Weinfurterova mystická nauka
Ve svém učení navazoval jak na mystiky západní resp. křesťanské včetně heretiků, jako byli Jakub Böhme, Mistr Eckhart a jeho následovníci Jindřich Suso, Jan Tauler a Jan van Ruysbroeck, Tomáš Kempenský, kvietisté Miguel de Molinos, John Pordage, Jane Leadová a madam Guyonová, ale i autoři spisů o mystice Karl von Eckhartshausen či zednář Johann Baptist Kerning; stejně tak navazoval na mystiky resp. jogíny indické, počítaje v to Rámakrišnu a jeho žáky (s Abhédánandou byl Weinfurter s písemném kontaktu) či svého současníka Rámana Mahárišiho, prakticky všechny, kdo pokračovali v tradici původní indické védánty.
Mystika a jóga byly pro Weinfurtera synonymy mystické cesty v detailech se lišící, ale shodné v tom zásadním – v tiché koncentraci na duchovní resp. božskou podstatu člověka. Jógu a celou indickou nauku považoval za filozoficky daleko propracovanější, budovanou po tisíciletí a nezatíženou západním materialismem a civilizačními zvraty. Přejal z ní systém karmy a reinkarnace a Ježíše považoval za jednoho z Avatárů, vtělení božích, jakých bylo v historii více.
Dle Weinfurtera „v mystice neběží o názory, nýbrž o fakta“. Proces mystického zrání má totiž své průkazné znaky, a to ať jde o mystiku západní či východní. Mystika sama o sobě také není cílem, nýbrž pouze prostředkem k poznání, ať už ho lze chápat jako dosažení, kontemplaci či splynutí s Bohem, realizaci, uskutečnění, nirvánu, absolutno atd. Dosažení cíle je tím, oč v konečném důsledku běží, nikoliv cesta k němu.
Mystika je ve Weinfurterově systému cestou k porozumění mezi náboženstvím Východu a Západu, jejichž syntézu ve své nauce obhajoval. Není popřením náboženství, spíše je zbavuje dogmat a stává se jejich nadstavbou, ve které mystik Východu i Západu snadno najdou společnou řeč. Tohoto porozumění však mohou dosáhnout jen skutečně praktikující mystikové, a to ještě na jisté úrovni svého vývoje. Pro náboženské představitele či vůdce je to nemožné ze samé podstaty věci: museli by totiž uznat zastupitelnost svých nauk, zatímco oni pro obranu a uchování samotné existence svých institucí musejí naopak přesvědčovat o své výlučnosti.
Weinfurterovská mystika se tak stala alternativou pro duchovně hledající, které církve neuspokojily nebo přímo zklamaly. Z jeho díla a překladů čerpaly buď přímo nebo zprostředkovaně prakticky všechny osobnosti, které v Československu v oblasti alternativní (necírkevní) mystiky působily, ať to byl František Drtikol, Květoslav Minařík, Jiří Scheufler, J. Kočí, B. Hejhal, P. A. Toušek-Klíma, K. Makoň, manželé Eduard a Míla Tomášovi či Jiří Vacek a další.