Jak žiju svůj život?

26.04.2014 17:41

 

Autor: Ramesh S. Balsekar


Byl jsem několikrát dotázán, jak trávím den. Záměr je zřejmý – návštěvníci chtějí vědět, jestli je jasný rozdíl mezi tím, jak žiju já a obvyklým způsobem života – například jak reaguji na situace, které se týkají potěšení a bolesti. Všechno co mohu říci je, že se můj život opravdu ničím neliší od života kohokoliv jiného. A tak mě napadlo, že bych mohl analyzovat svůj den a napsat, jak žiju svůj život během normálního dne.


1. Někdy se dívám na ulici a vidím, jak se něco děje – auto, které je parkováno, a je zde uvědomění, že dochází k spontánní reakci: práce dobře nebo špatně udělaná. Je zde jasné uvědomění, že se jedná o čistě spontánní reakci v organismu těla a mysli podle jeho naprogramování a ne o "mojí" reakci. K podobné věci dochází v případě něčeho viděného v televizním programu, například reklama – dobře nebo špatně udělaná: reakce v organismu těla a mysli a ne "moje" reakce.


2. Kdykoliv je chvíle (mezi dvěma událostmi) zjišťuji, že dělám jednu ze tří věcí: buď rychle chodím pro fyzické cvičení, nebo si lehnu a odpočívám, a nebo se ponořím do spontánní meditace. Nemám žádné preference. Když začnu chodit, nebo si lehnu do postele, Japa (Om Namah Shivaya) začne spontánně. Nezdá se, že by záleželo na tom, jestli se jedná o interval pěti nebo třiceti minut.


3. Zatímco procházím v životě denní rutinou, je hlouběji uvnitř velmi zřetelný pocit věčné "Přítomnosti", na jejímž pozadí život plyne a zahrnuje přirozené, biologické a spontánní reakce v organismu těla a mysli.


4. Zjistil jsem, že se postupně vyhýbám nadbytečným cestám a akcím – jak fyzickým tak mentálním a dávám přednost tomu zůstat jen tak bdělý. Postupně mě přestaly zajímat zbytečné řeči a společenská konverzace. Četl jsem stále méně a méně fikce, až jsem ji nakonec přestal číst úplně. A co je mnohem zajímavější, snění a přemýšlení o zvláštních věcech se ve mně už neodehrává. Když denní život nabízí něco k pasivnímu pozorování, dojde k němu. Jinak sedím, ležím, chodím ve stavu, který bych nazval pasivním ne-pozorováním. Mysl je úplně tichá a není zde nic k pasivnímu pozorování.


5. Zatímco pokračuji v pozorování určitých činností, které se staly věcí rutinního zvyku – například meditace a recitování určitých tradičních súter – ukazuje se velmi jasně, že tyto činnosti nejsou nadále zdrojem stresu, stejně tak jako vůbec nezáleží na tom zda nějaké náhodné okolnosti přeruší rutinu. To co bývalo nutkavou potřebou je nyní součástí denního dění, které je pouze pasivně pozorováno jako takové.


6. Ukazuje se velmi jasně, že požitek, který se odehrává v přítomném okamžiku je důkladně a úplně vychutnán – a sdílen s ostatními, kdykoliv je to možné, a že tento požitek nikdy nedává vyvstat strachu z bolesti, kterou může přinést příští okamžik. Také si je uvědomováno, více a více, že bolest přítomného okamžiku může být zdrojem nesmírného požitku díky úlevě, ke které dojde, když bolest skončí.

Člověka někdy napadne, zda negativní požitek úlevy od bolesti není stejně plně přijatelný jako každý pozitivní požitek.


7. Ukazuje se velmi jasně, že přijetí duality jako samotného základu projeveného světa – a jeho fungování, které známe jako "život" a "denní žití" – se stalo tak hluboké, že posuzování někoho jako dobrého nebo špatného, schopného nebo neschopného, zodpovědného nebo nezodpovědného, stěží vyvstává. A když někdy posuzovaní vyvstane, je jasně viděno jako spontánní, přirozená a biologická reakce v nástroji těla a mysli, a ne jako vlastní osobní reakce.


8. Pochopení, že to je ten samý neprojevený Zdroj, který se stal projeveným světem, se stalo tak hluboce zapuštěným ve vlastním bytí, že nedochází k žádnému konceptualizování o "Zdroji". Myšlení o nemyslitelném se neodehrává.


