Terapie

Temná noc, jak jsme viděli, je mimořádně náročný a bolestný transformační proces, odehrávající se v hlubinách lidského duševního a duchovního organismu a nese sebou – obzvlášť v moderní době – řadu nebezpečí, kterým se dá vyhnout často jen prostřednictvím účinné psychoterapeutické intervence. Jakákoliv psychologická pomoc v případě temné noci však předpokládá správnou diagnózu.  Je-li temná noc zaměněna za jiné psychiatrické onemocnění a je-li na základě špatné diagnózy léčena, může to mít pro lidský osud nedozírné následky. Najde-li se naopak psychoterapeut s pochopením pro duchovní procesy a se schopností „pacienta“ na této složité a náročné cestě doprovázet, je velká naděje že se temná noc stane pro člověka tím, čím má být: výzvou k cestě vzhůru. Tyto požadavky jsou o to naléhavější v případě, zjistíme-li – a vše nasvědčuje, že tomu tak je –, že transformační krizí prochází většina dnešních lidí, kteří jsou ale léčeni naprosto neadekvátním způsobem – od psychoanalytických exkursů do sklepů vědomí, přes behaviorální drezúru,  holotropní či transpersonální seance s vyvoláváním duchů až po chemický postřik vnitřních orgánů.

Přestože tedy transformační krize – rozumíme-li jí podobně jako sv. Jan od Kříže – rozhodně není nemocí v psychiatrickém smyslu, v mnoha případech vyžaduje odbornou pomoc. Ta však musí vycházet z východiska, že temná noc sama již terapií je ve výslovném slova smyslu, a tak se spíše omezí na průvodce, který pomůže „pacientovi“ orientovat se v této složité duchovní situaci a uvaruje ho chyb, ke kterým může dojít na základě špatné autoexplorace duševních potíží, jež transformační krizi doprovázejí.

Z předchozího textu vyplývá, že naprosto klíčovou (terapeutickou) roli v transformačním procesu temných nocí hraje utrpení a bolest. Podívejme se proto nyní na tuto úlohu utrpení a bolesti blíže. Vycházíme při tom ze skutečnosti, že utrpení bylo, je a bude. S tímto faktem je potřeba se smířit, neboť utrpení je neoddělitelnou součástí každého života. Přesvědčovat někoho, že utrpení a bolest někdy skončí, znamená lhát. O to závažnější prohřešek proti pravdě je, říká-li něco takového psychoterapeut svému klientovi. Co však terapeut může a dokonce musí, je vyzdvihnout skutečnost, že utrpení má kromě své bolestné stránky i pozitivní momenty, jež mimo jiné zahrnují i jeho smysl.

Terapeut, který se tedy ujme nesnadné úlohy doprovázet pacienta na svízelné cestě transformační krizí nesmí v první řadě utrpení bagatelizovat a snižovat jeho realitu. Utrpení – je-li opravdu utrpením – skutečně bolí.  Na tom se zakládá jeho smysl a význam v lidském životě. Utrpení, jež nebolí, nikoho nezmění a nikomu nepomůže. Má-li být propast skutečnou hrozbou, musí být dostatečně hluboká. Apoštol Petr se musí začít při pokusu jít po hladině jezera skutečně topit, aby poznal bezpečí Ježíšovy pevné ruky.

Lidé obvykle nechápou, že každý pokrok, který učiní na správné a pravdivé cestě životem, je operace bez anestézie a že velikost zisku, který obdrží z prodělaného utrpení, musí být přímo úměrná utrpení, které k němu vede. K tomuto neporozumění dochází zejména proto, že člověk je sice ochoten – čistě teoreticky – smířit se s myšlenkou nevyhnutelné přítomnosti utrpení v tomto stvoření, ale jen do okamžiku, kdy zjistí, že utrpení skutečně bolí.

To, co dále dělá utrpení skutečným utrpením, je, že nevíme, kdy skončí. Kdybychom to věděli, byla by bolest jen poloviční. Jediný možný a exkluzivní způsob, jak čelit této nevědomosti, je důvěra. Ta nám dává jistotu, že na konci sebedelšího a sebetmavšího tunelu se objeví posléze světlo.

