Vesmír

V předmluvě jsme se krátce zmínili o postavení muslimů a o budoucnosti islámu na západní polokouli. V této části se budeme zabývat postavením člověka v současném světě, celkovou lidskou situací a islámským pojmem vesmír neboli světovým názorem. Upevníme tak pojmy, jimiž jsme se již zabývali, a uvedeme některé další myšlenky a různé rozměry našeho tématu propojíme v závěrečném shrnutí.
Současná lidská situace je přinejmenším závažná. Vyžaduje zájem a aktivní reakci všech lidí dobré vůle a náboženského založení. Tato situace by je však neměla přivádět k zoufalství nebo k rezignaci. Duch naděje vždy byl a je integrální součástí islámu (viz např. Korán, 12:87; 65:3).
Problémy a krize moderní doby nejsou zcela výjimečné nebo zvláštní. Je pravda, že jsou obtížné, složité a strastné a možná víc, než kdykoli předtím. Avšak rozdíl mezi dneškem a předešlými stoletími je spíš rozdílem v intenzitě než rozdílem druhovým. Neustále rostoucí složitost‚ našich soudobých obtíží může být do značné míry zaviněna naším rostoucím očekáváním a schopnostmi.
Po mnoho století a v mnoha oblastech zeměkoule byl hlavním zdrojem nejobtížnějších krizí jistý druh nepružného, výlučného a netolerantního postoje vůči neznámému, odlišnému a cizímu. Tato orientace zplodila rasismus, elitářství, bigotnost, předsudky a celou skupinu stejně odporných postojů.
Jen málo lidí popírá, že lidstvo čelí nezvyklé krizi. Současná krize lidstva jako by vznikla z vážné nerovnováhy mezi naším vnějším, navenek zaměřeným materiálním bádáním a mezi našimi vnitřními, dovnitř zaměřenými morálními snahami. Není nic snazšího než vyžadovat rovnováhu, prosazovat "střední cestu" nebo prosazovat "zlatý střed". Avšak ničeho se nedosahuje tak obtížně jako právě takovéto rovnováhy. V minulosti se někdy výroky typu "nejen chlebem živ je člověk" interpretovaly tak zkresleně, že naznačovaly lhostejnost vůči materiálnímu blahu člověka. Podobně se vykládala i víra v Boha; často se zaměňovala za bezmocný fatalismus nebo kategorické popření svobodné lidské vůle a seberealizace. Na druhé straně přehnaný důraz na duchovnost a rezignovanost zase podněcuje vznik materialismu, racionalismu "svobodné vůle" atd. Jestliže se na duchovno klade přílišný důraz, zvrhává se v pověrčivost a nejasnosti. Podobně protikladný tlak přeměňuje materialismus na nedbalý přístup, svobodnou vůlí na libertinství a racionalismus na pustou marnost. Dějiny myšlení několika posledních století dokládají tyto tendence až příliš dobře.
Během nedávných desetiletí se duchovní stupnice zvedala a klesala. V šedesátých a v sedmdesátých letech se událostí obecného zájmu staly neočekávané, neobvyklé průzkumy vesmíru. Avšak stejně senzační jsou i neočekávané výsledky výzkumů vnitřních domén bytí, přestože je někdy považujeme za snobské, kultovní a neurotické.
Zvlášť alarmující je rozmach těchto dvou nezvyklých a nevyrovnaných typů zkoumání. Důvod k poplachu spočívá ve skutečnosti, že oba typy nemají vzájemný vztah, natož aby se vzájemně ovlivňovaly. Vzájemně na sebe nereagují, vzájemně se neposilují ani neinspirují. Navíc jejich pochybná a nevyrovnaná existence představuje neustálou hrozbu pro většinu lidí. Může je dohnat ke kolísání a nejasnostem, které zase mohou zintenzívnit problémy společnosti a úděl moderního člověka ještě ztížit. Tento špatný směr lze změnit, jestliže se nějak podaří smířit vnějškově zaměřené vědecké výzkumy s vnitřně orientovanými morálními snahami. Nejen chlebem živ je člověk. To je zřejmá pravda. Ale stejně tak není živ pouze modlitbami. Člověk je jak politickou, tak i materialistickou bytostí a náboženským hledačem svatosti.
