šako
jap., dosl.: "toto!"; zvolání používané v zenu, které je bezprostředním ukázáním na pravou skutečnost
šakudžó
jap. (sa. khákkhara, čín. si-čan), dosl.: "cínová hůl", která patří k vybavení zenového mnicha (unsui) při putování (angja).
Šakudžo je dřevěná hůl s kovovým nástavcem, na němž jsou volně zavěšeny kovové kroužky, takže při chůzi vydávají zvonivý zvuk. Tento zvuk měl varovat brouky, hady a jiná malá zvířata, na něž mohl poutník narazit, že se blíží mnich, aby se mohla vzdálit z cesty a aby je mnich, k jehož způsobu života patřil záměr nepřivodit utrpení žádnému živému tvoru, nedopatřením nezabil nebo nezranil.
Šaolinský klášter
(čín. Šao-lin-s´, jap. Šórindži); buddhistický (čchanový) klášter na hoře Sung šan, který byl vystavěn v roce 477 nebo 495 císařem Siao-wen-tim z dynastie Severní Wej pro indického mnicha Fo-tchuo (též Pa-tchuo), který zde spolu s dalšími ind. mnichy překládal buddh. spisy do čínštiny. Na počátku 6. stol. žil v tomto klášteře ind. mnich Bódhiruči (nezaměňovat s tchangským Bódhiručim, který žil o dvě století později!) a přeložil četné sútry do čínštiny. Sem se uchýlil v první polovině 6. stol. také Bódhidharma poté, co v jižní Číně zjistil, že tam ještě nenastal čas pro přijetí jeho dharmy. Říká se, že Bódhidharma strávil v Šaolinském klášteře "devět let tváří ke zdi" (menpeki) v mlčícím pohroužení (zazen), než ho vyhledal jeho pozdější pokračovatel v dharmě (hassu) příští patriarcha Chuej-kche. Proto je Šaolinský klášter považován za rodiště školy Zen. Velkého rozkvětu se klášter dočkal za vlády dynastie Tchang, protože zdejší mnichové pomohli zakladateli dynastie v boji s jeho rivalem. V dobách prosperity bylo v klášteře až 1000 mnichů. Během pozdějších staletí byl klášter několikrát zničen a vždy znovu obnoven.
šicu nai
jap.; viz kóan
šičišú
jap. (čín. čchi-cung), dosl.: "sedm škol"; sedm škol čchanu v Číně za dynastie Sung, viz goke šičišú
šiguseigan
též šiguzeigan nebo zkráceně guzei, resp. seigan, jap., dosl.: "čtyři velké sliby"; sliby patřící k slibům bódhisattvy, jak jsou v zenovém klášteře při skončení cvičení zazenu třikrát za sebou recitovány. Tyto sliby, které jsou tak staré jako mahájánový buddhismus, znějí:
- Nesčíslní jsou tvorové - slibuji je všechny zachránit;
- nesčetné jsou vášně - slibuji je všechny vymýtit;
- rozmanité jsou brány dharmy - slibuji všemi projít;
- nepřekonatelná je Buddhova cesta - slibuji ji uskutečnit.
šihó
jap., dosl.: "předání dharmy"; viz hassu, inka šómei
šika
jap., dosl.: "ten, kdo zná hosty"; původně mnich v zenovém klášteře odpovědný za péči o hosty. Dnes často obecné označení pro představené mnichů, kterým přísluší správa kláštera. Šika je mnich, jenž dosáhl pokroku na cestě zenu a který při mnohých příležitostech může již vystupovat jako zástupce róšiho; tak k jeho úkolům patří zkoušet během tanga zume způsobilost mnichů, kteří žádají o přijetí do kláštera.
Šikadóšó
jap.; viz nó
šikantaza
jap., dosl.: "nic než vhodně sedět"; forma cvičení zazenu, při níž nejsou žádné podpůrné prostředky, jako u začátečníků cvičené počty doušků vzduchu (susokukan) nebo kóany. Podle Dógena Zendžiho je šikantaza, tj. prodlévání ve stavu myšlenek prosté, bdělé pozornosti, která není zaměřena na žádný objekt a nelpí na žádném obsahu, nejvyšší a nejčistší forma zazenu, toho zazenu, jak ho cvičili všichni buddhové minulosti.
