Strach a odvaha

08.08.2013 19:00

 

Z určitých náznaků (někdy i explicitních poukazů) Jan od Kříže můžeme soudit, že dominantní roli v procesu temných nocí hraje strach – ať již jako příčina transformační krize nebo faktor, který její průběh komplikuje.

Viděli jsme, že temná noc je ve své duchovní podstatě terapií, a sama, bez přispění člověka, se postará o vyléčení těch složek lidského vědomí, které brání růstu a blokují zrání. Na člověku, který transformační krizí prochází, zbývá jen zaujmout postoj pasivity a souhlasného přijetí. Náročný a velmi bolestný průběh temné noci však vyžaduje od člověka ještě jednu vlastnost – odvahu. Ta je totiž nutnou podmínkou pro úspěšné zvládnutí této „terapie“, neboť strach, který s její absencí nekontrolovaně narůstá, otevírá vstup zlu, kterému se pochopitelně, jak několikrát sv. Jan zdůrazňuje, účel a cíl temné noci nezamlouvá. Jestliže člověk nezvládne bolestné etapy transformační krize a začne se bát, ohrožuje nejen výsledky, ke kterým temná noc spěje, ale riskuje, že jej strach srazí ještě níž, než kde na počátku krize stál.

Obecně se snad dá říct, že společným jmenovatelem každé psychické nedostatečnosti je strach a to nejen v symptomatické oblasti, ale především v předpokladech a důvodech duševních obtíží. Každý psychoterapeut tedy může s klidným svědomím vycházet z předpokladu, že je třeba pacienta v první řadě zbavit strachu v tom nejširším smyslu. Jakým způsobem k tomuto úkolu přikročí, je už věc té které psychoterapeutické doktríny.

Strach má nespočet psychologických definic. V zásadě jde ale o to, že je to zdravá psychická reakce na podnět, který je vnímán jako ohrožující, a je doprovázena některými funkčními změnami jako je změna srdeční akce, krevní tonus, chemické změny v organismu apod. To, čeho se člověk bojí a v jaké míře, je čistě individuální. Nelze stanovit obecnou stupnici podnětů, vyvolávajících strach, podle síly psychické reakce na ně. Záleží na individuální dispozici a uzpůsobení psychického organismu a v neposlední řadě i na systému hodnot, které člověk ve svém životě uznává. Pro někoho může být mezní hranicí ohrožení života, pro jiného život nejbližších, pro jiného hodnoty, přesahující individuální i skupinovou existenci, jako je národ, pravda, víra apod.

Z určitého specifického hlediska se strach skrývá za všemi negativními lidskými vlastnostmi a sklony. Touží-li například někdo po bohatství, pak se za takovou touhou obvykle skrývá strach před chudobou, nepohodlím, často i obava ze sebe samého. Je-li někdo netrpělivý, pak důvodem bývá strach čekat a důvěřovat. A stejně tak je to i s agresivitou, sobectvím, nenávistí, zlobou, hněvem, záští, megalomanií, zbytnělou sexualitou apod. Často to bývá i strach přijmout aktuální situaci, úkoly a zodpovědnost, jež z ní vyplývají. Kromě toho nám strach zkresluje objektivní poznání vlastní situace, neboť člověk, který má strach, nikdy nepochopí její podstatu a pravdu.

Strach je tedy něco, co do jisté míry stojí nebo doprovází každou duševní potíž či nesnáz. Strach je příčinou drtivé většiny duševních obtíží a zároveň se strachem také většina duševních obtíží projevuje. Můžeme říct, že i syndromy či symptomy, které se na první pohled od strachu odlišují, jako je deprese, manické stavy, nutkání apod. se strachem úzce souvisejí, nejde-li v podstatě o totéž.

V oblasti psychoterapie se se strachem setkáváme ve dvou základních podobách. V té první jde o strach jako reakci na nějaký vnější podnět, vyvolávající v člověku obavy, a tato vazba je člověku srozumitelná. Jako zcela přirozený se nám jeví strach z výšky, strach z noční procházky lesem, strach před agresivním člověkem, ale i strach o sociální jistoty, strach o bližního, strach v dramatických situacích, vyžadujících rychlou a odvážnou reakci. Stejně jako je nám tato reakce srozumitelná, tak se nám i na první pohled jeví zřejmý způsob, jak postupně tyto reakce zmírňovat a učinit je snesitelnými a přiměřenými rytmu běžného života.

