Védští bohové

02.05.2014 07:53

Náboženský růst několika staletí nemůže být prostou a průhlednou vírou, která připouští snadnou definici a klasifikaci. Nápadným rysem hymnů je jejich polyteistická povaha. Velmi mnoho bohů je vyjmenováno a uctíváno. Avšak některé hymny nás zarážejí svým vysoce abstraktním filosofováním, ač od primitivního polyteismu k systematické filosofii je velmi dlouhá cesta.

Déva znamenalo původně zářící a později sloužilo k označení všeho zářícího, jako slunce, nebes, hvězd, úsvitu, dne atd. Stalo se obecným výrazem zahrnujícím společné rysy všeho zářícího. Země byla rovněž brzy zbožštěna. Nebe a země měly snad na počátku toliko fyzikální aspekty nesmírnosti, šíře a úrodnosti. Přívlastky připisované zemi jsou např. „medonosná“, „plná mléka“. Avšak velmi záhy byly nebe a země obdařeny lidskými kvalitami, jako „nehynoucí“, „otec“ a „matka“. Byly přidávány i mravní vlastnosti, jako dobročinnost, vševědoucnost a spravedlnost. Možná, že zde šlo o stálý postup od fyzikálního k osobnímu a od osobního k božskému. Země a nebe, první objekty uctívání na celém světě, ačkoli byly na počátku pokládány za nezávislé bytosti, záhy vstoupily do manželského svazku. Země byla považována za plodnou matku, otěhotněnou nebesy. Země a nebe jsou univerzální rodiče, kteří dávají život všemu tvorstvu a skýtají mu prostředky k životu.

V Rgvédě jsou oslovovány obyčejně v duálu jako dvě bytosti tvořící jen jeden pojem, neboť vše, co je mezi nimi, tj. slunce, úsvit, oheň, vzduch a déšť, jsou jejich potomci. Jsou rodiči lidí i bohů. Když počet bohů vzrostl, vynořila se otázka, kdo stvořil nebe a zemi. „Ten byl určitě mezi bohy nejzručnějším řemeslníkem, kdo vytvořil tyto skvělé (nebe a zemi), které těší všechny věci; ten kdo měří tyto dva zářivé svou moudrostí a ustavuje je na věčných oporách“.

Varuna je bůh nebes. Název pochází z kořene „var“ – krýt nebo obklopit, obsáhnout. Je totožný s řeckým Uranem a avestským Ahuramazdou. Jeho fyzikální původ je zjevný. Je kryjícím nebo zavinujícím. Přikrývá celý hvězdný prostor nebes „jakoby rouchem, se všemi jeho tvory a jejich příbytky“. Mitra je jeho stálým druhem. Varuna a Mitra, je-li jich použito společně, vyjadřují noc a den, temnotu a světlo. Varunova postavu je stále přeměňována a idealizována, až se Varuna stane nejmorálnějším bohem védským. Hlídá svět, trestá hříšníky a odpouští hříchy těm, kteří prosili za odpuštění. Slunce je jeho oko, obloha je jeho roucho a bouře je jeho dech. Řeky tečou podle jeho příkazu, slunce svítí, hvězdy a měsíc z obav před ním obíhají svou dráhu. Po jeho zákonu zůstávají nebe a země odděleny. Uchovává fyzikální a mravní řád. Není rozmarným bohem, nýbrž „dhrtavrata“ – ten, kdo má pevné předsevzetí. Jiní bohové poslouchají jeho rozkazy. Je vševědoucí a jako takový zná let ptáků na obloze, cestu lodí na oceáně a běh větrů. Ani vrabec nemůže spadnout bez jeho vědomí. Je to nejvyšší bůh bohů, drsný k viníkům a laskavý ke kajícníkům. Řídí se věčným zákonem mravního světa, který zavedl. Leč ve své milosti chce odpouštět těm, kteří se proti němu prohřešili. „Je milosrdný i k tomu, kdo spáchal hřích“. Skoro ve všech hymnech k Varunovi se shledáváme s modlitbami za odpuštění hříchů, plnými vyznání hříchu a pokání, což dokazuje, že árijští básníci měli smysl pro tíhu hříchu a pro motlitbu.