šiki
jap. (sa. vidžňána, čín. š´), dosl.: "vědomí"; v některých školách mahájánového buddhismu, jako jógačára nebo Fa-siang se rozlišuje osm druhů vědomí (nebo též poznání). Prvních šest je: zrak, sluch, čich, chuť, hmat a myšlení (intelekt). Když rozum tvoří též iluzi subjektu, "já", který je oddělen od věcí světa, ještě si trvale toto "já" neuvědomuje. Pouze na sedmé úrovni vědomí, (pod)vědomí, vlastní myšlení (sa. manas), je uvědomění si odloučeného já konstantní. Manas též dopravuje esenci semene (sa. bídža) smyslového vjemu k osmé úrovni vědomí (sa. álajavidžňána, dosl.: "vědomí-zásobník"), z níž jako reakce na podněty a dané skutečnosti jsou specifická "semena" opět prostřednictvím manasu vedena zpět, ta způsobují nové děje, jež opět vytvářejí nová semena. Tyto procesy jsou současné a nekonečné.
šin
jap.; viz kokoro
Šindžinmei
jap. za Sin-sin-ming
šin fuka toku
jap., dosl.: "duch se nedá zachytit"; zenový výraz, který odkazuje na to, že vše, co se v naší mysli (vědomí) vynořuje jako jev, je v neustálém toku a nemá trvalou existenci, stejně tak jako jediný duch a absolutní skutečnost je neuchopitelný a překračuje všechna vymezení (definice).
šinge mubeppó
jap., dosl.: "vně ducha žádné jiné dharmy"; slovo dharma je zde použito ve smyslu "jevy". Výraz znamená, že neexistuje nic mimo mysl (vědomí, šiki), neboť všechny jevy jsou projekcí vědomí.
šingi
jap., dosl.: "jasné opatření", " jasné pravidlo"; označení pro pravidla, podle nichž se řídí všední den v zenovém klášteře, též pravidla pro mnichy a laiky v denním životě mimo klášter. Jako sufix se -šingi objevuje ve jménech mnoha jap. spisů, jež se zabývají různými aspekty pravidel pro náboženský život.
Šingon
jap., Šingon-šú, dosl.: "Škola pravých slov", "Škola dháraní"; škola esoterického buddhismu, jež byla založena Kúkaiem (Kóbó Daiši, 774-835). Kúkai studoval v Číně učení Mi-cung, které pak systematizoval v učení Šingon. Škola přičítá zvlášť velký význam "třem tajemstvím", tělo, řeč, duch (sanmicu). Každý člověk má tyto tři způsobilosti, jež v sobě ukrývají všechna tajemství, která vedou k dosažení buddhovství.
Ve škole Šingon byly obřady spojené se třemi tajemstvími předávány ústně z mistra na žáka, což představuje základní rozdíl s esoterickými, pro veřejnost určenými školami buddhismu. Podle pojetí školy toto učení vyložil Vairóčana, kosmický Buddha, jako absolutní pravdu, kterou může pochopit jen zasvěcenec. Vairóčana, který je ústředním Buddhou školy, je sám vesmír, bez počátku a bez konce. Projevuje se dokonalou harmonií šesti prvků - země, vody, ohně, vzduchu, prostoru a vědomí.
Podle učení této školy nemůže být pravý význam esoterického učení vyjádřen slovy, avšak může být uchopen uměleckým zobrazením. Tím se vysvětluje důležitost mandal pro školu Šingon.
Škola Šingon však přes svůj esoterický charakter nepopírá důležitost našeho světa a životního štěstí. Přesné provádění jednotlivých obřadů může přinést materiální užitek. Toto pojetí podporovalo postupně vznik pověrečných praktik, proti nimž se uvnitř školy soustředila různá hnutí. Škola Šingon je ještě dnes jednou z největších buddhistických škol v Japonsku.