Tato důvěra, bez které nelze žádnému utrpení smysluplně čelit, vychází z duchovní zásady, že člověku není uloženo víc, než by snesl. Problém ovšem někdy spočívá v tom, že kolik člověk snese, ví Bůh, a nikoli člověk.

Nyní ovšem vyvstává otázka, zda to pozitivní, jež by mělo být rezultátem cesty temnou nocí, má člověk ve své výbavě od narození, zda cíl, ke kterému člověk po své konverzi směřuje, je součástí jeho struktury, jeho lidství, nebo je to něco, s čím se člověk nenarodí, ale co se postupně utváří. Vše nasvědčuje tomu, že v člověku je cosi, co koresponduje základní intenci stvoření, totiž učinit z člověka imago Dei. Na začátku životní cesty nemohou tedy stát, jak tvrdí psychoanalýza, instinkty, jež se postupně dostávají do rozporu s nutností žít sociálně. Proces zrání rovněž nesouvisí s vytvářím obran, ke kterým člověk přistupuje, aby svým instinktům dal společenskou podobu, a které jsou v tomto procesu nahrazovány adekvátnějšími a přijatelnějšími způsoby, jak vtisknout pudům společensky přijatelnější podobu. Přijmeme-li tuto koncepci, pak se z člověka-zvířete stává člověk jen z nutnosti žít v interpersonálních a sociálních vztazích. Kdyby tomu tak bylo, člověk by byl nejšťastnějším v situaci, kdyby se jeho vědomí nemuselo vůbec pudům bránit a jeho život by byl uspořádán tak, že by se bezprostřední pudové projevy s ním vůbec nedostávaly do konfliktu.

My ale víme, že to všechno je poněkud jinak. Člověk svou pudovou bezprostřednost – je-li vůbec nějaká – překračuje mnohonásobně způsoby, které nemohou být motivovány jen pouhou nutností pudy potlačit nebo sublimovat. Dokazuje to potencionální připravenost téměř každého člověka obětovat své vlastní bytí ve prospěch někoho jiného, tedy ve prospěch vztahu, který nemá nic společného s žádnou – byť seberafinovanější obranou –proti pudovému naléhání. Můžeme tedy mít s klidným svědomím za to, že v každém člověku je cosi, co odpovídá skutečnosti, že člověk byl zrozen k lásce v nejširším slova smyslu.

První námitka, která v této souvislosti pravděpodobně zazní, je, že tato možnost nebývá ale často rozvinuta. Lze však odpovědět, že skutečnost, že člověk je zrozen k lásce, má dialogickou povahu. Znamená to, že tato možnost se uskutečňuje jen v dialogu, ve vztahu, v odpovědi na něco, co stojí mimo sféru individuálního vědomého života. Jinými slovy: ukazuje se, že člověk může zrát jen za určitých podmínek a ve společenství. Jestliže k těmto podmínkám v lidském životě nedojde, může jeho orientace ke zralosti zůstat jen v možnosti.

V tomto okamžiku je však nutno pečlivě rozlišovat dvě věci. Za prvé je to zásadní rozhodnutí člověka usilovat stát se lepším a k tomuto cíli  napřít všechny své síly a možnosti. Toto rozhodnutí, doprovázené hlubokým obratem, je zásadním předpokladem duševního a duchovního uzdravení. Bez tohoto rozhodnutí nemá terapeut, který to myslí se svým posláním vážně, k dispozici žádné argumenty, kterými by přesvědčil pacienta, aby dělal to či ono s cílem jít ve svém životě vzhůru. Druhá oblast duševních obtíží je už jen doprovodným jevem cesty, která byla nastoupena Potíže, které tuto cestu doprovázejí, jsou ale jen partikulární a neohrožují zásadně integritu lidské osobnosti. Jedná se většinou o potíže duševního a nikoliv duchovního charakteru a k jejich odstranění je v této fázi účinná většina psychoterapeutických systémů.

