Zruč nad Sázavou

Psal se věk šestnáctý, když na zručském zámku, stojícím na stráni nad řekou, sídlili dva páni. Byli to bratři Zdeněk a Léva z rodu pánů ze Zruče, kteří byli známí v celém širém kraji svým životem nehodným šlechtice, nýbrž nějakého zbojníka a loupežníka.

Zámečtí páni vskutku prováděli nejroztodivnější výtržnosti. Oba měli lstivou mysl, klamali chudé poddané i bohaté panstvo, mnohokrát někoho poranili a neštítili se ani takových činů, jako ubližovat bezbranným ženám a olupovat je.

Celý kraj se veselil z příchodu jara, sedláci osévali svá pole, ptáčci jim k tomu prozpěvovali a ženy smýčily malá i velká obydlí. Blížily se totiž Velikonoce a každý chtěl tyto svátky oslavit, jak se sluší a patří.

I po zdejším zámku pobíhaly neustále služebné, kuchařky leštily hrnce i pánve. V kuchyni to vonělo nejrůznějšími lahůdkami, pekly se koláče, makové, tvarohové i povidlové.

A právě tehdy, o svátcích jara, páni Léva a Zdeněk pozvali na zámek faráře Jiříka. Lákali jej na výborné koláčky a když farář dlouho odmítal pozvání, začali mu vyhrožovat, aby ho strach donutil přijít.

Tak tedy Jiřík odpoledne o Velikonocích přijel na návštěvu. Tázal se pánů, z jakého důvodu si jej nechali zavolat. Ti jej však posadili za stůl a nalévali mu tolika vína, až faráře zcela opili.

Snad jen Bůh ví, proč si páni tenkrát, za těch dávných časů, faráře Jiříka povolali. Možná jej oloupit chtěli, možná se jen dozvědět cosi tajného.

Říká se, že duše obou pánů byly tak hříšné, že si je odnesl do pekla sám ďábel a bedlivě je střeží dodnes.