Svědomí a pravda ve spisech blahoslaveného Johna Henryho Newmana

21.12.2014 08:24

 

Forum Katholische Theologie, 3/2012.

 

K nejkrásnějším a nejaktuálnějším textům, které nám zanechal blahoslavený John Henry Newman, patří jeho výroky o svědomí. Není proto náhoda, že je příležitostně nazýván Doctor conscientiae – Učitel svědomí.

V rámci symposia konaného roku 1990 vyprávěl kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., jak ho v mládí v kněžském semináři ve Freisingu seznámil studijní prefekt Alfred Läpple s Newmanem. Řekl mimo jiné: „Newmanova nauka o svědomí se pro nás tehdy stala důležitým základem teologického personalismu, který nás všechny okouzlil. Náš obraz člověka a církve byl poznamenán tímto výchozím bodem. Zažívali jsme nárok totalitární politické strany, která se považovala za naplnění dějin a popírala svědomí jednotlivce. Göring řekl:,Nemám svědomí. Mým svědomím je Adolf Hitler.‘ Obrovské zpustnutí člověka, které z toho vyplynulo, jsme viděli na vlastní oči. Proto pro nás bylo osvobozující a podstatné, že,My‘ církve nespočívá na vyřazení svědomí, nýbrž naopak, může se rozvíjet pouze ze svědomí.“1

1 M. K. STROLZ – M. BINDER (eds.) John Henry Newman. Lover of Truth, Rome 1991, s. 142. Mezitím byla tato přednáška pod titulem „Newman patří k velkým učitelům církve“ publikována v mnoha médiích.

Tato slova podtrhují význam Newmanovy nauky o svědomí. Svědomí je vnitřní obrannou hradbou proti každé formě totalitarismu a zároveň otvírá člověka pro společné vědění (con-scientia) s druhým. Kdo jde cestou svědomí, nenechá se zneužít a neuzavře se ve světě vlastního,Já‘. Má srdce otevřené – pro druhého a pro toho, kdo je Pravda a Láska. Newman vykládal svědomí jako zastánce pravdy v nitru člověka. Jeho osobní životní cesta je působivým potvrzením tohoto základního přesvědčení. V krátkém příspěvku nelze vyčerpávajícím způsobem vyložit vztah svědomí a pravdy u Newmana. Musíme se spokojit s několika náznaky, které nás uvedou do života a do nauky o svědomí tohoto velkého myslitele. V první části chceme krátce sledovat osobní cestu, na níž Newman svou poslušností vůči svědomí stále jasněji odhaloval světlo pravdy. V druhé části shrneme poněkud systematičtěji některé jeho ústřední myšlenky o vztahu svědomí a pravdy.

I. Svědomí a pravda v Newmanově životě2

2 V tomto přehledu, který nutně zůstane neúplný, se omezujeme na citace samého Newmana. Z množství novější literatury o Newmanově životní cestě vynikají tato díla: IAN KER, John Henry Newman. A Biography, Oxford 1988; JOSÉ MORALES MARÍN, Newman (1801–1890), Madrid 1990; VINCENT FERRER BLEHL – PILGRIM JOURNEY, John Henry Newman 1801–1845, London – New York 2001; GÜNTER BIEMER, Die Wahrheit wird stärker sein. Das Leben Kardinal Newmans, Frankfurt am Main 2002; JEAN HONORÉ – JOHN HENRY NEWMAN, Un homme de Dieu, Paris 2003.

John Henry Newman se narodil 21. února 1801 v Londýně a vyrůstal v průměrném anglikánském prostředí. Matka jej seznámila již v útlém věku s Biblí, nedokázala ho však přivést k osobní víře. Náboženství bylo v Newmanově rodině spíš věcí citu a pouhého zvyku. Ve škole se Newman vyznamenal zvláštním nadáním, v náboženském ohledu však neměl žádný pevný základ. Do deníku si o této době poznamenal: „Vzpomínám si (asi to bylo roku 1815) na myšlenku, že bych chtěl být ctnostný, ne však zbožný. V představě té druhé věci bylo něco, co se mi nelíbilo. Také jsem nepoznal, jaký smysl by mělo milovat Boha.“3 Pokušení mladého Newmana bylo v tom, že schvaloval etické ideály, ale živého Boha od sebe odháněl. Uprostřed těchto vnitřních bojů došlo k prvnímu velkému obratu v jeho životě, který pak opakovaně nazýval svým „prvním obrácením“.

3 JOHN HENRY NEWMAN, Selbstbiographie, Stuttgart 1959, s. 220.

1. „Já a můj Stvořitel“ – první obrácení

V knize Apologia pro vita sua napsal Newman o svém obrácení: „Když mi bylo patnáct let (na podzim 1816), došlo v mém myšlení k velké změně. Dostal jsem se do vlivu určitého vyznání víry a můj duch přijal dogmatické vlivy, které z Boží dobroty už nikdy nebyly zkaleny ani vymazány.“4 Jak došlo k této velké proměně v myšlení patnáctiletého? Rodina Newmanových se neočekávaně dostala do finančních obtíží a John Henry, který onemocněl, musel přes letní prázdniny 1816 zůstat v internátě. V této době četl na podnět jednoho z učitelů knihu Moc pravdy kalvinisty Thomase Scotta. Četba této knihy ho od základu proměnila: došel k osobní víře v Boha a poznal pomíjivost pozemských věcí. „Izoloval jsem se od věcí v mém okolí, utvrdil jsem se v nedůvěře vůči skutečnosti hmotných jevů a nalezl jsem klid v myšlence, že existují dvě a jen dvě bytosti, které jsou absolutně a jasně samozřejmé: já a můj Stvořitel.“5

4 TÝŽ, Apologia pro vita sua, Mainz 1951, s. 21n.

5 Tamtéž, s. 22.

Newmanův duch byl zaujat skutečností Boha do té míry, že se už krátce nato rozhodl nevstoupit do manželství. Chtěl být cele k dispozici pro úlohu, kterou mu ukáže Bůh. Ze ctnostného studenta, jemuž se láska k Bohu zdála nesmyslnou, se stal věřící mladý muž, který ve svědomí poznal Boha jako střed svého života a vložil s důvěrou svou budoucí cestu do jeho rukou. Newmanova proměna se výstižně ukázala ve slovech, která si zvolil jako motto: „Svatost z pokoje“ a „Růst je jediným důkazem života“.

