v celé společnosti. Změna, která nás čeká, bude naprosto fundamentální," říká. Vyvíjí složitý model, který by to dokázal. V navazujícím projektu se s kolegy zaměří na Česko, do výzkumu zapojí i politiky a občanskou společnost.

Snažíte se s kolegy vyvinout nástroj, který by uměl modelovat dopad přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku - tedy bez fosilních paliv - nejen na energetický sektor, ale také na životní prostředí, hospodářství a společnost jako celek. Proč žádný takový ještě neexistuje?

Ucelený, holistický pohled na celou problematiku je totiž relativně nový. Podle mého názoru si doteď většina lidí neuvědomovala, že abychom dosáhli klimatických cílů, bude ta proměna muset být úplně fundamentální, že se dotkne všech společenských oblastí.

A čím víc si to člověk uvědomuje, tím víc je jasné, že potřebujeme i celistvé modely. Takové, které se věnují konkrétním otázkám, už ale existují. Například ty, které bereme v úvahu i v našem výzkumném projektu a které se dají použít k hledání optimální kombinace obnovitelných zdrojů energie. Umí spočítat nejlevnější řešení, v dlouhodobé perspektivě, což je samozřejmě důležitý aspekt.

 

Jaké mají nedostatky? 
Třeba náklady jsou vždycky relativní, třeba v závislosti na tom, jakou provádí stát pozemkovou politiku, kde povolíme vznik obnovitelných zdrojů a kde ne a tak podobně. 

A v tom by měl pomoct váš model?
Přesně tak. S Gretou Thunbergovou, hnutím Fridays for Future podle mě dosáhla společnost bodu, kdy chápe, jak kritická situace vlastně je. Takže tu je poptávka najít řešení a jde o to, podpořit propojení vědy a společnosti. 

Souvisí to se současným vývojem v Evropské unii, v Německu? Mám na mysli takzvaný Zelený deal šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové nebo plánovaný odklon od uhlí u našich sousedů.
Náš model má tři úrovně: globální, evropskou a národní. A ty jsou propojené, takže jde simulovat různé scénáře, s různými variantami politických rozhodnutí na evropské i národní úrovni.

Můžete uvést nějaký příklad?
Pokud budeme globálně pokračovat v takové politice jako dosud, tak cílů na snížení emisí oxidu uhličitého nedosáhneme. Evropská unie je naopak velmi progresivní. Takže třeba nás zajímá, jak se v celosvětovém měřítku projeví to, co dělá EU nebo i jednotlivé státy.

A už jste něco zjistili?
Ne, tak daleko ještě nejsme. Nejprve musíme zjistit, jaké jsou možnosti. Tedy co může transformace ekonomiky (na nízkouhlíkovou, pozn. red.) znamenat pro využití půdy (německý pojem "Flächenverbrauch" se používá pro přeměnu přírodní půdy na oblasti průmyslového zemědělství, silnic a městských sídel, pozn. red.), pro zaměstnanost, ale také jak jsme na tom s nedostatkovými surovinami, třeba lithiem, které je potřeba pro uskladnění energie.

Zdá se to být hrozně moc věcí, které potřebujete dostat do jediného modelu. S kolika proměnnými v něm počítáte?
S asi čtyřmi tisíci.

Je to vůbec možné?
To je právě ta velká výzva. Ale podobné modely už existují, jen ne v souvislosti s energetikou. Například "International Futures" model (používaný například pro analýzu dat a scénářů Global Trends, vypracovávanou Národní zpravodajskou radou Spojených států, pozn. red.).

A na jakou základní otázku hledáte odpověď, jestli se to dá nějak shrnout?
Co všechno se bude muset v různých společenských oblastech proměnit, abychom dosáhli klimatických cílů 1,5 nebo 2 stupně (závazek mezinárodní klimatické politiky omezit globální oteplování na méně než dva stupně Celsia do roku 2100 ve srovnání s úrovní před začátkem industrializace, pozn. red.). A jaké jsou různé cesty, kterými toho můžeme dosáhnout. Což je právě otázka, která vyžaduje pohled na celou společnost, což by ten model měl umožnit.

Takže jestli to chápu správně - budeme s ním moci zjistit, když budeme investovat do technologií tolik a tolik, jak se to projeví na zaměstnanosti?
Ano, to je jeden z případů.

Čím konkrétně se zabývá váš tým v Brně?
Účinky využívání různých zdrojů energie na využití půdy a na zaměstnanost. Mně osobně pak přijde velmi zajímavá otázka alternativních ukazatelů k ekonomickému růstu. Chceme skutečně maximalizovat ekonomický růst, nebo je lepší sledovat třeba kvalitu života?

