(1608 - 1681)
Rámdas byl současník Šivadžiho, krále státu Maháraštra, a rovněž byl jeho poradcem a učitelem.
Počáteční doba jeho života
Rámdas se narodil v roce 1608, v devátém dni čtrnáctidenního svátku čáitra, v prvním měsíci v roce. Přišel na svět ve vesnici Jamb (Džaamb), která se nachází ve státě Auraangabad. Vesnice leží na březích řeky Godawari. Jeho otec byl Surjadžipant Thosar a matka Ranubai. Rámdas dostal jméno Narajána. Rodina náležela do brahmínské kasty. Tato rodina byla po mnoho generací oddána bohu Rámačandrovi, a rodinným zvykem bylo každoročně oslavovat narození tohoto boha. V ten samý den, kdy právě začaly oslavy, se narodil Narajána. Dětství Narajány bylo přerušované různými podivnými a zázračnými událostmi.
Gangadhar, Narajanův starší bratr, byl nábožensky orientovaný. Byl mírné povahy, poslušný syn svých rodičů, na rozdíl od Narajány, mladšího syna, který byl všetečné a dobrodružné povahy. Narajána měl silné tělo a mysl, a rád se spolu s přáteli zúčastňoval nebezpečných her, jako např. plavání, potulování v hlubokých džunglích, a dalších her. Někdy odešel na odlehlé místo, kde několik hodin meditoval. Jeho chování bylo neobvyklé. V pěti letech dokázal recitovat různé sánskrtské modlitby z Véd. Jeho otec byl v náboženských kruzích uznávanou autoritou a když měl být jeho bratr Gangadhar zasvěcen na duchovní stezce, Narajána také požádal o zasvěcení, které mu však bylo odmítnuto. Byl zklamán a obrátil se zcela do sebe, odešel na odlehlé místo a proseděl zde sklíčeně celé hodiny.
Po této události, když mu bylo asi 12 let, trvala matka na tom, aby se oženil. Narajána to zcela zamítnul, avšak matka ho přesto přesvědčila. Tak se stalo, že zanedlouho nato se konal svatební obřad. Když zde kněz odříkával poslední slova požehnání, která zněla – Pozor! Pozor!, Narajána náhle pochopil, že má svůj život osudově zasvětit duchovnu a utekl ze svatby a už se neukázal! Odešel do Nasiku, a na klidném místě zvaném Takli zůstal osamocen, se záměrem podstoupit pokání a prosit boha Ramačandru o požehnání. Také začal neustále recitovat Gajátri mantru v oddanosti k bohu Slunce a mantru Šrí Ram, Džej Ram, Džej Džej Ram. Tuto praxi prováděl den co den po několik hodin a spolu s tím stál po pás v proudu řeky Godawari. Žil zde celých dvanáct let. Po celou dobu prováděl důkladně pokání. Nakonec se na nad ním bůh Ramačandra slitoval a udělil mu požehnání formou daršhanu. Narajáma byl tak plně obdařen Božím požehnáním a navíc získal všelijaké okultní síly. Bylo mu tehdy 24 let, měl dokonale vypracovanou atletickou postavu, byl duchovně velice vyzrálý a ovládal okultní síly.
Doba putování
Narajáma nyní pod jménem Rámdas chtěl poznat, v jakém stavu se nachází jeho země a tak se rozhodl vydat se na cesty. Prošel zemi křížem krážem. Na počátku jeho cest se stalo něco zázračného.Brahmín jménem Girdhar Kulkarni, který již nežil, byl přiveden Ramdasem zpět k životu pomocí posvátné vody, kterou Ramdas vylil na jeho tělo. Uddhava, první syn tohoto brahmína, se později stal Ramdasovým žákem.
Cesty na severu a jihu země měly dva cíle. Prvním bylo obeznámit se s politováníhodným stavem hinduistického náboženství pod krutou vládou Mogulů a druhým bylo vštípit hinduistům bojovného a radikálního ducha. K uskutečnění tohoto cíle mu sloužily svatyně, zasvěcené Hanumánovi, které na mnoha místech v zemi zakládal. Tyto svatyně fungovaly jako střediska fyzického a bojového výcviku a náboženského obrození hinduistů. Ve státě Maharaštra byla vybudována velká síť těchto středisek, zvaná jako Math. Tuto práci zahájil Ramdas ve svých 24 letech a ukončil v 36 letech, kdy se již jako velmi dovedný Mahanta (duchovní vůdce všech středisek) rozhodl znova se na pár dní stáhnout do ústraní na břehu řeky Krišnan.