Od tohoto „prvního obrácení“ měl Newman v náboženském ohledu pod nohama pevný základ. Tímto základem bylo dogma, zjevená pravda. „Od mého patnáctého roku bylo dogma základním principem mého náboženství; jiné náboženství neznám; pojem jiného náboženství nemohu myslet; náboženství jako pouhý cit je pro mne snem a zaslepeností.“6 Na své náboženské cestě se Newman nechal vést svědomím, orientovaným podle Písma. Od svého obrácení poznával v hlasu svědomí ozvěnu hlasu Boha. Tehdy si zapsal: „Velice potřebuji monitor, který mne vede, a důvěřivě spoléhám na to, že mé svědomí, osvícené Biblí a vedené Duchem Svatým, bude věrným a pečlivým ochráncem pravých náboženských zásad.“7

6 Tamtéž, s. 71.

7 TÝŽ, Selbstbiographie, s. 194.

2. „Odpovědnost za duše“ – v církevní službě

Ač mu bylo teprve šestnáct let, zahájil Newman univerzitní studia na Trinity College v Oxfordu. Studoval intenzivně a vedl spíše skrytý život, ve snaze následovat věrně onoho osobního Boha, který jej oslovil v nejvnitřnějším svědomí. Už po třech letech složil závěrečné zkoušky a krátce nato se stal profesorem na slavné koleji Oriel.

V té době se rozhodl dát svůj život cele do služeb církve. Když byl roku 1824 vysvěcen na anglikánského jáhna, zapsal si do deníku charakteristická slova: „Nesu odpovědnost za duše až do dne své smrti.“8 Newmanův základní postoj byl po jeho prvním obrácení silně koncentrován na osobní vztah vlastního Já k jeho Stvořiteli. Nyní, ve druhém kroku, přišla navíc dimenze odpovědnosti za druhé. Poznal, že věrnost Bohu vyžaduje službu bližním.

8 Tamtéž, s. 259.

Smysl odpovědnosti, který se v Newmanovi probudil, jej nutil, aby se neúnavně zasazoval za dobro lidí a probouzel v nich smysl pro povinnosti vůči Bohu a bližním. Zvláště důležitý byl přitom pro něho osobní kontakt, osobní svědectví. Jako jáhen v chudé farnosti sv. Klementa v Oxfordu začal proto kromě tradiční kazatelské činnosti s návštěvami domácností. To byl tehdy nový a nezvyklý způsob duchovní péče. Když byl později vysvěcen na anglikánského kněze a ustanoven farářem slavné univerzitní farnosti St. Mary, snažil se kázáními a osobním setkáváním probouzet svědomí. Chtěl volat k obrácení. Chtěl u sobě svěřených probouzet a upevňovat osobní víru v Boha a věrnost pravdám evangelia.

V koleji Oriel se snažil doprovázet své studenty ne pouze při jejich intelektuálním vzdělávání. Vždy se snažil, aby byl jejich přítelem a průvodcem na cestě. Byl stoprocentním vychovatelem; stále měl před očima svědomí druhých. Věděl o své odpovědnosti za duše a více než 20 000 dopisů, které zanechal, to působivě dokládá. Newman chtěl vždy budovat, nikdy bourat. „Nic mi nebylo odpornější než rozsévání pochybností a zbytečné matení svědomí.“9 Byl plnokrevným duchovním správcem, který se osobně věnoval každému člověku. Není proto náhodou, že si o padesát let později zvolil pro svůj kardinálský erb heslo: „Cor ad cor loquitur.

9 TÝŽ, Apologia, s. 251.

3. „Bylo mým přáním mít pravdu za svého nejbližšího přítele“ – od světla ke světlu

Pod vlivem církevního vedení začal Newman v létě 1828 systematicky číst církevní otce, počínaje Ignácem z Alexandrie a Justinem přes alexandrijské otce až po velké postavy Ambrože, Augustina, Bazila, Řehoře Naziánského, Jana Chrysostoma a především Atanáše.10 Tato četba byla pro něho klíčem k objevu Božího zjevení v celé plnosti. Důkladně studoval Písmo a velké části z něho se naučil zpaměti. Teď se mu otevřel i přístup k Tradici, jejímiž vynikajícími svědky jsou církevní otcové. Jejich vliv na Newmanův náboženský vývoj lze stěží přecenit. On sám později svědčí: „Otcové mne učinili katolickým a já neodhodím žebřík, po němž jsem vystoupal do církve.“11

10 O Newmanovi a církevních otcích existuje mnoho studií, z nichž uvádíme několik novějších příspěvků: FRANCIS McGRATH, Introduction, in: JOHN HENRY NEWMAN, The Church of the Fathers, Leominster – Notre Dame 2002, XI–LXXIX; ASSOCIATION FRANCAISE DES AMIS DE JOHN HENRY NEWMAN, Newman et les Péres de lEglise: Etudes Newmaniennes, Paris 2005; INOS BIFFI, I Profili storici di John Henry Newman, in: EVANDRO BOTTO – HERMANN GEISSLER (eds.), Una ragionevole fede. Logos e dialogo in John Henry Newman, Milano 2009, s. 155–181; KATHLEEN DIETZ, John Henry Newman and the Fathers of the Church: The Birth of an Ecclesiology, in: EVANDRO BOTTO – HERMANN GEIßLER (eds.), Una ragionevole fede. Logos e dialogo in John Henry Newman, Milano 2009, s. 211–220.

