Zerav západní (Thuja occidentalis) je stálezelený jehličnatý strom čeledi cypřišovitých. Původem severoamerický strom rodu zerav byl do Evropy zavlečen v 16. století a dnes je oblíbený zejména k vytváření živých plotů. Je známý pod lidovými názvy túje, cypřiš, či peručí.
Zerav západní dorůstá výšky až 15–20 m. Úzká, ale hustá koruna připomíná tvar kužele. Terminální výhon je vztyčený. Borka je šedohnědá, loupe se v podélných pruzích.
Větve zeravu rostou rozložené vodorovně, ploché šupinaté jehlice jsou svrchu tmavě zelené, ze spodní strany žlutozelené. V zimě se mohou zbarvovat do rezavé barvy. Postavení jehlic je vstřícné křižmostojné, jehlice jsou oblé bez zřetelné špičky a nemají bílou kresbu. U prvních listů se může vyskytovat kulovitá siličná žlázka, která po rozemnutí trpce voní. Další listy mají volnou, dovnitř vtočenou špičku.
V dubnu až v květnu jsou na konci větévek jednopohlavné šištice, samičí se zbarvují žlutohnědě, samčí červeně. Šištice dozrávají v srpnu až v září, při dozrávání šupiny šištic dřevnatí a rozevírají se. Na hřbetu šupiny je malý osten. Zralé šišky zůstávají na zeravu až do zimy následujícího roku, neopadávají hned po dozrání. Podlouhlé šišky jsou vzpřímené, velké 8–12 mm, mají 4-5 párů plodních šupin. Okřídlené semeno zeravu je drobné, ploché, tmavě zbarvené.
Přirozené rozšíření zeravu v Severní Americe – v oblasti Velkých jezer a dále severně až k Hudsonovu zálivu. Vyskytuje se také v Appalačském pohoří v USA. Roste především ve smíšených lesích spolu s jedlovcem kanadským, borovicí vejmutovkou a javory. Hojně také roste na vápencovém podkladu či zabahněných lokalitách, kde vytváří čisté porosty.
Asi od poloviny 16. století, kdy byl zerav zaveden do Evropy, se hojně pěstuje v parcích, zahradách a hřbitovech.
Pro svoji nenáročnost na vnější podmínky je zerav velice oblíbeným stromem ve střední a západní Evropě. Je mrazuvzdorný, dobře snáší jak nedostatek světla, tak vedro a sucho. Dobře se vypořádá také se sestřihem, proto je velmi populární dřevinou živých plotů.
Nejběžnějším parazitem je drobný motýl molovka tújová. Její napadení se projeví zahnědnutím konců letorostů.
Přirozeně se zerav rozmnožuje generativně, stejně jako ostatní nahosemenné rostliny. Umělé vysazení zeravu je uskutečněno výsevem, řízkováním nebo roubováním.
Sbírají se dozrávající šišky na přelomu srpna a září, které se dosušují. Semena, která z šišek po dosušení vypadají, se skladují přes zimu a na jaře (duben-květen) se zasévají. Je doporučeno poslední měsíc před výsevem semena stratifikovat, tj. uskladnit při nižší teplotě a tím podpořit následné klíčení. Po výsevu se zemina pokryje tenkou vrstvou písku. Klíční rostlinky jsou dvouděložné, po 5 dnech jsou patrny první dvojice jehlic, po 25 dnech čtyřčlenné přesleny.[6]
Řízky většiny kultivarů velice dobře zakořeňují, proto je řízkování vůbec nejoblíbenější metodou rozmnožování. Řízky se odebírají od června do prosince a je doporučeno je ošetřit stimulátorem růstu.
Roubování není příliš obvyklé, protože většina kultivarů se velice dobře rozmnožuje řízkováním. Roubování je však také možné, provádí se přelomu zimy a jara.
Jedovatost
Všechny části rostliny jsou jedovaté. Jed thujon dráždí pokožku, dostane-li se na kůži alergikovi, po vnitřním užití vyvolává zvracení, krvavé průjmy, poškození ledvin a u těhotných žen může dojít k potratu.
Využití
Díky své husté koruně a dobré snášenlivosti na řez a tvarování je zerav využíván především do živých plotů a to zejména kultivar Thuja occidentalis brabant. Do dnešní doby bylo vypěstováno přes 140 kultivarů , z nichž některé jsou odlišné barevně, některé vzrůstem či typem koruny. Využívají se také v upravených zahradách francouzského typu.
Zerav je také vhodný k zalesňování bažinatých půd, neboť ve svém přirozeném prostředí Severní Ameriky se na bažinaté půdě často vyskytuje.
Uplatnění má zerav i v oblasti léčitelství – jeho mladé větvičky se sbírají od dubna do června. Z nich se vyrábí tinktura, která se používá zevně na různé výrůstky na kůži, např. bradavice. Silně ředěná tinktura se doporučuje na bolesti zad.