V psychoterapii, zvláště v případě neuróz, se však setkáváme se strachem ještě v poněkud jiné podobě. Jde o neurčitý strach, nazývaný spíše úzkostí, kterému člověk nerozumí, protože nezná impulsy a podněty, které ho startují, a pokud je zná, přece jen je úzkostná reakce k jejich závažnosti buď nepřiměřeně intenzívní nebo nepřiměřené rozsáhlá. Úzkost, kterou máme nyní na mysli, často zachvacuje celý svět, ve kterém člověk žije a se kterým se setkává, a ze všeho, čím svět člověka oslovuje, činí hrozbu. Svět se stává zježeným nebezpečím a veškerá jeho dynamika je vnímána jako cílevědomý, rafinovaný útok na člověka. Nápadné na této úzkosti je i skutečnost, že přichází víceméně náhle. Jako když se nečekaně zatmí obloha a začne bouřka, která byla předtím ohlašována kupením oblaků a poryvy větru.

To, že je tato úzkost neurčitá a nevyzpytatelná, a přichází v neodhadnutelných okamžicích, způsobuje, že je pro člověka daleko nepříjemnější, hrozivější a destruktivnější. Pokud totiž člověk ví, že se bojí noční procházky lesem, pak se může buď na takovou situaci připravit, trénovat, otužovat se nebo se také může takovým procházkám vyhýbat. V každém případě kauzalita příčiny a strachu činí tuto duchovní obtíž snesitelnou. S neurčitou úzkostí, o které hovoříme, však člověk tímto způsobem pracovat nemůže. Obvykle si na ni nemůže ani dost dobře zvyknout, tak jako si lidé například zvyknou na bolení hlavy nebo na potíže se zády, neboť úzkost je pokaždé autentická, originální a vždy zaskakující člověka svou naléhavostí, se kterou vyžaduje silné úzkostné reakce.

 

Úzkost, o které je nyní řeč, bychom mohli spíše nazvat úzkostným naladěním. Tedy jakýmsi otevřeným polem, jehož základní vlastností je, že cokoli do něj vstoupí, dostává úzkostný index. A právě proto, že se to tímto způsobem jeví, vede některé psychoterapeutické směry k domněnce, že takový druh úzkostí bývá zapříčiněn něčím jiným než strachem člověka (například potlačeným sexuálním pudem apod.) a že psychický organismus člověka z nějakých neznámých důvodů klame. Z hlediska takových psychoterapeutických orientací je potřeba posléze úzkost interpretovat, rozložit, utřídit a vyhledat příslušné obsahové koreláty. Z hlediska našeho pojetí psychoterapie budeme takovou úzkost nebo i její příčinu spíše chápat přece jen jako neurčitý a netematický strach a budeme se ptát, proč je tento strach tak všeobecný, všezachvacující a nepřiměřený konkrétním podnětům.

Všechno nasvědčuje tomu, že v případě takovéto úzkosti dochází k narušení harmonie mezi člověkem a světem; člověk není s to přijmout svět do prostoru své otevřenosti jako oslovující, podněcující, inspirující skutečnost, se kterou vede dialog. Vypadá to, jako by člověk přestal být schopen obývat svět, jako by neměl dostatečné psychické schopnosti  k tomu, aby zvládl situaci, kterou v dané přítomné chvíli svět představuje.

Tato úzkost souvisí proto bezprostředně s lidskou zralostí. Člověk náhle vstoupí ve svém životě do nového způsobu bytí (příběhu) a stane tváří tvář novým a daleko náročnějším úkolům, ke kterým ještě není dostatečně lidsky zralý a v důsledku tohoto rozporu začíná trpět. Prudce se mění jeho naladění vůči světu. Zabydlenost, obeznámenost, domáckost předchozí situace je zaměněna za hrozivé přítmí skrytých i zjevných hrozeb, které člověka uvrhávají do stavu permanentní úzkosti, jež se občas vzedmou v panickou hrůzu. Problém je v tom, že člověk nechápe proč je tomu tak, a nechápe to právě proto, že ještě nedorostl k odpovědi na tuto otázku. Zvládnout situaci totiž znamená zároveň jí porozumět a pochopit.

