Základy víry Islámu

19.04.2014 10:09

Opravdový věřící muslim věří v následující základní články víry:
1. Věří v jediného Boha, nejvyššího a věčného, nekonečného a mocného, milosrdného a laskavého, stvořitele a živitele. Tato víra, má-li přinést výsledky, vyžaduje naprostou důvěru a doufání v Boha, podřízenost Jeho vůlí a spoléhání na Jeho pomoc. Zaručuje člověku důstojnost a chrání ho před strachem a zoufáním, vinou a nejasnostmi. Čtenář se už s významem islámu seznámil na předešlých stránkách.

2. Věří ve všechny proroky Boží bez jakéhokoli rozlišování mezi nimi. Každý známý národ měl Božího posla nebo člověka přinášejícího varovná poselství. Tito poslové byli velkými učiteli dobra a opravdovými obhájci práva. Vybral je sám Bůh, aby lidstvo učili a vykládali Jeho božské poselství. Byli vysíláni v různých dobách a každý známý národ měl jednoho nebo více takových poslů. Někdy Bůh vyslal k některým národům současně dva i více poslů. Svatý Korán se zmiňuje o jménech dvaceti pěti poslů a muslimové věří ve všechny z nich a přijímají je jako oprávněné posly Boží. S výjimkou Muhammada jsou známí jako "národní" nebo místní poslové. Jenže jejich poselství, jejich náboženství, bylo v podstatě stejné a nazývá se ISLÁM, protože pochází z jednoho a téhož zdroje, tedy od Boha. aby sloužilo jednomu a témuž účelu, a tím je vést lidstvo po přímé stezce Boží. Všichni poslové bez výjimky byli smrtelníci, lidské bytosti nadané božským zjevením a seslané Bohem, aby vykonaly určité úkoly. Muhammad je z nich poslední a je korunou slávy proroctví. To není svévolný postoj nebo pohodlná víra. Podobně jako všechny islámské články víry je to autentická a logická pravda. Bude rovněž užitečné, když se na tomto místě zmíníme o některých velkých poslech, jako byli Noe a Abraham, Izmael a Mojžíš, Ježíš a Muhammad, budiž s nimi všemi mír Boží. Korán přikazuje muslimům toto: Věřili jsme v Boha a v to, co seslal nám, i v to,' co seslal Abrahamovi, Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi a kmenům, i v to, co bylo dáno Mojžíšovi a Ježíšovi, a v to, co bylo dáno prorokům od Pána jejich. My nečiníme rozdíl mezi nimi a do vůle Pána svého jsme odevzdáni! (2:136, srovnej 3:84; 4:163-165; 6:84-87).

3. Pravý muslim v souladu s druhým článkem věří ve všechna svatá Písma a zjevení Boží. Byla vedoucím světlem, které poslové obdrželi, aby svým národům ukázali pravou stezku Boží. V Koránu jsou odkazy na knihy Abrahamovy, Mojžíšovy, Davidovy a Ježíšovy. Jenže dlouho před zjevením Koránu Muhammadovi byly některé tyto knihy a zjevení ztraceny nebo zkresleny, další byly zapomenuty, opomíjeny nebo skryty. Jedinou autentickou a úplnou knihou Boží, která dnes existuje, je Korán. Muslimové ze zásady věří v předchozí Knihy a Zjevení. Jenže kde jsou jejich úplné a původní verze? Mohou být stále ještě na dně Mrtvého moře a možná že bude objevena řada dalších svitků. Snad, až křesťanští a židovští archeologové odhalí veřejnosti úplné původní nálezy vykopávek, které ve Svaté zemi i nadále pokračují, budou dostupné podrobnější informace. Muslimové takovéto problémy nemají. Korán je v jejich rukou úplný a autentický. Nic nechybí a nic dalšího se neočekává. Autenticita Koránu je mimo jakoukoli pochybnost a žádný seriózní vědec nebo myslitel se neodvažuje zpochybňovat jeho pravost. Korán byl vypracován Bohem, který jej zjevil a uložil si za povinnost ochránit jej před změnami a poškozením jakéhokoli druhu. Takto jej muslimové dostali jako standard nebo měřítko, podle něhož se posuzují všechny ostatní Knihy. Takže to, co souhlasí s Koránem, je přijímáno jako Boží pravda. a to, co se s Koránem rozchází, je buď zamítáno nebo opomíjeno. Bůh praví: My zajisté jsme připomenutí seslali a dobře je umíme ochránit (15:9, srovnej 2:75-79; 5:13-14, 41, 45, 47; 6:91; 41:43).