Kromě toho se zaměřujeme na to, jak může náš model být co nejvíc participativní, tedy aby zahrnoval pohledy různých zájmových skupin a aby se zlepšila míra pochopení důsledků té transformace, stejně jako příležitostí, které nabízí. A třeba zrovna u té kvality života je participace velmi důležitá, protože existují extrémní rozdíly v preferencích.

Koho jste třeba oslovili?
V Česku experty z oblasti obnovitelných zdrojů.

To je dost úzká perspektiva, není?
Ano, ale v budoucnu počítáme také se zástupci občanské společnosti nebo  politiky. Navazující projekt, který podpořila Technologická agentura České republiky, se zaměří víc do hloubky právě na Česko a na otázky zaměstnanosti. Výsledky by měly být dostupné do půlky roku 2021.

Vycházíte tedy z toho, že i Česko přejde výhradně na obnovitelné zdroje energie?
Ano, to je předpoklad pro to, abychom dosáhli klimatických cílů. Konkrétní nastavení energetického mixu je ale ještě otevřené.

A věříte, že s vámi politici budou chtít spolupracovat? Náš premiér Andrej Babiš se pokoušel na jednání Evropské rady prosadit, že bezemisní zdroj energie je i jádro, a bojoval o právo Česka na to, si ho v energetickém mixu zachovat.
Myslím, že ano, protože díky tomu modelu můžete například ukázat, kolik pracovních míst je možné transformací vytvořit a které oblasti ekonomiky z ní budou těžit, a tím získat větší podporu pro svoje návrhy.

Německo na odklon od uhlí vyčlenilo desítky miliard eur. Může podle vás celý proces nakonec znamenat i ekonomické přínosy?
Ano, když budeme schopni určit přesně, kde je ten potenciál. Ta transformace nastane tak jako tak, otázka je jenom, jak se s ní vypořádáme.

Hodně lidí by s vámi nesouhlasilo. Klimatické cíle považují za zideologizované a zbytečné. Mimochodem, když neexistují žádné komplexní modely, které by umožnily zmapovat třeba dosažení klimatické neutrality do roku 2050, jako to plánuje EU, na základě čeho jsou tyto cíle vůbec stanovované?
Pro EU je nejdůležitější otázka zaměstnanosti a pro tuto oblast už jsou studie k dispozici.

Takže jste přesvědčený, že ty cíle jsou rozumné, že nejde jen o nějaký politický výkřik?
Samozřejmě že jsou v principu politické. Otázka je, jak jich budeme konkrétně dosahovat v oblasti dopravy, zemědělství… Co se dá přesně spočítat, je, kolik tun oxidu uhličitého méně musíme vyrobit, aby se teplota udržela pod tím 1,5 stupně. Zbytek je ale politický a existují více a méně spravedlivé cesty, jak toho dosáhnout. Sám o sobě považuji ale závazek klimatické neutrality za správný.

V jednom z výstupů vašeho výzkumu píšete, že budoucnost se nedá předvídat, ale musí být pečlivě zkonstruovaná. Co to znamená?
Kdybychom chtěli předvídat, museli bychom počítat s tím, že věci zůstanou do budoucna tak, jak jsou teď. Je smysluplnější se ptát, jaké budoucnosti přicházejí v úvahu a kterou z nich chceme. Proto děláme různé scénáře.

Třeba odpojení všech jaderných elektráren v Německu se dá považovat za poměrně neideální řešení, když zároveň chce země přestat spoléhat i na uhlí. Nebylo by z hlediska nákladů rozumnější s tím chvíli počkat?
Že je to reálné, to už nám různé modely ukázaly. Otázka je, za jakou cenu. A nejde jen o cenu elektřiny, ale třeba o hodnotu půdy, o kterou bychom mohli přijít.

V případě jaderné nehody?
Ano. Je to sice relativně nepravděpodobné, ale musíme to zohlednit, protože není možnost se proti takovému případu pojistit. Nebo náklady na uskladnění odpadu. Veřejnost to řeší, ale v ceně elektřiny se to neprojevuje. Když vezmeme tohle všechno v potaz - je skutečně dražší jaderné elektrárny vypnout?

V Česku naopak zvažujeme způsoby, jak jaderné elektrárny rozšířit. Může to být i dobré rozhodnutí?
Sledoval bych, co dělá ve Francii (prezident Emmanuel, pozn. red.) Macron. Taky už zjistil, že se to nevyplatí, stavět nové elektrárny. Stojí to prostě příliš mnoho veřejných peněz. Může se samozřejmě stát, že existují okolnosti, za kterých to ekonomicky dává smysl. Moc pravděpodobné to podle mě není, ale bude důležité, aby se tím v případě Česka zabývaly nějaké nezávislé výzkumné ústavy a spočítaly celkové náklady. Tedy i ty, které berou v úvahu spíše nepravděpodobné varianty.