Nyní si musíme představit tento prostor, podobný minovému poli, který vyvolává v člověku úzkost a strach, aniž by člověk věděl přesně, proč tomu tak je, kdy to skončí, jaký to má smysl, co se vlastně děje a kam to celé směřuje. Vstoupí-li do tohoto naladění jakékoli malé ohrožení (bezvýznamné onemocnění, drobná ztráta peněz apod.), vyvolává v pacientovi naprosto nepřiměřený strach, který je potencován úzkostným kontextem. Navíc se v tomto naladění objevují nové úzkosti a fobie, kterými dříve pacient netrpěl, jako například sociální úzkost, agorafobie, klaustrofobie, hypochondrické obavy, depersonalizace a nejrůznější neurovegetativní potíže.

Na první pohled je zřejmé, že by nemělo žádoucí účinek zabývat se izolovaně jednotlivými úzkostmi a fobiemi, které jsou zjevně deriváty zmíněného úzkostného pole, a snažit se je odstranit například na základě behaviorálně kognitivní metody. Pokud by se totiž podařilo některou úzkost pracně odstranit, zcela jistě by se objevila jiná na jiném místě, v jiné souvislosti a se stejně ohrožující naléhavostí. Navíc by se pacientovi ztratilo vědomí souvislosti. Nástup těchto potíží by musel vnímat stejně odevzdaně jako třeba příchod chřipky, glaukomu nebo nádorového onemocnění. Neznal by svůj podíl a zodpovědnost za neurotické onemocnění a nemohl by činit opatření, aby se mu v budoucnu vyvaroval. Zkrátka byl by vůči svému onemocnění zcela bezmocný, i přes to, že by kdesi skrytě pociťoval, že jeho potíže jsou důsledkem chybných postojů a interpretací.

Je tedy zcela zřejmé, že proti univerzálnímu úzkostnému naladění (na jiném místě jsme ho nazvali pohotovostí k potížím), zachvacujícímu celý žitý svět, je třeba postupovat zcela jiným způsobem. Na první pohled vidíme, že pacient světu, který obývá, nerozumí, že jej špatně interpretuje, že jeho řeč nevnímá jako výzvy k cestě vpřed a vzhůru, ale jako ohrožení, jehož důsledkům se nelze vyhnout. Aby mohla psychoterapie pokročit dál a změnit tento nepříznivý stav, způsobující psychické potíže, musí pacienta v první řadě přivést k poznání, že jej situace neohrožuje, ale že jí špatně rozumí. Posléze však musí pacient také pochopit, proč ji špatně vykládá, a co je motivem jeho špatných interpretací. Jestliže psychoterapeut spolu s pacientem postupují poctivě tímto směrem, dospějí k jednoznačnému závěru: pacient vstoupil do nového typu bytí, které na něj klade nároky, kterým ještě lidsky nedozrál. Tyto nároky samozřejmě působí hrozivě, protože každý, kdo lidsky nestačí na určitou situaci, se začne chovat jako dítě, které vždycky reaguje na podněty, jež nedokáže zpracovat, strachem. V nitru každého člověka ostatně po celý život číhá dítě v tom špatném slova smyslu: netrpělivý, sobecký, bezohledný, náladový, nezodpovědný, nezralý, ustrašený, malý tvor, který se pravidelně probouzí zejména ve chvílích náročnějších zkoušek. Každý člověk si musí dávat na toto dítě po celý život pozor a vítězství nad ním není nikdy trvalé.

Řekněme tedy, že téměř všechny duševní potíže, a zejména ty, které mají duchovní rozměr, souvisí vždy s úrovní lidské zralosti. Takováto koncepce má ovšem jeden filosofický předpoklad: totiž ten, že lidský život je cesta vpřed nebo vzhůru, jež získává svou energii a dynamiku ze skutečnosti, že na člověka jsou postupně kladeny čím dál větší nároky. Psychoterapeut musí proto vědět, že pacienta před útrapami cesty zrání neochrání, ale že mu tuto cestu může pouze ulehčit.

Vraťme se nyní k východisku této úvahy. Dospěli jsme k závěru, že úzkostné naladění, týkající se celého světa, ve kterém člověk žije, má svou příčinu v nárocích, jež situace klade, a v neschopnosti člověka adekvátně odpovědět, neboť této odpovědi nedozrál. Viděli jsme zároveň, že se terapeuticky ničeho nedosáhne, zaměří-li se léčení na jednotlivé symptomy a předpokládá-li, že člověk nezvládá tu či onu konkrétní situaci. Jediná možnost úspěšného terapeutického postupu spočívá v tom, že člověka přivede k rozumějícímu náhledu a trpělivému přijetí procesu zrání, kterému se jinak nevyhne. Velmi účinné v tom okamžiku je, vyjádří-li terapeut solidaritu s lidským údělem, kterému se nevyhne ani on ani jeho pacient.

