Studená válka
Studená válka (anglicky Cold War, rusky холодная война; zhruba 1947–1991) byl stav politického a vojenského napětí mezi komunistickými státy – zejména Sovětským svazem (SSSR) a jeho satelitními státy a spojenci – a západními státy, zejména Spojenými státy americkými (USA) a jejich spojenci. Studené válce předcházely dvě největší světové katastrofy, které proběhly v letech 1914-1918 a 1939-1945. Díky těmto událostem se světové společenství dohodlo na založení Organizace spojených národů /OSN/. Ta ve své Chartě ratifikované 24. října 1945 stanovila, že státy a národy, které se staly členy OSN, se zavazují "uchránit budoucí pokolení před metlou války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti". Ozbrojené konflikty, které proběhly v období studené války, i když se mezi sebou liší, mají jedno společné, co je odlišuje od předchozích událostí: tyto války jsou nelegální. Všechny války, za nimiž lze vidět snahu organizovaným násilím či krutostí donutit protivníka, aby změnil své chování, vedou ke ztrátě lidských životů, jsou odsouzeníhodné. Studená válka, která začala zhruba roku 1947 a trvala až do zániku (resp. rozpadu) Sovětského svazu roku 1991, nepřerostla sice ve skutečné válečné střetnutí, i když tomu někdy nebylo daleko. Střet mezi oběma velmocemi nemohl být ničím jiným než třetí světovou válkou a první /a možná i poslední/ jadernou válkou do níž by byla pravděpodobně zapojena celá planeta. Kromě toho se na zbytku zeměkoule odehrávalo mnoho dalších konfliktů, v nichž se bojovalo "v zastoupení" těchto supervelmocí. Vedly se války mezi regulérními ozbrojenými silami, války proti civilistům, občanské války a nově se začalo mluvit o teroristické válce a o válce proti teroru. Její hlavní účastníci vedli tento boj nejrůznějšími metodami, především budováním vojenských koalic, zástupnými válkami, závody ve zbrojení, vojenskou a ekonomickou pomocí zranitelným státům ve vlastní sféře vlivu, špionáží, propagandou, hospodářskými blokádami (např. tzv. obilním embargem USA vůči SSSR), předháněním se v technické vyspělosti (např. vesmírnými závody) a také rivalitou při sportovních kláních.
Přesto, že SSSR i USA patřily v druhé světové válce mezi Spojence, neshodly se v politické filosofii a v názorech na uspořádání poválečného světa. Sovětský svaz vytvořil východní blok ze států východní a střední Evropy, které zprvu také vojensky okupoval, a později si v nich upevnil moc vytvořením vojenského uskupení zvaného Varšavská smlouva (1955–1991) a hospodářského společenství zvaného Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Spojené státy naopak vytvořily západní blok ze států západní Evropy, jako hlavní strategii používaly doktrínu zadržování (containment) komunismu (ideologie a státního uspořádání) a k tomuto účelu založily několik smluvních organizací, např. Severoatlantickou alianci (North Atlantic Treaty Organization, NATO). Některé státy, které zůstaly mimo dvě rivalizující společenství, vytvořily Hnutí nezúčastněných zemí.
USA vyhlásilo Marshallův plán, aby zajistilo rychlejší obnovu poválečné Evropy, ale Sovětský svaz nenechal žádný ze států východního bloku plán přijmout. V Latinské Americe a jihovýchodní Asii zase SSSR podporovalo socialistické revoluce, což se nelíbilo mnoha západním zemím; některé z nich se proto snažily socialistický režim svrhnout, což přineslo smíšené výsledky.
Studená válka zaznamenala období relativního klidu i vysokého mezinárodního napětí – např. Berlínská blokáda (1948–1949), Korejská válka (1950–1953), druhá berlínská krize (1961), válka ve Vietnamu (1959–1975), Karibská krize (1962), Sovětská válka v Afghánistánu (1979–1989) nebo zkušební jaderný útok NATO Able Archer 83 (1983). Obě strany využívaly politiku détente k uvolnění napětí a doktrínu vzájemně zaručeného zničení jadernými zbraněmi k vyhnutí se přímým vojenským střetnutím.