4. Pravý muslim věří v anděly Boží. Jsou to čistě duchovní a jedinečná stvoření, jejichž podstata nevyžaduje žádné pokrmy, nápoje nebo spánek. Nemají fyzické touhy jakéhokoliv druhu, ani materiální potřeby. Dny a noci tráví službou Bohu. Existuje jich mnoho a každý z nich má určitou povinnost. To, že anděly nemůžeme spatřit lidským zrakem, neznamená. že neexistují. Na světě je spousta věcí, jež nevidíme nebo nejsou smyslům přístupné, a přesto věříme, že existují. Existují místa, která jsme nikdy neviděli, věci jako jsou plyn a éter, které nemůžeme spatřit pouhým zrakem, vnímat hmatem, chutí nebo sluchem; přesto však jejich existenci uznáváme. Víra v anděly má původ v islámské zásadě, že vědění a pravda se neomezují pouze na vědění získané prostřednictvím smyslů. (16:49-50; 21:19-20. Viz rovněž odkazy v článku dva.)

5. Opravdový muslim věří v Den posledního soudu. Tento svět jednoho dne skončí a mrtví povstanou, aby stanuli před posledním a spravedlivým soudem. Všechno, co na tomto světě děláme, každý úmysl, který máme, každý pohyb. který učiníme, každá myšlenka, kterou máme, a každé slovo, které řekneme, se sčítají a přesně zaznamenávají. V Den posledního soudu budou všechny záznamy otevřeny. Lidé s dobrými záznamy budou štědře odměněni a Bůh je vřele přivítá v nebi a lidé se špatnými skutky budou potrestáni a uvrženi do pekla. Skutečnou povahu nebe a pekla a jejich přesný popis zná jen Bůh. V Koránu jsou popisy nebe a pekla a v Muhammadových tradicích rovněž, ale neměly by se brát doslova. V nebi, řekl Muhammad, jsou věci, které žádné oko nevidělo žádné ucho neslyšelo a žádný mozek nevymyslel. Muslimové věří, že za dobré skutky budou odměněni a za špatné potrestáni. Je to tedy den spravedlnosti a konečného vyrovnání všech účtů. Jestliže si někteří lidé, myslí, že špatných skutků se lze zbavit podobně jako se jim občas podařilo uniknout trestu pozemských zákonů, pak se mýlí; to se jim v Den posledního soudu nepodaří. Budou na místě chyceni, budou bezbranní, bez právníka nebo rady na svou obranu.
Všechny jejich skutky Bůh vidí a Jeho sloužící je počítají. Jestliže někteří zbožní lidé konají dobré skutky, aby potěšili Boha, a přitom se jím v tomto pomíjivém světě nedostává odměny nebo uznání, pak se jim v tento Den dostane plné kompenzace a širokého uznání. Každému se dostane absolutní spravedlnosti.
Víra v Den posledního soudu je konečnou útěšnou odpovědí na mnohé složité otázky našeho světa. Existují lidé, kteří se dopouštějí hříchů, zanedbávají Boha a libují si v nemorálních činnostech, a přesto se zdá, že dosahují "povrchního" úspěchu v podnikání a že se jím dobře daří. A vedle toho jsou na světě čestní a pobožní lidé, kteří přesto dostávají za své upřímně míněné snahy menší odměnu a více pozemského utrpení. Je to záhadné a neslučuje se to s Boží spravedlností. Jestliže provinilci dokážou bez úhony uniknout pozemské spravedlnosti, a navíc mají větší úspěch, co pak zůstane počestným? Co podpoří věc morálky a dobra? Musí existovat nějaký způsob, jak odměnit dobro a zastavit zlo. Jestliže se to neděje tady, na zemi - a víme, že se to neděje pravidelně ani okamžitě - pak k tomu musí dojít někdy jindy, a tím dnem je právě Den posledního soudu. Nehlásá se tím smiřování se s nespravedlností nebo tolerance nemravnosti na tomto světě. Tato víra nemá utišovat ponížené ani uklidňovat jejich vykořisťovatele. Spíš varuje všechny, kdo sešli z pravé stezky, a připomíná, že Boží spravedlnost bude dříve nebo později vykonána (viz například předchozí odkazy).