Strach tedy představuje jedno z největších nebezpečí duševního a duchovního života a zároveň je také specificky lidským vkladem do transformačního procesu temné noci. Jak velký duchovní význam má strach a jeho protějšek odvaha, dokládá evangelijní příběh apoštola Petra na jezeře, od kterého je vyžadována nejen bezpodmínečná důvěra, ale také odvaha tento postoj zaujmout. Přibližme si nyní tento příběh citátem z Matoušova evangelia, abychom přesněji porozuměli pojmu odvaha k důvěře.

„Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: 'Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!' Petr mu odpověděl: 'Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.' A on řekl: 'Pojď!'. Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: 'Pane, zachraň mě!' Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: 'Malověrný, proč jsi pochyboval?' Pak vstoupili na loď a vítr přestal.“

Citát exponuje velmi neutěšenou situaci, která ke strachu a úzkostem přímo vybízí: nepříznivé počasí, rozbouřené moře, ostrý protivítr a ranní šero. Učedníci jsou opuštění bez svého Mistra, na jehož jistotu a autoritu si už zvykli, možná až příliš… Situace naprosté opuštěnosti na rozbouřeném moři je tedy pro ně z hlediska zrání a upevňování víry velice prospěšná. Dost možná, že se Ježíš právě proto zdržel na hoře v osamocené modlitbě přes celou noc. Možná, že večer učedníci ještě strach neměli, ale celá noc osamoceného boje s rozlíceným živlem jim Ježíše vzdálila přímo nekonečně.

V tom okamžiku se objevuje záhadná postava na hladině moře. Není divu, že se učedníci zprvu domnívali, že jde o přízrak a zděsili se. Ale Ježíš je nenechal dlouho v nejistotě a bezprostředně na to je oslovil a uklidnil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“

Všimněme si mimořádně důležitého slova: „vzmužte se!“ Ježíš chce, aby učedníci byli stateční a teprve na základě tohoto postoje mohli důvěřovat.

Zajímavé je, že bychom nyní mohli několik odstavců vynechat, aniž by to bylo na úkor celistvosti a smysluplnosti celé popisované události. Děj by mohl pokračovat větou: „Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: „Jsi opravdu Boží syn." Ale je sem vložen krátký příběh apoštola Petra, který se v té situaci rozhodl k něčemu mimořádně odvážnému: vyzval Ježíše, aby rozkázal, aby k němu přišel po vodě. Petr nejen že se nebojí bouře a rozkaceného moře, ale chce nadto vstoupit za této nepříznivé situace na hladinu a následovat Ježíše.

Petr v situaci, ve které se odhodlal k něčemu mimořádnému, a kterou svým rozhodnutím vlastně vytvořil, nezvládl. Lze se domnívat, že jeho cesta k Bohu nebyla ještě dostatečně zralá k tomu, aby tuto obzvlášť náročnou situaci zvládl. Petr ji nejen nezvládl, ale patrně ji ani zvládnout nemohl. Nebyl to totiž ještě Petr, který podstupuje v Římě mučednickou smrt a nechává se ukřižovat hlavou dolů, neboť se necítí hoden zemřít stejným způsobem jako jeho Mistr.

Následují slova Ježíše, který hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč si pochyboval?“ Tato slova obsahují řadu charakteristických momentů pro vztah člověka a Boha a pro Petra a jeho zrání má tato událost zásadní význam: uvědomuje si, že nestačí domnívat se, že již plně důvěřuje. Nemůžeme totiž podezírat Petra, že by to nemyslel upřímně. V okamžiku, kdy oslovuje Ježíše, aby ho vyzval k chůzi po hladině jezera, je pevně přesvědčen, že důvěřuje a že v následující zkoušce obstojí. Pak však přijde strach a odhalí, že Petrova důvěra je slabá. Sotva Petr zpozoroval silný vítr, říká se v evangeliu, „dostal strach“. Strach zabrání Petrovi plně se odevzdat Bohu a ukáže mu, jak jsou jeho síly slabé a v jakých iluzích s ohledem na své schopnosti žil.