11 JOHN HENRY NEWMAN, Polemische Schriften, Mainz 1959, s. 19.

Roku 1832 publikoval Newman svou první velkou studii, Ariáni čtvrtého století. Zatímco bádal o plnosti víry a dával se inspirovat Otci, pozoroval s velkými starostmi, že v celé Anglii roste vliv liberálních proudů a že náboženské základy jsou stále víc vytlačovány z univerzitního vzdělávání i z veřejného života. Tato zkušenost ho podnítila k tomu, aby spolu s několika přáteli založil „Oxfordské hnutí“ (1833). Základním přesvědčením tohoto hnutí bylo, že Anglie odpadla od víry prvotní církve a že je třeba „druhé reformace“ k obnově anglikánské církve v duchu Otců. Vůdčí hlavy tohoto hnutí působily osobním svědectvím, intenzivní kazatelskou činností a zveřejňováním tzv. „traktátů“, což byly letáky šířené v Oxfordu a později i v dalších městech, které působily jako blesk z čistého nebe.

Hnutí vedly tři principy: dogmatický princip, zaměřený proti náboženskému liberalismu a vycházející z toho, že křesťanství má svůj základ ve zjevené pravdě; církevně svátostný princip, podle něhož Kristus založil viditelnou církev se svátostmi, která je vedena biskupy jako nástupci apoštolů, a protiřímský princip, který měl chránit hnutí proti vznikající výtce „papalismu“. Sám Newman v sobě hluboce nesl tento protiřímský afekt, protože byl k tomu poznamenán svým okolím. Vyzýval věřící, aby se chránili Říma jako moru.

Dále se snažil nově oživit víru v člověkem učiněného a v církvi trvale přítomného Božího Syna, kterou objevil u Otců. Zároveň mu bylo jasné, že je třeba anglikánskou církev postavit na pevnější teologický základ. Pronesl řadu přednášek o významu učitelského úřadu v církvi a o nauce o ospravedlnění a, vycházeje od velkých učenců anglikánské tradice, rozvíjel teorii „via media“. Podle této teorie se reformátoři vzdali původní víry a katolíci znetvořili víru staré církve přídavky a omyly. Naproti tomu anglikáni tvoří via media a zůstali věrni církvi Kristově a církvi Otců. Při svých studiích chtěl Newman prostě sloužit pravdě. „Bylo mým přáním mít pravdu za svého nejbližšího přítele a neznat jiného nepřítele než omyl.“12

12 TÝŽ, The Via Media of the Anglican Church, I, Westminster 1978, XII–XIII.

Teorie via media však v sobě měla háček. Je pravda skutečně vždy ve středu? Při svém zabývání se starou církví došel Newman k názoru, že tuto otázku musí odpovědět záporně. Poznal, že například už ve 4. století existovala via media – tzv. semi-ariáni, kteří chtěli stát mezi ariány a Římem. Pravda však nebyla u semi-ariánů, nýbrž na straně Říma. Teorie via media, existující beztoho jen na papíře, se zhroutila.

Roku 1841 sestavil Newman poslední traktát („Tract 90“), v němž se pokusil katolicky, v duchu církevních otců, interpretovat 39 věroučných článků, základ anglikánské víry. Reakce na tento pokus byla pro Newmana otřesná: univerzitní úřad v Oxfordu traktát odsoudil, anglikánští biskupové rozhodně odmítli Newmanovu interpretaci. Rozhodl se proto spolu s několika přáteli přesídlit do Littlemore, malé vesničky poblíž Oxfordu, kde dlouhá léta působil jako duchovní správce. Chtěl tam nyní získat modlitbou a studiem jasno o své budoucnosti. Nevěděl tehdy, kam jeho cesta povede. Byl však rozhodnut bezpodmínečně následovat světlo pravdy. Pravdu miloval.

4. „Jedno Kristovo stádce“ – konverze ke katolické církvi

Během čtyř let, které Newman prožil v Littlemore, se snažil s velkou věrností sledovat vnitřní hlas svědomí. Byl přesvědčen o tom, že mu Bůh dá nutné poznání, když bude naslouchat jeho hlasu, stále se modlit, a nedá se vést ani citem, ani vášní, nýbrž jen povinností. V těchto letech se držel zásady: „Dělej, co tvůj současný názor vyžaduje z hlediska povinnosti a nech mluvit toto konání; mluv skrze činy.“13 Roku 1843 odvolal všechna obvinění proti katolické církvi, kterou až dosud považoval za společenství spolčené s Antikristem. Pak s těžkým srdcem rezignoval na funkce profesora a univerzitního faráře v Oxfordu. Z důvodu svědomí musel odložit i duchovní péči o mnoho lidí, kteří se na něho obraceli, poněvadž teď byl sám hledajícím a věděl, že slepý nemůže vést slepé.

13 TÝŽ, Apologia, s. 252.

Jak velice bojoval Newman ve svědomí o svou budoucnost, vyplývá z dopisu, který napsal několik měsíců před svým přijetím do katolické církve: „Jenom bezprostřední volání, o němž nelze pochybovat, dává člověku právo opustit naši církev; nikoli proto, že dává přednost jiné církvi, má radost z její bohoslužby nebo doufá, že v ní bude dělat větší pokroky, nebo dokonce, že ho pobuřují nebo odpuzují věci nebo lidé, jimiž v anglikánské církvi trpíme. Otázka zní prostě: Mohu (zcela osobně, ne někdo jiný, nýbrž já) být blažený v anglické církvi? Mohl bych ještě této noci klidně zemřít? Není pro mne smrtelným hříchem, kdybych nepřestoupil do jiného společenství?“14 Otázka o církvi tedy nebyla pro Newmana vedlejší: naopak, ve svědomí poznal, že jde při tom o jeho spásu.

