Velikonoce

06.04.2015 09:25

 

Velikonoce (latinsky pascha, řecky πάσχα – pascha, hebrejsky פֶּסַח‎‎ pesach – přechod, přejití, anglicky Easter) podle etnologie navazují na tradici původně pohanského svátku jara (jako např. Beltain, Morana). Nyní jsou v České republice Velikonoce nejvýznamnější křesťanský svátek, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování. Kristovo ukřižování se událo kolem roku 30 či 33 v blízkosti významného židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů Mojžíšem z egyptského otroctví. Tak jako Letnice jsou tedy původem svátkem židovským a do roku 325 se slavily ve stejný den jako svátek židovský. U Slovanů a Germánů splynuly jejich lidové oslavy s pohanskými slavnostmi jara, jimiž bylo oslavováno procitnutí přírody ze zimního spánku, čímž do jejích lidových oslav přešly v germánském a slovanském prostoru mnohé původem pohanské zvyky.

V západní křesťanské tradici neděle Zmrtvýchvstání připadá na první neděli po prvním jarním úplňku po rovnodennosti, tedy na měsíc březen či duben (viz Výpočet data Velikonoc). Slovanský název svátku, Velikonoce, se vztahuje na „velkou/velikou noc“, v níž byl Kristus vzkříšen (chorvatsky a srbsky jsou Velikonoce nazývány Uskrs, tedy „růst“ nebo symbolizují „Vzkříšení“). To ale přímo nevysvětluje, proč je svátek v jistých jazycích nazývan „Velký den“ (například Великдень), což naznačuje, že je to kalk z řeckého megálē hēméra. Slovo pro den (hêmar) se odvozuje od slova „hořet“, takže původní význam lze také přeložit jako „Velký oheň“.

Historicky lze související univerzální symboly jara vystopovat například až do starověkého Egypta, kde zelený Chonsu, syn beraního Amona, stvořitelsky oplodní Kosmické vejce.

V užším pojetí se Velikonocemi míní pouze slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Vzkříšení Krista (Boží hod velikonoční), resp. její vigilie na Bílou sobotu (zmiňovaná „velká noc“), v širším pojetí se jimi myslí Velikonoční triduum (přičemž období od Zeleného čtvrtka až do sobotní vigilie je vlastně součástí postní doby, tedy ne doby velikonoční, toto pojetí je tedy terminologicky ne zcela správné), v nejširším smyslu pak celá doba velikonoční, tedy padesátidenní období od neděle Zmrtvýchvstání do letnic.

Nejstarším svědectvím o slavení křesťanských Velikonoc může být zmínka v listech apoštola Pavla (kolem roku 50). Nejstaršími mimobiblickými doklady jsou pak spory 2. století o datum slavení Velikonoc a Velikonoční homilii Melitona ze Sard z 2. století. Slavení Velikonoc se tedy v církvi objevilo velmi brzy a již od počátku je významově provázáno s židovskou oslavou Pesachu, jejíž prvky dodnes v sobě nese. Ježíšovo projití smrtí a vzkříšení křesťané chápou jako naplnění starozákonního obrazu přejití Izraelitů Rudým mořem při východu z Egypta. Oslava Velikonoc tradičně trvá celých padesát dní (tzv. velikonoční doba), které vrcholí svátkem Seslání Ducha svatého – letnice. První týden Velikonoc se nazývá velikonoční oktáv.

Lidové zvyklosti spojené s Velikonocemi se pochopitelně místně liší. Vzhledem k časové blízkosti křesťanských Velikonoc a jarní rovnodennosti mají tyto tradice pravděpodobně původ v pohanských oslavách příchodu jara.
 

Předpokládané datum Ježíšovy smrti a vzkříšení

Přesné datum Ježíšovy smrti neznáme, avšak možností, mezi nimiž lze vybírat, příliš není. Isaac Newton došel svými výpočty roku 1733 k tomu, že k Ježíšově smrti mohlo dojít v pátek 7. dubna 30, 3. dubna 33 nebo 23. dubna 34; poslední z možností sám dával přednost. Gerhard Kroll ve své knize Po stopách Ježíšových soudí, že nejpravděpodobnějším datem je 7. duben 30. Podle C. Humphreyse a W. D. Waddingtona (1990) v podvečer 3. dubna 33 v Jeruzalémě vyšel Měsíc v úplňku zčásti zatmělý; toto zatmění skončilo 51 minut po východu Měsíce. Tento údaj se shoduje s vyprávěním evangelií – Mt 27, 45; Mk 15, 33; Lk 15, 33, takže toto datum (3. dubna 33) je velmi pravděpodobně dnem Kristovy smrti na kříži. Ježíšovo vzkříšení by pak připadalo na 5. dubna 33.

 

Velikonoce v katolické církvi

Pravidla pro určení data Velikonoc stanovil roku 325 První nikajský koncil. Podle nich připadají velikonoční svátky na neděli následující po prvním jarním úplňku. Pokud první jarní úplněk připadne na neděli, slaví se Velikonoce až další neděli. Pondělí velikonoční podle těchto pravidel může připadnout na den v rozmezí od 23. března do 26. dubna, tedy přibližně znamení Berana, které je ve zvěrokruhu již od Hipparcha.

Velikonoce podle katolické tradice začínají vigilií neděle Vzkříšení (která završuje velikonoční triduum Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty) a trvají padesát dní až do Letnic, slavnosti Seslání Ducha Svatého. První týden Velikonoc se nazývá Velikonoční oktáv. 40. den Velikonoc je slavnost Nanebevstoupení, která připomíná Ježíšův výstup ze země do nebe a jeho oslavení u Otce.