Kontemplace soucitu

23.06.2012 11:37

Vývoj soucitu je ten nejefektivnější způsob, jak přenést meditaci v činnost, říká SAKYONG MIPHAM rinpoče. Není to ale snadné. Kontemplativní meditací obracíme ideu soucitu v realitu.

Když se studenti zeptali Buddhy, jak by měli praktikovat, odpověděl: „Jednejte ctnostně ve všem, co děláte. Když šijete, dělejte to se soucitem. Když vaříte, připravujte jídlo trpělivě. Když hrajete hudbu, nabízejte ji štědře. Ať cokoliv děláte je vaší meditací a vaši cestu to prohloubí." Dneska to nazýváme „meditací v akci".

Jedním z doporučených způsobů jak uvést meditaci v akci, je vydat se cestou ctnosti. Jak ale stanovíme co je ctnostné? Podívejme se na výsledky. Bdělá pozornost, soucit a trpělivost, vede k radosti a lehkosti mysli. Zlost, žárlivost a sebe-obsese vede k bolesti, protože zužuje mysl a zatěžuje vědomí. Svůj život můžeme řídit, když víme, jaké vlastnosti chceme budovat.

Potom kontemplujeme vlastnosti, které chceme uvést v život. Vyčleníme si, vyjasníme a kultivujeme určitou ctnost, aby v nás zakořenila a během dne rostla. Při kontemplaci budujeme moudrost tím, že si vytváříme koncept ctnosti a dovolíme, aby nás prostoupil. Potom ho překročíme tím, že jeho obsah zahrneme do svého života.

Soucit je jedna z nejsilnějších myšlenek, které tak můžeme rozvíjet. Mysl, která je v každé činnosti zaměřena na druhé, dosahuje nevyšších ctností. Nemusíme takový soucit nezbytně cítit okamžitě, tak si sedneme a vyčarujeme ten obraz slovy. Řekneme třeba: „Ať jsou všechny bytosti bez utrpení a příčiny utrpení." Takové přání je dobrým projevem soucitu.

Přinejmenším ta slova řekneme a soucit se stává naší mantrou.

Každý jazyk dává ctnosti trochu jiné zabarvení. V angličtině má soucit význam empatie, nebo sympatie. V tibetštině znamená doslova „vznešené srdce". Různými jazyky se ale dostáváme k tomu samému: přejeme si odstranit utrpení bytostí.

Kontemplujeme tedy soucitný postoj. Jakou má logiku přání odstranit utrpení druhých? Je základní pravdou, že snahou o úlevu jen od svého utrpení ho pouze prodlužujeme. Jak bychom mohli být doopravdy šťastni, když ostatní trpí? Když se přes to dostaneme, slova odpadnou a začneme cítit význam soucitu. Nechceme, abychom my či někdo jiný trpěl.

Účinná kontemplace znamená být dobrým ohňostrůjcem. Slovem nebo větou vykřesáme jiskru pocitu a ta pak zažehne uhlík soucitu. Když oheň skomírá, přiložíme další analogii. Posílíme svůj koncept soucitu obrazem někoho, kdo je nám blízký, jako je naše matka, anebo dítě. Vizualizace té osoby okamžitě vyvolá pocit vřelosti a porozumění. Nechceme, aby se jim něco špatného stalo. Zůstaneme s tím pocitem a možná se ho pokusíme rozšířit vizualizací někoho, ke komu není snadné cítit soucit. Když ten pocit ztratíme, vrátíme se ke slovům.

Naučit se generovat soucit je nejefektivnější způsob jak uvést meditaci v akci. Není to ale snadné. Často jsme netrpěliví a chceme hned přejít od slov k významu. Když ho rychle nedosáhneme, necháme toho. Potřebujeme ale hloubat o těch slovech, protože když s tím konceptem zůstaneme dost dlouho, objeví se pocit soucitu. Nazýváme to šikovným prostředkem, protože transformací konceptu na pocit obratně orientujeme svůj život. Jsme-li soucitní, je naše mysl lehčí a šťastnější a to prospívá i druhým.

Když se někdo zeptal Šantidévy, jednoho z velkých učitelů této techniky, jestli není meditace soucitu trochu obtížná, odpověděl: „Malé množství námahy přináší tak astronomický prospěch, že má cenu zlata." Změnou našeho postoje myšlenkou „ať nikdo netrpí," vyvíjíme pozornost ke svým vlastním činům a svému utrpení, stejně jako k utrpení druhých.

Praxe soucitu nám tak přináší čilou mysl. Zvyšuje naše porozumění základní realitě. Říkáme tomu prádžna. To sanskrtské slovo znamená „nejlepší znalost". Co je nejlépe vědět o ostatních? Že chtějí být šťastní a nechtějí trpět. Je mnoho způsobů jak je obšťastnit, ten nejvyšší ale je, když budou moudří a svobodní.

Když máme někoho na mysli a přejeme si, aby netrpěl, objeví se emoce, protože normálně dělíme svět na přátele a nepřátele, na ty, které máme a nemáme rádi. Jak se naše praxe rozšiřuje v koncentrických kruzích od těch, co máme rádi, přes neutrální až k těm, co rádi nemáme, naše emoce už nejsou tak vřelé. Čím silnější prádžnu máme, tím snáze překonáme svoje emoční překážky v porozumění, jaké obtíže zakouší naši nepřátelé. Čím víc tomu rozumíme, tím víc soucitu jsme schopni generovat.

Smysl praxe soucitu tedy není jenom v tom, pociťovat emoce k někomu druhému, ale spojit ho s prádžnou, čili znalostí a překročit naše návykové tendence. Zpočátku cítíme soucit velmi dualisticky: „Já jsem k někomu laskavý." Jak se ale praxe vyvíjí, je méně dualistická a proto silnější a hlubší. Tím se odlišuje skutečný soucit od „idiotského".

Jak rozšiřujeme svůj soucit a posilujeme prádžnu, budujeme současně i ostatní ctnostné vlastnosti: stabilitu mysli, schopnost soustředění a sheshin, tibetské slovo, které znamená „pozornost k prostředí". To, že víme, co děláme, posiluje dál sympatii a empatii, schopnost uvědomovat si lépe cizí pocity - i když má naše číslo a furt nám volá.

Schopnost vědět jak se někdo doopravdy cítí, podporuje meditaci v akci, protože nás vede ke ctnostem, paramitám, činnostem, které nás „dopravují na druhý břeh," místo abychom se stahovali do sebe. Přáním všeho dobrého druhým praktikujeme štědrost. Tím, že to opakovaně děláme, jsme disciplinovanější, protože to vrací naši pozornost ke smyslu praxe. Spíš než zlost a podráždění, praktikujeme trpělivost. Současně budujeme úsilí, aby nás cizí omyly nepřeválcovaly. Naše meditace se tím víc stabilizuje. Takovou činností si vyostřujeme prádžnu, která závisí na našem porozumění toho, proč jsme na cestě. Posilujeme tím svoji vrozenou moudrost.

Pěstování soucitu, třeba jen deset minut každé ráno, má sílu nás transformovat po celý den, nezávisle na tom co děláme. Stáváme se nebojácní, protože uvádíme ctnosti v činnost a to zlepšuje celé prostředí. Jako výsledek jsme šťastnější.

 

Shambhala Sun, červenec 2008