Jak jsme již řekli, současný svět se potýká s množstvím problémů. Stejně tak se potýká i s navzájem si protiřečícími diagnózami a recepty. Někteří lidé hlásají v souladu se slovy jedné populární písně "Svět dnes potřebuje hlavně lásku... atd." Jiní volají po obrodě člověka. Další se obracejí k marxismu, humanismu, satanismu nebo scientismu jako ke konečnému řešení. Další zase očekávají příchod nějakého budoucího spasitele. Tento dlouhý seznam přitom nezahrnuje lidi lhostejné, lidi, kteří ztratili veškerou naději, a zástupy apatických jedinců, kteří pravděpodobně nad všemi optimisticky naladěnými skupinami převažují. Zdá se však, že svět dnes nejvíce potřebuje porozumění. Člověk potřebuje porozumět sám sobě a své přirozenosti, svým omezením a schopnostem, svému místu ve vesmíru a vztahům s jeho prvky.
Otázka zní: Jak může islám člověku pomoci pochopit sebe sama, jak může pomoci vyjasnit jeho zamlžené perspektivy a uvolnit jeho schopnost přemýšlet? Pokusíme-li se na tuto otázku odpovědět, budeme muset mít na paměti základní pojmy islámu, o nichž jsme dosud hovořili, a domyslet některé další prvky islámského hodnotového systému. Takový rozbor pravděpodobně ukáže, jaký má islám vztah k modernímu člověku a jak mu může pomoci hledat jeho cestu. Pro islám je charakteristická zásada umírněností. Snad nejlépe je vyjádřena v pohledu islámu na lidskou přirozenost, na smysl života a na ideu Boha. Islám není jednostranně zaměřená "humanistická" filozofie, která člověka staví téměř na roveň Bohu a kromě člověka nic neuznává. Islám však ani nezastává názor, že člověk je od přirozenosti zlý, zkažený nebo hříšný. Islám odmítá myšlenku, že život je odpudivý, brutální, krátký a ubohý. Odmítá však i myšlenku, že život je cílem sám o sobě, že je plný radostí a bezstarostností. Islám dává životu kladný smysl, účel. Znehodnocuje pozemský život jen vzhledem k životu posmrtnému. Islám se nezajímá jen o teď a tady, hédonismus a přítomné radosti. Rozhodně však teď a tady nepomíjí a nevidí jen budoucí život v posmrtném ráji. Všímá si lidské situace zde na zemi a lidského osudu v posmrtném životě. Tyto zájmy jsou pochopitelně proporčně rozloženy; islám si váží každé fáze lidské existence podle jejího poměrného účinku na celkové blaho člověka (Korán, 7:33; 17:18-21; 28:77; 57:20-21).
V Koránu je pasáž (2:27-39) typická pro mnoho dalších pasáží. Tento úryvek obsahuje některé základní islámské zásady a představuje základy islámského světového názoru. Nejvýznačnější z těchto zásad jsou tyto:
1. Svět je bytím ve vývoji vytvořeném vůlí Boha a udržovaném Bohem pro smysluplné cíle. Historické dění se odehrává v souladu s jeho vůlí a podle ustavených pravidel. Neřídí se slepou náhodou, nejsou to tedy nahodilé a neuspořádané události.
2. Bůh stvořil člověka a člověk je zástupcem Boha na zemi. Bůh člověku uložil obdělávat půdu a obohacovat život vědomostmi, ctnostmi, cíli a smyslem. Aby člověk tohoto cíle dosáhl, je vše na zemi i na nebi stvořeno pro člověka a je mu to podřízeno. Život na této planetě není člověku vězením; jeho příchod na svět není svévolným trestem za předchozí hříchy. Člověk nebyl vyhnán z jednoho světa a uvržen do našeho světa. Jeho existence není náhodná nebo neplánovaná.
