Tři pravidla na cestu

Co vlastně je ono Kristovo „Boží království“, které „není z tohoto světa“, ale do něhož jako křesťané toužíme dospět a pro které už tady a teď pracujeme, protože je v něm smysl našeho života a zdroj naší nejhlubší naděje?

Zdá se, že je to náš transcendentní cíl a zároveň přítomná životní báze. Je to očekávané, ale už i prožívané a slovy i činy dosvědčované lidské společenství s Absolutnem. Je to postupně a s obtížemi se v dějinách rodící společenství svobodných lidí, žijících bez iluzí ve smrtelném světě, a proto k němu nepřipoutaných, jimž k završenému štěstí nestačí nic menšího než věčné sdílení Božího života – v nejhlubším srozumění se všemi, kteří jsou podobně přitahováni onou „úzkou branou“ svobody, touhy, obětavosti, pravdivosti.

Volba a cesta křesťanů, kterým v konkurenci všech možných pozemských výhod nejde o nic menšího než o Boží království, není přitom (dokonce ani pro tzv. „světské“ hledisko) nějakou nesrozumitelnou manýrou nebo slepou vášní, nýbrž má svá pochopitelná a prakticky ověřitelná pravidla.

Milovat všechny lidi

„Kníže pokoje, všude obrať srdce násilníků,“ modlil se loni o Vánocích papež František. Milovat nejen vlastní přátele a potřebné lidi, ale i své nepřátele – tato Ježíšova zásada teprve komukoli otvírá bytostnou univerzalitu a nesebestřednost křesťanské lásky.

O tom nacházíme opakující se svědectví dokonce i v pamětech Stalinových vězňů. Mnozí v ruských lágrech a také v českých kriminálech poklekali po jeho smrti k modlitbě za jeho duši.

Jestliže Bůh miluje všechny lidi, pak se dá do jeho Království vejít jenom tak, že přejeme dozrání k životu ve vztahové plnosti opravdu každému. Teprve tím dozráváme i my sami k téže vztahové plnosti.

Dát život

V Ježíšových paradoxech o ztrácení a nalézání života (Mt 10,39; Mk 8,35 aj.) vyrůstá Boží království z čisté, silné a pokorné praxe lidského sebevydání, konstruktivního sebezmaření, sebeodevzdání.

Je z nich zřejmé, že k Božímu království můžeme dojít jen produktivním vzdáním se vlastního pozemského života co možná dřív, než nám bude definitivně vzat, jeho spojením se sebedarujícím životem Boha v nějaké pro jeho Království smysluplné sebeinvestici.

Vlastní Kristovo „Jak Ty chceš“ je precizním výrazem této svobodné poslušnosti.

Vědět, že všechno je v Božích rukou

Vždycky a všude existují na světě lidé, kteří budují své vlastní království, v němž nejvyšší místo může mít třebas i „Bůh“ – konstrukt či přelud, který o nich nerozhoduje, nýbrž je naopak rekvizitou v jejich inscenacích a plánech.

Ježíš, který miluje hříšníky a s bezbřehým milosrdenstvím odpouští i těm, kteří ho o to ani nežádají, stíhá divoce hněvivými slovy – „zmijí plemeno“ (Mt 23,33), „obílené hroby“ (Mt 23,27) apod. – tehdejší osoby s vlivným náboženským statusem, nepodloženým ovšem pravdivou vztahovou otevřeností k živému Bohu. Jejich nesmiřitelný odpor proti němu potvrzuje, že pro jejich pozemské kralování bylo – a nepřestává být – jím hlásané a reprezentované Království zásadní hrozbou a zkázou.

Na naší životní cestě do pravého Společenství je tedy možné a potřebné – kromě zmíněného maxima lásky a věrnosti – také neztrácet zásadně projasňující, osvobozující a uklidňující vědomí zjeveného a zároveň hlubinně prožívaného faktu Boží převahy. Za jakýchkoli okolností nepřestáváme být v Božích rukou: drží nás, vede a nese On, kterému jdeme vstříc. 

Zdroj: www.teologicketexty.cz