VIA LUCIS - Cesta světla - VII. VĚŘÍME-LI, ŽE SE BLÍŽÍ DOBA UNIVERSÁLNÍHO SVĚTLA, JSME POVINNI TAKÉ VYHLEDÁVAT JEHO CESTY

28.08.2015 23:26

KAPITOLA VII.

VĚŘÍME-LI, ŽE SE BLÍŽÍ DOBA UNIVERSÁLNÍHO SVĚTLA, JSME POVINNI TAKÉ VYHLEDÁVAT JEHO CESTY

 

   Tak mocné světlo po tak velkých temnotách může roznítit jedině ten, kdo jako na počátku světa poručil vnějšímu světlu, aby zazářilo z temnot, tak ke konci světa způsobí, aby zářilo světlo vědění a slávy boží v podobě Ježíše Krista (2 Kor. 4, 6). Nyní je třeba ukázat, že nicméně není nehodné synů světla, aby i oni sami ve svých touhách a snahách přemítali o východu onoho světla a vyhledávali jeho cesty a podoby vším možným způsobem. Účelem tu bude, abychom se do věci pustili s tím větší důvěrou, ukáže-li se, že nám naše svědomí nedovolí odvrátit se od takových podniků. Zavděčíme se v té věci pomocnou službou Bohu, bude-li snad jí chtít užít, aby tím rychleji nám vyšlo ono poslední světlo cestami, které ukáže jeho moudrost a učiní schůdnými jeho všemohoucnost.

   2. To nás utvrzuje v tom, že smíme pátrat po cestách příštího světla nejen s dobrým svědomím, nýbrž že svědomí nás dokonce k tomu nutí.

   3. Každé dobro, které si křesťané smějí přát a od Boha žádat, to také smějí hledat, poněvadž právě ten, kdo řekl žádejte, řekl také klepejte a hledejte (Mat. 7, 7). Není tedy vůlí boží, abychom, když od něho žádáme vytoužená dobra nebo již slíbená očekáváme, žádali je nebo očekávali je v nečinnosti, nýbrž abychom zároveň činili to, co je třeba dělat a tak dokázali, že si to opravdu přejeme, opravdu klepeme, opravdu očekáváme, tj. že jdeme Bohu vstříc a že vztahujeme ruku, abychom přijali dary, které přináší. jinak, kdybychom odtrhovali od sebe, co je třeba spojovat, tj. kdybychom sice žádali, ale zároveň nehledali a neklepali, řeklo by se, že pokoušíme Boha: Osvětleme to příklady. Hospodin náš nás učil modlit se: Otče náš, posvěť se jméno tvé. Kdyby se však někdo jen modlil a nechtěl současně i opravdu dbát, aby také sám posvěcoval boží jméno a aby jiní všemožným způsobem je posvěcovali, řeklo by se, že se posmívá Bohu. Tak tedy, když se nám ukládá, abychom se modlili Přijď království tvé, ukládá se nám zároveň, abychom sami hledali království boží (Mat. 6, 33). Když se modlíme Buď vůle tvá, nemíníme tím, aby ji Bůh bez našeho vědomí v nás konal, ale aby nám dal vůli konat všechny jeho záměry. O to jsme povinni tak opravdově usilovat, jak opravdově se modlíme. Když říkáme Chléb náš vezdejší dej nám dnes, nemá to ten smysl, abychom v nečinnosti očekávali, až nám bude z nebe seslán chléb, ale aby Bůh připojil své požehnání, když každý svou prací si hledí dobýt chléb a pak jej v potu tváře pojídá. Tak když se modlíme Odpusť nám naše viny, zavazujeme se zároveň nedopouštět se hříchů, nebo, kdyby se nám to vinou naší křehkosti přihodilo, hned opustit cestu hříchu a navrátit se k předsevzetí nehřešit. Když říkáme Neuveď nás v pokušení, zavazujeme se tím, že se nebudeme sami do pokušení vrhat a pokoušet Boha. Když konečně říkáme Zbav nás ode zlého zároveň se učíme a zavazujeme, že se budeme zlu vyhýbat a dáme si pozor, abychom do něho neupadli. Jak bychom tedy stejně nepochopili, že když s příchodem onoho vytouženého osvíceného století máme naději na nápravu pokažených věcí a žádáme si ji od Boha, že se zároveň také zavazujeme jí napomáhat?