3. Vědění je jedinečnou schopností člověka a nedílnou součástí jeho osobnosti a jeho bytí. Právě vědění člověka opravňuje k tomu, aby byl zástupcem Boha na zemi, a získává mu dokonce i úctu a věrnost andělů Božích.
4. První fáze života na zemi nezačala v hříchu nebo vzpourou proti Stvořiteli. "Vyhnání" z rajské zahrady a následující osudy Adama a Evy, jejich lítost. Boží odpuštění a cítění s člověkem, nepřátelství mezi člověkem a Satanem - to vše nebylo pro Stvořitele nic nového. Nebyly to ani náhodné události. Na to, aby tyto události byly náhodné, mají příliš hluboký smysl. Spíše se zdá, že se staly, aby prvního člověka ukáznily, aby zažil pocit pádu a vzestupu, morální porážky a vítězství, odcizení se Stvořiteli a smíření se s Ním. Člověk tak byl pro život lépe připraven a s větší jistotou mohl čelit životním nejistotám a zkouškám.
5. Eva nebyla slabší částí prvního lidského páru. Nepokoušela Adama aby jedl ze zakázaného stromu, ani nebyla zodpovědná za vyhnání z rajské zahrady. Adam i Eva měli stejnou zodpovědnost a byli pokoušeni stejně; oba měli výčitky, káli se a dostalo se jim odpuštění a náklonnosti Boží. To je velmi důležitý bod, protože osvobozuje Evu od výtky, která se s ní a jejím pohlavím táhla celá staletí; zbavuje ji to obvinění, že ona sama nese většinu zodpovědnosti za vyhnání z ráje. Navíc se tak jasně říká, že víra v morální nedostatečnost ženy je neospravedlnitelná a že dvojí měřítko je naprosto neoprávněné. Korán zde a na jiných místech dává jasně najevo, že jak muž, tak i žena jsou stejně schopní ctnosti a slabosti, jsou stejně citliví a zasluhují si stejné chvály.
6. Člověk je svobodný tvor se svobodnou vůlí. Taková je podstata lidství a základ zodpovědnosti člověka vůči jeho Stvořiteli. Bez relativně svobodné vůle by lidský život neměl smysl a Boží smlouva s člověkem by ztratila význam. Kdyby člověk neměl svobodnou vůli, Bůh by mařil svůj cíl a člověk by nemohl nést vůbec žádnou zodpovědnost. Něco takového je přirozeně nemyslitelné.
7. Život pochází od Boha. Život není věčný, ani není cílem sám o sobě, jde o přechodnou fázi, po níž se vše navrátí ke svému Stvořiteli.
8. Člověk je zodpovědný tvor. Zodpovědnost za hřích však vzniká jen u jednotlivého hříšníka. Hřích není svou podstatou dědičný, přenosný nebo společný. Každý jednotlivec je za vlastní zodpovědný. Přestože má člověk sklon k mravní zkaženosti, je také schopen nápravy a spásy. Neznamená to, že islám dává přednost jedinci před skupinou. Individualismus neznamená téměř nic, je-li vyřazen ze společenských souvislostí. Znamená to, že jedinec má různé soubory rolí, které může hrát. Musí je hrát tak, aby si uchoval svou morální neporušenost a uchoval svébytnost, dodržoval práva Boží a plnil své společenské závazky.
9. Člověk je důstojný a úctyhodný tvor. Jeho důstojnost se zakládá na skutečnosti, že mu jeho Stvořitel vdechnul Svého ducha. Mnohem důležitější však je, že tato důstojnost není omezena na žádnou zvláštní rasu, barvu pleti nebo třídu lidí. Je to přirozené právo člověka, každého člověka, nejúctyhodnější bytosti na zemi.
10. Uvedený úryvek konečně poukazuje na hluboké kořeny jedinosti Boha a jednoty lidstva. Dále ukazuje, že nejvyššími ctnostmi člověka jsou zbožnost a vědění, a jestliže je takového vědění dosaženo a používáno podle Božího vedení, pak má člověk zajištěn blažený osud, lidský život bude vyrovnaný a klidný.

 

Kontakt