14 Tamtéž, s. 267–268.

Dosud však měl potíže s některými „novějšími“ římskými naukami a praktikami, například se vzýváním Marie a svatých, s naukou o očistci, odpustcích a s uctíváním relikvií. Tázal se, zda tu nejde o deformaci čisté víry prvotní církve. Rozhodl se proto sepsat studii O vývoji nauky víry (1845). Výsledek této studie byl pro něho rozhodující. Říká o tom: „Čím dále jsem postupoval, tím víc se mé pochybnosti vyjasňovaly, takže jsem přestal mluvit o římských katolících a bez pochyb jsem je nazýval prostě katolíky. Dříve než jsem došel ke konci, rozhodl jsem se přestoupit a kniha zůstala v tom stavu, v jakém tehdy byla: nedokončená.“15 Zde vidíme Newmanovu důslednost: jakmile něco poznal ve svědomí, následoval ihned toto volání. 9. října 1845 byl od blahořečeného italského pasionisty Dominika Barberiho přijat do té církve, kterou poznal jako „jedno stádce Kristovo“.16

15 Tamtéž, s. 271.

16 Tamtéž, s. 272.

Ve stáří 44 let zanechal Newman za sebou příbuzné a přátele, povolání a pracoviště, důstojnost a kariéru. Ve víře následoval – jako druhý Augustin – Boží volání, které nalezl ve svém svědomí. V katolické církvi jej čekalo nemálo utrpení, ale jeho svědomí bylo v pokoji. „Od doby, kdy jsem se stal katolickým, jsem už přirozeně nemusel psát žádnou historii svých náboženských názorů. Tím nechci říci, že by můj duch zpohodlněl nebo že bych přestal přemýšlet o náboženských otázkách, nýbrž že jsem nemusel prodělávat žádné změny a nenesl v srdci žádné starosti. Žil jsem v dokonalém pokoji a nerušeném vnitřním klidu, aniž bych byl rušen jedinou pochybností (…) Zdálo se mi, jako bych po bouřlivé plavbě dosáhl bezpečného přístavu; a štěstí, které jsem z toho pociťoval, trvá nepřetržitě až dodnes.“17

17 Tamtéž, s. 275. Je známo, že Newman ve své katolické době často nebyl pochopen a též kvůli chování představitelů církve mnoho trpěl. Jeho silné zakořenění v Kristu mu dalo sílu, aby navzdory takovým zkušenostem nebyl ve svědomí znejistěný a negativní. Vyplatilo by se podrobněji se zabývat jeho věřícími postoji vůči ranám v církvi a na církvi.

II. Svědomí a pravda v Newmanově nauce18

18 Protože cílem tohoto příspěvku není vykládat jednotlivé aspekty, nýbrž zásadní souvislost svědomí a pravdy u Newmana, pomineme v tomto druhém dílu citáty ze sekundární literatury a necháme mluvit samotného Newmana. Některé důležité publikace k tomuto tématu: HEINRICH FRIES – WERNER BECKER – GÜNTER BIEMER (eds.), Newman-Studien, XI: Beiträge zur Gewissensproblematik in historischer, theologischer und pädagogischer Perspektive, Heroldsberg bei Nürnberg 1980; HERMANN GEISSLER, Gewissen und Wahrheit bei John Henry Kardinal Newman, Frankfurt am Main 1995; ROMAN SIEBENROCK, Wahrheit, Gewissen und Geschichte. Eine systematisch-theologische Rekonstruktion, Sigmaringendorf 1996; BERNHARD TROCHOLEPCZY, Gewissen: Befähigung und Herausforderung zur conversio continua, in: GÜNTER BIEMER – LOTHAR KULD (eds.), Newman-Studien, XVI, Frankfurt am Main 1998, s. 51–64; FABIO ATTARD – JOHN HENRY NEWMAN, Advocacy of conscience 1825–1832. 1833–1843, Salesianum, LXII (2000), s. 331–351, 433–456; LXIII (2001), s. 315–340, 521–536; FRANCESCO MACERI, La formazione della coscienza del cedente. Una proposta educativa alla luce dei Parochial and Plain Sermons di John Henry Newman, Roma – Brescia 2001; ASSOCIATION FRANCAISE DES AMIS DE JOHN HENRY NEWMAN, Le Théme de la conscience dans la penseé de Newman: Etudes Newmaniennes, Paris 2007; DREW MORGAN, John Henry Newman – Doctor of Conscience. Doctor of the Church?, Newman Studies Journal 4 (2007), s. 5–23.

Newman udělal zkušenost, že svědomí a pravda k sobě komplementárně patří, vzájemně se podpírají a osvěcují, ba že poslušnost vůči svědomí vede k poslušnosti vůči pravdě. V následujícím se pokusíme ozřejmit vztah svědomí a pravdy v základních črtách Newmanovy nauky. Odkazem na vlastní zkušenost je Newmanova nauka o svědomí moderní, personalistická, a tím jednoznačně augustinovská. Nejprve bude užitečné zabývat se krátce Newmanovým pojmem svědomí.

1. Pojem svědomí u Newmana

Pojem svědomí má mnoho různých, zčásti i protikladných významů. Rozhodující příčinu těchto protikladů popisuje Newman následovně: „Pokud jde o svědomí, existují dva způsoby, jimiž se k němu lidé chovají. U jedněch je svědomí určitým druhem pocitu sebe samého, sklonem, který nám přibližuje to či ono. U druhých je svědomí ozvěnou Božího hlasu. Na tomto rozdílu závisí vše. První cesta není cestou víry, druhá je.“19

19 JOHN HENRY NEWMAN, Sermon Notes, London 1913, s. 327.

Ve slavném Dopisu vévodovi z Norfolku (1874) se Newman blíže zabývá oběma protichůdnými pojetími svědomí. Čistě světský výklad svědomí popisuje takto: „Když lidé brání práva svědomí, pak žádným způsobem nemíní práva Stvořitele ani povinnosti tvorstva vůči němu v myšlenkách a skutcích; spíše tím míní právo myslet, mluvit, psát a jednat, jak se to líbí jejich úsudku nebo jejich náladě, aniž by přitom jakkoli mysleli na Boha (…) Svědomí má práva, protože má povinnosti. Nicméně v tomto století spočívá u většiny lidí vlastní právo a svoboda svědomí v tom, že se dispenzují od svědomí, ignorují zákonodárce a soudce a jsou nezávislí na neviditelných závazcích. Předpokládá se, že každý má svobodu mít či nemít nějaké náboženství, k nějakému se přidat a pak se ho zase vzdát (…) Svědomí je přísný rádce; ale v tomto století bylo nahrazeno falešným obrazem, o němž předchozích osmnáct století nikdy neslyšelo a který by nikdy nezaměnilo se svědomím, kdyby o něm slyšelo. Jde o právo na svévoli.“20

