Jógové tělo a buddhovská mysl

Kompletní duchovní praxe, nebo jenom zdravý uspokojivý život, vyžaduje pracovat s tělem i myslí. Cyndi Lee a David Nichtern vysvětlují, proč je jógová praxe a buddhistická meditace perfektní kombinací.


Při sezení na naší verandě v Strawberry Hill, horském retreatu na Jamaice, kde učíme workshop, je snadné pocítit prostor, živoucí, obrovský a otevřený, spojený s nebem a zemí. Tento pocit se zde dostavuje přirozeně, ale stejně tak lehce mizí, když jsme konfrontování s „příliš mnoha lidmi, příliš málo časem a příliš mnoho prací,“ syndromem každodenního života na Manhattanu. Kdybychom zde možná žili napořád, cítili bychom se volně a... to je past. Všichni máme tendenci hledat zdroje uspokojení někde mimo nás a to je přesně to, jak si vytváříme nepohodlí. Zapomínáme, že co chceme nalézt, pocit pohody, máme vždy po ruce po celý čas. Je to naše vlastní tělo a mysl.

Síla, stabilita a jas mysli jsou výsledkem meditace bdělé pozornosti. Zní to dobře, když vás ale bolí záda, máte špatné trávení a napnuté nervy, je těžké stabilizovat jakoukoliv mentální probuzenost či důvěru. Jóga je cestou ke stejným výsledkům. Když je ale vaše mysl ospalá, neklidná či plná zlých myšlenek, bude na to vaše tělo odpovídat sevřenými čelistmi, svěšenými rameny nebo knedlíkem v žaludku.

Tělo musí spolupracovat s myslí, abychom mohli plně zakoušet jas mysli a zářivé zdraví. To je recept na důvěru, zájem a přátelskost v našem životě. „Jógové tělo a buddhovská mysl“ je název našeho workshopu, který učíme po celém světě posledních šest let. Začalo to jako přirozené spojení praxe tibetského buddhismu s hathajógou, kterou Cyndi studovala a učila přes pětadvacet let. Pak jsme to sladili s Davidovým výcvikem v šambhale a buddhistickým učením Čhögjama Trungpy rinpočheho.

Jedním z nejkrásnějších aspektů buddhismu je, že to nejzákladnější učení má široké spektrum významů. Nejhlubší instrukce jsou často skryty hned v úvodu. Náš program Jógového těla a buddhovské mysli rozděluje praxi do čtyř hlavních částí:

* spřátelení se se sebou (úvod do praxe bdělé pozornosti);
* dynamická rovnováha (pěstování rovnováhy těla a mysli);
* překážky jako cesta (práce s překážkami a odporem);
* otevírání srdce (vývoj laskavosti a soucitu)

David prezentuje v našich workshopech základní téma každé části, i to jak se týká formální meditace a meditační praxe „v terénu“. Cyndi to následuje jógovým cvičením, kde se proplétají tyto ideje s prací s naším tělem, a rozvádí jak tyto principy zkoumat v pohybech a vztazích našeho každodenního života. Stejným způsobem budeme postupovat v tomto článku.

1. SPŘÁTELIT SE SE SBEOU: meditace bdělé pozornosti

Začneme naší myslí, protože copak tím všechno nezačíná? Zdá se to divně, ale mnoho z nás nezná svoji vlastní mysl. Často, dokonce aniž bychom si to vůbec uvědomili, vyhýbáme se sebepoznání, protože si myslíme, že by se nám nemuselo líbit, co nalezneme. Bdělá pozornost je laskavým a jemným způsobem, jak se na sebe přátelsky podívat.

Meditační praxe nás učí rozeznat, kdy nejsou naše tělo a mysl v harmonii: tělo je zde a mysl bůhvíkde. Praktikujeme spojení těla a mysli k harmonickému, účinnějšímu a tvořivému vztahu k sobě a k našemu světu.

Tento proces vyžaduje odkrývání vrstev rozptylujícího myšlení a návykových vzorců, proto je zde důležitou složkou otevřený postoj bez posuzování ke všemu, cokoliv se vyskytne. Tento přístup pak lze rozšířit i do jógové praxe, kde pracujeme se svou současnou situací bez přidávání stresu a ambicí. Jakékoliv tělo máme, jakoukoliv mysl máme, díváme se na ně s otevřeným srdcem a objevitelským duchem.