"Tajemství těla" je vyjádřeno různými pozicemi rukou (mudrá), meditačními pozicemi a užitím různých rituálních předmětů, jako např. vadžra nebo lotos, jež jsou ve shodě s Buddhou nebo bódhisattvou vzývaným v onom určitém okamžiku. "Tajemství řeči" představuje recitování manter a dháraní. "Tajemství ducha" se vztahuje na tzv. "pět moudrostí", jež umožňují poznání pravdy, a na samádhi. Pomocí určitých rituálů, jež vycházejí z těchto "tří tajemství", lze navázat spojení s Buddhou a tím, kdo obřady provádí, čímž je uskutečněn stav "Buddha ve mně, já v Buddhovi", a to znamená, že je možné v tomto životě dosáhnout buddhovství.
Dvě důležité mandaly školy Šingon jsou garbhadhátumandala a vadžradhátumandala. První z nich ("mandala aspektu mateřského klína") symbolizuje místo zrodu všeho, základní princip, a představuje neměnný aspekt vesmíru. Uprostřed této mandaly sedí Vairóčana na rudém lotosu, jehož osm lístků představuje čtyři transcendentní Buddhy a čtyři bódhisattvy. Druhá mandala ("mandala diamantového aspektu") symbolizuje činný aspekt vesmíru, moudrost Vairóčany, jenž vzniká z principu a je jeho duchovním výrazem. Ve středu této mandaly se rovněž nachází Vairóčana. Sedí na bílém lotosovém květu, kolem něj jsou čtyři transcendentní Buddhové. Oba aspekty nemohou existovat jeden bez druhého. Při důležitém obřadu této školy musí žák hodit na mandaly květinu. Toho Buddhu, na kterého květ spadl, musí pak zvláště uctívat a považovat ho za svého duchovního vůdce. Dalšími důležitými obřady jsou abhišéka a zasvěcení.
šin in
jap., dosl.: "duch-pečeť"; zkrácená podoba pro buššin in
šinnjo
jap. výslovnost čín. znaků čen-žu, dosl.: "pravá takovost", jimiž se do čínštiny překládá sa. slovo tathatá. Do češtiny se obyčejně překládá jako "takovost". Takovost je pravá podstata všech věcí, pravá skutečnost, kterou lze sice v osvícení bezprostředně zažít, avšak je nevymyslitelná (fukašigi) a uniká jakémukoli popisu (fukasecu). Je to pro myšlení nepochopitelná jednota relativního a absolutního, vlastnostního a bezvlastnostního, tvaru a prázdnoty - prazákladu, z něhož vznikají všechny věci a současně tato věc sama. Buddhovská přirozenost (buššó) je nahlížena jako šinnjo inherentní všem tvorům (i neosvíceným) a je pro něj prakticky synonymem.
šintoismus
z jap. šintó, dosl.: "cesta bohů"; původní japonské náboženství. Jako organizovaný systém obřadů a víry existuje přibližně od počátku našeho letopočtu. Ve své rané formě představoval primitivní přírodní náboženství, jehož obsahem bylo uctívání přírodních božstev. V 5. a 6. stol. byl silně ovlivněn čín. konfuciánstvím, z něhož přejal některé filosofické názory a obřady, a byl uspořádán v celiství náboženský systém, měl však jen vedlejší úlohu. 1868 byl prohlášen státním náboženstvím, ve kterém je jap. císař uctíván jako bůh. V roce 1945 své přední postavení státního náboženství ztratil, 1946 se císař zřekl jakéhokoli nároku na "božství".
Raný šintoismus je charakterizován vírou v četná božstva (prý osm až patnáct miliónů): každá hora, řeka, všechny přírodní jevy jsou ovládány božstvem (kami). Nejdůležitějšími božstvy jsou Izanagi (otec Nebesa) a Izanami (matka Země), kteří stvořili japonské ostrovy a zbývající bohy. Amaterasu Ómikami ("Velké božstvo zářící na obloze") je nejdůležitější z jejich zplození: podle šintoistické víry byla poslána na nebe, aby vládla nad sluncem. Svého vnuka Ninigi no Mikoto vyslala na zemi, aby obsadil ostrovy a vytvořil Japonsko a věčně vládnoucí dynastii. Jeho vnuk Džimmu se stal podle legendy prvním japonským císařem; mělo se tak stát v roce 660 př. n. l. Výroční den této události, který podle nového kalendáře připadá na 11. února, je dodnes oficiálním státním svátkem. Tato mytologická představa o založení Japonska a císařského rodu tvoří ústřední myšlenku šintoistické víry. Současný císař Akihito je podle této tradice v pořadí 125. japonským císařem.
