Řád založil Ignác z Loyoly r. 1534 jako společenství pro katolické kleriky. Papež Pavel III. schválil Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Iesu, SI) r. 1540. Jezuitský řád se liší od jiných řádů svým slibem přísné poslušnosti vůči papeži, dále pohyblivostí členů řádu a zřeknutím se společné chórové modlitby a řádového šatu. Provinciálové, vedoucí řádových provincií, volí řádového generála, který řídí řád z Říma. Přijetí noviců (viz noviciát) do řádu předchází dlouhé a důkladné uvedení do všech záležitostí katolické církve. U příležitosti tridentského koncilu vystoupil řád poprvé s vyhlášením zastavit šíření bludů a herezí a podporovat misie. Podporováni katolickými vládami se jezuité od té doby angažovali v celé Evropě na univerzitách a školách. Tím, že řád získával svůj dorost zčásti z vlivných rodin dosáhl ve stol. protireformace velkého vlivu ve státě a společnosti. Výchova knížat a utváření elity byly však jen jednou stránkou aktivity jezuitského řádu: dlouhotrvající působení na široké obyvatelstvo bylo důsledkem angažovanosti řádu v oblasti duchovní správy a pedagogiky. V 17. - 18. stol. měli aktivní misie v Číně, Japonsku a Sev. Americe (viz akomodace), do nich se zapojilo i několik desítek českých jezuitů (mj. např. J. V. Richtr - Mariánské ostrovy, A. Slavíček - Čína). V Paraguaji v tzv. "jezuitském státě" vytvořili od r. 1588 samosprávné a pouze španělskému králi podléhající tzv. redukce (reducciones), kde se z domorodého obyvatelstva měli vychovat křesťané. Součástí evangelizace byla i výstavba škol, kostelů, zavádění zemědělské a řemeslné výroby. Na nátlak kreolských vlastníků půdy a díky politickým intrikám zejména ze dvora portugalského krále byly redukce Madridskou smlouvou (1750) převedeny pod správu portugalské Brazílie a Indiáni byli vystaveni nájezdům otrokářů. to vyvolalo povstání Guaraníů (1753-56). Po vypovězení jezuitů z Ameriky (1767) "jezuitský stát" zanikl. Po staletí byli tak jezuité odpovědni za nové posílení katolické církve v Evropě a misie na celém světě. Roku 1773 nařídil papež Klement XIV. rozpuštění řádu, který se stal příliš mocným a svojí věrností katolickým zásadám byl v příkrém rozporu s osvícenstvím, kterému podléhala většina evropských panovníků. Zachovali se pouze v Prusku a Rusku, v Rakousku směli jen vyučovat. Roku 1814 byl řád opět povolen. Do českých zemí uvedl jezuity roku 1556 Petr Canisius a to nejprve do Prahy (Klementinum), ještě během 16. stol. vznikly jezitské domy v Plzni, Borovanech, Českém Krumlově, Krupce, Jindř. Hradci, Třeboni a Chomutově, na Moravě v Brně a Olomouci. Samostatná česká provincie vznikla r. 1623. Prvními českými jezuity byli Valentin Vojt a Ondřej Pěšín (oba z Horšovského Týna), kteří přišli do Čech r. 1559 z Říma, kde se jako žáci Ignáce z Loyoly připravovali na misie. Nejznámějšími jezuity jsou Bohuslav Balbín (*1621 - +1688, historik a vlastenec, který sepsal zvláště díla: Výtah z českých dějin, Historické rozmanitosti Království českého, Obrana jazyka slovanského a zvláště českého, Bedřich Bridel (*1619 - +1680, básník a překladatel, zemřel na mor, kterým se nakazil při pomoci nemocným), Antonín Koniáš (*1691 - +1760, během rekatolizačních misií nechal spálit na 30 tis. knih, avšak ještě mnohem více jich nechal vydat, aby poskytl lidu zbožné čtení. Je autorem knihy Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající). Jakkoli je možno činnost jezuitů podrobit spravedlivé kritice, lze snad konstatovat, že jejich obrazu více uškodilo tendenční zkreslování historických faktů, mj. v českém obrození (Českých knížek hubitelé lítí: prašivina, moli, jezoviti - K. H. Borovský), než jejich skutečná pochybení.