Psychoterapie tento zlom registruje obvykle velmi přesně. V první fázi jde o pacienty, kteří vykazují velkou dezintegrovanost osobnosti, jež se projevuje v jisté duchovní bezcílnosti, těkavosti, v neschopnosti vidět svou situaci jako celek, ze kterého rezultuje nějaký smysl. Své situaci nerozumí a své potíže považují za nepochopitelné rány osudu. Utrpení, které tento proces doprovází, vnímají jako křivdu, jako handicap, který jim byl úmyslně uložen, aby nestačili ostatním, jejichž osud vnímají jako nedostižitelné štěstí, které jim nebylo z nějakých záhadných důvodů dopřáno. Na minulost pohlížejí jako na období, ve kterém sem tam prožili něco dobrého, ale co je nenávratně ztraceno a budoucnost je černá. Každá událost, která přichází, tuto skutečnost jenom stvrzuje. Na každou radu nebo výzvu, aby korigovali své nesprávné postoje (ať již v oblasti poznání nebo jednání) reagují podrážděně. Nevědí proč by tak měli činit a už vůbec nechápou, že by něco takového mohlo vést k zlepšení psychického stavu. Ve své zmatenosti jsou sobečtí a centrem jejich zájmu je jen duševní uzdravení, kterého nemohou za těchto okolností přirozeně dosáhnout a tak se pohybují v uzavřeném kruhu. Velmi charakteristické pro jejich situaci je, že se tito lidé dostávají do zajetí symptomatiky svého onemocnění a ztrácí kontakt se skutečnými příčinami. S tím souvisí i jejich postoj k neuróze a jejímu léčení. Své duševní potíže považují za nemoc, podobnou angíně, žloutence nebo pásovému oparu a mají za to, že stejně jako tato organická onemocnění, i jejich neuróza bude mít začátek a konec a zásadně upřednostňují farmakoterapii nebo podobné léčebné postupy, které nevyžadují vlastní iniciativu a především sebereflexi, která by byla v tomto případě velmi bolestná. Psychiatrickou medikaci jsou ještě ochotni doplňovat vodoléčbou, klidem, lázněmi, případně autogenním tréninkem, hypnózou, holotropním dýcháním, jógou a dalšími periferními technikami. V žádném případě nepřipouštějí v léčebném procesu roli své vlastní aktivity.

V této fázi se otevírá pro psychoterapii nejdůležitější prostor; jejím úkolem je totiž pomoci pacientovi najít k pozitivním změnám motiv. U většiny pacientů se ale na první pohled zdá toto počínání předem odsouzené k neúspěchu, neboť terapeut obvykle u nich nenalézá nic, co by korespondovalo jeho snaze.

Zde se ovšem musíme vrátit k východisku této úvahy a vyjít z předpokladu, že v každém člověku je potencionálně cosi, co za určitých okolností a v určitém kontextu může pacienta orientovat směrem vzhůru, tedy k potřebným korekcím a pozitivním změnám. Řekli jsme si, že „určité okolnosti“, za kterých se toto cosi aktivuje, je především dialog a vztah. Pacient musí vstoupit do vztahu a otevřít se pravdivému dialogu, aby prolomil začarovaný kruh svých potíží a do jisté míry objektivizoval nepravdivost své interpretace světa a situace, ve které se nalézá.

Pokud však byl pacient do této chvíle inertní vůči vnímání vlastního života jako smysluplného cíle a výzvy světa, které ho upozorňují a povolávají k této zodpovědnosti, vnímal jako nepřátelské ataky vůči svému pohodlí a tak zvané vyrovnanosti, bude resuscitace skryté ochoty k dialogu velmi bolestná a bude bezpochyby nejspíš probíhat formou náhlého duchovního otřesu, který bude restrukturalizovat celou pacientovu osobnost s cílem obnovené integrity. Tento otřes není nic jiného než temná noc, tak jak ji pojímá sv. Jan od Kříže. Není proto třeba znovu připomínat, že taková změna je bolestná, doprovázena velkým utrpením a že jedním z úkolů terapie bude toto utrpení zmírnit a učinit přijatelným.