Do roku 1868 král šintoismus vedle buddhismu pouze podřadnou roli. Pod vlivem buddh. myšlenkového odkazu, především škol Tendai a Šingon, byla šintoistická božstva pojata jako inkarnace buddhů a bódhisattvů" a použita k podpoře buddhistického učení.
V době Tokugawa (1603-1867) byl šintoismus částečně spjat s konfuciánským myšlenkovým dědictvím Ču Siho, jež kladlo velký důraz na uctívání císaře. Ve stejné době se uvnitř šintoismu vytvořili různé směry, jež měly základ v lidových kongregacích věřících. Jsou rozděleny na 13 hlavních a několik vedlejších větví, některé zdůrazňují morální aspekt, jiné praktikují uctívání hor a duchů. Jejich obřady pocházejí z raných dob šintoismu.
šippei
též čikuhei, jap. (čín. ču-ping), dosl.: "bambusový prut"; asi 50 cm dlouhý kus rozštípnutého a lýkem ovinutého bambusu, který používali čchanoví mistři ve staré Číně, aby pobízeli své žáky. V kóanech hraje šippei často podobnou roli jako hossu. Ze šippei se později vyvinul kjosaku.
ši rjóken
jap., dosl.: "čtyři zorné úhly"; podle názoru školy Rinzai existují čtyři způsoby, jak se dívat na svět. Jsou to:
- neexistuje žádný subjekt bez objektu;
- celý svět je pouhou projekcí vlastního vědomí;
- existuje stav, v němž je dualita subjektu a objektu transcendována;
- nakonec neexistuje ani subjekt ani objekt.
V tomto pořadí představují tyto zorné úhly postup od dualistického stavu vědomí bonpu no džóšiki k osvícenému vědomí.
šišó
jap. (čín. š´-šeng), dosl.: "učitel". Výcvik zenových mnichů začíná často v mládí v malém místním chrámu (tera) pod dohledem chrámového kněze. Tento první vůdce na cestě k osvícení, který nepotřebuje být zenovým mistrem (róši) a jenž sleduje mnicha po celý jeho život jako svého druhu duchovní rádce, je v zenu označován jako šišó; v obecné řeči se tak nazývá jakýkoli učitel určitého umění či řemesla.
Jestliže mladý mnich, který ve starých dobách byl často již jako dítě svěřen péči svého šišóa, je podle názoru šišóa zralý pro další výcvik, je jím vyslán na pouť (angja) do zenového kláštera.
V čín. a jap. literatuře jsou dojímavé popisy návratu mnicha k svému šišóovi po desetiletích výcviku, přičemž mnich, jenž mezitím dospěl až k postavení zenového mistra, předvádí svému prvnímu duchovnímu učiteli k jeho velké radosti hloubku své realizace buddhadharmy.
šó
jap. (čín. sing), dosl.: "podstata, povaha, přirozenost"; význam šó jako "podstata" se objevuje např. v pojmech buššó, kenšó
Šóbó genzó
jap., dosl.: "Pokladnice oka pravého zákona"; hlavní dílo velkého jap. zenového mistra Eihei Dógena. Je to sbírka teišó a spisů z posledních dvou desetiletí jeho života. Šóbó genzó je považována za jeden z nejhlubších a nejpodstatnějších spisů v celé zenové literatuře a za nejvýznamnější dílo náboženské literatura Japonska.
Šóbó genzó zuimonki
jap., sbírka poučení a výroků velkého jap. zenového mistra Eihei Dógena, jak byly zaznamenány jeho žákem Koun Edžóem
šóčúhen
jap.; viz pět stupňů osvícení
šóčúrai
jap.; viz pět stupňů osvícení
šódó
jap., dosl.: "cesta písma"; jedna z jap. cest duchovního cvičení (dó). Toto umění psaní je považováno na Dálném východě za nejpodstatnější z umění, neboť je v něm obzvlášť zřejmě vyjádřeno srdce-duch (kokoro) umělce. Pak je často se vyskytující překlad "kaligrafie" nepřesný, neboť při šódó nejde o to psát krásně, nýbrž účastnit se vlastním srdcem-duchem. Je to zvlášť patrné v kaligrafických dílech čín. a jap. zenových mistrů (bokuseki), z nichž mnozí praktikovali cestu písma a jejichž díla patří k nejskvělejším příkladům tohoto umění.