6. Opravdový muslim věří v nadčasové vědění Boží a v Jeho moc plánovat a vykonávat Své plány. Bůh není k tomuto světu lhostejný, ani k němu nezaujímá neutrální postoj. Jeho vědění a síla působí neustále, udržují tak Jeho rozsáhlá území a plnou kontrolu nad věcmi, které stvořil. Bůh je moudrý a milující a pro všechno, co dělá, má vždy dobré pohnutky a smysluplný cíl. Jestliže toto víme, pak bychom měli v dobré víře přijímat všechno, co Bůh dělá, i když se nám někdy nedaří Mu plně porozumět nebo to považujeme za špatné. Měli bychom mít silnou víru v Boha a přijímat všechno, co Bůh dělá, protože naše vědění je omezené a naše myšlení je založeno na individuálních nebo úzce osobních úvahách, zatímco Jeho vědění je neomezené, protože Bůh plánuje v univerzálním měřítku. Tyto zásady nehlásají, že by se člověk měl stát fatalistou nebo měl podléhat pocitům bezmoci. Uvedené zásady načrtávají demarkační čáru mezi tím, čím se zabývá Bůh, a tím, co náleží do lidské zodpovědnosti. Protože jsme koneční a omezení, máme konečný a omezený stupeň mocí a svobody. Nemůžeme udělat cokoliv, a proto nás Bůh volá k zodpovědnosti jen za to, co je v naší moci. Věci, kterých schopni nejsme, nebo věci, které dělá Bůh, nespadají do naší zodpovědnosti. Bůh je spravedlivý a dal nám omezené schopnosti, které odpovídají naší konečné přirozenosti a omezené zodpovědnosti. Na druhé straně nám nadčasová moc a vědění Boha potřebné k vykonání Jeho plánů nezabraňují vytvářet plány v naší omezené sféře schopností. Naopak, Bůh nás vyzývá, abychom plánovali, přemýšleli a konali rozumná rozhodnutí; jestliže však naše záležitosti neskončí, jak jsme chtěli nebo plánovali, neměli bychom ztrácet víru nebo podléhat duševním stresům nebo zneklidňujícím obavám. Muslimové nazývají tento článek vyznání a víry "qadá" a "qadar", což jednoduše znamená, že nekonečné vědění Boží předchází událostem a že se události odehrávají podle přesného Božího vědění (Korán, například 18:29; 41:46; 53:33-62; 54:49; 65:3; 76:30-31).

7. Opravdový muslim věří, že Boží výtvory mají smysl a že život samotný má duchovní smysl, které přesahují lidské fyzické potřeby a materiální činnosti. Smysl života spočívá v uctívání Boha. Neznamená to, že celý život musíme trávit v neustálé izolaci a pouze v meditacích. Uctívat Boha znamená znát Ho, milovat Ho, poslouchat Jeho příkazy, prosazovat Jeho zákony a podle nich jednat, sloužit Jeho věci konáním dobra a vyhýbáním se zlu, být k Němu spravedliví, k sobě samým a k ostatním lidským bytostem. Uctívat Boha znamená "žít" život, ne od něho utíkat. Zkrátka uctívat Boha znamená nechat se prodchnout Jeho nejvyššími atributy. To není jednoduché konstatování ani zjednodušení celé záležitosti. Je to velmi hutné a souhrnné vyjádření. Jestliže má tedy život smysl a jestliže je člověk stvořen, aby tomuto účelu sloužil, pak nemůže této zodpovědnosti uniknout. Nemůže popírat svou existenci nebo opomíjet životně důležitou roli, kterou má sehrát. Když Bůh ukládá člověku určitou zodpovědnost, pak ho vybavuje vší potřebnou pomocí. Dal mu inteligenci a schopnost zvolit si způsob chování. Bůh tedy člověku uložil vynaložit veškeré své úsilí na plnou službu smyslu své existence. Kdyby v tomto ohledu zklamal nebo svůj život zneužil k zanedbávání svých povinností, bude se Bohu za své špatné skutky zodpovídat (viz 21:17-18; 51:56-58; 73:37).