9. Totální, nepodmíněné přijetí ne-konatelství vyústilo v úplné ukončení všeho konceptualizování o termínech jako odpoutanost, odříkání a přijetí.


10. Příležitostné, náhlé uvědomění, že nepřítomnost konceptualizování a objektivizování je sama o sobě přirozeným stavem věčné Přítomnosti, sebou přináší emoci úplné pokory a nejhlubší vděčnost v onom okamžiku.


11. Nezměrné vědomí soucitu vyvstává vůči běžnému duchovnímu hledajícímu, který prochází velkým pocitem zmaru po letech sebe-disciplíny (Sadhany), s "únavou těla", "ochabnutím jazyka" a "utrápenou myslí", jak říká Janaka v Ashtavakra Gitě. Vypadá to, že nevidí nebo si neuvědomuje to, co je pro mě zřejmým faktem: vše, čím kdy vůbec můžeme BÝT, musí být nevyhnutelně Zdroj (nebo Vědomí nebo Prvotní Energie), který je vše, co zde je, a čím se jevíme být, nemůže být nic jiného, než projevený objekt, skrz který Prvotní Energie funguje.


12. S uvědoměním si, že žití je ve své esenci pouhou odezvou každého smyslu na kontakt s odpovídajícím objektem, bez jakékoliv opravdové možnosti volby, tu je současná zkušenost, že ve skutečnosti nežiju svůj život, ale život je požíván skrze mě, tak jak je prožíván skrz každý organismus těla a mysli.


13. Se zkušeností života prožívaného sebou samým skrze biliony organismů těla a mysli, se všechny spekulace o spoutanosti a osvobození zdají být tak naprosto zbytečné a bezpředmětné, jako spekulace o zrození a smrti.


14. Se zkušeností života prožívaného sebou samým, je ohromující, jak snadno každý problém sám sebe vyřeší, tím že dovolí každému dilematu dosáhnout spontánně svého přirozeného řešení. "Já" a "druhý" se ve skutečnosti ukáží být jenom odlišnými vjemy.


15. Zdá se, že jsem viděl krásu peněz pouze tehdy, když jsem měl dostatečné množství na to, abych z něho mohl slušnou část věnovat, a uvědomil si, že opravdové naplnění může přijít pouze z dávání.


16. S totálním přijetím ne-konatelství – vše je pouze dění a ne něčí konání – je moje zkušenost, že už se nedívám na druhou osobu jako na potenciální nebezpečí, a jestliže jsem zraněn, je to pouze proto, že to byl můj osud – podle Kosmického Zákona – být zraněn, a ten "druhý" (kdokoliv to je) byl pouhý nástroj, skrz který se to mělo stát.


17. Když byla moje žena v nemocnici, vážně nemocná, s jistotou a překvapujícím dopadem jsem si uvědomil něco, co jsem vždy věděl, ale ne opravdu hluboce ocenil: každý z nás přichází na svět a opouští ho v přesně stanovený čas. "Život" se nezdá být až tak "vzácný".


18. Před nějakým časem mi přišlo na mysl: "Vím, že život je jako sen nebo film, ale přijde v tom snu ke mně někdy Ramana Maharshi, který je pro mě samým ztělesněním světce, jako osobní zkušenost?" Skoro okamžitě to bylo následováno další myšlenkou: "Kdo se stará?". Bylo to docela zábavné.


19. Jestliže návštěvník je tak laskavý a přinese dárek, pokud je to Skotská whisky, nechávám ji pro své hosty; pokud je to sýr nebo čokoláda, putuje do lednice; pokud je to něco jiného, okamžitě vyvstane myšlenka: "Komu bych to mohl věnovat? Kdo by to opravdu ocenil?"


20. Moje žena a já jsme měli hezké manželství – přes šedesát let – a zde je důvod. Před mnoha lety jsme se rozhodli, že si moje žena bude dělat to, co se jí bude líbit a já budu dělat co se bude líbit jí. Je to vtip, ale ve skutečnosti fakt, všimli jsme si, že každý z nás dělá, skoro přirozeně to, co by chtěl udělat ten druhý.


21. Před nějakým časem mě zasáhla náhlá myšlenka s velkým dopadem: je úplně hloupé pro každého snažit se vypadat moudřejší něž je, hezčí než je, nebo lepší v jakémkoliv ohledu než opravdu je. Nikdo není perfektní v tomto světě; přijmutí je mnohem snadnější než pokrytectví, být přirozeným mnohem snadnější než předstírání.