šódži
jap., dosl.: "zrození (a) smrt"; koloběh zrození a smrti, putování od jedné existence k druhé; jap. výraz pro sansára
šódžiki
jap., dosl.: "recitace (před) jídlem"; obřadné předčítání před jídlem v zenovém klášteře (tera)
šódži soku nehan
jap., dosl.: "zrození (a) smrt samy (jsou) nirvána"; pro dokonalého probuzeného svět jevovosti a svět podstatovosti nejsou navzájem rozlišeny, nýbrž jsou plně identické: sansára (zrození a smrt) a nirvána jsou jedno.
šódžó
jap. pro hínajána
šódžó zen
jap.; viz pět druhů zenu
Šójóroku
jap. pro Cchung-žung-lu
šókan
též šóken, jap., dosl.: "navzájem se dívat"; první dokusan zenového žáka u jeho mistra (róši), při němž je ten, kdo usiluje o osvícení, přijat róšim oficiálně za žáka. Podle stanoveného obřadu vyhledává budoucí žák mistra v ústraní jeho cely, přináší mu jako zástupci tří drahocenností (sambó) obětní dar a prosí o to, aby byl róšim uveden na cestu zenu. Objasňuje mistrovi, z jakých motivů ho požádal o učení, a když se róši přesvědčí o jeho "vůli k pravdě" (kokorozaši) a o tom, že on sám je správným mistrem pro tohoto člověka, přijímá ho za žáka.
Při šóken se uzavírá karmický svazek mezi mistrem a žákem - nebo lépe: stvrzuje se přítomnost takového hlubokého vztahu. Mistr se přitom zavazuje cvičit žáka co nejlépe na cestě k osvícení a žák se zavazuje následovat róšiho s plnou oddaností, upřímností, poctivostí a důvěrou, pokud to oba uznají za správné. Jestliže proto existují závažné důvody, může být svazek kdykoli zrušen jak mistrem, tak žákem; žádný pravý mistr se nesnaží na sebe vázat žáka proti jeho vůli. Jestliže však nedojde k takovému rozvázání svazku, trvá svazek, i když žák dávno obdržel inka šómei a sám se dokonce stal róšim, až do smrti mistra nebo žáka.
Šórinži
jap. pro Šaolinský klášter
šósó funi
jap., dosl.: "bytí (a) tvar (jsou) ne-dvojaké"; výraz pro nedualitu absolutního a relativního, prázdnoty a tvaru, bezvlastnostního a vlastnostního, zažitou v osvícení
šóši
jap., dosl.: "pravý mistr"; potvrzení, jímž je zenový žák, který již předtím obdržel inka šómei a již sám vede zendó, uznán svým mistrem za schopného zenového mistra. Inka šómei potvrzuje zenovému žáku, že dosáhl hlubokého osvícení a ukončil zenový výcvik u svého mistra. Avšak ne každý takto potvrzený je s to založit zendó a působit jako mistr.
Šou-leng-jen-san-mo-ťing
čín. za Šúrangamasamádhi sútra; viz Šúrangama sútra
šúnjatá
sa. (pa. sunnatá, čín. kchung, jap. kú), dosl.: "prázdno, prázdnota"; ústřední pojem buddhismu. Raný buddhismus dospěl k poznání, že všechny složené věci (sanskrta) jsou prázdné, nestálé (anitja), bezpodstatné (anátman) a strastné (duhkha). Prázdnota byla v hínajáně vztažena jen k "osobě"; naproti tomu v mahájáně jsou všechny věci chápané jako bezpodstatné, tj. prosté vlastní přirozenosti (svabháva). Všem dharmám v zásadě chybí vlastní, trvalá podstata, jsou to jen pouhé jevy; mimo prázdnotu neexistují. Šúnjatá plodí a prostupuje všechny jevy a teprve umožňuje jejich rozvoj. Z tohoto pojetí prázdnoty všeho jsoucího ovšem nemůžeme soudit na čirý nihilismus: neznamená, že věci neexistují, znamená jen, že nepředstavují nic jiného než jen jevy. Šúnjatá bývá v mahájáně mnohdy kladena naroveň absolutnu, neboť je prostá dvojnosti a empirických forem. Kromě toho jednotlivé školy předkládají rozličné výklady pojmu šúnjatá.