David: Pohled na naši mysl začíná tělem – zaujetím pevné a stabilní pozice na meditačním polštáři. Sedíme obvykle se zkříženýma nohama, to lze ale mnoha způsoby, podle naší ohebnosti a pohodlí. Lze také klečet na kolenou, nebo dokonce sedět vzpřímeně na židli s nohama chodidly na zemi a s rovnými zády, která se o nic neopírají. Ruce mohou spočívat dlaněmi dolů na kolenou, nebo na stehnech rovnou nad koleny. Pozornost věnujeme rovné páteři, abychom měli dobrou vzpřímenou pozici bez namáhání. Záda jsou pevná a stabilní a předek měkký a otevřený. V této pozici se cítíme povzneseně a důstojně.

Brada je lehce zasunuta. Máme současný pocit uvolnění a kontroly. Čelisti jsou uvolněné. Oči zůstávají otevřené s měkkým skloněným pohledem na zem asi metr před námi. Pozornost je uvolněná, díváme se bez úsilí. Jsme bdělí a pozorní, ale klidně a otevřeně.

V této pozici normálně dýcháme a nepokoušíme se manipulovat s dechem. Pozornost klademe velmi lehce a nekomplikovaně na dech. Když naše pozornost zbloudí, vracíme ji jednoduše k dýchání, znovu a znovu. Je to pokaždé znovu jako čerstvý start.

Nevytváříme idealizovaný nebo snový stav mysli, ale začínáme s tím, co skutečně máme. Pracujeme s našimi myšlenkami a emocemi tak, jak se objevují a přijímáme situaci tak, jak je. Mluvíme proto o spřátelení se se sebou. Začínáme se přijímat, jací jsme a postupně a mírumilovně spojujeme dech s pozorností. Tato praxe vytváří přirozeně víc soustředění, jasu a stability v naší mysli.

Cyndi: Jóga je ideálním můstkem mezi formální meditační praxí a každodenním životem, kdy se pohybujeme světem a stýkáme se s lidmi. V našem fyzickém těle je uloženo mnoho strachu, lásky, touhy a odporu. Praktikování jógy s pocitem ostražitosti a zvědavosti nabízí kompletní program seznámení se s našimi návyky, k vytvoření prostoru mezi stimuly a odezvou a kultivaci šikovných prostředků jako je trpělivost, a to všechno v prostředí s ostatními lidmi.

Podle mé zkušenosti tento proces ale neprobíhá automaticky jen díky jógové praxi. Bez toho, abychom do ní přinesli přátelskou pozornost, je typické pro nadměrné snaživce, že si na podložku přinesou svoji agresivitu, zatímco chronicky neúspěšní vadnou od úsilí. Oba extrémy rámuje cílově orientovaná mentalita, zaměřená na výsledek jako je dotknout se prstů na nohou. Jakmile toho ale dosáhneme, co pak?

Sanskrtské slovo pro pozici je ásana, což lze překládat jako „sezení,“ nebo „sezení s čímkoliv, co se objeví“. Když studenty vyzvu, aby rozvolnili svůj program a otevřeli se okamžité živé zkušenosti – napětí pod koleny, pociťování dechu dole na zádech či změně stavu mysli – praktikují nakonec ásanu.

Zvědaví na svoji osobní zkušenost (a praxe není opravdu praxí, dokud není osobní), začneme zaznamenávat aspekty našeho procesu. Nezadržuji dech? Nebo mohu se s plným dýcháním, otevřenýma očima a trpělivým srdcem zpomalit a probudit dost na to, abych se dotkl rukama palců na nohou? Čehokoliv si všimneme, je materiálem dalšího zkoumání, na podložce i později.

Toto zkoumání nám nabízí metodu komunikace bez posuzování, v našem nejprimárnějším vztahu – našeho těla a mysli. Tak jako při meditaci klademe pozornost na dech, děláme to samé i v józe. Samozřejmě, když jsme vzhůru nohama či naruby, náš dech se změní, to se ale v životě mění také kdykoliv jsme vzrušeni, znuděni, smutní, nebo se objeví nějaká výzva. Jógová praxe je tak úrodnou půdou pro pěstování přátelského postoje v průběhu celého dne.

2. DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA: ne příliš ztuha, ne příliš volně

„Vypadá to tak snadně – jen sedět a pozorovat dech. Proč mám tedy tolik myšlenek?“ „Praktikuji jógu půl roku, a když se snažím, pořád se nemohu ohnout do mostu!“ „Měl jsem opravdu dobrou meditaci – úplně čistou mysl, a nemohu udělat tu pozici!“ „Nikdy, za žádných okolností!“

To všechno jsou příklady, jak se můžeme přepínat anebo neusilovat v těchto praxích. Abychom měli ke svému úsilí vyvážený přístup, potřebujeme uznat, že rovnováha je dynamická a proměnná a nikoliv statická.

Jak jdeme ve své praxi hlouběji, začneme opouštět to, co si myslíme, že bychom měli zakoušet. Mnoho studentů se po půl roce ohne do mostu, zatímco jiní, jinak šťastní lidé, se neohnou nikdy. Každé meditační sezení je jiné. Klíčem je pěstovat disciplínu, úsilí a současně rozvolňovat rozvrh svých povinností.

David: Jakmile jednou začneme s meditací, můžeme ji postupně dále zlepšovat. Učení je jako mapa či průvodce cesty, kterou musíme podstoupit sami.

Vedle spřátelení se se sebou můžeme ve svém životě nabýt větší stability a rovnováhy. V mnoha případech je tendence si myslet, že lze dosáhnout určitého stavu mysli (anebo těla) a podržet si jej. To je, myslím, nejobvyklejší nedorozumění mnoha meditátorů – že existuje nějaký správný způsob jak toho dosáhnout, nabýt nějaký ideální stav mysli a zachovat si jej.

Naše situace se ve skutečnosti každým okamžikem mění, a není vůbec nic na čem lpět. Pomíjivost je základním faktem naší existence. Cokoliv zakoušíme, se neustále mění, a každá příhoda, vjem, myšlenka a situace mizí ve chvíli, kdy máme pocit, že ji lze ovládat. Meditační praxe je způsob jak se naladit na věčně proměnnou zkušenost přítomnosti. Je nácvikem umění žít od okamžiku k okamžiku, jak se život odvíjí. Je to jako udržování rovnováhy ve větru na jedné noze.

Takový přístup vystihuje slogan: „Ne příliš volně, ne příliš ztuha.“ Pozornost svému dechu věnujeme jen s lehkým uvědoměním a ne s tvrdým a zarytým úsilím. Když je ale na druhou stranu naše úsilí příliš malé, bloudíme v rozptýleném stavu mysli bez nějakého vhledu anebo jasu o tom, jak naše mysl pracuje.

Vývoj rovnováhy znamená, že plujeme na energii mysli tak jako surfař na vlnách. Je-li příliš tuhý, spadne. Je-li nedbalý, spadne také. Někdy musí přitlačit a jindy vůbec ne. Plutí na energii naší mysli je podobně dynamický a nikdy nekončící proces.

Cyndi: Každý je neustále „příliš tuhý“ nebo „příliš volný“. Je to přirozené a normální. Jogínský přístup k rovnováze integruje protichůdné síly vnímavostí a aktivitou. Tohle odlišuje jógu od obyčejného cvičení, takže je přirozeným polem pro pěstování bdělé pozornosti.

Když jsem začala učit studenty jak udělat stojku, nebyla toho většina vůbec schopna. Nejen, že se báli, ale neměli dost síly, koordinace a koncentrace. Párkrát vyhodili nohy do vzduchu a nechali toho. Středně pokročilí jogíni, kteří dělají stojku snadno proti zdi, začnou toužit zeď opustit. Vyšvihnou se a upadnou tolikrát, až je to deprimuje. Abych jim pomohla, říkám jim: „když slyšíte silný náraz nohou na zeď, vkládáte do toho moc úsilí. Zmenšete to. Vyšvihněte se, ale nedotýkejte se stěny. Netlačte na to tolik. Až se naučíte kolik je příliš a kolik málo, najdete správnou rovnováhu.“

To je objev! Jako začátečníci potřebovali hodně síly, jen aby se trochu zvedli do vzduchu. S větší koncentrací a odvahou v mysli se rovnováha dostaví i při menším fyzickém úsilí. Změní se to.

Bez probuzení k tomu, co se právě děje, by sebou jogíni stále mlátili o zeď. Nalezením střední cesty praxe teprve fakticky začíná, protože to sladké místo stability je prchavé a zítra bude jinde.