8. Opravdový muslim věří, že v hierarchii všech známých tvorů se člověk těší mimořádně vysokému postavení. Toto postavení zaujímá proto, že pouze on byl obdařen rozumovými schopnostmi a duchovními touhami a rovněž schopností činu. Jenže čím vyšší je postavení člověka, tím vyšší je i jeho zodpovědnost. Člověk je zástupcem Boha na zemi. Člověk, kterého si Bůh zvolí za svého služebníka, musí mít určité schopnosti a autoritu a musí být, alespoň potencionálně, nadán ctí a mravní neporušeností. Takové tedy je postavení člověka v islámu; lidské pokolení není zavrženo od kolébky až po hrob, člověk je důstojná bytost schopná konat dobro a šlechetné skutky. Skutečnost, že si Bůh vybral‚ za posly lidské bytosti, dokazuje, že člověk je důvěryhodný a schopný‚ a že si může osvojit ohromná bohatství dobra (2:30-34; 6:165; 7:11; 17:70-72, 90-95).

9. Opravdový muslim věří, že každý člověk se rodí jako "muslim". Znamená to, že samotné zrození se odehrává v souhlasu s vůlí Boží jako uskutečnění Jeho plánů a v podřízenosti Jeho příkazům. Znamená to také, že každý člověk je obdařen duchovními schopnostmi a intelektuálními sklony a že z něj může být dobrý muslim, jestliže má k islámu správný postoj, a že může rozvíjet svoji vrozenou přirozenost. Mnoho lidí dokáže islám ochotně přijmout, jestliže se jim předloží správným způsobem, protože islám je Boží formou pro lidi, kteří chtějí uspokojit své morální a duchovní potřeby a přirozené snahy, pro ty, kteří chtějí vést konstruktivní a zdravý život, ať už na úrovni osobní nebo společenské, národní nebo mezinárodní. Je to způsobeno tím, že islám je univerzálním náboženstvím Božím, náboženstvím Stvořitele lidské přirozenosti, který ví, co je pro lidskou přirozenost nejlepší (30:30; 64:1-3; 82:6-8).

10. Opravdový muslim věří, že člověk se rodí bez hříchů a nemá žádné vrozené ctnosti. Člověk je jako nepopsaná kniha. Když dosáhne zralosti, stane se odpovědným za své činy a úmysly, pokud byl jeho vývoj normální a za předpokladu, že je duševně zdravý. Nejenže je člověk bez hříchu až do té doby, než se nějakého dopustí, ale může také konat podle svých plánů a na svou vlastní zodpovědnost. Tato dvojí svoboda, svoboda od hříchu a svoboda konat účelně, očišťuje muslimovo svědomí od velkého tlaku zděděného hříchu. Uklidňuje duši a mysl a ruší zbytečné napětí vznikající pod vlivem učení o prvotním hříchu.
Islámský pojem svoboda je založen na zásadách Boží spravedlnosti a přímé zodpovědnosti člověka vůči Bohu. Každý člověk musí nést vlastní břemeno a musí být zodpovědný za své činy, protože nikdo nemůže odpykávat hříchy za někoho jiného. Proto muslimové věří, že pokud Adam spáchal prvotní hřích, pak jen on sám byl zodpovědný za jeho odčinění. Předpoklad, že Bůh nedokázal Adamovi odpustit a že za tento hřích musel nechat pykat někoho jiného nebo předpoklad, že se Adam nemodlil za odpuštění nebo se za ně modlil, ale nebylo mu uděleno, je velmi nepravděpodobný a protiřečí Božímu milosrdenství a Boží vlastnosti odpuštění a schopnosti odpustit. Považovat tuto hypotézu za správnou by bylo drzým výsměchem zdravému rozumu a otevřeným porušením pojmu Bůh (viz odkazy v článku devět a v Koránu 41:46; 45:15; 53:31-42; 74:38; o pojmu hřích viz níže). Muslimové z tohoto rozumového základu a z autority Koránu odvozují víru, že Adam si uvědomil, co spáchal, a prosil Boha za odpuštění stejně jako jiný rozumný hříšník. Z téhož základu čerpají muslimové víru, že Bůh odpouštějící a milosrdný udělil Adamovi odpuštění (2:35-37; 20:117-122). Z toho vyplývá, že Muslim nemůže přijmout učení, podle něhož byl Adam zavržen společně s celým lidským pokolením a že mu nebylo odpuštěno, dokud nepřišel Ježíš, aby odpykal jeho hříchy. Muslimové také nemohou přijmout dramatický příběh Ježíšovy smrti na kříž jako konečné odčinění všech lidských hříchů. Čtenář by se měl těchto mylných závěrů vyvarovat. Muslimové nevěří v ukřižování Ježíše jeho nepřáteli, protože základ učení o ukřižování protiřečí Božímu milosrdenství a spravedlnosti a protiví se také lidské logice a důstojnosti. Nevíra v toto učení přitom nijak nezmenšuje zbožnou úctu, kterou muslimové k Ježíši chovají, ani nesnižuje vysoké postavení Ježíše v islámu a neotřásá muslimskou vírou v Ježíše jako vynikajícího proroka Božího. Naopak, odmítnutím tohoto učení muslimové přijímají Ježíše s větší vážností a úctou a pohlížejí na jeho původní poselství jako na podstatnou součást islámu. Ještě jednou prohlašuji, že být muslimem znamená, že člověk musí přijímat a uznávat všechny proroky Boží bez jakéhokoli omezování. Obecné postavení Ježíše v islámu budeme rozebírat v pozdější kapitole.

