Posledním pilířem a jednou z nejlepších islámských institucí hadž neboli pout do Mekky. Vykonání poutě je povinné pro každého muslima přinejmenším jednou a život bez ohledu na to, zda jde o mě či ženu, kteří jsou však duševně, finančně a fyzicky k pouti způsobilí.
Muslim, který dosáhl patřičného věku, těší se poměrně dobrému zdravý je finančně zabezpečeny, musí pout vykonat alespoň jednou za život. Finančním zabezpečením se myslí, že daný jedinec by měl mít až konce hadžu dost prostředků na úhradu vlastních výdajů, na zabezpečení osob na něm závislých a na zaplacení dluhů, je-li zadlužen.
Průběh hadžu je dalším výjimečným rysem islámu. Je nařízen Bohem a slouží mnoha účelům, mezi jiným těmto:
1. Je to největší výroční shromážděni víry, kde se muslimové setkávají aby se vzájemně poznali, prostudovali společné záležitosti a zvýšili
obecné blaho. Je to také největší pravidelná světová konference míru v historii lidstva. Během hadžu je mír ústřednim tématem; mír s Bohem a vlastní duší, mír s ostatními, se zvířaty, ptáky, a dokonce i se hmyzem. Rušit mír kohokoliv nebo kteréhokoliv stvoření jakéhokoli tvaru je přísně zakázáno.
2. Je to ucelená názorná ukázka univerzality islámu a bratrství a rovnosti mezi muslimy. Muslimové nejrůznějšího věku, nejrůznějších povolání a třid ze všech koutů zeměkoule se na pokyn Boži scházejí v Mekce. Oblékají se všichni stejně jednoduše, dodržují stejná nařízeni, pronášejí tatáž slova v jednu a touž chvíli jednim a tymž způsobem kvůli shodnym cílům. Neexistuje zde žádny majestát, pouze poslušnost všech vůči Bohu. Neexistuje zde žádná šlechta, jen pokora a náboženské zanícení.
3. Hadž potvrzuje příslušnost muslimů k Bohu a jejich ochotu vzdát se při službě Bohu materiálních zájmů.
4. Hadž je seznámení poutníků s duchovnim a historickym zázemím proroka Muhammada, čimž věřící mohou získávat vroucí inspiraci a posilovat svoji víru.
5. Připomíná Boží obřady provedené Abrahamem a Izmaelem ( Ibrahímem a Isma'ílem), kteří byli prvními poutníky do prvního Božího domu na zemi, do Ka'by v Mekce (Makka).
6. Připomíná velké shromáždění v Den posledního soudu, kdy lidé stanou navzájem si rovni před Bohem a budou čekat na svůj konečný osud, kdy nebude nadřazenosti ras ani rodu. Připomíná skutečnost, že pouze Mekku v celém jsoucim světě Bůh poctil, když ji od časů Abrahama učinil střediskem monoteismu, a že Mekka bude i nadále středem islámu, náboženství čistého monoteismu až do konce času.
Při konání hadžu lze snadno postřehnout, že znamená duchovní obohacování a morální přezbrojení, že je to událost intenzivního náboženského zanícení a ukázněné zkušenosti, událost velkých humanitárních zájmů a inspirujícího vědění - všechny tyto prvky se spojuji v této jediné islámské instituci.
Popis pravidel a kroků, které se kona jí v průběhu hadžu, je poněkud dlouhý. Nebudeme se zde timto popisem zabývat. Čtenář, který chce znát podrobnosti, může nahlédnout do propracovaných materiálů zabývajících se touto problematikou. Měli bychom však zdůraznit, že během celého hadžu jsou všude informovani průvodci, kteří poutníkům vždy pomohou správnými pokyny.
Měli bychom také zdůraznit, že jedinym objektem náboženského zanícení je sám Bůh a nic jiného. Muslimové jdou do Mekky pro slávu Boží, ne proto, aby políbili kámen nebo zbožnili nějakého člověka nebo nějakého poloboha. Líbání a dotýkání se Černého kamene v Ka'bě je možné, nejde však o povinnost, není to nařízeno. Lidé, kteří líbají Černý kámen nebo se ho dotýkají, to nedělají proto, že by snad věřili v tento kámen nebo mu přiznávali nějaké nadpřirozené vlastnosti. Věří pouze v Boha. Líbají tento kámen nebo na něj ukazují pouze na důkaz úcty nebo jako na symbol lásky, kterou chovají k prorokovi Muhammadovi, jenž kámen položil do základů Ka'by, když byla rekonstruována. Tato událost má zvláštní význam. Líčí Muhammada jako člověka stvořeného k míru. Když se Ka'ba několik let před příchodem islámu přestavovala, měl být Černý kámen vložen do jejích základů. Kmenoví náčelníci se o této věci bouřlivě přeli, šlo jim o to. kdo bude mít čest kámen položit. Byla to velmi vážná záležitost a nad svatým místem se vznášely stíny občanské války. Kámen se těšil u náčelníků nesmírné úctě, přestože je to jen kus kamene. Tuto úctu snad lze chápat ve světle skutečností, že kámen spojovali s prorokem Abrahamem, velkým prapředkem Arabů, a že to snad byl jediný pevný kus kamene, který z prastaré stavby Posvátného chrámu zůstal. Af už to bylo tak či onak, tento kámen jako takový nemá pro muslimy a islám žádný význam.