 

Cesta ze zoufalé situace, ve které se Petr ocitl, však přece jen existovala. Petr totiž v rozhodujícím okamžiku zvolal: „Pane, zachraň mě!“Jestliže si člověk uvědomí svou slabost a volá k Bohu o pomoc bez jakýchkoli postranních úmyslů, pak je vždy zachráněn!

Nicméně na tomto stupni zrání nemůže trvale zůstat. Petr musí jít dál, musí zrát a letnicové události jeho pokrok skutečně prokazují.

Petr se tedy vzhledem k úkolům, které mu Bůh v souvislosti s jeho misí ukládá, radikálně mění, nicméně jeho sklon k určité bázlivosti zůstává a jen pevná víra, posílená později výrazně letnicovými událostmi, jej činí schopným plnit náročné poslání. O Petrově setrvávajících sklonech svědčí několik situací či událostí, zaznamenaných evangelisty či autorem Skutků apoštolských.  

 „(Od té doby) Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: ‘Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!’ On se však obrátil a řekl Petrovi: ‘Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!’

Ježíš zde velmi přesně rozeznal, že Petrova slova nejsou motivována v první řadě starostí o něj, ale úzkostí o vlastní osobu a její osud, ztratí-li duchovní autoritu, které bezmezně věří. Petr má úzkost ze samoty, opuštění, ze situace, kdy bude muset rozhodovat sám bez stálé fyzické přítomnosti Mistra. (Tímtéž pocitem museli ostatně projít všichni učedníci po dobu temných tří dnů, následujících po Velkém pátku.)

Nejznámější je ovšem z tohoto hlediska situace trojího Petrova zapření. Zde se jedná jednoznačně o Petrovu neschopnost, motivovanou strachem, přiznat se k Ježíši a sdílet s ním bolestný úděl. Charakteristické ovšem je, že si Petr předtím nic takového nepřipouštěl a měl skálopevně za to, že kdyby k něčemu takovému došlo, že obstojí.

„Tehdy jim Ježíš řekl: ‚Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.‘ Petr mu na to řekl: ‚Kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy nepohorším!‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Amen, pravím ti: Dnes v noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.‘ Petr mu však tvrdil: ‚I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!‘ Podobně mluvili i všichni ostatní učedníci.

A to je právě rys všech bojácných lidí. Ve chvílích klidu a pohody jsou o své odvaze pevně přesvědčeni – ta je ale rychle opouští v okamžiku, kdy o něco opravdu jde, něco konkrétního hrozí, co jim způsobí bolest a utrpení. To se stalo Petrovi bezprostředně po Ježíšově zatčení.

Petr mezitím seděl venku na dvoře. Tu k němu přistoupila jedna služka a tvrdila: ‘Tys byl také s tím Galilejcem Ježíšem.’

Ale on to přede všemi zapřel: ‘Nevím, co povídáš.’ Když odešel k chodbě u brány, uviděla ho jiná služka a řekla těm, kdo tam byli: ‘Tady ten byl s tím nazaretským Ježíšem.’ Ale zase to zapřel, a to pod přísahou: ‘Toho člověka vůbec neznám!’ Za chvilku přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: ‘Opravdu, i ty k nim patříš. Vždyť už tvé nářečí tě prozrazuje. Tu se začal zaklínat a zapřísahat: ‘Neznám toho člověka!’ Hned nato zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na slova, která Ježíš řekl: ‘Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš‘ A vyšel ven a hořce se rozplakal.“

Jde o Petrovo selhání, kterému mu Ježíš připomíná ještě po svém zmrtvýchvstání.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se Petrův sklon k obavám a strachu definitivně vyřeší letnicovými událostmi, po kterých obdrží sílu Ducha svatého. Ale takhle to právě v životě nechodí. Sílu Ducha svatého obdrží člověk až poté, co se sám vzchopí a vytvoří v sobě předpoklady pro to, aby takovou sílu mohl přijmout. Musí se stát statečným a sebrat odvahu věřit a využívat Boží dary. Proto říká Ježíš Petrovi dlouho před letnicemi: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem o tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry." 

