Keltská oppida

06.11.2016 05:17

 

Termín oppidum je převzatý od Římanů, kteří takto nazývali opevněná místa, zpravidla v těžko dostupných polohách. Tento termín není svázaný jen s opevněními Keltů, ale i jiných starověkých národů. Podle archeologických výzkumů je možné oppida (nejen keltská) dělit do tří skupin:

  • Refugia byla opevněná místa útočištného charakteru. Nebyla trvale osídlena, ale sloužila jako úkryty pro obyvatelstvo blízkého okolí v případě války. Na našem území nejčastěji nalezena na jihu Čech (např. hradiště Věnec na vrchu Pržmo u Lčovic, hradiště Sedlo u Sušice).
  • Hrady Keltů jsou vůbec prvními stavbami tohoto typu v Evropě. Podle nálezů se soudí že sloužily za útočiště elitní vrstvě keltské společnosti. Na rozdíl od ostatních dvou typů oppid bývaly hrady stavěny i v ne příliš strategicky výhodných lokalitách, což by mohlo svědčit o velkém sebevědomí vládnoucí třídy (hlavně v období 6.–4. stol. př. n. l.).
  • Vlastní oppida se začala stavět kolem poloviny 2. stol. př. n. l. a popudem k nim byly nejspíše nápory germánských kmenů na keltská území. Jde vlastně o opevněná města, mnohdy již s velkou koncentrací obyvatel (dá se předpokládat i několik tisíc), ale hlavně to byla výrobní střediska řemeslníků.

Refugia jsou nejstaršími nalezenými keltskými oppidy nejen v Česku. Jejich poloha byla vždy vybrána tak, aby byla strategicky co nejvýhodnější – vrcholky skalnatých kopců, ostrohy kryté alespoň z jedné strany skalní stěnou apod. Zmiňované hradiště Věnec se nachází v nadmořské výšce 736 metrů a jeho opevnění využilo přírodní možnosti (mohutný sráz a skalní stěny) kombinované s dostavěnou hradbou. Hradiště Sedlo bylo opevněno podobnou technikou a jeho nadmořská výška necelých 900 metrů z něj činí jedno z nejvýše postavených hradišť v Česku.

Hrady patřící keltské šlechtě se na našem území příliš nenalézají. Pocházejí z doby 6.–4. století př. n. l., kdy byl keltský národ na vrcholu (roku 390 př. n. l. dobyli Řím), a tudíž jsou nejčastěji k nalezení v oblastech, které v té době patřily k centrům keltské moci – v jihozápadním Německu a východní Francii.

Oppida městského typu měla na svou lokalitu několik základních požadavků – obranný charakter sídliště byl v tomto období kvůli germánským nájezdům velmi důležitý, proto bylo nutné volit strategicky výhodné polohy. Avšak krom ochrany obyvatelům poskytovala i prostor pro řemeslnou výrobu a obchod. K tomu byly důležité tedy další dva požadavky – snadná dostupnost základních surovin (podle tohoto faktoru se lišil charakter řemeslné výroby na tom či onom hradišti) a samozřejmě také obchodní spojení nejen s okolními obyvateli a hradišti, ale i se vzdálenějšími národy (např. keltské šperky byly v jižních oblastech Evropy jednu dobu dosti populární).
 

Vnitřní členění oppida úzce souviselo s jeho rozlohou a konkrétním vzhledem lokality, ale i zde jsou tendence, jež by se daly zobecnit. Všechna oppida byla obehnána hradbou, vstupy dovnitř tvořily brány. Vnitřní prostor opevnění byl mnohdy rozdělen dalšími opevněními na několik (zpravidla dvě až tři) prostor. Na té nejvýše postavené bylo zpravidla centrum oppida – nejhustěji zastavěné a nejlépe opevněné. Předhradí (či podhradí) sloužila možná jako prostor pro výběh či letní ustájení dobytka, mohly zde také probíhat trhy a samozřejmě sem expandovala i zástavba, pokud se již do vnitřního prostoru nevešla.