11. Opravdový muslim věří, že pro své spasení musí člověk pracovat pod vedením Boha. Znamená to, že chce-li být člověk spasen, musí skloubit víru a činy a náboženství s praktickým životem. Víra bez činů je stejně nedostatečná jako činy bez víry. Jinými slovy, člověk nemůže dosáhnout spasení, pokud se jeho víra v Boha nestane dynamickou silou jeho života, pokud se tedy jeho vyznání nepromítne do skutečnosti. Tata zásada je v naprostém souladu s jinými články islámské víry. Ukazuje, že Bůh nepřijímá medvědí služby a že žádný opravdový věřící nemůže být k praktickým požadavkům víry lhostejný. Ukazuje také, že nikdo nemůže jednat ve jménu někoho jiného nebo se vměšovat mezi něho a Boha (viz například Korán, 10:9-10; 18:30; 103:1-3).

12. Opravdový muslim věří že Bůh nevolá nikoho k zodpovědnosti, pokud mu On sám neukázal pravou stezku. Bůh proto lidem seslal mnoho poslů a zjevení a objasnil, že nikdo nebude trestán předtím, než se mu dostane Božího vedení a než se mu v hlavě rozezvučí poplašný zvonek. Takže člověk, který se nikdy nesetkal s Božím zjevením nebo poslem, nebo člověk, který je duševně nemocný, se Bohu nezodpovídá z toho, že neuposlechl Božských pokynů. Takový člověk bude zodpovědný jen za to, k čemu ho vybízí jeho zdravý rozum. Avšak člověk, který vědomě a úmyslně porušuje zákon Boží nebo sešel ze správné stezky, bude za své špatné skutky potrestán (4:165; 5:16 & 21; 17:15).
Tento bod je pro každého muslima velmi důležitý. Na světě je mnoho lidí, kteří nikdy o islámu neslyšeli, a nemohou o něm tudíž vědět. Takoví lidé mohou být čestní a mohou se z nich stát dobří muslimové, najdou-li si k islámu cestu. Jestliže o islámu nevědí a nemohou o něm vědět, pak se nebudou zodpovídat z toho, že se nestali muslimy. Avšak muslimové, kteří takovým lidem dokážou islám vyložit, budou zodpovědní za to, že je nevyzvali k následování islámu a za to, že jim neukázali, co islám je. Každý muslim na celé zeměkouli je tedy vyzýván ke kazatelské činnosti, ale také, a to je důležitější, k životu v islámu (viz například Korán 3:104; 16:125).

13. Opravdový muslim věří, že v Bohem stvořené lidské přirozenosti je více dobra než zla, a že možnost úspěšné nápravy je větší než možnost beznadějného neúspěchu. Tato víra vyvěrá ze skutečnosti, že Bůh člověku uložil jisté poslání a že poslal posly a zjevení, aby lidi vedli. Kdyby byl člověk svou přirozeností beznadějným případem neschopným nápravy, jak by ho absolutně moudrý Bůh mohl pověřit zodpovědností a vyzývat ho, aby jisté věci dělal a jiným se vyhýbal? Jak by to mohl Bůh udělat, kdyby bylo všechno marné? Skutečnost, že Bůh o člověka pečuje a že zaujímá postoje, které jsou v jeho zájmu, dokazuje, že člověk není ani bezmocný ani beznadějný, ale že je vnímavější vůči dobru a že je spíše nakloněný dobru než zlu. Se zdravou vírou v Boha a patřičnou důvěrou v člověka jsou i dnes možné zázraky. Aby člověk těmto věcem porozuměl, musí pečlivě studovat patřičné pasáže v Koránu a přemýšlet o jejich významu.