20 TÝŽ, Polemische Schriften, s. 163n.

Tento popis v podstatě platí i pro naši dobu: svědomí se zaměňuje s osobním míněním, subjektivními pocity a svévolí. Pro mnoho lidí už neznamená odpovědnost tvora vůči Stvořiteli, nýbrž naprostou nezávislost, autonomii, totální subjektivitu a svévoli. Svatost svědomí byla „odsvěcena“. Bůh byl ze svědomí vykázán. Následky tohoto bezbožného pojetí svědomí máme bolestně před očima. Na základě emancipace od Boha má člověk sklony odlučovat se i od bližních. Žije ve světě vlastního Já, často aniž by se staral o druhé, aniž by se cítil za ně odpovědný. Individualismus, touha po požitcích, poctách a moci, jakož i bezbřehá svévolnost činí svět temným a soužití lidí stále obtížnějším.

Oproti zcela imanentní interpretaci svědomí trvá Newman rozhodně na jeho transcendentním výkladu.21 Pro něj svědomí není zcela autonomní veličinou, nýbrž veličinou podstatně teonomní – svatyní, v níž se Bůh zcela osobně obrací ke každé duši. Spolu s velkými církevními učiteli tvrdí, že Stvořitel vložil svůj zákon do tvorů nadaných rozumem. „Tento zákon se nazývá svědomím, pokud je přijat do duší jednotlivých lidí. I když vstupem do intelektuálního prostředí jednotlivce může utrpět zlom, není tím přece natolik ovlivněno, že by ztratilo svůj charakter Božího zákona, ale jako takové má stále přednostní právo žádat poslušnost.“22 Svědomí musíme poslouchat, protože si klade nárok být ozvěnou Božího hlasu. Zároveň máme povinnost je kultivovat, aby nechalo Boží zákon prosvěcovat co možná čistě a bez vady.

21 Bylo by zajímavé uvážit v této souvislosti novější poznatky humanitních věd, zvl. psychologie a sociologie, a přesněji rozpracovat, že zásadní Newmanovy výroky jsou i dále platné.

22 JOHN HENRY NEWMAN, Polemische Schriften, s. 161.

Newman sám popisuje důstojnost a význam svědomí nádhernými slovy: „Pravidlo a měřítko povinnosti není ani užitek, ani výhoda, ani štěstí většiny, ani prospěch státu, ani šikovnost, ani pořádek, a také ne pulchrum. Svědomí není ani dalekozraké sobectví, ani touha být v souladu sám se sebou; je to posel Toho, který v přírodě i v milosti k nám mluví jakoby za závojem a skrze své zástupce nás vede a poučuje. Svědomí je původním zástupcem Krista; prorokem ve svých napomenutích, monarchou ve své určitosti, knězem ve svých požehnáních i kletbách. Dokonce i kdyby věčné kněžství v církvi mohlo přestat existovat, ve svědomí by kněžský princip existoval dál a vykonával svou vládu.“23

23 Tamtéž, 162.

Ve svědomí člověk neslyší jenom hlas vlastního Já. Newman srovnává svědomí s andělem – Božím poslem, který k nám mluví za závojem. Odvažuje se dokonce nazvat svědomí původním zástupcem Kristovým a přisoudit mu tři „úřady“: proroka, krále a kněze. Prorokem je svědomí, protože nám už předem říká, zda je nějaké jednání dobré či zlé. Králem je proto, že nás žádá s autoritou: učiň toto, vyhni se onomu! Knězem je svědomí, protože nás po dobrém činu „žehná“ – čímž se nemíní jen oblažující zkušenost čistého svědomí, nýbrž také požehnání, které dobro přináší člověku a světu – a po zlém činu nás „odsuzuje“ – což je výraz výčitek špatného svědomí a negativního působení hříchu na člověka a jeho okolí. Pro nás je důležité, že podle Newmana má svědomí podstatně co do činění s Bohem. Je to princip zapsaný do přirozenosti každého člověka, princip, který vyžaduje poslušnost a musí být kultivován, a který odkazuje nad sebe sama, k Bohu – k vlastnímu dobru a dobru druhých.

2. Svědomí a Bůh

Druhý vatikánský koncil učí: „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“24 Newman je přesvědčen o tom, že ve svědomí vnímáme ozvěnu Božího hlasu. A co víc: svědomí je pro něj cestou poznání živého Boha.

24 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, Pastorální konstituce Gaudium et spes, 16.

Ve svém velkém díle Gramatika souhlasu (1870) se snaží prokázat Boha vycházeje ze zkušenosti svědomí. Při analýze zkušenosti svědomí rozlišuje mezi „smyslem pro mravné (moral sense)“ a „smyslem pro povinnost (sense of duty)“.25 Smyslem pro mravné míní úsudek rozumu o tom, zda je nějaké jednání dobré nebo zlé. Naproti tomu smysl pro povinnost je rozkazem pána vykonat, co bylo poznáno jako dobré, a zanechat toho, co bylo poznáno jako zlé. Newman vychází ve svých úvahách především z tohoto druhého aspektu zkušenosti svědomí.