Zákon, jehož je Varuna strážcem, se nazývá rta. Rta znamená doslovně „běh věcí“. Stojí místo obecného zákona a imanentní spravedlnosti. Toto pojetí bylo původně navozováno pravidelností pohybu slunce, měsíce a hvězd, střídáním dne a noci a ročních dob. Rta označuje řád světa. Vše, co je ve vesmíru řízeno, má za svůj princip rta.

Védští mudrci myslí, že rta existuje před projevem všech jevů. Střídající se řády světa jsou proměnné výrazy stálého rta. Tak se rta nazývá otcem všeho. „Marutové přicházejí z daleka, ze sídla rta.“ Višnu je zárodkem rta. Nebe a země jsou tím, čím jsou pro rta.

Brzy se stal tento kosmický řád ustálenou vůlí nejvyššího Boha, zákonem mravnosti a rovněž spravedlnosti. Ani bohové jej nemohou překročit. V pojmu rta vidíme vývoj od fyzikálního k božskému. Rta původně znamenalo „stanovený běh světa, slunce, měsíce a hvězd, jitra a večera, dne i noci“. Postupně se stávalo stezkou mravnosti pro člověka a zákonem spravedlnosti, zachovávaným i bohy.

Mitra je druh Varunův a obyčejně je vzýván zároveň s ním. Představuje někdy slunce a někdy světlo. Rovněž je vševidoucí, pravdymilovný bůh. Mitra a Varuna jsou spolu ochránci rta a odpouštějí hříchy. Postupně byl Mitra spojován s ranním úsvitem a Varuna s noční oblohou. Varuna a Mitra se nazývají Áditjové neboli synové Aditi, spolu s Arjamanem a Bhagem.

Súrja je slunce. Je oslavován asi v 10 hymnech. Uctívání slunce je pro lidskou mysl přirozené. Je podstatnou částí řeckého náboženství. Savitar, oslavovaný v 11 celých hymnech, je rovněž slunečním božstvem. Je popisován jako zlatooký, zlatoruký a zlatoústý. Někdy je rozlišován od slunce, ač je s ním často ztotožňován. Savitar představuje nejen jasné slunce zlatého dne, nýbrž také neviditelné slunce noční. Má vysoce mravní vlastnost, jsa vzýván kajícími hříšníky za odpuštění hříchu: „Ať jsme se dopustili jakéhokoli přestupku proti nebeskému hostiteli pro slabost rozumu nebo pro ochablost nebo pro pýchu či lidskou povahou, ó Savitře, sejmi z nás tento hřích“. Súrja ve formě Višnuově podepírá všechny světy. Višnu je bohem tří kroků. Pokrývá zemi, nebe a nejvyšší světy, které jsou viditelné pro smrtelníky. Nikdo nemůže dosáhnout hranic jeho velikosti: „My můžeme ze země znát dva z tvých prostorů, jen ty sám, ó Višnue, znáš své vlastní nejvyšší bydliště“.

Višnu zaujímá v Rgvédě podřadné postavení, ačkoli má před sebou velkou budoucnost. Základ pozdějšího višnuismu se již nalézá v Rgvédě, kde je Višnu popisován jako brhatśaríra, velkého těla, nebo mající svět za své tělo, ten, který přichází jako odpověď na pozvání ctitelů. Praví se o něm, že třikrát překročil zemské prostory kvůli člověku v nouzi.

Aśvinové jsou vzýváni asi v 50 hymnech a částečně v mnoha jiných. Jsou neodlučitelná dvojčata, zářící vládci lesku a jasu, silní a čilí a rychlí jako orlové. Jsou dětmi nebes a Jitřenka je jejich sestrou. Předpokládá se, že jev polosvitu je jejich skutečný základ. Proto také máme dva Aśviny, odpovídající úsvitu a soumraku. Postupně se stávají lékaři bohů a lidí, divotvůrci, ochránci manželské lásky a života a vysvoboditeli utlačovaných ze všech druhů utrpení.