14. Opravdový muslim věří, že víra není úplná, když ji člověk následuje slepě nebo když ji přijímá bez otázek s výjimkou případů, kdy je věřící rozumně uspokojen. Jestliže má víra inspirovat k činům a jestliže mají víra a činy vést ke spasení, pak musí být víra založena na neotřesitelných základech bez jakéhokoli předstírání nebo donucování. Jinými slovy, jestliže si někdo říká muslim pouze z důvodů rodinné tradice nebo když přijímá islám pod nátlakem nebo pouze slepě napodobuje jiné, pak v očích Božích není úplným muslimem. Muslim si musí svou víru vystavět na dobrých základech bez jakýchkoli pochybností a nejistot. Není-li si vírou jistý, pak ho Bůh vyzývá, aby pátral v otevřené knize přírody, aby použil své rozumové schopnosti a aby uvažoval nad učením Koránu. Musí pátrat po nepopiratelné pravdě, dokud ji nenajde, a on ji určitě najde, má-li takové schopnosti a hledá-li opravdově (viz například Korán 2:170; 42:22-24).
Proto islám vyžaduje zdravé přesvědčení, proto vystupuje proti slepému napodobování. Každého, kdo opravdově a vážně přemýšlí, islám vyzývá k plnému uplatnění jeho schopností. Jestliže však člověk není způsobilý nebo si není jistý sám sebou, pak by měl přemýšlet jen do míry svých omezení. Takový člověk by se měl plně spolehnout na autentické zdroje náboženství, které jsou dostatečné samy o sobě, a nepodrobovat je kritice, které není schopen. Jde o to, že nikdo se nemůže nazývat muslimem, není-li jeho víra založena na silném přesvědčení a jsou-li v jeho mysli nějaké pochybnosti. Islám je totiž úplný jen tehdy, je-li založen na silném přesvědčení a na svobodě volby, nelze jej proto nikomu vnutit, protože Bůh vynucenou víru nepřijme. A nebude ji považovat za skutečně islámskou víru, jestliže se nerozvinula zevnitř nebo nevznikla na základě rozumných a svobodných přesvědčení. Islám zajišťuje svobodu víry, a proto v muslimských zemích žilo a stále žije mnoho nemuslimských skupin, které se přitom těší plné svobodě vyznání a svědomí. Muslimové tento postoj zaujímají, protože islám v oblasti náboženství zakazuje použití nátlaku. Víra je světlem, které musí vyzařovat zevnitř, protože svoboda volby je základním kamenem zodpovědnosti. To však rodiče nezbavuje zodpovědnosti za jejich děti. Rodiče musí podniknout všechno, aby dětem pomohli vybudovat silnou a podnětnou víru.
K získání zdravě založené víry vedou různé souběžné cesty. Existuje duchovní přístup, který je založen hlavně na Koránu a na Muhammadových tradicích. Existuje také racionální přístup, který vede v konečných důsledcích k víře v Nejvyšší bytost. Tím nechceme říci, že duchovní přístup postrádá zdravé rozumové jádro. Také racionální přístup nepostrádá podnětnou duchovnost. Oba přístupy se vzájemně doplňují a mohou dosáhnout aktivní součinnosti. Jestliže je člověk dostatečně vybaven rozumovými vlastnostmi, může se uchýlit k racionálnímu nebo správným závěrům. Jestliže však někdo není schopen hlubokého zamyšlení nebo si není jistý svými rozumovými vlastnostmi, pak se může přiklonit k duchovnímu přístupu a spokojit se s věděním, které dokáže získat z autentických zdrojů náboženství. Ať už člověk použije duchovní nebo racionální přístup nebo oba dva, vždy dojde k víře v Boha. Všechny tyto cesty jsou stejně důležitě a islám je tak chápe, a jsou-li správně použity, pak vedou k témuž cíli, tedy k víře v Nejvyšší bytost (Korán, 5:16-17; 12:109; 18:30; 56:80).