Matka Rámdase byla v té době velmi stará, navíc oslepla. Toužila se ještě setkat se svým synem Narajánou, kterému když se tato zpráva donesla, ihned se rozhodl vydat se za ní, aby ji mohl opět vidět. Když ji navštívil, dotkl se očí a matčin ztracený zrak byl obnoven. Nesmírně šťastná matka znova uviděla syna, který dorostl v tak zdatného vůdce náboženského hnutí. Rámdas na nějakou dobu zůstal s matkou, aby ji potěšil, ale po čase se opět vydal na svou misii. Navštívil mnoho chrámů, zasvěcených bohu Hanumánovi a dalším božstvům ve všech velkých městech, kterými procházel. Na řece Angapur nalezl obrazy boha Rámy, Lakšmana a Síty. Odnesl si tyto obrazy do Čapalu a rozhodl se na tomto místě vybudovat nový chrám. Zorganizoval zde každoroční konání oslav k výročí narození boha Ramačandry a tento festival se ve městě Čapalu dodnes každým rokem koná.
V té době dobyl král Šivadži pevnost Torna a tím zahájil boj za osvobození hinduistů od nadvlády. Tehdy došlo také k prvnímu setkání krále Šivadžiho s Ramdasem, po kterém byl král inspirován myšlenkou založit nové Hinduistické království a jako znak úcty k Ramdasovi dal král na vlajku svého království vyšít symboly bezžádostivosti a srdnatosti (vlajka Bhagwa). Ramdas navštívil mnoho míst a setkal se s mnoha lidmi politického života. Rovněž poznal mnoho mladých lidí, které podnítil k úctě k práci, svobodě, náboženství, vedoucímu postavení krále Šivadžiho a k disciplinovanému životu. Pro tyto účely byla jeho Math (skupina středisek) vhodným místem k uskutečňování všelijakých aktivit a navázání společné komunikace v době války. Ramdas také navštívil světce Tukarama z Dehu. Mnoho chrámů zasvěcených bohu Hanumánovi bylo postaveno na základě jeho úsilí a tato místa pak měla velký vliv při politickém a náboženském obrození státu Maharaštra.
Kalján byl jeho oddaný žák. Předtím, než byl zasvěcen Rámdasem, byl znám pod jménem Ambadži. Víme o něm, že plně ve všem následoval svého mistra Ramdase a zcela poslouchal jeho nařízení. Jednou na příkaz mistra skočil do hluboké studně. Lidé si mysleli, že zemřel, ale když na něho mistr Ramdas zavolal: "Ambadži, je ti tam dole dobře?", on ihned odvětil: "Mistře, Vše je v naprostém pořádku díky milosti Mahárádže." Slovo ´Kaljan´se používá k vyjádření spokojenosti, nebo když je něco v pořádku, a jakmile žák toto slovo vyslovil, mistr mu od té doby začal říkat Kaljan. Je známo, že to byl právě Kaljan, který poslouchal Ramdase vyprávět celý obsah této knihy Dasboadh, a přitom ji pečlivě zaznamenával do této podoby. To se odehrálo v jeskyni blízko Šivtaru, skalní vesnice nacházející se v blízkosti města Kanad ve státě Maharaštra.
Doba psaní
Rámdas spolu s knihou Dasboadh, (která je jeho hlavním literárním dílem) naspal nesmírnou řadu básní rozličného rozsahu na různá témata. Mnohé básně se věnují praktickým radám a náboženským instrukcím. Poezie čítá řadu sbírek, z nichž některé jsou jako Abhanghy, jiné Ovis, Sawai, Phatky, hymny, árati, šlóky, příležitostné popisy obřadů, seznamy jmen, seznamy předmětů používaných k stavbě chrámů, soupisy věcí, potřebných k uspořádání velkých oslav a hostin apod. Nejen že napsal duchovní dílo čítající rozměrů eposu Ramajány, ale rovněž sepsal obrovskou řadu básní o všem možném. Od jiných světců-básníků se lišil tím, že se nevěnoval jen filozofickým a duchovním záležitostem, ale volně přecházel i na jiná témata. Mezi jeho slokami je jedna známá jako Manače Slóka, která obsahuje rozhovor s myslí a která je určena duchovním hledajícím. Tato sloka je i v dnešní době velice populární. Jeho 205 slok se dnes mladí lidé učí ve školách nazpaměť a i mezi učenci patří mezi velmi oblíbené čtení.