Když se náčelníkům nepodařilo vzájemný spor vyřešit, dohodli se, že celou věc vyřeší první příchozí. Prvním příchozím byl právě Muhammad. Rozhodl, aby kámen zabalili do kusu látky a požádal náčelníky, aby jej společně uchopili a položili na místo tak, aby se na tomto aktu podílel každý z nich. Muhammadovo moudré rozhodnutí náčelníky velice uspokojilo a provedli věc podle jeho rady. Spor byl zažehnán, a uchoval se tak mír. Takové je tedy morální poselství příběhu o Černém kameni. Tak~e když poutníci líbají Černý kámen nebo na něj zbožně ukazují, dělají to na paměť Muhammada, moudrého mírotvůrce. Celou věc osvětlíme jedním příkladem. Pro dobrého vlastence vracejícího se z exilu nebo pro vojáka, který se vrací z bojiště, je přirozené, že po dosažení hranic své milované domoviny dělají určité věci. Například líbají na hranicích zem, bouřlivě se objímají s prvními krajany, které potkají, nebo se koří nějakému místu v krajině. Považuje se to za normální a správné, nikdo by si nemyslel, že onen vlastenec nebo voják uctívá půdu nebo si ze svých krajanů činí modly nebo že místům v krajině připisuje nějaké božské vlastnosti. Chování poutníků by se také mělo vykládat podobně. Ka'ba v Mekce je duchovním středem islámu a duchovní domovinou každého muslima. Když poutník dosáhne Mekky, podobají se jeho pocity pocitům onoho vracejícího se vlastence nebo pocitům vítězného vojáka vracejícího se z rozhodné bitvy. Není to pouhá metafora. Odpovídá historickym skutečnostem. První muslimové byli vyhnáni ze svého domova a museli žít celé roky v exilu. Bylo jim upíráno právo uctívat Boha v Ka'bě, nejposvátnějším Božím domě, jaký existuje. Když se vrátili z exilu, byla jejich hlavním cílem Ka'ba. Radostně vstoupili do Posvátného chrámu, zničili všechny modly a idoly, které tam byly a dokončili poutní obřad.
Toto vysvětlení osvětluje neobvyklé zkušenosti výjimečných lidí. Například jeden významný maďarsky spisovatel uprchl ze své země, do níž vpadla nepřátelská vojska, a vzal si s sebou hrst prsti. Literární anály vyprávějí, že tento spisovatel nalezl největší útěchu a nejhlubší radost v oné hrsti země. Stala se mu zdrojem inspirace a symbolem naděje, že se jednou vrátí do svobodné vlasti.'~
Podobně vypraví i dokument nazvaný "Palestinci" vyrobeny společnosti CBS a vysílaný v televizi v sobotu 15. června 1974. V tomto filmu je interview s bohatým obchodníkem, který uprchl před sionistickým terorem v Palestině a žil v nesmírně moderním domě v Bejrútu. Když se reportéři zmínili o jeho velkém majetku v exilu, obchodník se usmál a ukázal na malou láhev zpola naplněnou zemí. Dodal, že si ji s sebou přinesl z Jeruzaléma, když prchal, a že je pro něj cennější než cokoliv jiného z jeho majetku a že by se celého svého vlastnictví rád vzdal, jen kdyby se mohl vrátit do Palestiny, do své vlasti. V tomto interview byl ještě zajímavý fakt, že rodina tohoto obchodníka byla ještě více citově založená a vyjadřovala mnohem silnější postoje. Rozhodně nás nepřekvapí, že tento člověk reprezentuje i mnoho ostatních lidí jako je on sám a že v budoucích letech se pro ně tento malý zemní poklad stane velmi zvláštní, dokonce snad i posvátnou věcí.
Mnohem průkaznější zprávu vydala dne 14. října 1973 agentura Associated Press: "Poslední izraelské pozice na východním břehu Suezského kanálu se vzdaly a 37 unavených a špinavých izraelských vojáků bylo v záchranných člunech převezeno na druhý břeh do zajetí. Někteří egyptští vojáci prodchnuti silnými pocity radosti nad osvobozením této poslední pevnosti (Bar-Levova linie) si nabrali do rukou písek a sypali si jej do úst. Jimi líbali zem" (Dispatch Observer, 2. června na 1974, str. 3). Černý kámen bychom tedy měli vidět z této lidské perspektivy. Nejlépe ji pochopíme ve světle lidských zkušeností za nezvyklých okolností.