Petra tedy čeká, jak vyplývá z Ježíšových slov, náročná zkouška, jejímž absolvováním se teprve stane schopným plnit své velké poslání. Tato zkouška, kterou jej podrobí Bůh, zahrnuje drtivou informaci o nadcházející smrti Mistra, selhání po zatčení, až po velikonoční události, jež vrcholí zmrtvýchvstáním. Teprve pak se stane Petr člověkem, o kterém se říká ve Skutcích apoštolů: „(Když přední muži v lidu, starší a učitelé Zákona) viděli Petrovu a Janovu odvahu, uvážili, že jsou to lidé neučení a prostí, divili se.“

Nicméně ani poté se Petr nezmění úplně a bezezbytku. Jistá – řekli bychom habituální – bázlivost a ustrašenost setrvává a je pro něj stálou výzvou k duchovnímu růstu, který v tomto případě představuje cestu k odvaze.

Charakteristická pro tento Petrův sklon je situace v Antiochii, kde se stane Petr předmětem kritiky apoštola Pavla pro nerozhodnost a bázlivost. Píše se o tom v Listě sv. Apoštola Pavla Galaťanům:

„Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku. Než totiž přišli jistí lidé z Jakubova okolí, jídal společně s pohanokřesťany. Ale když přišli, začal se stranit a odlučovat, protože měl obavy z oněch židokřesťanů. A s ním se začali tak neupřímně chovat i ostatní židokřesťané, takže dokonce i Barnabáš byl stržen tou jejich neupřímností. Když jsem však viděl, že jejich jednání není ve shodě s pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: ‘Ty jsi žid, a přesto žiješ jako křesťané z pohanství, a ne ze židovství. Jak tedy můžeš nutit pohany, aby zachovávali židovské zvyky?’“

Máme-li věřit legendě, k podobné situaci dochází i v Římě, kdy se Petr snaží vyhnout se útěkem popravě a povinnosti nést společný úděl s dalšími křesťany.

Tato drobná zaváhání však nepatří k těm, která by zabránila Petrovi v uskutečnění jeho velkého poslání. Možná, že nutnost stále překonávat svou slabost byla apoštolu Petrovi výzvou k duchovnímu růstu a důvodem, proč právě jeho učinil Ježíš Nazaretský  východiskem a základem své církve.

„Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: ‚Za koho lidé pokládají Syna člověka?‘ Odpověděli: ‚Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní  za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.‘  Řekl jim: ‚A za koho mě pokládáte vy?‘  Šimon Petr odpověděl: ‚Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!‘  Ježíš mu na to řekl: ‚Blahoslavený jsi, Šimone, synu  Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj  nebeský Otec.  A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji  svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi,  bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno  na nebi.‘"

Ukazuje se tedy, že cesta k odvaze a statečnosti, bez které je duchovní růst nemyslitelný, má tři základní fáze. Pro první je charakteristický příběh apoštola Petra na moři, ve kterém šlo v první řadě o to, nadechnout se, zatnout zuby, sebrat všechny své síly a vykročit. Nutnosti tohoto vzmužení nezbaví člověka nezralá a teprve se rodící víra, i když posléze zjistí, že Boží pomoc a jistota se nenalézá na loďce, kde dlí Petr s dalšími učedníky, ale naproti, u přicházejícího Ježíše. Jde o dva světy, mezi kterými je temná hlubina rozbouřeného moře, kterou musí překročit jen odvaha a odhodlanost člověka, pro kterého je Ježíš víc než strach z neznáma.

To, co však člověku brání vstoupit s důvěrou na hladinu moře a následovat Boha, není nic tajemného, nevyzpytatelného, co přesahuje lidské síly rozumět a chápat. Je to obyčejný lidský strach, který má tendenci převlékat se do tajemných rouch a esoterických převleků. Je-li však odhalen, není již ani zdaleka tak nebezpečný.

Úkolem této první fáze duchovního růstu je tedy demaskování vlastního strachu a jeho překonání. Tím člověk vstupuje do nového bytí, stává se novým člověkem a musí novému životu přivyknout. To se samozřejmě neobejde bez potíží a bolestných zkoušek, kterým odpovídá Ježíšovo přirovnání k tříbení pšenice, a které zde nazýváme transformační krizí. Základní orientace, cíl a smysl jsou však dány a člověk – pokud neudělá fatální chybu – je „přinucen“ jít vzhůru.