V 80. letech USA pod Reaganovou doktrínou zvýšily diplomatický, vojenský a ekonomický tlak na Sovětský svaz v době, kdy stát trpěl ekonomickou stagnací. Ke konci 80. let sovětský vůdce Michail Sergejevič Gorbačov zavedl reformní kroky perestrojka (česky „přestavba“; 1987) a glasnosť (česky „otevřenost“; cca 1985), které nakonec vedly k rozpadu Sovětského svazu a východního bloku. Studená válka skončila po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a po ní Spojené státy zůstaly dominantní vojenskou mocností.
Na konci druhé světové války použil termín studená válka (anglicky cold war) anglický spisovatel a novinář George Orwell v eseji „You and the Atomic Bomb“ (česky doslova „Vy a atomová bomba“) vydané 19. října 1945 v magazínu Tribune. Přemýšlel o světě, který je pod neustálou hrozbou jaderné války, a varoval před falešným mírem, kterému říkal „studená válka“. Tak nazýval ideologický střet mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi. Navíc 10. března 1946 napsal v novinách The Observer: „Po moskevské konferenci v prosinci položilo Rusko základy pro ,studenou válku' s Británií a Britským impériem.“
Termín k popisu poválečného geopolitického napětí mezi SSSR a jeho satelitními státy na jedné straně a Spojenými státy a západoevropskými zeměmi na straně druhé poprvé použil Bernard Baruch, americký finančník a prezidentský poradce. V Jižní Karolíně 16. dubna 1947 přednesl projev (napsaný žurnalistou Herbertem Swopem), kdy řekl: „Nenechme se klamat: jsme uprostřed studené války.“ Novinář Walter Lippmann termín rozšířil svou knihou Cold War (1947).
Mezi historiky nepanuje shoda v určení začátku studené války. Většina historiků za něj považuje období krátce po druhé světové válce, někteří ho ale vidí už ke konci první světové války. Např. napětí mezi Ruským impériem a Velkou Británií ale trvalo již od 19. století např. kvůli tzv. „východní otázce“ neboli sporům o Balkán.
Po Bolševické revoluci roku 1917 ostatní státy zaujaly vůči SSSR nepřátelský postoj a izolovaly jej od mezinárodní diplomacie.[9] Sovětský vůdce Vladimir Iljič Lenin to komentoval slovy „jsme v nepřátelském kapitalistickém obklíčení“ a na diplomacii hleděl jako na zbraň, která pomůže Sovětům udržet své nepřátele rozděleny. Založil Kominternu, která podněcovala celosvětové komunistické hnutí.
Leninův nástupce Stalin v roce 1925 předvídal vznik bipolárního světa, když předestřel vizi vzniku dvou center – kapitalistického a socialistického (Sovětského svazu) – které budou přitahovat státy se stejným zřízením. Bezprostředně však hodnotil situaci jako období pouhé „dočasné stabilizace kapitalismu“. Sovětská diplomacie podle něj měla sloužit zájmům své země, „socialistického ostrova“. Jejím úkolem bylo bránění nepřátelské agresi i využívání rozporů mezi nepřátelskými státy k získání výhod pro SSSR.
Vzájemná nedůvěra a podezřívání mezi západními státy a Sovětským svazem se projevovala po celé meziválečné období, živilo ji např. bolševické odsuzování kapitalismu a západní kritika socialismu; pokračující podpora antibolševických bělogvardějců Západem a z druhé strany financování britské generální stávky v roce 1926 sovětskými odbory; odmítání kapitalistických zemí navázat diplomatické styky se Sovětským svazem – Američané uznali Sovětský svaz až roku 1933; a stalinistické Moskevské procesy při Velké čistce, kdy byli lidé obviňováni ze špionáže pro Spojené království, Francii, Japonsko a Německo.
Po německé invazi v červnu 1941 se Spojenci rozhodli Sovětskému svazu pomoci; Spojené království s ním uzavřelo oficiální spojenectví a Spojené státy neoficiální. Během války Spojené státy dodávaly Spojenému království a Sovětskému svazu výzbroj, výstroj a materiály přes program půjčky a pronájmu. Přesto sovětské vedení zůstalo podezřívavé a věřilo, že Britové a Američané se spikli a záměrně oddálili vznik druhé protiněmecké fronty, aby nacistickému náporu čelil co nejdéle pouze Sovětský svaz.