Připomenuli jsme si Aditi, z níž se zrodilo několik bohů, zvaných Áditjové. Aditi znamená doslovně „nekonečný nebo neohraničený“. Je to zřejmě název pro neviditelné, nekonečné, které nás obklopuje ze všech stran a také označuje nekonečnou expanzi nad zemí, mraky a nad oblohou. Je nezměrným podkladem všeho, co je zde a také mimo. „Aditi je obloha, Aditi je prostřední oblast, Aditi je otec i matka i syn, Aditi je všechno božstvo a pět kmenů, Aditi je vše, co se zrodilo, Aditi je vše, co se má zrodit“.

O Mátariśvanovi, jako o Prométheovi, se předpokládá, že přinesl oheň z oblohy a svěřil jej k udržování Bhrguům. Fyzikální aspekty jsou zřetelné v popisech Agniho, majícího žlutohnědou bradu, ostré čelisti a planoucí zuby. Dřevo nebo ghí (máslo) je jeho potravou. Září jako slunce zahánějící temnotu noci. Jeho stezka je černá, když vniká do lesů, a jeho hlas je jako nebeský hrom. Je dhúmakétu, mající kouř za svou korouhev. „Ó Agni, přijmi toto dřevo, které ti obětuji, vzplaň jasně a sešli svůj svatý kouř, dotkni se nejvyšších nebes svou hřívou a promis se se slunečními paprsky.“ Oheň je chápán tak, že přebývá nejen na zemi v krbu a na oltáři, nýbrž také na nebesích a v ovzduší, jako slunce i úsvit i jako blesk v mracích. Brzy se stává nejvyšším bohem, který rozpíná nebe i zemi. A jak tato představa postupně nabývala abstraktnějších forem, nabývala i na vznešenosti. Agni se stává prostředníkem mezi bohy a lidmi, pomocníkem všech. „Ó Agni, přines sem Varunu pro naši oběť. Snes Indru z nebes, Maruty ze vzduchu.“ „Pokládám Agniho za svého otce. Považuji ho za pokrevně příbuzného, za svého bratra a také za svého přítele“.

Sóma, bůh inspirace, dárce nesmrtelného života, je analogický avestskému Haomovi a řeckému Dionýsovi, bohu vína a hroznů. Ti všichni představují kulty opojných nápojů. Ubohý člověk žádá něco, v čem by utopil své starosti. Když se poprvé napije opojného nápoje, pojme ho záchvat radosti. Je bezpochyby bláznivý, ale myslí si, že je to božské šílenství. Co nazýváme spirituálním zřením, náhlým osvícením, hlubší intuicí, větší láskou a širším chápáním – všechno to je doprovodem inspirovaného stavu duše. Není divu, že nápoj, který povznáší ducha, se stává božským. Whitney poznamenává: „Jakmile prostomyslný árijský lid, jehož celé náboženství bylo uctívání zázračných sil a přírodních jevů, postřehl, že nápoj má sílu povznésti ducha a vytvořit dočasné šílenství, pod jehož vlivem byl jedinec podněcován k činům nad své přirozené síly a schopen těchto činů, hledal v nápoji něco božského; byl to podle jejich chápání bůh, obdařující jakoby božskými silami toho, do něhož vstoupil. Rostlina, která toto poskytovala, stala se pro ně královnou rostlin a přípravný proces byl svatým obřadem; při něm používané nástroje byly posvátné. Vysokou starobylost tohoto kultu dosvědčují doklady, nalézající se v perské Avestě; zdá se však, že dostal nový podnět na indickém uzemí.“ Sóma není zcela zosobněna. Rostlina a šťáva jsou tak živě přítomny v básníkově mysli, že je nemůže snadno zbožštit. Hymny věnované sómě měly být zpívány, zatímco byla lisována šťáva z rostliny. „Ó sómo, vylitá pro Indru jako nápoj, plyň čistě v nejsladším a rozjařujícím toku.“ V VIII, 48,3 ctitel zvolá: „Pili jsme sómu, stali jsme se nesmrtelnými, vstoupili jsme do světla, poznali jsme bohy“. Věří se, že můžeme dosáhnout božského fyzickým opojením. Sóma nabývá postupně léčivé síly, pomáhá slepci, aby viděl, a chromému, aby chodil. Následující krásný hymnus na sómu naznačuje, jek důležité místo zaujímá v afekcích védských Árjů:

„Kde je věčné světlo na světě, kde je umístěno slunce,
do tohoto nesmrtelného a nezničitelného světa mne veď, ó sómo.
Kde syn Vivasvatům vládne jako král, kde je tajné místo nebes,
v němž jsou tyto mocné vody, učiň mě nesmrtelným.
Kde je život volný ve třetím nebi nebes, kde jsou světy zářící,
tam mě učiň nesmrtelným.
Kde jsou přání a touhy, kde je číše skvoucí sómy, kde je jídlo a veselí,
tam mě učiň nesmrtelným.
Kde je štěstí a radost, kde sídlí rozkoš a potěšení, kde se splní přání našich přání,
tam mě učiň nesmrtelným.“

V hymnu na sómu, právě citovaném, je zmínka o synu Vivasvatově, rgvédském Jamovi, který odpovídá Jimovi, synu Vivanhvanta v Avestě. Tři hymny jsou věnovány Jamovi. Je hlavou mrtvých, ne ani tak jako bůh, nýbrž jako vládce mrtvých. Byl první ze smrtelníků, který zemřel a nalezl cestu na onen svět, první, který kráčel stezkou otců. Později vystupuje jako hostitel přijímající nově příchozí. Je králem tohoto království, neboť tam má nejdelší zkušenost. Někdy je vzýván jako bůh zapadajícího slunce. V bráhmanách se Jama stává soudcem a trestá lidi. Avšak v Rgvédě je toliko jejich králem.

Ze všech přírodních jevů, které budily pocity bázně a hrůzy, nic nesnese srovnání s bouří. „Ano, když sešlu hrom a blesk,“ praví Indra, „pak ve mně věříte.“ Soudíc podle hymnů, věnovaných Indrovi, je Indra nejpopulárnějším bohem védským. Když Árjové vstoupili do Indie, shledali, že jejich prosperita byla stejně jako nyní pouhou sázkou na déšť. Bůh deště se stal přirozeně národním bohem indoárijským. Indra je bohem atmosférických jevů, modré oblohy. Je to indický Zeus. Jeho přírodní původ je jasný. Zrodil se z vod a mraků. Třímá blesk a přemáhá temnotu. Přináší nám světlo a život, dává nám sílu a svěžest. Nebe se mu klaní a země se chvěje, když se blíží. Postupně se zapomíná na Indrovo spojení s oblohou a bouřemi. Stává se božským duchem, vládcem všech světů a všech tvorů, který vidí a slyší všechno a inspiruje lidi nejlepšími myšlenkami a podněty. Bůh bouře, přemáhající démony sucha a temnoty, stává se vítězným bohem árijských bitev v bojích s domorodci.

Tento bůh bojovník nabývá nejvyšších božských vlastností, vládne nad nebesy, zemí, vodami a horami a postupně odstraňuje Varunu z jeho nejvyššího místa ve védském panteonu. Varuna, vznešený, spravedlivý a jasný, stálý ve svých záměrech, se nehodí pro bojovné, vítězné a činorodé doby, do nichž Árjové tehdy vstoupili.

Indra musel také bojovat s jinými bohy, uctívanými různými kmeny usazenými v Indii. Byli tu ctitelé vody, stromu aśvattha. Mnozí démoni, s nimiž Indra bojoval, byli kmenovými bohy jako Vrtra, had. Jiným nepřítelem Indrovým v rgvédském období byl Kršna, zbožštěný hrdina kmene zvaného Kršnové. Verš praví: „Rychlý Kršna žil na březích řeky Anśumatí (Džamna) s desetitisícovým vojskem. Indra ze své vlastní moudrosti nabyl vědomost o hlasitě ječícím vůdci. Zničil loupeživý zástup k našemu prospěchu.“ To je Sájanova interpretace a pověst je zajímavá v souvislosti s Kršnovým kultem. Pozdní purána mluví o protivě mezi Indrou a Kršnou. Kršna je patrně bohem pastýřského kmene, který byl přemožen Indrou v rgvédském období, ačkoli v době Bhagavadgíty znovu získal mnoho ze ztracené půdy a zesílil tím, že byl ztotožněn s Vasudévou bhágavatů a Višnuem višnuistů. Je to právě tento smíšený původ a historie, které ho činí autorem Bhagavadgíty, zosobněním Absolutna, jakož i pastevcem, hrajícím na flétnu na březích Džamny.