V této etapě zrání je člověk velmi zranitelný a tím také vydán nejrůznějším pokušením. O slovo se hlásí zlo. Je třeba počítat i s takovými selháními jako je Petrovo zapření. Pokud však člověk neztratí kontakt s Bohem a dokáže-li mu pečlivě naslouchat, aby se nedostal do zmatku, a smíří se s utrpením, které je pro tuto fázi nutné a prospěšné, nemůže zbloudit. Základním momentem této etapy je stále statečnost a odvaha.

Ve třetí fázi je již člověk „protříben“, zocelen a odhodlán následovat Ježíše. Ví, že již není cesta zpátky. Přestože se mu budou ještě stále třást kolena, zatajovat dech a bušit srdce, již nepochybuje. V tom okamžiku ale začíná postupně chápat, že jsou úkoly, které vlastními silami nezvládne i přes sebevětší odhodlání a odvahu. Protože však nepochybuje, přichází Boží pomoc, se kterou je již schopen dělat zázraky. Jeho statečnost se proměňuje v důvěru.

Bylo by omylem domnívat se, že v tomto stadiu duchovního vývoje nastupuje netečnost k bolesti, jak to požadovali stoikové a že odvaha je samozřejmou součástí každého postoje. Ani Ježíš Nazaretský se nevyhnul v kritické situaci utrpení, zoufalství, slzám a potu. „Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve.“

Statečnost je zde třeba chápat jako přijetí bolesti, jež je s určitým rozhodnutím vždy neoddělitelně spojena. Ježíš se nevyhnul úzkosti, neboť sdílel s lidmi vše, kromě hříchu. Svědčí o tom slova: "Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich.“ Statečnost Spasitele ale spočívá ve slovech, která dodává: „Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš."

Všechny tři zmíněné fáze přesně vystihují Ježíšova slova: „Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: ‘Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.‘“

Životní příběh apoštola Petra ukazuje klíčovou roli odvahy a statečnosti pro duchovní vývoj člověka.  Určitých cílů, které život od člověka vyžaduje, nelze bez odvahy dosáhnout. Člověk může mít dobrá předsevzetí, pravdivý náhled situace, nejrůznější charakterové či povahové předpoklady – ale má-li strach, nezmůže nic.

          „Můj spravedlivý však bude žít z víry. Ale kdyby se ze strachu vzdaloval, nebudu v něm mít zalíbení.' My přece (nepatříme) k těm, kteří se ze strachu vzdalují, a tak jdou k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život.

Opravdová víra znamená žít beze strachu, hrdě, s vědomím vznešené křesťanské existence.  „Nedostali jste přece ducha otroctví,“ říká apoštol Pavel v Listu Římanům, „že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: ‘Abba, Otče!’“

V takovém postoji lze žít skutečně lehce a bezstarostně, v duchu učení Ježíše Nazaretského: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.“

V takovém postoji však lze dokázat i velké věci: „Co mám ještě říci?“ říká apoštol Pavel, „Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeonovi, Bárákovi, Samsonovi, Jiftáchovi, Davidovi, Samuelovi a o prorocích. Vírou zvítězili nad říšemi, konali spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo slíbeno, zacpali tlamy lvům, uhasili prudký oheň, unikli ostří meče; ačkoli byli slabí, dosáhli velké síly, osvědčili se jako hrdinové ve válce, obrátili cizí vojska na útěk." 

 

Rovněž sv. Jan od Kříže zdůrazňuje roli odvahy pro duchovní život. Statečnost  vyžadují všechny etapy lidského zrání. „Procvičuje si zde (duše) také ctnost statečnosti, protože pro těžkosti a nechuť, které má při díle, těží sílu ze slabosti, a tak se stává silnou,“ říká sv. Jan. Bez síly a odvahy nelze těžit z darů obou nocí. Proto se někteří lidé dostávají do svízelné situace v okamžiku, kdy mají za to, že jsou připraveni přijmout utrpení, které jim Bůh v zájmu jejich zrání připravuje, a přesto nejsou schopni jít dál, neboť jim chybí síla a statečnost, bez kterých nelze překročit temné propasti a údolí stínů. „Neboť pro tak mocnou a tvrdou očistu je nezbytná tak velká odvaha a kdyby dříve nebyla přetvořena slabost nižší stránky a nasbírána pevnost v Bohu, ve sladkém a líbezném vztahu s Ním, neměla by přirozenost cíl, ani by nebyla připravena k tomu, aby tuto druhou noc přetrpěla,“ říká se v Temné noci.  

 

Kontakt