25 JOHN HENRY NEWMAN, Entwurf einer Zustimmungslehre, Mainz 1961, s. 74.

Protože je svědomí „velitelské a donucující, jako žádný jiný rozkaz v celé oblasti naší zkušenosti“, má „těsný vztah k našim pocitům a hnutím mysli“.26 Ve velkém zjednodušení můžeme Newmanův myšlenkový pochod, který nemůže být vykládán pouhým psychologismem, shrnout následovně: když posloucháme rozkaz svědomí, naplní nás štěstí, radost a pokoj. Pokud svědomí neposlechneme, zavalí nás hanba, strach a děs. Tuto zkušenost vykládá Newman slovy: „Jestliže se cítíme odpovědní a cítíme se při provinění proti hlasu svědomí zahanbeni a ustrašeni, pak to znamená, že je tu Někdo, komu jsme odpovědni, před nímž se stydíme, jehož nároků na nás se bojíme. Jestliže po vykonaném bezpráví cítíme stejný slzy vyvolávající zármutek, který nám trhá srdce, který námi otřásá, jako kdybychom urazili svou matku, a jestliže po vykonání správného činu pociťujeme stejnou světlou radost ducha, stejnou uklidňující radost a uspokojení, jaké nastává po pochvale, kterou nám dal otec – pak jistě v sobě máme obraz Osoby, kterou milujeme a ctíme, v jejímž úsměvu nacházíme své štěstí, po níž toužíme, k níž směrujeme své stížnosti, při jejímž hněvu upadáme do zmatku a ztrácíme se (…) Takový je fenomén svědomí jako rozkazu vhodného k tomu, aby našemu duchu vtiskl obraz nejvyššího vládce, soudce, svatého, spravedlivého, mocného, vševědoucího a odplácejícího.“27

26 Tamtéž, s. 75.

27 Tamtéž, s. 77.

Newman ví, že svědomí nevede člověka automaticky k Bohu. Na Boha může odkazovat jen tehdy, když se hlas svědomí nevykládá čistě imanentně, nýbrž je nahlížen ve svém transcendentním charakteru. Potom může člověku vtisknout obraz osobního Boha, nejvyššího zákonodárce a soudce. V tomto smyslu není svědomí pouze principem etiky, ale též náboženství.

Newman dává cestě k Bohu vycházející ze svědomí přednost před tradičními „důkazy Boha“. Mnozí v tom viděli mez Newmanova myšlení a předhazovali mu přílišné zdůrazňování aspektu niternosti. Nicméně Newman neodmítal klasické „důkazy Boha“, byl však toho názoru, že vedou pouze k abstraktnímu obrazu Boha – prvního hybatele, pořadatele všech věcí, tvůrce a ředitele světa. Naproti tomu jeho cesta svědomí odkazuje na Boha, který má osobní vztah ke každému člověku, oslovuje jej, řídí a vede ho, kárá a napomíná, staví mu před oči jeho chyby a volá ho k obrácení, vede ho k poznání pravdy a povzbuzuje ke konání dobra, je jeho nejvyšším Pánem a Soudcem.

3. Svědomí a víra

Newman jde ještě dále a dochází k názoru, že poslušnost vůči svědomí připravuje srdce člověka pro víru ve Zjevení.28 Ve velkolepé přednášce Předpoklady víry (1856) uvádí některé argumenty vedoucí k tomuto závěru.

28 Souvislost mezi svědomím a vírou je mnohovrstevná. V tomto příspěvku se zabýváme pouze jednotlivými základními prvky Newmanova myšlení.

Opět vychází z toho, že svědomí je autoritativním hlasem, který člověku dává neúprosné rozkazy. Tyto rozkazy vyžadují poslušnost. Poslušnost je však právě tím vnitřním postojem, který člověku ulehčuje přijmout ve víře pravdu Zjevení. „Protože začínají poslušností, kráčejí dál k důvěrnému pochopení jednoho Boha a k víře v něho. Jeho hlas v nich vydává pro něho svědectví a oni věří jeho vlastnímu svědectví o sobě (…) To je tedy první krok na půdě předpokladů, které vedou k víře v evangelium.“29 Pokora a poslušnost jsou základní postoje náboženského člověka. Kdo se v poslušnosti cvičí ve sledování hlasu svědomí, tomu nebude zatěžko přijmout v poslušnosti víry Zjevení. Proč mohla obchodnice s purpurem Lydie tak rychle přijmout hlásání svatého Pavla – jako první Evropanka, která došla k víře (srov. Sk 16,14)? Pro Newmana je odpověď jasná: protože žila v bázni Boží a už se naučila poslouchat Boží hlas ve svědomí. Souhlas tohoto vnitřního hlasu s kázáním apoštola jí ulehčil poslušně přijmout křesťanskou víru.

29 JOHN HENRY NEWMAN, Predigten, X. Band, Stuttgart 1961, s. 84.

V dalším odkazu Newman vykládá, že hlas svědomí je sice hlasem Pána a velitele, nezřídka však mluví tiše a nezřetelně. Pro člověka je často obtížné odlišit výzvy svědomí od toho, co pochází z vášní, pýchy a sebelásky. „Dar svědomí probouzí touhu po něčem, co sám nemůže cele nabídnout. Vlévá myšlenku o autoritativním vedení, o božském zákoně a touhu přijmout ho v celé plnosti, ne ve zlomcích nebo nepřímém vnuknutí. Probouzí netrpělivou žízeň po poznání onoho neviditelného Pána, ředitele a soudce, který prozatím mluví ve skrytosti, který mluví tiše k srdci, který lidem něco říká, ale zdaleka ne tolik, kolik si přejí a potřebují (…) Taková je definice – řekl bych – každého náboženského člověka, který nic neví o Kristu; on vyhlíží.“30 Rozkazy svědomí jsou často nejasné a nechávají proto člověka vyhlížet. Probouzejí v něm touhu po jasné a bezpečné orientaci, přicházející od Boha a nepodléhající vlivu hříchu a omylu.

30 Tamtéž, s. 85.

Ještě další myšlenka vede Newmana ke stejnému závěru. „Čím víc se člověk snaží poslouchat svědomí, tím víc je znepokojen sám sebou, protože jeho poslušnost je nedokonalá. Jeho pocit povinnosti se prohlubuje a vědomí viny zjemňuje, a stále víc chápe, jak moc mu musí být odpuštěno. A zatímco roste v poznání sebe, chápe s rostoucí jasností, že hlas svědomí v sobě nemá nic jemného, nic o odpuštění. Je přísný, dokonce tvrdý. Nemluví o odpuštění, nýbrž o trestu. Odkazuje jej na budoucí soud, neříká mu však, jak tomuto soudu uniknout.“31 Svědomí je přísným mistrem. Neúprosně nám staví před oči naše hříchy, nemůže nás od této tíhy osvobodit. Tak v nás probouzí touhu po skutečném pokoji a po smíření s Bohem. Tato touha najde své vlastní a definitivní naplnění teprve v poselství o Vykupiteli, který nás svou obětí smířil s Bohem.

