Lalibela (Etiopie)

Monumentální skalní chrámy vytesané starověkými dělníky v rudých pouštních masivech. Lalibela, původně Roha, později Zagwe Lalibela, začala vznikat zřejmě už ve 12. století, ale podle archeologů se musela rodit několik staletí.
Přesné krychlové stavby byly vytesány zvláštním způsobem. Nejdříve se přímo ve skalním masivu z výšky vysoustružila geometricky přesná krychle, která nebyla při čelním pohledu vůbec vidět. Z některých kostek byly postupně vytesány kříže, některé zůstaly tak, jak je kameníci vytvořili. Teprve poté začali dělníci v krychlích sekat vnitřní prostory, patra, jednotlivé místnosti i okna. Suti, která se musela odvézt kilometry daleko, bylo podle střízlivého odhadu sto tisíc kubických metrů. Největší z dochovaných chrámů má udivující rozměry, je dlouhý téměř 34 metrů, široký 24 metrů a jeho výška dosahuje 12 metrů. Prvním Evropanem, který skalní chrámy v Lalibele spatřil, byl portugalský mnich Francisco Alvarez. Jeho popis místa vyjadřuje úctu a obdiv, jaký v Lalibele pocítil, ale zároveň obsahuje dovětek, že mu existenci Lalibely nikdy nikdo neuvěří. My mu věříme stejně jako archeologové, kteří chrámy dokonale prozkoumali.
Nejznámější stavbou je chrám Panny Marie ve tvaru řeckého kříže, jehož vnitřní sloup dodnes pokrývá temně červené plátno. Stojí na obrovském nádvoří, které museli dělníci v potu tváře vykutat a suť odnosit. Právě odtud vedou klikaté skalní stezky k dalším chrámům, už zdaleka ne tak honosným. Celkem se jich pod horizontem kopců ukrývá jedenáct.

 

Kamenných kostelů je v Lalibele celkem 13 a všechny se nacházejí blízko u sebe. Vizuálně nejzajímavější je kostel svatého Jiří. Cesta vede po vrcholu skály, ze které je kostel vytesán a tak je z vrchu vidět jeho křížový tvar. Ostatní kostely mají méně impozantní a ilustrativní přístup, protože cesta vede přímo k jejich vchodům.

Největší z kostelů je kostel Medhane Alem (Spasitel světa), jehož loď má rozměry 33×23 metrů. Uvnitř jsou vytesány i sloupy podpírající kamennou střechu. Tento kostel překvapivě připomíná spíše řecké, než etiopské, kostely.

Interiéry všech lalibelských kostelů zdobí svaté obrazy, v některých jsou také bohatě zdobené schránky připomínající oltáře. Ty uvnitř obsahují dřevěný nebo kamenný symbol představující Mojžíšovy desky s desaterem. (Podle pověstí vlastní Etiopská ortodoxní církev pravé Mojžíšovy desky s desaterem (tzv. tabot)) Kromě vysekaných reliéfů jsou kostely uvnitř strohé a bez výzdoby. Výjimkou je kostel Meskel s bohatě malovaným stropem. V kostele Golgotha je pochován samotný král Lalibela a budova patří mezi nejsvatější místa v Lalibele, přístup do kostela Golgotha je povolen pouze mužům.

Stavebníci si nejdříve museli vyznačit, kde kostel vznikne, poté postupně na všech čtyřech stranách vysekat ve skalách příkopy, čímž vznikl skalní monolit představující budovu kostela zvnějšku. Následně museli do monolitu prorazit dveře a poté vysekat celý vnitřní prostor, včetně oken a nejrůznějších reliéfních ozdob. Kostely byly tesány do relativně měkkého červeného sopečného kamene, tufu, což jejich výstavbu ulehčovalo. Kdo přesně kostely stavěl není známo. Historici odhadují, že na stavbu takových objektů bylo potřeba až 40 000 dělníků. Z architektonické rozdílnosti mezi kostely vyplývá, že musely vzniknout ve větším časovém rozpětí, než bylo období vlády krále Lalibely.

 

Místní legenda říká, že král Lalibela část svého života pobýval v Jeruzalémě. Ten ho prý ovlivnil natolik, že po návratu do Etiopie zde chtěl také postavit svaté město. Tak rozhodl o vybudování kostelů ve svém královském městě Roha (po jeho smrti přejmenovaném na Lalibela). Názvy místních kostelů, jako Řeka Jordán, Adamův hrob či Boží muka tuto legendu podporují.

 

Kontakt