Mahájána znázorňuje rozdíl mezi hínajánským a mahájánským pojetím pomocí následujícího podobenství: v hínajáně se věci podobají prázdným nádobám, mahájána popírá dokonce existenci nádob a dospívá tak k naprosté bezpodstatnosti.
V pradžňápáramitových textech je šúnjata chápána jako to, co je všem protikladným jevům společné; zdůrazňují nerozlišnost tvaru a prázdnoty. Pro mádhjamiky jsou věci prázdné, neboť jsou výsledkem podmíněného vznikání (pratítjasamutpáda). Pravým bytím světa je prázdnota, jež je vysvětlována jako "zklidnění mnohotvárnosti": prázdnota znamená, že s takto označovaným bytím světa se neslučuje žádná rozmanitost, tj. žádný pojem či slovní výpověď ani nebytí. Pro mádhjamiky má šúnjatá tři funkce: tvoří předpoklad pro vznik bytí, stejně jako pomíjivost bytí, ale umožňuje i vysvobození ze sansáry. Pochopení prázdnoty pomocí moudrosti (pradžňá) představuje uskutečnění nirvány.
V jógačáře jsou věci prázdné proto, že povstaly z ducha (čitta). V této škole je duch postaven naroveň prázdnotě.
Představa prázdnoty a její zprostředkování vedoucí k přímé zkušenosti sehrály ústřední roli též při uvedení učení mádhjamiků do Tibetu. Ve sporu mezi ind. učencem Kamalašilou a čín. školou Čchan (Zen) šlo především o otázku, zda cestu k probuzení k nejvyšší skutečnosti lze urazit postupně, anebo se tato skutečnost vyjeví v náhlém vidění. Rozhodnutí ve prospěch postupné cesty, propagované ind. stranou, vedlo od 11. stol. k vytvoření různých filosofických metod, jejichž způsoby argumentace byly nakonec shrnuty v literatuře siddhánty. Všechny školy středního učení přitom vycházejí z teze dvojí pravdy, formulované Nágárdžunou:
Pravda stojící v popředí (též konvenční pravda, sanvrtisatja), kterou obyčejní lidé považují za skutečnou, ale která v podstatě neexistuje, neboť se pouze projevuje díky "závislému vznikání" (pratítjasamutpáda).
Nejvyšší pravda (též konečná pravda, paramárthasatja), prázdnota všech jevů, ležící mimo bytí a nebytí, jež se nedá vyjádřit slovy, pouze ji lze přímo zakoušet. Rozdíly mezi různými školami mádhjamiků spočívaly v odlišných představách o povaze obou pravd a ve způsobu, jak by se mělo dosáhnout zkušenosti prázdnoty.
Uskutečnění prázdnoty, považované za cíl náboženského výcviku (osvícení), však nebylo připraveno jen pomocí filosofických argumentací; v symbolice tanter se dalo přímo zakusit. Cesta k této zkušenosti je popsána zejména v učeních mahámudry a dzogčenu. Zatímco tradiční mádhjamika opisuje prázdnotu tím, čím není, tyto soustavy ji pojaly v pozitivních pojmech. Jako nejvyšší skutečnost se teď šúnjatá stala otevřeností, jež je neoddělitelně spjata s aspektem jasnosti.
Šúrangama sútra
sa., též Šúrangamasamádhi sútra (čín. Šou-leng-jen-san-mo-ťing, zkr. Šou-leng-jen-ťing, Leng-jen-ťing, jap. Šúrjógon zammai kjó, zkr. Rjógenkjó); "Sútra o hrdinství", která se zachovala pouze v čín. překladu, měla na rozvoj mahájánského buddhismu v Číně velký vliv. Zdůrazňuje sílu samádhi, jíž může být dosaženo osvícení, a vysvětluje rozličné metody meditace o prázdnotě (šúnjatá), prostřednictvím jejíž praxe může každý, ať mnich či laik, realizovat osvícení bódhisattvy. Sútra je velmi oblíbena především v zenu.
šussokukan
jap.; viz susokukan