Na první pohled je zřejmé, že probudit v pacientovi zodpovědnost k vlastnímu životu překračuje síly a kompetence psychoterapie. Takový proces se musí odehrát na základě něčeho jiného než doporučení a rady psychoterapeuta. K tomu se musí dozrát. Úloha psychoterapeuta spočívá především v tom navodit ty nejpříznivější podmínky hlubokého duševního obratu.

V případě transformační krize dochází často k zásadnímu obratu ve chvíli, kdy „onemocnění“ vrcholí, kdy má pacient pocit, že už nemůže dál, kdy stane na hranici, za kterou již nečeká nic jiného než zoufalství, beznaděj, prázdnotu, absurditu, vše uchvacující úzkost či depresivní rezignaci. V tomto osudovém okamžiku se před pacientem objeví křižovatka dvou cest, z nichž jedna je cesta vzhůru do nového bytí a druhá představuje buď podlehnutí dramatickému tlaku, například v podobě suicidiálního zakončení, nebo rezignaci a přechod do chronického stavu, který udržuje stálé napětí mezi požadavky vnějšího světa na zralost pacienta a jeho neschopností tyto požadavky přijmout. Pacient v takovém případě zůstává dítětem, ačkoliv žije v situaci, ve které musí být dospělým. Dlouhá cesta zbytečného utrpení pak pokračuje až do chvíle, kdy se jednoho dne znovu nároky života vystupňují a pacient se opět ocitne na rozcestí, na kterém bude řešit stejný problém, ale s tím, že tu předchozí etapu nezvládl. Toto „nezvládnutí“ předešlé etapy se velmi často manifestuje pocitem viny, jenž vzniká z oprávněného pacientova pocitu, že svému bytí něco dluží.

Jak se ale u pacienta projevuje správné a pravdivé rozhodnutí na rozcestí, o kterém jsme hovořili? V první řadě u takového pacienta vnímáme znaky, svědčící o tom, že porozuměl své vlastní situaci a výzvě, kterou tato situace vůči němu formuluje. Pacient pochopil, co má dělat, a že jednání na základě tohoto pochopení povede mimo jiné k duševní úlevě. A protože toto poznání prožil, má je spojeno s vysokým stupněm evidence. Turbulentní těkavost jeho myšlenek, počínání, reakcí a gest se začíná zahušťovat v cílevědomé směřování, v aktivitě pacienta rozpoznáváme jistotu, jež doprovází jeho rozhodování. Pacient si začíná být jist sám sebou a jeho počínání začíná působit integrovaně.

Pacient je ovšem teprve na začátku cesty a dá se říct, že trpí ve stejné intenzitě; nicméně kdesi v dálce se začíná otevírat horizont naděje, jejíž světlo prosvětluje budoucnost a způsobuje, že se pacient začíná radovat a těšit. Nejvýraznějším znakem tohoto postoje je odhodlanost, jež znamená, že zdaleka sice není všechno v pořádku, ale zároveň, že je člověk rozhodnut a zároveň i schopen jít vpřed, případně i za cenu obětí. V této fázi začíná být spolupráce terapeuta s pacientem velmi konstruktivní, neboť pacient je ochoten přijmout dialog. Tato ochota v tomto okamžiku znamená především naslouchat. To podstatné se již odehrálo a nyní je potřeba jen mít trpělivost a být ochoten trpět. Obojí pacient má.

Z pojetí duševních a duchovních problému sv. Jana od Kříže vyplývá i pojetí úlohy „terapeuta“, které je stále aktuální a jež vyhovuje i nárokům moderní spirituality. Terapeut je z toho hlediska vlastně tlumočník výzev a oslovení, kterými se na člověka obrací skrze svět a události Bůh a zároveň aranžér situací, ve kterých mohou být tyto výzvy formulovány a zaslechnuty.