Podle dosavadních nálezů se dá soudit, že vnitřní (městská) část oppida se dále dělila do tzv. dvorců – prostorů zpravidla čtyřúhelníkového půdorysu ohraničeného cestami. Uvnitř se nacházelo několik staveb sloužící různým účelům. Byly zde samozřejmě obytné stavby a také stavby vhodné pro řemeslnou výrobu – např. kovárny, hrnčířské pece apod. – dále pak již menší stavby sloužící buď jako chlévy či jiná útočiště pro domácí zvířenu a stavby nejspíše skladovacího charakteru. Celé oppidum se pak mohlo skládat z 10 až 30 takovýchto dvorců.

U většiny oppid na území Česka byl pro stavbu opevnění použit tzv. typ Kelheim (používající trámy svisle zaklíněné do země, mezi něž se z kamení vyzdila vnější stěna a zevnitř byl hliněný násep). U některých hradišť byla opevnění posílena i baštami, které nejspíše zároveň sloužily jako strážnice a úkryt hlídek v době nepřízně počasí. Brány do hradeb byly konstruovány dvěma způsoby – prvnímu se říká klešťovitý a je proveden zalomením hradby na obou stranách brány směrem dovnitř, čímž se vytvoří jakási ulička, která vede mezi hradbami k bráně. Tento úsek mohl být dlouhý i přes 30 metrů, což jej činilo dobře chráněným prostorem. Druhý způsob konstrukce brány používal bránu zdvojenou – na obou stranách brány se hradba vidlicovitě dělila a vytvořila tak jakési malé nádvoří, které mělo vnitřní bránu a v některých případech i vnější, která však častěji používána nebyla. Tento způsob, většinou podpořen právě baštovými konstrukcemi, byl také dobře obranyschopný.

Vzhledem k polohám hradišť bylo mnohdy nutné pro obytnou a užitkovou zástavbu upravit vnitřní svažitý terén oppida. Často se používal terasovitý způsob srovnávání terénu. Z archeologických nálezů vyplývá, že naprosto nejčastějším stavebním materiálem bylo dřevo a nejčastější stavby byly celodřevěné sruby. U větších staveb (s delší stranou přes 4 m) se však nalezly i kamenné plenty (podezdívka po celém obvodě s nízkou výškou) a i 70 cm vysoké základové stěny, které byly lícovány dovnitř, protože domy byly zpravidla zahlubovány. Stavby určené pro bydlení měly jednu, až dvě místnosti. Zatímco v nížinné zástavbě byly delší strany domů zpravidla situovány na východo-západní osu, v oppidech se již taková pravidelnost a přesnost doložit nedá – nejspíše kvůli terasovitému a dvorcovému charakteru zástavby.

U některých oppid (např. Staré Hradisko) se nalezly i doklady, které svědčí o tom, že dvorce tvořící urbanistické centrum oppida byly oplocené a tím i vzájemně uzavřené. Vstupy se však nacházely na všech stranách hrazení, většinou zhruba uprostřed. Zajímavostí je dětská oběť, jež byla nalezena v kamenných základech jednoho z domů na Starém Hradisku (a nejen tam). Keltové se tak patrně snažili naklonit si ducha či boha bydlení, nebo možná odvrátit od domu požár – největší nebezpečí pro oppidum vystavěné povětšinou ze dřeva.

Oppida byla obchodními a výrobními centry, soustřeďovala řemeslnou výrobu − nejčastěji hrnčířství, kovářství, kovolitectví, mincovnictví, koželužství, košíkářství a další. V nezastavěných prostorách oppid se konaly trhy s obilím a s dobytkem. Oppida byla patrně závislá na zemědělské výrobě samostatně stojících dvorců v blízkém okolí. Oppida byla zakládána u obchodních stezek, aby sloužila také jako centra dálkového obchodu. Vývozním artiklem byly hlavně šperky (spony a jiné drobnosti) z různých materiálů (oblíbený byly jantar, v jehož opracování byli keltští šperkaři jedni z nejlepších) a keramika. Naopak dováželo se například víno, umělecké předměty a mnoho dalšího.

 

Kontakt