Hlavním účelem jeho psaní bylo probudit ve světských a zpohodlněných lidech potřebu vzdávat úctu bohu Ramačandrovi, který je ideální formou pro podnícení pozitivního úsilí potřebného ke zničení surového režimu, nastoleného vládnoucími Moguly. Chtěl tak založit království spravedlnosti a poctivosti. Jeho osvícenecké myšlení probudilo v myslích lidí touhu vzdorovat nátlaku Mogulů a postavit se jim v boji ve snaze založit nové Hinduistické království pod vládou krále Šivadžiho. Misie, kterou podnikl Ramdas, byla dost odlišná od misií jiných světců. Ramdas byl na rozdíl od nich zapojen do politických událostí za účelem povznesení hinduistů a vzdorování útlaku.
Pozdní doba jeho života
Rámdas v roce 1655 opět navštívil rodnou vesnici Džaamb, poté, co se dozvěděl o skonu své matky. Navštívil Tandžore v jižní Indii a setkal se zde s Vyankodžim, bratrem krále Šivadžiho. Bratr krále se stal jeho žákem, přičemž v té době dal Rámdas zasvěcení tisícům lidí, kteří toho byli hodni. V Miradži založil klášter a hlavou této skupiny (Math) jmenoval ženu Wenabai. V roce 1672 se Rámdas opět setkal s králem Šivadžim, kterého zasvětil do duchovního života a dal mu instrukce, jak má provádět sádhanu (duchovní praxi). V roce 1674 byl král Šivadži korunován, přičemž celý obřad řídil Ramdas. Bylo tím založeno nezávislé království Hindů. Tím se splnil sen mnoha lidí ve státě Maharaštra. Král vládl 6 let, a umřel v roce 1680. Jeho syn Sambadži si přisvojil moc. Ramdas mu napsal dopis, což je velmi vzácný dokument tohoto druhu. Ramdas měl přehled o všem, co se v zemi dělo.
Doba stárnutí a skonu
Rámdas v roce 1681 ucítil, že nadešly poslední dny jeho života. Nechal si zavolat všechny své žáky a devátého dne magha měsíce v pravé poledne jeho duch opustil tělo. Všichni žáci pocítili lítost. Jeho věrný žák Kaljan nemohl přijít, neboť mu Rámdas nařídil starat se o klášter Domgaon. Nicméně stejně se dostavil na pohřeb svého mistra, přičemž sám osudově skonal ve chvíli, kdy byl popel z Ramdasova těla rozptýlen do posvátné řeky Gangy.
Rámdas žil 71 let, a kromě prvních dvanácti let svého dětství zasvětil celý život obnově náboženství, nastolení spravedlivé politiky a dodržování disciplíny v zbožných záležitostech jakož i v praktickém životě.
Velmi dobře rozuměl klasické jakož i lidové hudbě. Dokonale dokázal popsat krásu přírody a lidský patos. Pronikavě vylíčil sociální zvyky lidí, jejich chování, jejich ctnosti a neřesti, jejich úspěchy a neúspěchy a život v chudobě a neutěšené situaci, zapříčiněné apatií a nečinností. Nesnášel lenost a vždy prosazoval hodnotu neustálého úsilí a osobní zkušenosti. Znal jazyk Urdu a Sanskrt.
Založil nezávislé náboženské hnutí zvané jako Swarupa Sampradéja, což je hnutí aspirantů, provádějících praxi podle jeho duchovních instrukcí. Tato Sampradéja se dodnes ve státě Maharaštra těší velké oblibě. Jeho učení je možné vidět v jeho knihách a literatuře, kterou vydali jeho žáci. Mnoho aspirantů se dodnes inspiruje tímto učením.
Třebaže měl Rámdas rád život v ústraní, dal své osobní potřeby stranou, aby pomohl lidem žít ve společnosti známé jako Ánanda-Vana-Bhuvan, což je společnost, kde je každý šťastný. Dal jim vzdělání a duchovní instrukce, aby dokázali žít spokojeně, za což mu je mnoho lidí zavázano. Jeho inspirující poselství je dodnes patrné.
Samartha Rámdas byl nesmírně aktivní ve všech oblastech života. V době, kdy žil, nebyl snad žádný jiný světec, který by takto povznesl lid na duchovní cestě a v životě vůbec. Jeho instrukce ve Swarúpa Sampradéje jsou dodnes velmi váženým učením díky kladení velkého důrazu na disciplínu, pracovitost, oddanost a studium, pravidelnost v provádění každodenní praxe a sdílené účasti na činnostech pod vedením důchovních vůdců (Mahantů), jmenovaných v jednotlivých skupinách (Math).
Samartha Rámdas je stále živý v srdcích všech uctívatelů Šrí Rámy stejně jako pracovníků v sociálních, společenských a politických oblastech a jeho kniha Dasboadh zůstane navždy zdrojem inspirace v uskutečnění lepšího života, vrcholícího ve štěstí všech bytostí.
Diwakar Ghaisas (z úvodu ke knize Dasboadh přeložil A. Adámek)