VIA LUCIS - Cesta světla - III. JAK BYLY RŮZNÝMI ZPŮSOBY HLEDÁNY LÉKY NA LIDSKÉ ZMATKY, ALE ŽÁDNÝ DOSTI ÚČINNÝ NEBYL DOSUD NALEZEN

28.08.2015 23:02

KAPITOLA III.

JAK BYLY RŮZNÝMI ZPŮSOBY HLEDÁNY LÉKY NA LIDSKÉ ZMATKY, ALE ŽÁDNÝ DOSTI ÚČINNÝ NEBYL DOSUD NALEZEN

 

   Ani Bůh, ačkoli byl z rozmanitých důvodů rozhněván, nikdy nezanedbával věci lidské, ale ani lidé sami je nezanedbávali.

   2. A Bůh nejprve různými napomenutími, potom podivuhodně volenými prostředky, buď zázraky nebo lidmi obdařenými neobyčejným nadáním vytýká lidem hloupost, že nejdou ani za světlem rozumu, které rozněcuje v jejich srdci, ale konají všechny své věci lehkomyslně a nerozumně (Žal. 94, 8 a 49, 12 atd.), ani nepozorují svět, aby ze skutků božích poznávali Boha, buď z výšin nebe nebo ze základů země (Tz. 5, 12 a 40, 21, 26 atd.). A naposledy, že velmi četná poučení, která jim dal ve svém zákonu, považují za věc cizí (Ose 8, 12) a že když učitelé učí nepravostem, lidu se to líbí (Jer. 5, 3) a podobně.

   3. Když Bůh vidí, že napomenutí nejsou nic platná, trestá lidi morem, hladem, válkou, zemětřeseními, potopami, požáry a jinými hroznými způsoby, přičemž některé hubí, aby se ostatní báli. Také kdysi použil rozdělení jazyků a národů a tak čelil tomu, aby se již více navzájem nekazili.

   4. Konečně pak po každém trestu podává pomoc k novému světlu např. tím že místo zabitých nebo zavržených svých služebníků povolává jiné proroky, a poštoly, učitele i samotného jednorozeného syna a také tím, že místo zmatených jazyků poslal dar jazyků. A ještě více podobných věcí dělá jeho dobrota, vždy čelící naší špatnosti a vítězící nad ní.

   5. Pokud jde o lidi, neklesl lidský rod nikdy tak hluboko, aby aspoň někteří nepoznávali obecnou zkázu, neučili ji poznávat jiné a nestarali se také o léky, pokud to bylo možné. Můj názor je tento: kdyby někdo mohl nahlédnout do myšlenek, slyšet řeči, číst spisy a uvažovat o činech všech moudrých lidí, kteří od počátku světa žili, sotva by našel něco jiného než zkoumání neduhů lidského rodu a hledání různých léků proti nemocem, ačkoli se to dosud dálo vždy s menším úspěchem než bychom si přáli. To dosvědčují nářky mudrců i věc sama. Neboť většině lidí, kvůli nimž se oni rozumnější trápí, vzdychají a potí, jsou jejich snahy lhostejné; ba dakonce ani nechtějí poskytnout pomoc těm, kteří ji hledají.

   6. Dosvědčuje to Cicero těmito slovy: Již dávno se hledalo umění, jak pečovat o tělo a chránit je. A toto umění bylo připsáno vynalézavosti nesmrtelných bohů. Avšak lék duše před svým objevením ani nebyl postrádán a když byl poznán, nebyl zušlechťován, a jen málokterým byl milý a příjemný, více lidem byl podezřelý a odporný. Po příčině této hlouposti Cicero hned pátrá a dodává: ]e to snad proto, že nemoc a bolest těla posuzujeme duchem, ale nemoc ducha tělem necítíme. Když tedy duch soudí sám o sobě, stává se, že onemocní tím, co posuzuje, a pronáší o sobě méně správný úsudek (Tusc. Quaest. 3).

   7. Že se to říká právem a že přemýšlení o lidských neduzích svět nenávidí a proto že je většinou marné, zpozorovali nejen ti, kteří pod vedením přirozeného světla marně se pokoušeli o nápravu, ale rovněž i ti, které svým duchem ovanul a povzbudil Bůh, patriarchové, proroci, apoštolé a jiní svatí; ba dokonce sám svatý svatých to dostatečně dosvědčil svými stížnostmi, že od propasti zkázy, do níž se všichni ženou, odvracejí se jen málokteří, jež zvláštními cestami odvádí milosrdenství boží. Léčili jsme Babylon a neuzdravil se, volá Jeremiáš. Kdo uvěřil našemu kázání; a komu se zjevito rámě boží, táže se Izaíáš. Zvrácenosti nelze napravit a nedostatky nelze sečíst, naříká po všech pokusech Šalomoun.

   8. Dále to dosvědčuje sama moudrost boží: Hle, posílám k vám proroky a mudrce! Vy však je vraždíte a bičujete. Konečně Jan: Celý svět spočívá na zlobě. Neboť trvají ve všech společenských třídách a stavech lidských, ve všech národech a jazycích neskonalé zmatky, zemi dosud zcela zahalují mraky (jak praví Bůh) a mrákota národy: tak nevylečitelné jsou naše neduhy.

