Druhá křížová výprava
Na Štědrý den roku 1144 turecký atabeg Zengí z Mosulu dobyl Edessu a křižáci tak ztratili velká území na východ od řeky Eufrat. Pád Edessy otřásl Evropou a papež Evžen III. vydal bulu Quantum praedecessores a energicky se pustil do organizování další křížové výpravy. Bula byla adresována především francouzskému králi Ludvíkovi VII., který již o Vánocích roku 1145 ohlásil svou účast na výpravě. Na organizování kruciáty se podílel i cisterciácký myslitel Bernard z Clairvaux, který se s žádostí o podporu obrátil na evropské královské dvory. Koncem roku 1146 získal i podporu římského krále Konráda III. Italské městské státy se od výpravy distancovaly, jihoitalští Normané byli znepřáteleni s papežem i byzantským císařem a angličtí i španělští velmoži byli příliš zaměstnáni svými vlastními válkami a k výpravě se nepřipojili.
Na této křížové výpravě byla daleko menší účast lidových kazatelů, kteří by podněcovali prosté davy. Přesto například mnich Rudolf v Porýní rozdmýchával protižidovské nálady. Proti tomu zasáhl osobně Bernard z Clairvaux. Koncem května vytáhla z Řezna Konrádova výprava čítající asi 20 000 vojáků z německých zemí, Lotrinska i Čech. V červnu vyrazilo z Met na pochod i menší francouzské vojsko. Z Anglie vyplula třetí skupina křižáků na jaře 1147. Byli to neurození bojovníci a námořníci z Anglie i Flander, kteří po cestě zakotvili v Portugalsku a pomohli portugalskému králi dobýt Lisabon (dodnes se zachoval unikátní Dopis křižáka, podrobně popisující průběh dobývání).
V září 1147 dorazili křižáci do Konstantinopole. Vztahy mezi armádami i panovníky byly napjaté. Němci se přepravili na asijskou pevninu a od Nikáje postupovali dále na východ. Konrád rozdělil své síly. Méně ozbrojená část armády pod velením biskupa Oty z Freisingu táhla podél pobřeží, zatímco král s rytíři se vydal vnitrozemím. U Dorylaea, kde kdysi vojska první křížové výpravy zvítězila, byla německá armáda přepadena seldžuckými Turky. Většina výpravy byla vyhlazena a králi se s desetinou svých původních oddílů podařilo probít zpět do Nikáje. Druhá část armády vedená biskupem byla napadena a téměř pobita Turky u Laodikeje. Zbylá hrstka vojáků se i s biskupem Otou pronikla do Sýrie.
Zbytky německé armády se v Nikáji spojily s francouzským vojskem. Francouzi byli ukázněnější, Ludvík byl však jako vojevůdce stejně špatný jako Konrád a navíc nerozhodný. Spojená křižácká výprava táhla podél pobřeží na východ. V Efesu král Konrád onemocněl a vrátil se do Konstantinopole. Většina jeho vojáků táhla dále s Francouzi. U pisidijské Antiochie (říkalo se jí též Antiochetta) se křižáci střetli s Turky, které donutili k ústupu. Pak křižácká vojska překročila pod neustálou tureckou hrozbou Taurus a v únoru 1148 dorazila k řeckému městu Attaleia. Část výpravy odplula a armáda pěšáků a poutníků zůstala na pospas osudu. Ludvík Francouzský byl po vylodění v Antiochiii vřele přivítán knížetem Raimondem. Navzdory všem útrapám a ztrátám, jakými křížová výprava doposud prošla, představoval Ludvíkův kontingent významnou pomoc pro křižácké státy. Ludvík se pak vydal do Jeruzaléma, kam již mezitím z Konstantinopole dorazil král Konrád.Les Passages Faits Outremer par les Français contre les Turcs et Autres Sarazaines et Maures Outremarins, 1490
V Jeruzalémě se oba panovníci setkali i s jeruzalémským králem Balduinem III. a rozhodli se dobýt Damašek, který byl spojencem Jeruzalémského království, přestože původním cílem druhé křížové výpravy bylo znovudobytí Edessy. Damašek napadli 24. července 1148, před dobytím jej však zachránila velká turecká armáda z Aleppa vedená sultánem Núr ad-Dínem.
Neslavný konec výpravy jen prohloubil spory mezi francouzským a německým panovníkem. Konrád odjel již na Vánoce 1148 do Konstantinopole, kde uzavřel spojenectví s císařem Manuelem. Ludvík pobyl v Palestině a při návratu domů v jižní Itálii navázal přátelské vztahy se sicilským králem Rogerem II. – úhlavním nepřítelem Byzance. Damašek byl obsazen Núr ad-Dínem a muslimové tak byli proti křižákům opět o něco jednotnější.