15. Opravdový muslim věří, že Korán je slovo Boží zjevené Muhammadovi prostřednictvím anděla Gabriela. Bůh zjevoval Korán při různých příležitostech a po částech, aby zodpověděl jisté problémy, odpověděl na určité otázky, urovnal jisté spory a aby byl člověku nejlepším průvodcem k pravdě Boží a k věčné blaženosti. Každé písmeno v Koránu je slovem Božím, každý jeho zvuk je opravdovou ozvěnou Božího hlasu. Korán je prvním a nejopravdovějším zdrojem islámu. Byl zjeven v arabštině. Uchovává se a zůstane v původní a úplné arabské verzí, protože Bůh chtěl, aby byl Korán uchován, aby byl vždy nejlepším průvodcem člověka a aby jej uchránil před zkreslením (srovnej 4:82; 15:9; 17:9; 41:41-44; 42:7, 52-53).
Podle svědectví o Božím uchování Koránu je tato kniha jediným Písmem v dějinách lidstva, které bylo uchováno v úplné a původní verzi bez sebemenší změny ve stylu nebo dokonce v interpunkci. Historii zaznamenávání Koránu, vytváření jeho kapitol a uchovávání textu nezpochybňují nejen muslimové, ale ani poctiví a seriózní vědci. To je historický fakt, který žádný vědec jakékoliv víry - který si přitom váží svých znalostí a vědecké etiky - nikdy nezpochybňoval. Jde vlastně o důkaz Muhammadova zázraku. Kdyby totiž veškeré lidstvo pracovalo společně, nebylo by schopné napsat nic, co by se přiblížilo jediné kapitole Koránu (2:22-24; 11:13-14; 17:88-89).

16. Opravdový muslim věří, že existuje jasná hranice mezi Koránem a Muhammadovými tradicemi. Korán je slovo Boží, zatímco Muhammadovy tradice jsou praktickým výkladem Koránu. Muhammadova role spočívala v přednášení Koránu v podobě, v jaké jej obdržel, ve výkladu a předvedení Koránu do životní praxe. Jeho výklad a praktiky daly podnět ke vzniku takzvaných Muhammadových tradicí. Považují se za druhý zdroj islámu a musí být v naprostém souladu s prvním zdrojem, tedy s Koránem, který představuje standard a měřítko. Jestliže by mezi kteroukoliv částí Tradicí a Koránem vznikl nějaký rozpor nebo nesoulad, pak se muslimové přiklánějí pouze ke Koránu a vše ostatní považují za předmět vědeckého zkoumání, protože žádná opravdová Muhammadova tradice nemůže být nikdy v rozporu s Koránem nebo stát proti němu.

Poznámky
V diskusi o základních článcích islámské víry jsme se úmyslně odklonili od tradičního pohledu. Neomezili jsme se na pět nebo na šest článků. Namísto toho jsme se pokusili obsáhnout co největší počet zásad. Měli bychom však zdůraznit, že všechny články víry, o nichž jsme se zmiňovali, jsou založeny na učení Koránu a Muhammadových tradicích a jsou z nich odvozeny. Mohli jsme z Koránu citovat více veršů a mnoho částí Tradicí a ukázat základy článků víry. Neučinili jsme tak z prostorových důvodů. Korán a Muhammadovy tradice jsou pro podrobnější studium dostupným zdrojem.
Minimálně jsme používali západní terminologii a technické výrazy, například pojmy jako jsou predestinace, fatalismus, svobodná vůle atd. Rozhodli jsme se k tomu, abychom zabránili nejasnostem a technickým problémům. Většina technických termínů, které používají nearabsky mluvící národy, vede k nedorozumění a vzbuzuje mylné představy. Nemohli bychom účelu této knihy vyhovět, kdybychom používali termíny z jiných náboženství a aplikovali je na islám. Kdybychom používali termíny z jiných náboženství, museli bychom připojit mnohá omezení a komentáře, abychom obraz islámu očistili. To by však vyžadovalo mnoho prostoru, což si nemůžeme za stávajících okolností dovolit. Takže jsme se pokusili tiše vysvětlit jednoduchým a prostým jazykem a stejně hodláme pokračovat i ve zbývajících částech knihy.

Kontakt