První křesťanští misionáři, kteří přišli na naše území v osmém století našeho letopočtu, začali kácet pohanské sochy bohů i posvátné háje. Kromě nové víry a nesrozumitelné latiny přinesli s sebou i juliánský kalendář, který Slované, stejně jako křesťanství, odmítali přijmout. Teprve kníže Velkomoravské říše Rostislav pozval jako věrozvěsta Konstantina Filozofa. Spolu s ním v roce 863 přišel na Moravu i Metoděj a mnoho jejich pomocníků. Teprve za misionářského působení Metoděje a jeho nástupců začal se v Cechách i na Moravě počítat čas podle slunečního juliánského kalendáře. Nový rok se však neslavil 1. ledna, ale podle starého zvyku již 25. prosince a kromě let vlády Přemysla Otakara II. (1253-1278) a Václava II. (1283-1305) se tento zvyk udržel až do začátku šestnáctého století.
Dny měsíce se zpočátku neurčovaly podle dat, ale podobně jako ve starém Římě pomocí kalend, non a id. Kalendami se nazývaly první dny měsíce, nony byly páté dny měsíců ledna, února, dubna, června, srpna, září, listopadu a prosince a sedmé dny měsíců března, května, července a října. Třinácté dny měsíců, v nichž nony připadaly na pátý den nebo patnácté dny měsíců, ve kterých byly nony sedmý den, se jmenovaly idy. Tato pojmenování mají zřejmě základ v původním lunárním kalendáři, kde kalendy připadaly na novoluní, nony na začátek první čtvrti měsíce a idy na počátek doby ubývání měsíčního kotouče. Ostatní dny se prostě přiřazovaly k některému z těchto dnů a to pozpátku, přičemž se započítával i den, od něhož se vycházelo. Prvního ledna se například řeklo lednové kalendy, 9. květen se podle tohoto složitého způsobu vyjádřil jako sedmý den do květnových id, 5. prosinci se říkalo prosincové nony, 15. červen se nazýval sedmnáctý den do červencových kalend, 6. říjen byl den před říjnovými nony.
Počítání podle kalend, non a id bylo v juliánském kalendáři pro vzdělance i prostý lid natolik nepřehledné, viz. ukázka takového kalendária (), že již v jedenáctém století připisovali písaři k datu dne i svátky, které se k němu vázaly, později se už datovalo jen podle svátků, které každý dobře znal: vždyť je slavil v kostele.
Aby si bylo možné zapamatovat všechny svátky i dny mezi nimi, vyvinuly se veršované kalendáře, z nichž se dalo vyčíst přesné datum svátku bez příslušného číselného údaje, jen podle zařazení názvu nebo zkratky. Byly složeny buď z 365 slabik, přičemž každá slabika znamenala jeden den, nebo byl rozdělen na měsíce a každý měsíc obsahoval tolik slov, kolik dnů, případně se veršovaný kalendář skládal z 365 veršů, z nichž každý byl věnován jednomu dni. Nejvíce se používal druh slabikový, který až do renesance obvykle začínal slovy Cisio Janus, a proto se jemu i ostatním začalo říkat cisiojány.
Nejstarší český cisioján se našel v jednom latinském rukopisu z let 1258 až 1276; první český cisioján, který vyšel tiskem, a to v českobratrském kancionálu v roce 1501, je Ochtáb z let 1320-1340. Jeho verše nedávají příliš velký smysl a také nejsou ke svatým uctivé, ale každá z dvanácti slok má tolik slabik, kolik dnů má měsíc. První dvě sloky Ochtábu můžeme přepsat asi takto:
Leden - Ochtab dal prvý křest, tu se nám stala hvála i čest,
Antoš a Šeb (Šebestián) s Netú (Anežkou) vrtí (obrácení) Pavlovo pod boží přětú (hrozbou).
Únor - Již Hrom Blažej Hát (Háta) šli spolkem do Školy (Skolastika) zpěvat,
Valentin tu bieše, drže Petr stól Macka (Matěje) učeše.
Podobně jako pro dny používaly se pomocné verše i pro jiné kalendářové údaje. Například ve stejném rukopise jako cisioján Nowe léto z roku 1472 si můžeme přečíst i rozpis týdnů na rok:
Od Nového léta vcele takto počítej neděle: deset jistých k Řehořovi a šest ke svatému Jírovi. Pak k svatému Janu devět, k Jiljíšovi odtud deset, deset opět k Martinovi. Sedm potom k Silvestrovi. Silvestr k tomu přidaný překládá svátky v den jiný.
Prostý vesnický lid, který cisiojány někdy neznal a jindy jim nerozuměl, si vytvořil vlastní kalendář složený z veršovánek plných poezie a naivity (O lidových pranostikách pojednává zvláštní stránka.):
Ptali se vlka, kdy je největší zima, a on řekl: „Když se slunce rodí." (Po zimním slunovratu)
Na Hromnice zimy polovice. (2. února)
Na svatého Víta ještě hlava nedoléhá u paty již svítá. (Je krátká noc)
Bartoloměj svatý odpoledne krátí. (24. srpna)
Na Boží narození o bleší převalení den delší. (25. prosince)
Až do vynálezu knihtisku v roce 1444 se rozšiřovaly pouze ručně psané kalendáře, a proto jich mnoho nebylo, ale už od roku 1489, kdy Mikuláš Štětina vydal v Plzni první tištěný kalendář, bylo tehdejším vydavatelům jasné, že jejich tisk a prodej je výnosný. Vydávali je proto každý rok, a jak mezi sebou soutěžili, přidávali do nich astronomické a lékařské pranostiky, označení nešťastných dnů, fáze Měsíce, nejslavnější svátky, předpovědi počasí, nechyběly ani údaje o tom, kde a jaký trh se koná nebo jaký zázrak či pamětihodná událost se stala.