Vedle Indry je několik menších božstev, představujících atmosférické jevy. Váta či Váju, vítr, Marutové, hrozní bohové bouře, a Rudra, vřešťan. O větru praví básník: „Kde byl zrozen a odkud povstal život bohů a zárodek světa? Tento bůh se pohybuje, kam je mu libo, jeho hlasy jsou slyšet, není ho však vidět.“ Váta je indoíránským bohem. Marutové jsou zbožštěním velkých bouří, tak běžných v Indii, „když vzduch je zatemněn prachem a mraky, když v okamžiku jsou stromy zbaveny listoví, jejich větve se lámou, jejich kmeny praskají, když země se zdá potácet a hory třást a řeky jsou bičovány do pěn a běsnění“. Marutové jsou obvykle mocní a zhoubní, avšak někdy jsou také laskaví a blahodární. Bičují svět z jednoho konce na druhý nebo čistí vzduch a přinášejí déšť. Jsou druhy Indrovými a syny Djause. Indra se někdy nazývá nejstarší z Marutů. Pro svůj zuřivý vzhled jsou pokládáni za syny Rudry, bojovného boha. Rudra má v Rgvédě podružné postavení, jsa oslavován jen ve třech celých hymnech. Ve svých rukou drží blesk a vypaluje z nebes ohnivé šípy. Později se stává laskavým Śivou s celou tradicí kolem něho rozvíjenou. Setkáváme se také s určitými bohyněmi podobně se vyvíjejícími. Ušá a Aditi jsou bohyně. Řeka Sindhu je v jednom hymnu velebena jako bohyně, a Sarasvatí, zprvu jméno řeky, se postupně stává bohyní učení. Vák je bohyní řeči. Aranjání je bohyní lesů. Pozdější śaktické systémy používají rgvédských bohyň. Védští Árjové se modlili k śakti či boží energii, když meditovali o uctívaném božím světle, které spaluje všechnu strusku: „Přijď, ó bohyně, která přijímáš naše modlitby, jsi nepomíjející, rovna Brahmanu“.

Určité vlastnosti spojované s pravou představou boha byly zbožštěny. Tvaštr, někdy ztotožňovaný se Savitarem, je „tvůrcem“ či strůjcem světa. Ukoval Indrův blesk, naostřil sekeru Brahmanaspatiho, zhotovil poháry, z nichž pijí bohové sómu, a dal tvar všem živým věcem. Brahmanaspati je velmi pozdní bůh, patřící do období, kdy byly zaváděny oběti. Původně byl pánem modliteb a brzy se stal bohem obětí. Vidíme v něm přechod od ducha čistého védského náboženství k pozdějšímu bráhmanismu.

Pokusy o klasifikaci redukovaly bohy na tři sféry: pozemskou, vzdušnou a nebeskou. Někdy se připouštějí 333 bohové nebo jiné kombinace tří. Bohové jsou také vzýváni v párech, plní-li stejné funkce. Někdy jsou svedeni dohromady v obsáhlý pojem Viśvadéva čili v panteon. Tato tendence k systematizaci přirozeně končila v monoteismu, který je jednodušší a logičtější.

Bohové uctívaní jako nejvyšší stojí vedle sebe, ačkoli v daném okamžiku jen jeden z nich zaujímá nejvyšší místo. Jeden bůh neznamená popření ostatních bohů. I nižší bohové někdy zaujímají nejvyšší postavení. To vše závisí na zbožnosti básníkově a na zvláštním účelu, který má na mysli. „Varuna je nebe, Varuna je země, Varuna je vzduch, Varuna je vesmír a vše“. Někdy je Agni uváděn místo všech bohů. Někdy je Indra větší než všichni bohové. Na okamžik se zdá, že každý bůh se stává skladebnou fotografií všech ostatních.