Křesťané se poté obviňovali navzájem, kdo je vinen neúspěchem tažení. Evropané jeruzalémským rytířům vyčítali nedostatek odvahy a nadšení, zatímco ti evropským rytířům vyčítali nezkušenost. Někteří měli snahu v křížové výpravě pokračovat a naplánovali novou výpravu, tentokrát proti Askalonu, mocnému palestinskému městu pod kontrolou fátimovského Egypta. Konrád se zbytkem armády vyrazil proti Askalonu, ale nedorazily mu žádné posily kvůli nedůvěře, kterou vůči sobě křižáčtí vůdci pociťovali. Krátce na to, v září 1148, Konrád opustil Jeruzalémské království a vydal se na císařovo pozvání do Konstantinopole, kde strávil vánoční svátky. Své spojenectví namířené proti sicilským Normanům bylo stvrzeno sňatkem Manuelovy neteře Theodory a Konrádova nevlastního bratra Jindřicha.
Ludvík odkládal svůj odjezd do Evropy, kde ho čekal rozvod s Eleonorou Akvitánskou. Během pobytu v Jeruzalémském království nabrala králova politika jasně protibyzantský kurs. Nakonec roku 1149 Palestinu opustil na palubě sicilské lodi a s Rogerem Sicilským v jižní Itálii naplánoval křížovou výpravu proti Byzanci. Papeže Evžena však tímto plánem nezískal a z výpravy nakonec sešlo. Bernard z Clairvaux porážku křižáků považoval za své selhání a svatému otci poslal omluvný dopis, který je dnes vložený v druhé části Bernadovy Knihy úvah. Za příčinu fiaska druhé křížové výpravy byla považována přílišná hříšnost křižáků. Český letopisec Jarloch okomentoval výpravu slovy:
„ ...Vždyť Bůh pokořuje všechno pyšné. Neboť svrchuřečení králové vydali se na takovou cestu se svými manželkami a jiní pánové vyhledávali styk s lehkými ženami, a tak tam vznikaly přemnohé neřády Bohu ohavné. Nehodí se dobře k sobě a nesnášejí se na jednom místě válečné zbraně a obcování s nevěstkami... “
— Jarloch
Když Bernard zkoušel později propagovat novou křížovou výpravu proti Byzantské říši, snažil sám sebe očistit od zodpovědnosti za kruciátu předchozí. Zemřel roku 1152.
Výprava německých rytířů proti pohanům přinesla smíšené výsledky. Zatímco Sasové udrželi dobyté pozice v zemi Vagrů a v Polabí, pohanští Obodrité dostali zpět pod svou kontrolu území východně od Lübecku. Sasům se také podařilo získat od knížete Niklota tribut a osvobodit některé dánské zajatce. Nicméně roztříštění křesťanští vojevůdci na sebe pohlíželi s nedůvěrou a také se navzájem obviňovali ze zmaření výpravy. Jediná křižácká vítězství během druhé křížové výpravy byla vybojována na Pyrenejském poloostrově. Jedná se zejména o dobytí Lisabonu, na který se nahlíží jako jednu z nejdůležitějších bitev reconquisty, jež byla završena pádem Granady roku 1492.
Na východě měla křížová výprava nepříznivé dlouhodobé důsledky. Núr ad-Dín využil křižáckého neúspěchu a napadl Antiochijské knížectví. Raimond z Poitiers byl v bitvě u Fons Muratu poražen a jeho hlavu nechal Núr ad-Dín poslat bagdádskému chalífovi.[80] Balduinovi III. se podařilo zachránit samotnou Antiochii a vyjednat s Núr ad-Dínem příměří. Krátce poté muslimové zajali i Joscelina z Edessy, kterého Núr ad-Dín nechal oslepit a uvěznit v Aleppu, kde o devět let později zemřel. Jeho manželka Beatrice zbytek křižáky ovládaných měst v Edesském hrabství prodala Byzantincům a Hrabství Edessa přestalo existovat. Damašek již s Jeruzalémským královstvím staré spojenectví neuzavřel a roku 1154 se města zmocnil Núr ad-Dín; muslimové byli v boji proti křižákům opět o něco jednotnější. Balduin III. roku 1153 po dlouhém a vyčerpávajícím boji dobyl od Egypťanů Askalon, čímž do konfliktu zatáhl i egyptské Fátimovce. Jeruzalémské království v 60. letech 12. století zaměřilo svou pozornost na Egypt. Král Amaury I. sblížil Jeruzalémské království s Byzancí a s byzantskou podporou vedl pět vojenských tažení do Egypta, které však nepřinesly žádný zisk. Roku 1171 se Saladin, synovec Núr ad-Dínova vojevůdce Šírkúha se prohlásil egyptským sultánem. V dalších letech sjednotil Egypt a Sýrii, čímž byly křižácké státy obklopené jednotným muslimským územím. Roku 1187 Saladin křižáky porazil v bitvě u Hattínu a o několik měsíců později kapituloval i Jeruzalém. Evropa na záchranu křižáckého panství na Blízkém východě vypravila třetí křížovou výpravu.