Rádi bychom nalezli nějaké trvale stabilní místo. Tento bod, stejně jako úsilí potřebné ke stojce, k řízení zaměstnanců či výchově dětí, bude každý den jiné. V sútře o józe Patandžali říká: „Ásany bychom měli dělat lehce a vytrvale.“ Nezní to jako dobrý recept pro život?

3. PŘEKÁŽKY JAKO CESTA: dotkni se a jdi

Z určitého pohledu není ve skutečnosti nic takového, jako cesta. Můžeme mít pocit, že nějakou cestu konáme a že má směr. Dostáváme se odněkud někam s určitou představou, kde jsme byli a kam jdeme. Tento přístup se ale zakládá na idealizované verzi naší zkušenosti. Cesta se ve skutečnosti odvíjí tak, jak postupujeme.

Naučit se věnovat plnou pozornost tomuto procesu lze nazývat „cestou“. V tomto smyslu platí to, co říká mnoho učitelů, že „cesta je cíl“. Znamená to, že co na ní obvykle vnímáme jako překážky, jsou jen naše nenaplněná očekávání. Ty samé překážky lze ale nahlížet jinak. Jako opětovnou příležitost k zapojení naší pozornosti a práci s čímkoliv, co se vyskytne, ať už je to pocit účelovosti a uspokojení, nebo nuda, odpor a pocit marnosti. Pracujte s tím, co se objeví.

David: Jak na cestě postupujeme hlouběji, objeví se občas odpor k samotné praxi. Narazíme na hluboce zakořeněné návyky, které je velmi těžké překonat. Deprese, odpor, úzkost, lenost, lehkovážnost – abych jich pár jmenoval – mohou vyvolat pocit, že nemá smysl pokračovat v pěstování bdělé pozornosti.

Revolučním přístupem je vidět, že se překážky mohou stát odrazovým můstkem další cesty. Podráždění, nuda, emoční vzněty a rozptýlená mysl jsou základem meditační praxe vůbec. Bez nich by žádná meditace nebyla, jen nějaký vágní a vysoce podezřelý pocit pohody, bez skutečného základu a síly. Byla by to jen snaha zklidnit mysl bez toho, že bychom pracovali se sebou takoví, jací jsme – bez emočního spěchu, únavy, úzkosti, roztěkanosti apod.

Dotekem všech obtížným aspektů naší zkušenosti – jejich ochutnáním a přijetím jejich existence bez posuzování a manipulace – se naladíme na novou prostorovost, tvořivou a občerstvující.

Tady se objevuje další slogan: „Dotkni se a jdi.“ Když se pokoušíme klást pozornost na dech a zjišťujeme, že jsme v denním snění, nočních můrách či nejrůznějších dramatech, označujeme to jako „myšlení“ a vracíme se zpět k dechu.

Myšlenky není třeba nijak posuzovat a hodnotit. Necháme je jednoduše jít, což je velice hluboké. Není nutné je potlačovat či ignorovat – jen se jich dotkneme. Dotýkáme se myšlenek a emocí a seznamujeme se se vzorci a pohyby naší mysli. Toto zkoumání samozřejmě zahrnuje i vlnky „negativních“ myšlenek a emocí, které někdy vyrostou v přílivové vlny odporu k samotné praxi. Kdykoliv se náš odpor takto zpevní, je dobré si připomenout, proč jsme s praxí vůbec započali a vynaložit nové úsilí.

Cyndi: Lidé mně vždy říkají, že nemohou dělat jógu, protože jsou příliš tuzí. To ale není problém! Tuhá těla jsou dokonalými kandidáty jógy, stejně jako jakákoliv jiná. Bez ohledu na to kdo jste, či jakou skupinu navštěvujete, zjistíte, že některé pozice vykonáte přirozeně a jiné jsou mimo vaši současnou schopnost či porozumění.

Když narazíme v józe na nějaký problém, je typické, že se snažíme najít externí důvod: příliš dlouhé či krátké ruce, jsem příliš tlustý, slabý, starý, krátký anebo dlouhý. Pro jinou pozici mají ale ty samé paže dokonalou délku… Možná ty překážky nejsou nakonec až tak pevné.

Pomáhám to studentům objevit skrz pozici zvanou utkatasana, která je obecně dost nepříjemná a vyžaduje silná stehna, pevná, uvolněná ramena a křížovou oblast, natažené Achillovy šlachy a silné srdce. To všechno najednou ale nepotřebujete. Stačí vám otevřená mysl.