Nejvyšší postavení v pozdní části Rgvédy je uděleno Viśvakarmanovi. Je vševidoucím bohem, který má na všech stranách oči, obličeje, ruce, nohy, který vytváří nebe a zemi pohyby svých rukou a křídel, který zná všechny světy, avšak je nad chápání smrtelníků. Brhaspati si rovněž činí nároky na nejvyšší hodnost. Na mnoha místech je to Pradžápati, pán tvorstva. Hiranjagarbha, zlatý bůh, vyskytuje se jako jméno nejvyššího, popisovaného jako pán všeho, co existuje.

Monoteismus, na kterém lpí i dnes velká část lidstva, neuspokojil pozdější védské myslitele.
Pro ústřední princip použili termínu středního rodu „sat“ – bytí, aby tak ukázali, že je nad pohlavím. Byli přesvědčeni, že existuje něco skutečného, čehož jsou Agni, Indra a Varuna toliko formami nebo jmény. Toto něco bylo nikoli mnohým nýbrž jediným, neosobním, vládnoucím „nad vším, co se nepohybuje a co se pohybuje, co chodí nebo létá, jsouc různě zrozeno.“ „Skutečno je jediné, učenci je nazývají různými jmény, Agni, Jama a Mátariśvá.

Je nejvyšší skutečností, která žije ve všech věcech a pohybuje jimi všemi, skutečné jedno, které se zardívá v růži, mění se v krásu v mracích, ukazuje svou sílu v bouřích a zasévá hvězdy na nebesích.

Člověk je nucen utvořit si velmi nedokonalé představy o této nesmírné skutečnosti. Touhy jeho duše se zřejmě spokojují s nepřiměřenými představami, „idoly, kterým se zde klaníme“. Ani dva idoly nemohou být přesně tytéž, neboť ani dva lidé nemají přesně stejné představy. Je prostoduché přít se o symbolech, jimiž se pokoušíme vyjádřit skutečno. Jediný Bůh se nazývá různě podle různých sfér, v nichž se projevuje, nebo podle sklonů hledajících duší. To nelze pokládat za nějaké úzké přizpůsobování lidovému náboženství. Je to zjevení hluboké filosofické Pravdy.

Deussen píše: „Indové došli k tomuto monismu metodou podstatně odlišnou od metody jiných krajů. V Egyptě se dospělo k monoteismu mechanickým ztotožňováním různých místních bohů, v Palestině vypověděním jiných bohů a násilnou persekucí jejich ctitelů ve prospěch jejich národního boha Jahve. V Indii dospěli k monismu, ač nikoli k monoteismu, filosofickou cestou, tím, že viděli za závojem rozmanitosti Jednotu, která byla jejím základem.“

Je tendence učinit Boha neohraničenou osobou proti ohraničenému člověku. Avšak tato koncepce boha jako jednoho z mnohých není nejvyšší Pravdou filosofickou. Kromě pro několik příliš logických lidí, kteří chtějí dovést své principy až ke krajním závěrům, nemůže být náboženství bez osobního boha. I filosofové, když jsou žádáni, aby definovali nejvyšší Skutečnost, nemohou než použít výrazů, které ji snižují na nižší úroveň. Člověk ví, že jeho omezené síly nemohou dosáhnout transcendentní nesmírnosti univerzálního Ducha. Je však nucen popsat Věčno svým malým způsobem. Poután svým ohraničením nutně vytváří nepřiměřené obrazy nesmírného, vznešeného, nevyzpytatelného pramene a energie všech věcí.

Osobní bůh je symbolem, ačkoli nejvyšším symbolem pravého živého Boha. Beztvarému je dán tvar, co bylo neosobní, stalo se osobním; všudypřítomný je místně fixován, věčný je učiněn časovým. V okamžiku, kdy snížíme Absolutno na objekt uctívání, stává se něčím menším než Absolutnem.

 

Kontakt