31 Tamtéž, s. 86.

Newman samozřejmě ví o podstatném rozdílu mezi svědomím a vírou. Zároveň se drží přesvědčení, že poslušnost vůči darovanému světlu je cestou k dosažení většího světla. „Následujte jen vlastní cit pro právo, a právě skrze tuto poslušnost vůči Stvořiteli a podle příkazu přirozeného svědomí dojdete k přesvědčení o pravdě a moci onoho Vykupitele, který vám zjevil poselství z nebe.“32 Z vlastní zkušenosti může Newman dosvědčit, že „poslušnost vůči svědomí vede k poslušnosti evangeliu, což je jen splněním a naplněním onoho náboženství, které učí přirozené svědomí“.33

32 TÝŽ, Predigten, VIII. Band, Stuttgart 1956, s. 123.

33 Tamtéž, s. 205.

Poslušnost vůči svědomí připravuje srdce pro víru ve zvláštní Boží zjevení. To opět očišťuje a osvěcuje svědomí. V Písmu svatém, píše Newman za mladých let, „člověk najde všechny ty nezřetelné domněnky a nedokonalé názory, jimž ho učilo vlastní srdce, bohatě potvrzené, doplněné a osvícené“.34 Věřícím přijetím Zjevení se ze svědomí stane vírou informované a podle víry orientované svědomí. Zjevená pravda osvěcuje svědomí a uschopňuje je snáze činit jisté závěry za konkrétních okolností a utvářet každý den podle evangelia. Z tohoto důvodu se křesťanské svědomí kvalitativně liší od svědomí člověka, který nezná Zjevení, i když založením jsou a zůstanou obě stejná.

34 TÝŽ, Predigten, I. Band, Stuttgart 1948, s. 244.

4. Svědomí a církev

Nakonec se můžeme s Newmanem odvážit o krok dál, krok, který je zdůvodněn vnitřní logikou jeho životní cesty a jeho myšlenkového pochodu. Poslušnost vůči svědomí vede člověka k víře v Boha a Vykupitele a probouzí v srdci touhu, která vede k plnosti pravdy v jedné Kristově církvi.

Mravní základy, které vyplývají z poslušnosti vůči svědomí, tvoří podle Newmana „organum investigandi (…) které nám bylo dáno k získání náboženské pravdy a které neomylným postupem může vést od zavržení ateismu k teismu a odtud ke křesťanství, a od křesťanství k evangelijnímu náboženství a od něho ke katolicismu“.35 V díle Apologia pro vita sua píše Newman smělá slova: „Došel jsem k závěru, že v pravé filosofii neexistuje žádný střed mezi ateismem a katolicismem a že naprosto důsledný duch se za okolností, v nichž žije, musí přiznat k jednomu, nebo druhému. Tomu věřím i dnes: jsem katolíkem v síle mé víry v jednoho Boha, a když jsem tázán, proč věřím v jednoho Boha, odpovídám: protože věřím ve mne samého, protože podle mého cítění je nemožné věřit v mou vlastní existenci (a v té věci jsem si jist), aniž bych věřil v existenci toho, kdo žije jako osobní, vševědoucí a vše odplácející bytost v mém svědomí.“36

35 TÝŽ, Entwurf einer Zustimmungslehre, s. 349.

36 TÝŽ, Apologia pro vita sua, s. 233.

Nejdůležitější Newmanovy výroky k tématu „svědomí a církev“ jsou obsaženy v již zmíněném Dopisu vévodovi z Norfolku. V tomto spisu odmítá výtku, že katolíci nemohou být po prohlášení dogmatu o neomylnosti papeže věrnými občany státu, protože své svědomí musejí předat papeži. Mistrovsky zde Newman vykládá vztah mezi autoritou svědomí a autoritou papeže.37

37 Srov. k tomuto tématu: JEAN HONORÉ, Autorité dans l’Eglise et liberté de conscience, in: M. K. STROLZ – M. BINDER (eds.), c.d., s. 61–78; IAN KER, Newman, Modernity and Conscience, in: EVANDRO BOTTO – HERMANN GEIßLER (eds.), c.d., s. 30–38.

Autorita papeže je založena ve Zjevení, které Bůh daroval ze své dobroty. Bůh svěřil své Zjevení církvi a pečuje o to, aby v církvi a skrze církev bylo neomylně zachováno, vykládáno a předáváno. Když někdo toto poslání církve ve víře přijal, pak mu neporoučí nikdo jiný než jeho vlastní svědomí, aby poslouchal církev a papeže. Proto může Newman říci: „Kdyby papež mluvil proti svědomí ve vlastním smyslu slova, pak by se dopouštěl sebevraždy. Zbavil by se půdy pod nohama. Jeho vlastní poslání spočívá v tom, aby hlásal mravní zákon, chránil a posiloval ono,světlo osvětlující každého člověka přicházejícího na tento svět‘. Na svědomí a jeho posvátnosti je založena jeho autorita v teorii i jeho skutečná moc. Boj za mravní zákon a za svědomí je jeho raison d’ être. Skutečnost jeho poslání je odpovědí na stížnosti těch, kdo cítí nedostatečnost přirozeného světla, a tato nedostatečnost světla je opodstatněním jeho poslání.“38 Neposloucháme papeže proto, že by nás k tomu někdo nutil, nýbrž proto, že jsme ve víře osobně přesvědčeni, že Pán skrze něho a skrze biskupy ve společenství s ním církev řídí a udržuje v pravdě.