   4. Mimo to, má-li se něco dělat, je třeba zároveň pochopit způsoby, jak se to dělá, a zkoumat je, aby se pochopily, protože Bůh, jako nám nepřikazuje konat nic nerozumného, tak nežádá, ba nechce, abychom něco dělali nerozumně. Naopak je jisté, že se nám nezabraňuje zkoumat a chápat způsoby všeho toho, co zvláště nyní má každý konat. Je tedy také jisté, že se nám nezabraňuje chápat smysl sem patřících věcí. Např. již nyní jsme povinni každý učit každého pravdivému a dobrému, odnaučovat nepravému a zlému a znát jisté příležitosti té věci. Co tedy brání hledat způsob, kterým bychom mohli všichni všem při každé příležitosti ukazovat pravdivé a dobré a odvracet vší silou od nepravého a zlého? ]ako křesťané jsme již nyní povinni, aby každý podle svých sil rozšiřoval království Kristovo, ničil ďáblovo. Proč tedy nemáme také hledat cestu, jak bychom přesvědčili všechny, aby totéž dělali spolu s námi? Jsme povinni usilovat o mír se všemi. Proč tedy nemáme ukazovat cesty míru i jiným, a to všichni všem, jestliže můžeme? A jestliže se dosud mohli šlechetní duchové věnovat dobývání pravdy z temnot nebo její obhajobě před námitkami, proč by se nemohli věnovat tomu, aby pravda již vydobytá a obhájená se také rozšiřovala na všechny strany? ]estliže je to dovoleno se souhlasem Boha (který je pravda a chce, aby každý znal pravdu), proč nehledat cesty, jimiž by se pravda stala zřejmou všem? Obojí závisí na sobě navzájem a nelze je od sebe odtrhnout.

   5. Konečně vždy bylo dovoleno v bázni boží hledat dobré příležitosti k dobrým věcem, jež Bůh poskytuje, a přísluší to moudrému, podle těchto slov: Dej moudrému příležitost a bude mu přidána moudrost (Přísl. 9, 9). Budeme tedy nemoudří, nebudeme-li dbát, abychom si příležitostí, které boží dobrota k rozmnožení moudrosti poskytuje, všímali, chápali je a sledovali je. Dává nám totiž možnost, abychom viděli, co bude, abychom chápali jak to bude, počíná tím, že zjevuje zjevné cesty světla. Musíme tedy jít po stopách božích bezpečně tudy, kudy jde Bůh před námi, a přemýšlet, jak odevšad vyzařující paprsky světla by se mohly shromáždit v světlo jediné. Dík vlídné blahovůli Otce světel, který vždy, když zažehuje pochodně, nezažehuje je proto, aby byly schovány pod kbelec, nýbrž se postavily na svícen a sloužily všem, kteří jsou v domě. Dělá tedy dílo milé Bohu ten, kdo si v božím domě bere za povinnost rozsvěcovat a očisťovat světla: čím jsou početnější a větší, tím více má zásluh.

   6. Je tedy třeba přistoupit s důvěrou k dílu, Bohu milému, a světu prospěšnému, a nedbat štěkotu těch, kdo jsouce zvyklí odsuzovat nezvyklé věci hned na první pohled, a i zde nepochybně řeknou: Na vás tedy čekala moudrost? Musíme jim totiž odpovědět: Moudrost vždy čeká od počátku do konce (Přísl. 1, 20 a jinde). Ale my jsme liknaví: kéž bychom si již konečně, až se vysvětlí spletitost omylů všude, kde se jen rozšířily, poučili se ze všech způsobů našich poblouzení a stanovili si pevné zásady, abydhom se už nadále nemýlili.

   7. Namítne-li někdo, zda bude v lidských silách zaměřit paprsky pravdy k osvícení a obrácení srdcí, odpovíme: Jedině Otci světel náleží osvěcovat srdce. Máme však proto čekat, až se to stane zázrakem? Což nemáme zároveň chápat se prostředků, které poskytuje Bůh, a horlivě je vyhledávat? Víme, že lidská píle je bez Boha naprosto marná, nikoli však v tom případě, když slouží Bohu. Neustálým konáním božích děl jsme se totiž poučili, že Bůh má ve zvyku své vnitřní práci předesílat vnější prostředky, a že si připravuje svými posly cestu tam, kam se chystá sám jít.

   8. Nezbývá tedy, než aby nikdo neodpíral Bohu své přispění tam, kde se domnívá, že může vykonat něco veřejně prospěšného. Proto se také již pustíme do hledání povahy světla, hodlajíce pomáhat otci světel proti temnotám, které jsou mu odporné, abychom měli příležitost nepoznávat cesty světla odjinud než ze samotných cest světla.

 

Kontakt