První pocit v utkatasaně je příjemný – na chvíli. Má-li ale trvat trochu déle, objeví se odpor. Někteří se pokouší odpoutat se od této pozice v mysli, snaží se o cokoliv, co by ignorovalo námahu této náročné ásany. Vracím je ale zpět: „Na co myslíte? Kde je váš dech?“

Pokračuji potom nějakou sestavu cviků, kdy na utkatasanu šťastně zapomenou, dokud je k ní opět nepřivedu. Tentokrát jim doporučuji, aby si nalezli svůj vlastní způsob jak ji vykonat. „Jak by to pro vás bylo snadné? Snad byste mohl, roztáhnou ruce a neohýbat tolik nohy. Nevkládejte do toho tolik úsilí a pozorujte, jak se mění vaše pocity.“ Potřetí jsou na to samozřejmě už připraveni a jde to už lépe. Říkám, že utkata znamená „silný“ a vedu je k tomu, aby sami objevili, jak pociťují sílu bez nadměrné námahy.

Tak to pokračuje a s každou utkatasanou vidím, jak se mění jejich postoj. Obávané pocity fyzického zápasu se transformují od očí v sloup (už je to tady zase) k pocitu schůdnosti (nemohu uvěřit tomu, že to dokážu) a hlasitému smíchu. Jaké by to bylo, kdybychom se pokusili jen o jednu mizernou utkatasanu?

4. OTEVÍRÁNÍ SRDCE: praxe maitri

Naše srdce jsou vždy v podstatě otevřená. Zakrývají je občas nějaké pochybnosti, odpor, strach, úzkost a všelijaké sebeobranné návykové vzorce.

Praxe otevírání srdce se zakládá na zkoumání a změně některých těchto vzorců. Otevřenost kultivujeme zaznamenáním a rozpouštěním návyků, které zatemňují naši přirozenou sympatii a soucit k druhým.

Na fyzické a energetické úrovni máme srdce a okolí, které pociťuje naše uzavírání a zablokování se. Pracujeme tedy na otevírání této oblasti, na zvýšení toku prány a krve a uvolnění sevření a tuhosti, která je pro nás už normální.

David: I když se můžeme cítit osaměle ve svém životě a praxi, z většího pohledu žijeme zapojeni do širšího společenství. Měřítkem úspěšnosti naší meditační praxe není, jak dalece dokážeme překonat svoji vlastní bolest a zmatek, ale jak moc se dokážeme opravdu spojit se svým životem a s ostatními, se kterými jej sdílíme.

Poté, co si vytvoříme základ výcvikem své vlastní mysli, je přirozeným vývojem praxe začít se starat o druhé a brát na ně zřetel. Existuje fakticky mnoho meditačních praxí, které vyvíjejí laskavost a soucit k druhým, stejně jako k nám samým.

Jedna z nich se nazývá maitri. Maitri znamená milující laskavost, nebo nepodmíněná přátelskost. Může být přirozeným výsledkem bdělé pozornosti, ale je to také další krok k překonání a transformaci našich návykových vzorců sobectví a agresivity. Maitri je kontemplativní praxe, která nás vede k tvořivému využití našich myšlenek a představivosti. Myslící mysl používáme, aby nám pomohla vyvinout sympatii k druhým.

V jistém smyslu jsme vycvičeni ke svému sobectví, podráždění, žárlivosti a vznětlivosti. Můžeme se ale přecvičit k otevřenosti, štědrosti a trpělivosti, protože naše myšlenky nejsou tak pevné, za jaké je máme. Náhodně přicházejí a odcházejí s tendencí opakovat jisté vzorce, které jsou nám pohodlné a na které jsme navyklí. Z těchto vzorců je dokonale možné vystoupit a kontemplací vyvinout pozitivnější návyky, které prospívají nám i druhým.

Praxe maitri začíná tím, že se naladíme na někoho, koho milujeme a přejeme mu všechno dobré. Zaměřením našich myšlenek a jejich intenzitou se pak snažíme rozšířit tento milující pocit na indiferentní většinu, dokonce i na naše nepřátele a nakonec na všechny bytosti. Uvědomujeme si, že žádná z těchto kategorií přátel, nepřátel, ani indiferentní většina, není nijak pevná. Rok od roku, den ode dne a každým okamžikem se všechno mění.

Naše přání tradičně vyjadřujeme čtyřmi slogany:

Ať jste bezpeční.
Ať jste šťastní.
Ať jste zdraví.
Ať jste bezstarostní.