38 JOHN HENRY NEWMAN, Polemische Schriften, s. 165n.

Věřící svědomí vede k dospělé poslušnosti vůči papeži a církvi. Papež a biskupové opět osvěcují svědomí, které potřebuje jasnou orientaci a doplnění. „Smysl pro právo a bezpráví, základní prvek náboženství, je tak jemný, natolik podrobený náhodám, tak snadno zmatený, zatemnělý a převrácený, tak subtilní ve způsobu argumentace, ovlivnitelný výchovou, vedený pýchou a vášní, tak nestálý v průběhu, že v boji o život uprostřed různých činností a triumfů lidského ducha je tento smysl zároveň nejvyšším, a přesto nejméně jasným ze všech učitelů, a církev, papež, hierarchie jsou podle Božího plánu pomocí v naléhavé potřebě.“39 Církev je v tomto ohledu nejen velkou pomocí pro svědomí jednotlivce, ale koná nenahraditelnou službu pro společnost, protože je ochráncem nezadatelných práv a svobod člověka. Tato práva a svobody, zakořeněné v důstojnosti člověka, tvoří základ moderních demokracií, mohou však samy podléhat nedemokratickým většinovým pravidlům. Jestliže církev upozorňuje na jedinečnou důstojnost lidské osoby, stvořené Bohem a vykoupené Kristem, jakož i na její základní práva a povinnosti, plní tím poslání, které má pro společnost základní význam.

39 Tamtéž, s. 166.

Podle Newmana se svědomí nemůže dostat do přímé kolize s naukou církve o víře a mravech. Svědomí nemá totiž žádnou kompetenci v otázkách zjevené nauky, jejichž neomylnou strážkyní je církev. Newman ví, že „v otázkách nauky není svědomí příslušným soudním dvorem pro to, co bych chtěl považovat za platnou výpověď o předmětu“.40 Zda někdo přijímá zjevenou a církví předkládanou nauku, není primárně otázkou svědomitosti, nýbrž víry. Kdo si tedy myslí, že musí odmítnout nějakou pravdu víry z důvodů svědomí, nemůže se odvolávat na své svědomí. Nebo lépe řečeno: jeho svědomí není, nebo ještě není, osvíceno vírou. Svědomí věřícího člověka je však svědomím formovaným vírou, církevním svědomím.

40 TÝŽ, Selbstbiographie, s. 30.

Autorita papeže a církve však má své hranice. Nemá nic společného se svévolí nebo světskými modely vlády, je neoddělitelně spojena s neomylným smyslem víry celého Božího lidu a se zvláštním posláním teologů. Autorita církve sahá tak daleko, kam až sahá Zjevení. Když papež činí rozhodnutí v oblasti církevního pořádku, disciplíny nebo správy, pak si takové výroky nenárokují neomylnost. Ještě víc to platí, když papež zaujímá stanovisko k aktuálním otázkám dne, např. v oblasti politiky.

Věřící člověk taková rozhodnutí a výroky většinou pozorně slyší a přijme, aby neohrožoval jednotu církve. V jednotlivých případech takového druhu může jeho svědomí dojít k názoru, který nesouhlasí s míněním papeže. Ale i zde stanoví Newman přísná měřítka: „Prima facie je jeho přísnou povinností, už z pocitu loajality, věřit, že papež má pravdu a podle toho jedná. Musí překonat ony nízké, nešlechetné, sobecké a vulgární sklony své povahy, které se už při první zprávě o rozkazu staví do opozice vůči představenému, který rozkaz vydal, a ptají se, zda dotyčný nepřekročil svou pravomoc, a radují se, když mohou v morální a praktické záležitosti začít se skepticismem. Věřící člověk nesmí být svévolně rozhodnut nárokovat si právo myslet, mluvit a jednat tak, jak se mu právě líbí, a odsouvat otázky pravdy a omylu, práva a bezpráví, má povinnost co možná poslouchat a snažit se mluvit jako představený a v každém případu stát na jeho straně. Pokud se bude dbát na toto pravidlo, pak nastane střet autority papeže s autoritou svědomí jen zřídkakdy. Na druhé straně máme v té skutečnosti, že svědomí jednotlivce je svobodné, garanta a záruku (…) – že žádný papež nebude schopen (…) pro vlastní účely vytvořit falešné svědomí.“41

41 TÝŽ, Polemische Schriften, 169.

V Dopisu vévodovi z Norfolku uzavírá Newman své úvahy o svědomí často citovaným výrokem: „Kdybych byl nucen po jídle pronést přípitek na náboženství (což by asi nebylo správné), pak bych připil na papeže, nejdříve však na svědomí, a pak na papeže.“42 Tato slova, která Newman asi formuloval poněkud žertem, znamenají především, že naše poslušnost vůči papeži není slepá, nýbrž je to poslušnost podepřená svědomím. Kdo ve víře přijal poslání papeže, bude ho poslouchat i z vnitřního přesvědčení svědomí. Potom skutečně přijde nejprve svědomí, svědomí osvícené vírou, a pak papež.

42 Tamtéž, s. 171.

Newman důsledně trvá na vzájemném přiřazení svědomí a církve. Nelze se odvolávat na něj ani na jeho přípitek, aby se stavěla autorita svědomí proti autoritě papeže. Obě autority, subjektivní i objektivní, jsou na sebe odkázány a vázány: papež na svědomí a svědomí na papeže.

Závěrečná poznámka

Řeč o svědomí se v současné mluvě stala mnohoznačnou. Blahoslavený John Henry Newman nám může svým životem a učením pomoci nově pochopit pravý význam svědomí jako ozvěny Božího hlasu a vymezit se vůči nedostatečným pojetím. Newman dokázal plně uplatnit důstojnost svědomí, aniž by se odchýlil od objektivní pravdy. Nikdy by neřekl: Svědomí ano – Bůh, víra nebo církev ne! Spíše by řekl: Svědomí ano, a právě proto Bůh, víra a církev ano! Svědomí je obráncem pravdy v našem srdci. Je „původním náměstkem Kristovým“.

 

Kontakt