22. Když se bavím o ne-konatelství s návštěvníkem , přicházím k jádru ne-konatelství: vaše otázka je: "Co mám dělat, aby moje intelektuální pochopení toho, že nikdo není konatelem, bylo absolutně úplné a jednoznačné?" Návštěvník horlivě souhlasí, že to je přesně ten problém. Opakuji otázku, někdy dvakrát a pak je skrytý humor situace náhle pochopen. Často mi to připomíná citát z Chuang-tzu: "Kde mohu najít člověka, který zapomněl slova? Rad bych si s ním promluvil."


23. Někdy jsem dotázán: "Rameshi, jak to, že v 86 letech, máš energii, entusiasmus a svěžest dítěte?" Když jsem si uvědomil upřímnost otázky, moje odpověď byla: možná to je proto, že jsem měl dost štěstí na to, abych byl schopný přijmout život tak jak se děje, a proto nejít proti proudu života.


24. Vzpomínám si na určité období, kdy jsem se velmi zlobil sám na sebe, protože to vypadalo, že nejsem schopný žít bez nálad. Potom vyvstala myšlenka, s hlubokým dopadem, že extáze a zloba, zbrklost a tvrdohlavost, slušnost a arogance vyvstávají odnikud, z prázdnoty; nemám s nimi co do činění, ať si jsou; tak to je; tak život plyne. Vzpomínám si, že jsem se cítil úplně otřesený, ale byl zde velký mír a pochopení, že k tomuto míru, k této prázdnotě může dojít pouze spontánně.


25. Co jsem pochopil z poměrně dlouhého života? Že život sám je nejistý, že události mají způsob, jak se sami uspořádat – někdy přijatelně, někdy ne, že překvapivě často, dávání vede k přijímání a pokora vede ke slávě, a to co člověk nakonec chce, je harmonický klid.


26. V určité době si bylo všimnuto, že zatím co požitek v danou chvíli byl určitě důkladně vychutnáván, nevyvstala žádná myšlenka o nedostatku tohoto požitku; že sociální a finanční postavení v danou chvíli bylo přijato bez jakéhokoliv srovnávání s ostatními; že autorita na jakémkoliv poli byla uplatněna s přirozenou jemností, bez jakékoliv myšlenky na kritiku nebo soutěžení od ostatních; že fyzické zdraví v okamžiku, bez strachu z budoucí nemoci, bylo přijato s vděčností; že ctnost jako taková, je přirozená událost a ne osobní dosažení.


27. Bylo jasně zaregistrováno, že jak aktivity probíhají během dne, se všemi svými obvyklými problémy a dilematy, neexistuje zde naprosto žádné fyzické napětí nebo mentální stres. Je tu stálé uvědomění odpočinku a relaxace.


28. Je velmi jasně zaregistrováno, že cokoliv se děje během denního života, zatím co se člověk zúčastní všech událostí aktivně, vůbec se nestará jestli událost pokračuje nebo náhle skončí, jestli jí bude nebo nebude v budoucnosti více či méně. Nakonec se člověk opravdu vůbec nestará o to, jestli tělo v příští minutě padne mrtvé.


29. Zjistil jsem, že se vyhýbám tomu dávat návrhy nebo rady pokud o ně nejsem přímo požádán. A i tehdy neočekávám že budou přijaty.


30. Takže, jak žiju svůj denní život? Odpověď, kterou nacházím, je: Když už jsem v každém uplynulém okamžiku udělal vše, co bylo nutné pro budoucnost, žiju nyní v přítomném okamžiku, bez toho, abych se trápil myšlenkami na budoucnost.


31. A co osobní povinnost a zodpovědnost? Toto je opravdový žolík v balíčku. S totálním přijmutím toho, že se nic nemůže stát aniž by to nebyla Boží Vůle, podle Kosmického Řádu, je otázka osobní povinnosti a zodpovědnosti stejně bezpředmětná, jako nohy na hadovi.


32. Nakonec, ve skutečném denním životě, jaký je můj pocit o tom, co jsem? Aby bylo možné zeptat se na otázku, či dát odpověď, musí zde být Vědomí. A v projeveném světě zde nutně musí být třírozměrný objekt. Následně, ve fungování projeveného světa – života jak ho známe – je ve mně stálý pocit, že jsem Vědomí, fungující skrz objekt, jako oddělená entita. Proto, nemohu spáchat hřích, nemohu udělat chybu. Všechno je přesně tak, jak to má být, tak jak to je.

 

Zdroj: http://www.advaita.cz

 

Kontakt