   9. Pohleďme však na ony lidské pokusy, jichž je sedm druhů, jaké byly a proč zůstaly bez úspěchu. Nejobvyklejší, jak se zdá, byly stesky a nářky, kterými se snažili oni moudřejší vytýkat obecnému lidu jeho pošetilost, zahanbit jej a pohnout k nějakému sebepoznání. Proto chodil Diogenes za pravého poledne s rozžatou svítilnou uprostřed zástupu lidí a říkal, že hledá lidi. Proto Herakleitos neustálými vzdechy, slzami a nářky oplakával lidskou pošetilost. Naproti tomu Demokritos se smál při pohledu na kteréhokoli člověka a tvrdil, že všichni jsou prázdní a hodní výsměchu. Jiní konali v témž duchu jiné věci. Sama věc však ukázala, že zmatky se neodstraní ani nářky, ani smíchem či pláčem (jestliže se nepřistoupí k lékům), zejména když většina lidí se pro svou pošetilost posmívá stejně pláči jako smíchu oněch moudrých. To dosvědčil i Kristus těmito svými slovy: Zpívali jsme vám a netančili jste, naříkali jsme a nebili jste se v prsa (Mat. 11, 17).

   10. Byla potom snaha pomáhat lidem dobrými radami. Z ní se zrodila filosofie (pátrající po cílech věcí a určující prostředky k jejich dosažení). Avšak přesto, že filosofie dosáhla velké chvály, že je lékem ducha, vůdkyní života, vyhledavatelkou ctností, zahaněčkou neřestí, světlem blaženosti, že činí člověka rovným Bohu, prospělo to málokterým a málo. Většina ani tyto hlasy neposlouchala ani jim nerozuměla, zvláště když pohanská filosofie byla příliš kusá, neznala všechny základní věci, týkající se člověka, a to proto, že jí chyběla třetí kniha, kniha výroků božích.

   11. Potom se počaly dávat lidem zákony, aby se učili správněji žít podle toho, co bylo předepsáno. Ačkoli to je vhodný prostředek pro zachovávání vnějšího řádu, nemá to žádnou moc k odstranění vnitřního neladu, poněvadž přirozenost lidská, jsouc pamětliva vrozené svobody, stěží se dá poutat zákony. To jistě způsobuje, že také samotný zákon boží, neřku-li zákony lidské, hřích a hněv spíše rozmnožují, protože dráždí, protože vždycky stojíme o to, co je nám zakázáno a toužíme po tom, co se nám odpírá (Řím. 4, 15 a 5, 13 a 7, 7, 8, 9).

   12. Přistoupily tresty pro rušitele zákonů, ale jen s tím výsledkem, že se poněkud tlumí vnější násilí. Nemůže totiž být úplně odstraněno, což dostatečně dosvědčují žaláře, kůly, šibenice, jež sotva kdy zahálejí.

   13. Mocní počali léčit lidské neshody jiným způsobem: napadali válkou celé národy, ujařmovali je, podrobili své vůli a snažili se zavést jakýsi jediný řád (buď ve veřejné správě nebo v náboženství), poutající všechny, ale vždy s větším nezdarem (jak ukazuje neustálá zkušenost až po naše dny) než s nějakým užitkem. Protože lidské mysli vrozenou lásku ke svobodě (k níž se cítí být stvořena) nelze natolik vymýtit, aby se jí znemožnilo hledat východisko a osvobodit se důvtipem nebo silou, kdekoli a jakýmikoli prostředky se cítí být obklíčená a spoutaná. Z toho nezbytně plyne odpor, zápolení a odboje, kdekoli se do vlády nad lidmi přiměšuje něco násilí.

   14. Přijatelnější cestou je ustanovení sekt, kde jisté množství lidí buď ze stavu politického, náboženského nebo filosofického se shoduje na nějakém společném dobru, když mezi sebou sjednali určité úmluvy a k němu společně (buď aby je hledali nebo chránili) spojují rady a svědomí. Zde totiž, protože se věci konají dobrovolně, je všechno pevnější, jen jestliže to, k čemu se sjednocují, není opravdu nic jiného než společné blaho a je-li způsob jeho hledání náležitý. Ale protože v tom obojím namnoze bývá lidská moudrost slepá, stává se, že také tato cesta k odstranění zmatků bývá neúčinná: častěji zlo zvětšuje. Zakládají se totiž sekty proti sektám a zatvrzují se jedni proti druhým tím více. Dejme tomu, že nějaká sekta usiluje o skutečnou pravdu a dobro, přesto tím nepečuje o společné blaho, protože z účastenství na pravdě a dobru jsou jiní vylučováni. Vylučují se totiž, když se někteří uzavírají ohradou, protože podle jejich příkladu se hned jiní od oněch odlučují a oddělují. A tak dobro přestává být k obecnému užitku, protože se stala majetkem jen některých.

   15. Z toho vysvítá, že nepořádek se mnohem méně odstraňuje, jestliže ti, kterým se nepořádek hnusí, opouštějí lidskou společnost a ukrývají se na pouštích nebo jiných samotách. Tímto způsobem se totiž starají o sebe, ne o společnost. Svět zůstává zahalen temnotou: ale na to právě naříkáme a na toto tak veliké zlo (veřejnou temnotu) hledáme léky.

 

Kontakt