Pouť do Mekky
Pouť do Mekky představuje pro každého muslima jeden z pěti pilířů víry, jednu z pěti základních povinností tvořících základ jeho náboženské praxe - vyznání víry, modlitba, půst, almužna a ... pouť.
Pouť do Mekky by měl alespoň jednou za život uskutečnit každý dospělý, duševně zdravý muslim, a to bez rozdílu pohlaví. Islám nevyžaduje, aby se poutníkem stal člověk, který nemá na pouť dostatek prostředků, nebo cítí, že by cestou riskoval život. V případě nemoci je možné poslat za sebe i náhradníka. Dostatečným zabezpečením rozumí islámská praxe prostředky na úhradu veškerých cestovních výdajů, zabezpečení osob na poutníku závislých a splacení všech jeho dluhů. Finanční pomoc poutníkům konajícím hadždž tvoří hlavní část náplně činnosti náboženských nadací a nejrůznějších dobročinných spolků v řadě zemí muslimského světa.
Každým rokem, mezi osmým až třináctým dnem posledního měsíce islámského lunárního kalendáře, se pozornost milionového davu věřících soustředí na prorokem Mohamedem stanovený duchovní střed islámu - svatyni Ka'bu. Podle muslimských autorů byla tato kultovní kamenná stavba krychlového tvaru postavena už před stvořením světa a to na nebesích. První pozemská Ka'ba, podle tradice vystavěná Adamem, byla zničena potopou. Bůh proto nařídil Abrahamovi, aby ji podle nebeského vzoru postavil znovu. Později se Ka'ba stala ústřední svatyní rodu Kurajšovců, takže se na její obnově podílel i samotný Mohamed. Pravdou je, že v průběhu islámských dějin stavba několikrát změnila svou podobu. V současné době se jedná o patnáct metrů vysoký, zděný kamenný kvádr o půdorysu asi desetkrát dvanáct metrů.
Svatá pouť se skládá z řady předepsaných úkonů a její průběh má ustálenou formu. Tradiční rituály nepopírají svůj předislámský původ. Návštěvník Mekky se může rozhodnout pro vykonání celé pouti - Hadždž, nebo se lze spokojit s její hlavní částí, a vykonat pouze kratší "malou pouť" zvanou Umra. První povinnost - uvedení se do stavu zasvěcení a rituální čistoty - je třeba splnit neprodleně po vstupu na území posvátného okrsku, který tvoří Mekka a její nejbližší okolí. Muslim se musí vyhýbat činnostem, které jsou v okrsku zakázány. Bez rozdílu pohlaví a bez ohledu na zámožnost či sociální původ, obléká poutník prosté bílé roucho, tvořené dvěma kusy nesešité látky. Vlastní umra zahrnuje sedminásobné obcházení Ka'by, případně dotýkání se jejích zdí, či líbání jejích kamenů. Ka'ba se obchází proti směru hodinových ručiček. Umra končí sedumkrát opakovaným masovým přesunem davu rychlou chůzí po planině mezi pahorky al-Marva a as-Safá. Vlastní hadždž začíná sedmého dne společnou motlitbou věřících a slavnostní řečí ve Velké mešitě. Osmého dne přichází poutník do údolí Miná, kde opět tráví čas zbožným rozjímáním. Následujícího dne pokračuje pouť rituálním stáním na planině Arafát na východ od Mekky a přenocováním poblíž svatyně Muzdalifa. Desátý den je v celém muslimském světě oslavován jako den oběti, Íd al-adhá, a je jedním z nejvýznamnějších svátků náboženského kalendáře. V údolí Miná probíhá symbolické kamenování Satana a každý poutník má rituálně obětovat zvíře, zpravidla se jedná o ovci nebo kozu. Pouť končí opět motlitbou v blízkosti Ka'by.
Mekku každoročně navštíví více než tři miliony poutníků z celého světa. Pouť se tak stala největším výročním shromážděním muslimů, které přináší věřícím možnost vzájemného setkávání, inspirace a utvrzování se ve víře. Hadždž může posloužit jako názorná ukázka univerzality islámu, bratrství a rovnosti mezi muslimy - věřící z celého světa, nejrůznějšího věku a mnoha povolání, se sejdou, aby oděni ve stejném prostém šatu stanuli v motlitbě. Rovni před tváří Boží vykonávají totožné rituály a musí dodržovat stejná ustanovení a zákazy. Je to připomínka velkého shromáždění v den posledního soudu, kdy také nebude záležet na pohlaví, barvě kůže, velikosti majetku či urozeném původu.
Mekka se v současnosti nachází na území Království Saúdské Arábie. Vykonat pouť smí výhradně muslim. Cizím státním příslušníkům jsou pro pouť do Mekky vydávána zastupitelskými úřady Saúdské Arábie zvláštní víza. Vstoupit do svatého okrsku v Mekce a jejím okolí, jako i do města Medína, je nemuslimům zakázáno.