Nejprve si v mysli vyvoláme svého drahého, pak sebe, pak nějakou indiferentní osobu a nakonec nepřítele nebo toho, kdo nás rozčiluje. Pokaždé jednoduše opakujeme tyto slogany a kontemplujeme jejich význam. Kultivujeme a zaměřujeme tak svůj dobrý záměr k sobě i ostatním.

Cyndi: Pro jogíny je zde rovnou dobrá zpráva, protože to, že jste přišli na hodinu jógy, je aktem laskavosti k sobě samým. Praxe ásan je jedinečný způsob odstraňování energetických bloků, které nám brání cítit se dobře, nebo mít energii pro sebe i druhé.

V józe je prvotní činností rukou podpora funkce srdce a plic, nebeských vnitřních orgánů, spojených s pocity, vizí a prvotními kanály životní síly, s pránou. Když náš dech a krev volně cirkulují, cítíme se živě a jsme k dispozici sobě i druhým.

Cirkulovat znamená nechat naše emoce dělat, co sami chceme. Propadlý hrudník, shrbená ramena a svěšená brada brání toku energie a zdravému pocitu. Jsou deprimující. Opak je zrovna tak pravdivý – máte-li podepřený hrudník, záda a srdeční svaly, budete se cítit lépe a radostněji.

Ásanová praxe milující laskavosti se zaměřuje na pozice otevírající srdce. Kroužíme rameny, otevíráme svá žebra a děláme most, který uvolňuje napětí hrudních svalů a odemyká cítění v srdečním centru. Některé z těchto pozic jsou náročné, lze je ale dělat jemně a se zvědavostí. Vytváření party je jeden ze způsobů, který z toho dělá zábavu.

Partnerská cvičení jako jsou podepřené mosty, nebo skupinový strom, nás učí jak podporovat druhé a být jejich oporou. Když se všichni zřítí, to je smíchu! Je to jasný příklad, že když jeden nefunguje, nefunguje to vůbec. Je to bezprostřední ukázka jak naše mysl a srdce překračují hranici těla. Pocit „druhých“ se rozpouští a vzájemnou závislost můžeme zažívat rovnou zde, na podložce.

Tradiční teorie jógy zdůrazňuje ahimsu, neubližování. Aplikací maitri na naše vztahy v hodině jógy, necháváme semena ahimsy vykvést až do vědomého spojování se s druhými. Zobrazuje se to v naší etiketě: posunu svoji podložku, abych udělal místo opozdilcům? Podám ti kapesník? Hodina jógy se tak stává bezpečným útočištěm pro praxi laskavosti s podobně smýšlejícími hledači a učí nás jak jednat když vyjdeme ze dveří.

Když jsme před šesti lety začali učit „Jógové tělo a buddhovskou mysl,“ bylo to mezi komunitami jógy a buddhismu unikátní. Komunity jógy na západě nebyly obecně obeznámené s buddhistickou praxí a buddhisté se nijak zvlášť nezajímali o hathajógu.

Ačkoliv je jóga nádherný způsob jak získat pevné a ohebné tělo, může být také cestou zpevňování návyků lpění a averze. I když jste schopni sedět na meditačním polštáři měsíc, když po třiceti dnech vstanete – nebo po třiceti minutách – může to stejně tak dlouho trvat než vaše nohy začnou zase chodit. Objevili jsme proto, že se praxe jógy a buddhismu velmi dobře doplňují.

Jóga a meditace nejsou samoúčelné. Nemusíte být nikdy schopni dát si nohy za hlavu, ale zjistíte, že máte víc trpělivosti s dětmi. Můžete mít jen deset minut denně na meditaci bdělé pozornosti, ale shledáte, že vaše probuzená energie a soucitný přístup ovlivňuje celou atmosféru ve vaší práci.

Bez ohledu na to, jaké je vaše zaměstnání, rodina, země, kde žijete, anebo planeta, vaše tělo a mysl bude vždy s vámi. Naše identita je úzce spojená s tím, jak se cítí naše tělo a mysl – jsem tlustý? Jsem chytrý? Tato integrace jógy a meditace vás možná bude inspirovat, abyste poznali víc své tělo a mysl – možná ne to tělo, které jste měli, když vám bylo dvacet a mysl, když jste dosáhli vysoké skóre v nějakém testu, ale to tělo a mysl, které máte právě teď.

 

Shambhala Sun, březen 2007.